ninocare
Ta nezřízená touha po vlastnění a hromadění knih mě ovládala už od dětství. Počínaje první třídou jsem dostával svou dávku za vysvědčení, což bylo spojeno s výletem do Prahy, kde jsem s maminkou prolézal knihkupectví a objevoval antikvariáty, jako ve snu ukazoval na jednotlivé položky a diktoval si: tu – a tu – a tu a tu…
Byl mi kladen odpor, jistě. Rodiče se toho i trochu děsili. Jednou jsem přišel s tatínkem do prodejny v Berouně, on řekl: „Něco dobrodružného“, načež prodavačka vyložila na pult vějíř lákavých titulů, k nimž jsem chtivě přistoupil. Paní rozpoznala svůj omyl a se slovy „To není pro tebe, chlapečku“ je začala sklízet. Kdyby samopal, který se mi houpal na prsou, nebyl pouze z bakelitu, vyřešil bych enormně ponižující situaci nekompromisně. Takhle jsem s ním alespoň v prudkém pohnutí mrštil o zem. Odpírání knih nelze vystát.
Už tehdy jsem sbíral a schraňoval různé ediční plány a objednávkové katalogy a snil o všem, co si jednou pořídím, až na to bude. V antikvární knize jsem našel reklamní leták, jenž anoncoval podivuhodné lahůdky – zaplavilo mě zoufalství a až fyzická bolest ze skutečnosti, že se k těm divům ztraceným v proudu času asi nedostanu. Moje knihovny se rychle zaplňovaly. Během vysokoškolských studií se jejich rozpínání přece jen zmírnilo, investice do knih se musely dělit s financováním látek měnících vědomí, obvykle v tekuté podobě. A když došly cigarety, jevila se i pětistovka za deset Váchalových grafik jako neúnosná suma. Antikvariáty nicméně skrývaly a neochotně vydávaly skutečné poklady – bibliofiliemi jsem tehdy žel pohrdal a v mnohém se nevyznal. Pátral jsem po angloamerických autorech a prohibitech z šedesátých let. Obojí mi vonělo svobodou a vzdorem. Až časem jsem poznal, že provenience ani datum vydání nejsou zárukou kvality.
Od doby prvních výplat nákupy narůstaly a polistopadové výprodeje a slevy je hnaly raketově vzhůru. Souzněl jsem s vyznáním Umberta Eca, který původně chtěl mít všechny knihy, ale nakonec to dotáhl jen na třicet tisíc. To není až tak moc. Od jisté chvíle však nevyhnutelně vznikají problémy s uložením. „Ty knihy tě jednou vyženou z baráku,“ slyšel jsem před čtvrtstoletím a smál se tomu více než teď, kdy jsem již dávno venku. Knihy mají tendenci obsadit každé volné místo, expandovat do každého jen malinko volnějšího prostoru. Pohyb v jednotlivých místnostech se stává stále obtížnější a riskantnější. Vyžaduje značnou opatrnost, protože při zřícení některé z pyramid a následné řetězové reakci hrozí vážnější úraz, uvěznění či dokonce pohřbení pod lavinou foliantů. Kocour, z principu nerespektující žádné pokyny a upozornění, občas při neohroženém a v podstatě nutném přeskoku způsobí mohutný knihopád, jejž sleduje nejprve s údivem, později již bez většího zájmu.
Knihovna tu stojí jako nepřehledné bludiště, labyrint, v němž můžeš najít jen to, co nehledáš. Vytrvalí běžci na dlouhou trať nakonec knihám podřizují vše. Básník Stanislav Zedníček ve svém malém bytě v Hlinsku knihy skladoval nejen podél stěn, ale i napříč, aby využil každý čtvereční centimetr. Jeho takřka nepozorovatelné malé lože spočívalo na zemi v koutku.
Ale k čemu to všechno je? Co nám to dává? Jeden indický panovník, hledač moudrosti, prý kdysi nashromáždil obrovskou sbírku knih. Pozval na svůj dvůr mudrce, který jej měl zasvětit do vědění, a pyšně mu předvedl své poklady. Mudrc nakázal všechno vynést na zahradu. Nechal si přinést pochodeň a hromadu zapálil. Král plakal – jeho bohatství se před ním měnilo v dým a popel. Hořekoval nad dohasínajícím ohněm, když tu náhle mudrc vytáhl z papírového pohřebiště jednu skoro neporušenou knihu a podal ji velmožovi. „Podívej,“ pravil, „to je ta, kterou potřebuješ.“
Slyšel jsem tu historku už před lety a pořád jí úplně nerozumím. Ale možná ji pochopit nechci, možná se nechci smířit s jejím závěrem, který působí tak znepokojivě. Moje knihy dosud leží na policích či spočívají v kymácivě vratkých útvarech. Dosud stavím svou babylonskou věž, která mě má vynést do nebe. Dosud jsem obestavěn cihlami, po nichž sáhnu, až bude třeba. Aspoň si to myslím.
A teď mi pověz, kdyby šlo vážně do tuhého, kterou bys chtěl nejdřív zachránit. Kdybys musel jít, jakou by sis přibalil na cestu? A teď mi pověz, kdyby ti bylo hodně ouvej, na kterou spoléháš, že by tě posílila. Která by tě zahřála v nejtřeskutějším mrazu a potěšila ve smutcích a pádech, jež si neumíš představit? Víš to vlastně vůbec? Nebo by ses jen zmateně rozhlížel a vytahoval hned tu, hned onu, snažil se nějakou vylovit z hromad, a nakonec si nevybral žádnou, nebo prostě tu, která by ti zrovna přistála na hlavě? Jaký máš pořádek v té knihovně a jaký v sobě? Nebo jen vysáváš knihy jak lasička vejce? A nevymlouvej se, že až příště, jednou, až bude čas…
Máte všichni pravdu, hromadění knih je pošetilé a marné. Nedobytnou pevnost a tvrz ducha stejně nevytvoříš a ze všeho se stane jen hrnec Harpagonových zlaťáků. Každá věž se jednou zhroutí a zůstanou z ní jen sutiny. Všechny ty svazky jednou skončí v kontejneru nebo na smetišti, zvlhnou a zplesniví, jejich listy se zkroutí v plamenech nebo je rozšmelcují na drť. Jejich slova a věty se rozpadnou v prach. Ale přece snad něco zůstane. My lidé vždy věříme, že něco zůstane, i kdybychom to jen opakovali ze zvyku. Ta poslední kniha, kterou někdo dostane jako svou zásadní a hlavní a jedinou, se pro něj stane mostem, jenž ho převede někam jinam. A víte co – hned jak přejde ta patálie s virem, běžte si koupit pár knih, ať se nám ten svět zase rozhýbá.
Autor je literární historik a kritik.