Ochrana památek selhává. Za fatálními chybami, které ilustruje případ stavby mrakodrapu v ochranném pásmu památkové rezervace Olomouc, se přitom skrývá systematické podrývání kompetencí a pravomocí odborné složky památkové péče. I proto Úřad veřejného ochránce práv v této věci poprvé podal v oblasti ochrany památek žalobu ve veřejném zájmu.
Psal se rok 2010, když se v nové knize Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek II objevila postava podnikatele Richarda Morávka jako jednoho z kompliců zavražděného antihrdiny. V tomtéž roce autor na stránkách MF Dnes kritizoval Klausovu prezidentskou amnestii, díky níž se na svobodu dostala Jarmila Morávková, odsouzená za úvěrové podvody. Matka i syn byli podle Kmenty prokazatelně propojení s mafií, která vytunelovala olomoucký podnik Milo. Článek ani kniha se však zjevně nedostaly do rukou olomouckých zastupitelů, kteří na podzim téhož roku s Morávkovou společností SMC Development uzavřeli smlouvu o budoucí spolupráci při budování tramvajové trati a infrastruktury v nové městské čtvrti Šantovka. Nachází se v bezprostřední blízkosti historického jádra a – nikoliv překvapivě – právě na území zdemolovaného Mila. Smlouva o spolupráci se do budoucna měla stát strašákem střídajících se olomouckých municipalit. Investor se jí totiž začal ohánět v momentě, kdy se část jeho plánů ocitla v ohrožení. Do zmíněné infrastruktury totiž šikovně zapracoval takzvanou Šantovku Tower, výškovou obytnou stavbu, která narazila na silný odpor poučené i laické veřejnosti a samozřejmě i na odpor památkářů. Ovšem nikoliv všech.
Kdo bojuje za mrakodrap
Jak známo, památková péče se řídí zákonem schváleným na samém sklonku totality a je „dvojkolejná“. Vznikají tedy situace, kdy si jedni památkáři myslí něco zcela jiného než ti druzí. Tak tomu bylo i ve vlekoucí se olomoucké kauze. Odborná složka, tedy Národní památkový ústav (NPÚ), je zásadně proti, zatímco magistrátní oddělení památkové péče jakožto výkonný orgán považuje bytovku, která výškou 78 m zastíní i věž olomoucké radnice, za přijatelnou. S ohledem na posun ve vnímání toho, co je zájem veřejný a co zájem soukromý a který z obou pólů má vlastně hájit státní památková péče, tento postoj tolik nepřekvapuje. Více překvapí, že má jeden úřad odvahu v obdobných řízeních rozhodovat různě (mluvíme potom o odchýlení se od rozhodovací praxe).
Ochranné pásmo kolem městské památkové rezervace v Olomouci, po Praze druhé nejvýznamnější, bylo vyhlášeno proto, aby zabránilo „stavebně technické činnosti, která by mohla nepříznivě ovlivnit její celkový výraz a charakter“. Jak jinak si ale představit takovou činnost než jako stavbu, která výškou, objemem i umístěním zásadně konkuruje historickému jádru? Jenže hlavní olomoucká památkářka Vlasta Kauerová, jakýsi protějšek pražského Jana Kněžínka, je jiného názoru. Možná sice zakáže dvoupatrovou nástavbu banální budovy, dvaadvacet pater v území se stejnou památkovou ochranou ale povolí.
První kladné stanovisko magistrátní památkové péče provázela demonstrace několika stovek rozzlobených olomouckých občanů. Brzy přišlo stanovisko druhé, ale obě pro nezákonnost zrušil Olomoucký kraj. V případě třetího kladného stanoviska začal být aktivní investor a zpochybněním existence ochranného pásma prodloužil odvolací řízení až do dnešních dnů. Developer však narazil na více překážek: na první v podobě územního plánu, který v Šantovce nastavil výškové limity; na druhou v momentě, kdy si nedokázal vyběhat výjimku o povinných odstupových vzdálenostech daných stavebním zákonem. Obě překážky ale hravě zdolal: výškové limity nad jeho stavební parcelou soud z jeho podnětu zrušil, a aby splnil požadovaný odstup od historické ulice Šantovy, posunul celý projekt o pár desítek metrů dál.
Že nová pozice věžáku je stále v ochranném pásmu MPR, nevadí – investor má přece nad sebou ochrannou ruku magistrátní památkářky, která bryskně vydává v pořadí již čtvrté kladné stanovisko. Toto urputné úsilí státní památkové péče prosadit v ochranném pásmu mrakodrap jistě vejde do dějin.
Paralyzovaní památkáři
Dalo by se čekat, že památkáři-odborníci (krytí vědeckou radou generální ředitelky NPÚ, postoji Ministerstva kultury i jeho památkové inspekce) opět podají podnět k přezkoumání kontroverzního stanoviska a krajský úřad věc opětovně shodí ze stolu. Jenže mezitím patrně intenzivně pracovali všichni Morávkové a jejich lobbisté i na jiných frontách (mezi nimi například i bývalý diplomat Petr Kolář). Původní struktura Krajského úřadu byla rozprášena, a co víc, k 1. lednu 2018 byla schválena novela stavebního zákona, která paragrafem číslo 4 de facto stanovuje, že magistrátní památkářské stanovisko je samostatně nepřezkoumatelné. Lze je napadnout ve lhůtě jednoho roku až coby součást rozhodnutí, jímž bylo podmíněno. Šantovka Tower tak získala územní rozhodnutí přesně v termínu, kdy už jakýkoliv způsob odvolání či přezkumu nebyl možný, ani ze strany NPÚ, ani ze strany veřejnosti. Co to znamená pro ochranu památek obecně? Aniž by byl přijat nový zákon o památkové péči, už je vlastně rozhodnuto. Odborná organizace státní památkové péče je paralyzována. Bez možnosti přezkoumání či odvolání stanovisek „výkonných památkářů“, která mohou, ale nemusí akceptovat odborný názor, je definitivně odstavena na vedlejší kolej. O tom, že toho památkáři prorostlí s politikou toho kterého města umějí využít, svědčí další kauzy z Olomouce.
Aktuálně památková inspekce řeší další stížnost. „Výkonný orgán“ při vědomí své neotřesitelnosti odsouhlasil kompletní výměnu renesančního krovu olomoucké radnice a nechal snést renesanční zvony bez možnosti návratu na původní místo. I z tohoto případu je patrné, že se děje něco nezdravého: historickou kostru toho nejcennějšího bezdůvodně nahradíme replikou, bytovým věžákem pod záminkou pokrokovosti zase znehodnotíme dochovanou historickou tkáň. Ani tisíc památkářů s tím nic nezmůže, pokud ten jeden s razítkem má za zády kromě špatného zákona i tichou podporu města. „Pravdu neprohlasuješ,“ konstatovala jedna ze stálic olomouckého politického nebe chvíli poté, co se o jeden hlas nepodařilo schválit připravenou změnu územního plánu, která by do lokality Šantovka vrátila výškové limity. Stačilo přitom málo, aby se věci uvedly do pořádku a pravidla, která platí pro všechny, začala platit i pro protežované developery.
Klientelismus, pochybné rozhodování úřadů státní správy a očividné selhání památkové péče založily v této kauze na spis tak tlustý a šťavnatý, že se jím neváhal zabývat Úřad veřejné ochránkyně práv. Těsně před svým odchodem podala ombudsmanka Anna Šabatová žalobu ve veřejném zájmu proti územnímu rozhodnutí stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce. V oblasti ochrany památek jde o krok bezprecedentní. Úřad veřejného ochránce práv se k němu odhodlal mimo jiné proto, aby poukázal na nezákonné stanovisko jediné památkářky na světě, které nevadí věžák vedle „její“ památkové rezervace.
Autorka je historička umění a členka spolku Za krásnou Olomouc.