O Nobelovce a staré jabloni - slepá v kopřivách

Už třetí rok po sobě se mi zkraje podzimu, tři čtyři dny předtím, než má být udělena Nobelova cena za literaturu, ozývají z jednoho českého týdeníku, zda bych pro ně nenapsala portrét Ljudmily Ulické – pro případ, že by cenu dostala. Figuruje na jakýchsi „seznamech“ – a mně se při tom slově automaticky vybaví jen seznamy osob určených k popravě. Literaturou z doby velkého teroru se probírám už zjevně příliš dlouho, začíná požírat všechno kolem. I když tady jde o seznamy sázkových kanceláří, nemůžu se zbavit poplašného pocitu a s napětím sleduju ten upjatý ceremoniál. Nemyslím si, že Ulická cenu kdy dostane, zvlášť poté, co byla před pár lety udělena Světlaně Alexijevičové, která píše ve stejném jazyce a taky o malém sovětském člověku ve vleku velkých dějin. Ačkoli Ulická vhodnou kandidátkou bezesporu je. Ideálně splňuje západní představy o tom, jaká má být ruská literatura (epicky široká, přemýšlivá, společensky angažovaná) i její autor (ne­-li režimem …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě