Finský spisovatel píšící švédsky byl jedním z hostů zářijových Týdnů finské literatury. Zeptali jsme se ho, zda ve svých sociálně-historických sondách do helsinské společnosti vychází více z vědeckých studií či z vlastní zkušenosti, a on nám vysvětlil, jaký má vztah k české klasické hudbě a v čem Finsko připomíná čmeláka.
Stála za vaším odklonem od poezie a tím, že jste se stal romanopiscem, novinářská kariéra? Vaše romány velmi věrně zachycují atmosféru konkrétní historické epochy, a to by se poezii asi dařilo hůře. Nebo ne? Skandinávská literatura zahrnuje i poezii velmi realistickou a přesnou…
Nikoliv, moje krátká novinářská kariéra nebyla důvodem mého přesunu od poezie k beletrii. Zato ale byla důvodem, proč jsem vůbec začal psát básně – byl jsem mladý a sevřenost a hudebnost poezie tvořily dokonalý kontrast k pompéznosti a faktografičnosti žurnalistiky. Odjakživa jsem miloval dobrý příběh a vždy jsem chtěl vymýšlet postavy a vyprávět. Přesun od poezie k próze a fikci byl proto celkem logický. A samozřejmě máte pravdu, když předpokládáte, že by bylo pro jakoukoli poezii těžké podat sociologicky přesný obraz Finska nebo Helsinek v určitém období. Na to není poezie nejvhodnější – ani ta realistická a přesná, a dokonce ani skandinávská.
U nás jsme dospěli k národnostně téměř homogennímu státu. Jak je v současném Finsku momentálně vnímána švédská menšina? Měnil se postoj k ní v uplynulých letech? Jak se to má s finským nacionalismem a jak toto téma zachycujete ve svých románech?
To se dá rozvést v třísetstránkové knize, ale dát na to krátkou a pregnantní odpověď je podle mě nemožné. Samozřejmě sem tam nastanou časy, kdy je švédsky mluvící minorita vnímána jako někdejší kolonizátor a zároveň vyšší třída současného Finska. Do jisté míry je toto chápání spojeno se vzestupem populistické strany, která si říká Perussuomalaiset – Praví Finové. Představa švédské minority jako potomků někdejší vyšší třídy je každopádně mylná. Nesčetné studie dokázaly, že švédsky hovořící menšina a finsky hovořící většina si jsou v sociologickém smyslu velmi podobné. Navíc velká část finsky hovořící majority má ke švédskojazyčným občanům pozitivní postoj, jsme považováni za přínos pro celou zemi.
Během mého života docházelo k určitým výkyvům ve vztazích mezi lidmi hovořícími švédsky a těmi, kteří mluví finsky, ale nikdy nešlo o nic výrazného. Mnoho švédsky mluvících – a s nimi i já – má navíc finskou identitu, přestože má jiný mateřský jazyk. Zabývám se těmito problémy v mnoha svých románech, zejména v těch, které se odehrávají v první polovině 20. století, a dělám to mnoha různými způsoby. Ve svých historických prózách se snažím zachytit překvapení a zármutek švédskojazyčných lidí v Helsinkách, když zjistí, že ztrácejí moc a vliv, které dříve nad městem měli.
Češi se rádi vymlouvají na to, že jsou malým národem – ale Finsko má oproti České republice zhruba polovinu obyvatel. Švédové žijící ve Finsku jsou menšina, která nepřevyšuje počet obyvatel Brna. Přesto máte bohatou literaturu, překládanou do mnoha jazyků po celém světě. Jak být malý, ale sebevědomý a silný?
Finsko bývá popisováno jako jakýsi druh čmeláka – nevypadáme, že to dokážeme, ale přesto létáme. Důvodem bohatství švédské literatury ve Finsku je částečně naše pozice jazykové minority. Svůj jazyk musíme používat často a dobře, abychom udrželi svou kulturu živou. Bez poezie, románů, divadelních her, televizních seriálů nebo filmů bychom jako menšinová kultura brzy zahynuli a splynuli s většinovou.
A jaký je důvod sebedůvěry a síly Finska jako celku? Přestože Finsko zimní válku nevyhrálo, prohráli jsme po tvrdém boji tak těsně, že jsme dokázali přežít a udržet si nezávislost. Klíčové slovo je „přežít“. Nikdy jsme žádné střety se švédskou nebo ruskou říší nevyhráli – historicky jsme byli těmito dvěma mocnostmi neblaze sevřeni a ve 20. století jsme byli občas vtaženi také mezi Rusko a Německo. Přestáli jsme mnoho útrap, ale vždy jsme „přežili“, a odtud podle mě pramení specifický finský pocit sebedůvěry a síly. Více než sto let po finské občanské válce v roce 1918 nastaly doby, kdy naše společnost prokázala vnitřní sílu a soudržnost, kterou všechny národy nemají. A platí to i pro dnešek a pro náš vcelku stoický přístup k hrozbám a omezením způsobeným pandemií koronaviru. Země se ale každým rokem stává více multikulturní a teprve se uvidí, co to udělá se soudržností.
V jednom z rozhovorů mluvíte o své slabosti pro změnu tóniny. Finsko je země s nejvyšším počtem metalových kapel na jednoho obyvatele – posloucháte metal? O finském jazzu se tolik nemluví, ale soudě z vaší knihy Där vi en gång gått (Kudy jsme kdysi chodívali) jste jeho fanoušek…
Popravdě metal moc nemusím, přestože jinak mám dost eklektický hudební vkus. A nejsem ani přímo fanoušek jazzu – i když ho mám rád, zejména jeho nejstarší formy, dixieland a ragtime, a proto jsem si opravdu užil psaní těch částí románu, kde popisuji, jak američtí hudebníci v roce 1926 přivážejí jazzovou hudbu do Helsinek. Stále mě baví i ona změna tóniny z C dur do a moll nebo z A dur do fis moll. Myslím, že je to dáno tím, že se velmi často používala v populární hudbě v letech 1960 až 1965. Určitě jsem ji tehdy v kolébce často slýchal, a tak ve mně zkrátka uvízla. Moje věčná láska je americký soul a funk vzniklý mezi lety 1961 a 1975. Miluji téměř všechnu starší americanu a jsem kytarista ve dvou kapelách, které hrají covery starých hitů po hospodách. Taky mám ale rád klasickou hudbu, přestože tu sám nehraji, a hlavním hrdinou mého nejnovějšího románu Tritón je hudební skladatel. A teď se vám nesnažím vlichotit, ale mám opravdu rád hudbu Antonína Dvořáka, zvlášť jeho symfonii Z Nového světa a komorní hudbu, i Leoše Janáčka.
Při představování vaší tvorby často zaznívá, že vás přitahují sociální a třídní problémy související s mocí. Proč jsou pro vás tak podstatné? Pracujete s nějakými současnými filosofickými nebo sociologickými teoriemi, nebo vycházíte spíš z vlastních zkušeností?
To téma je pro mě důležité, protože rodiče pocházeli z velmi rozdílných společenských prostředí: otec z chudé, matka naopak z bohaté, buržoazní rodiny. Což znamenalo, že jsem jako dítě dostával velmi rozporuplné sociální signály. Filosofie mě celkem zajímá, a když jsem studoval žurnalistiku, hodiny sociologie jsem miloval. Ale pořád si myslím, že jsem spisovatel, který se více spoléhá na životní zkušenosti než na teorie.
Vaše romány se odehrávají v Helsinkách. Čím je toto město specifické? A proč jste ve své poslední knize Tritonus (Tritón) opustil historické téma a obrátil se k současné situaci?
Na Helsinkách je nejpozoruhodnější možná to, že je to celkem mladé město, které rádo předstírá, že je větší a zajímavější, než ve skutečnosti je. Ale přesto ho mám rád, prožil jsem tu většinu života. Během své spisovatelské kariéry jsem přecházel mezi historickou a současnou tematikou často. Napsal jsem historické romány jako Kudy jsme kdysi chodívali nebo Chiméra 38, ale i romány ze současnosti, jako jsou Tritón, Sírově žlutá obloha či Lang. A moje povídky jsou téměř vždy ze současnosti. Doba, ve které žijeme, je podle mě tak děsivá, že je třeba její hlavní problémy řešit i v literatuře – pandemii, klimatickou krizi… A pokud jde o Tritón: v mých románech je vždy hodně hudby a vždycky jsem chtěl napsat román o muzikantech a přátelství. A to je Tritón.
Kjell Westö (nar. 1961) je finský spisovatel. Debutoval v polovině osmdesátých let jako básník, většího ohlasu se ale dočkal až o deset let později, a to díky historickému románu Drakarna över Helsingfors (Draci nad Helsinkami, 1996), popisujícímu Helsinky od konce druhé světové války do devadesátých let 20. století. Propojení prostředí finského hlavního města a historie je autorovi blízké – jde o rys společný pro řadu jeho dalších textů, včetně Chiméry 38 (2013), která vyšla letos česky. Patří k nejuznávanějším současným severským spisovatelům.