Kresba Martina Horáková
Pandemie covid-19 proměnila – a stále mění – svět v mnoha zásadních ohledech. Jedním z nich je očividně masivní průnik genetického testování a sekvenace do našich životů. Metoda PCR byla vyvinuta již v osmdesátých letech minulého století, v kontextu epidemie HIV. Sekvenace lidského genomu byla dokončena na přelomu tisíciletí. Skutečně velkokapacitní genetické testování a především sekvenování a jeho globální využití v běžné medicíně a v řízení veřejného zdraví je ale nedávnou novinkou. Ať už uvažujeme o sítích testovacích laboratoří v jednotlivých státech nebo o mezinárodních výzkumných konsorciích a jimi sdílených databázích sekvencí koronaviru, můžeme mluvit o infrastrukturalizaci těchto technik napříč společností. To, že se zdokonalila, rutinizovala a nákladově zpřístupnila jejich technická realizace, ale neznamená, že zvládáme sociotechnologii a kulturní kódy jejího užití v souvislostech každodenního života a geopolitiky.
Dobrým příkladem je nedávné objevení varianty SARS-CoV-2 omikron. Rychlá detekce a analýza této verze koronaviru je pozoruhodným výkonem současné globální vědy. Otevírá nové možnosti pro epidemiologické zásahy, které mají šanci alespoň částečně sekundovat rychlému pohybu viru po planetě na nosičích, jimiž jsou těla turistů a turistek, obchodníků a obchodnic či vědců a vědkyň samotných. Zveřejnění sekvence omikronu zároveň naléhavě připomenulo, jak nedostatečně umíme s realitou genetických odhalení zacházet. Místo aby mezinárodní společenství ocenilo příspěvek rozvinutého epidemiologického systému dohledu a sekvenačních kapacit Jihoafrické republiky, dostalo se zemi exotizující nálepky místa původu nové nebezpečné varianty onemocnění a svět se vůči tomuto státu začal rychle uzavírat. To se děje v kontextu tamní nízké proočkovanosti (byť na Afriku výrazně nadprůměrné), která ovšem částečně souvisí s nevolí států globálního Severu uvolnit pravidla ochrany duševního vlastnictví alespoň v čase pandemie a stimulovat pomocí sdílení know-how lokální produkci očkovacích látek. Jihoafričané tak byli za své odhalení omikronu a sdílení dat náležité vytrestáni.
Skoro v témže čase proběhla na stránkách prestižního lékařského časopisu British Medical Journal výměna názorů na téma plošné sekvenace genomu novorozeňat. Skupina amerických genetiků předkládala argumenty pro. Přečtená genetická data by podle nich měla být po narození uchována a postupně uvolňována během života daného člověka – v závislosti na tom, co je relevantní pro určitý věk a jak se vyvíjejí poznatky ohledně vztahu genetiky a nemocí, i na tom, zda může být daná informace využita pro případnou lékařskou intervenci. Britský výzkumník a lékař s plošným sekvenováním novorozeňat nesouhlasil. Jeho argumenty se týkaly nejen bezpečnosti uchování dat a informovaného souhlasu daného subjektu, ale především faktu, že toho o vztahu genů a nemocí a hlavně o možných účinných zásazích víme stále příliš málo. Pokud se o plošném sekvenování celých genomů máme vůbec bavit, měli bychom začít u dospělých, kde je to podle něj i medicínsky oprávněnější.
Může se to zdát jako akademická debata, ale není. Britskou vládou zřízená výzkumná společnost Genomics England plánuje zahájit pilotní program, v jehož rámci přečte celé genomy dvě stě tisíc „zdravých“ novorozeňat, které vyšetří na aktuálně známé genetické nemoci. A už dnes se můžeme ptát, jak se po zklidnění epidemie covidu využijí nyní budované globální testovací a sekvenační kapacity (technické i lidské) a kam se přesměrují ekonomické zájmy bioprůmyslu, které jsou s nimi nepochybně spojeny.
Pro naše předky byla genetika neviditelnou a netušenou vrstvou života. Ovlivňovala je a utvářela jejich těla jako nezachytitelné podloží. V nedávné historii se tato genetická vrstva postupně artikulovala v konceptech dědičnosti i v konkrétních materiálních strukturách a procesech. Vyplula na povrch, ale zůstávala do značné míry neovlivnitelnou daností, kterou můžeme studovat, nikoli však přímo cíleně měnit. A také ukotvila esencialistické představy o rozdílech mezi živočišnými druhy i jakési neměnné, ultimátní genetické identitě jednotlivců, včetně té rasové či rodové, které zakládaly brutální politické programy, ale zároveň poskytovaly i určitou ontologickou jistotu. Současné zdokonalování, zlevňování a masifikace genetických technik tuto vrstvu bouřlivě rozhýbává, mísí ji s ekonomikou a každodenní socialitou. Vytváří divoké víry. Genetika života se ukazuje jako fluidní – což nyní pozorujeme na koronaviru, jehož ontologie se nám před očima násobí: kde končí dvě varianty „téhož“ viru a kde začíná vir jiný, „zásadně měnící pravidla hry“? Zároveň se ale tato vrstva života dále zkapalňuje i v důsledku lidských zásahů, v nichž se výzkum potkává s inženýrstvím.
Jsou to paradigmatické změny, ve kterých nejde jen o jednu epidemii či jednu mRNA vakcínu. Nějak to jistě tuší také dnes zleva i zprava démonizovaní antivaxeři upínající se k bájné „přirozené imunitě“. Myslím, že je to nešťastná, ale svým způsobem pochopitelná reakce na nejistotu tváří v tvář genetické fluiditě. Nejistotu, kterou – řekla bych – nějak cítíme všichni, jen se s ní vyrovnáváme různými způsoby. Zaklínadlo „dezinformací“ nic nevysvětluje. Pro dezinformace vytváří živnou půdu absence společné a společenské diskuse o příslibech a rizicích, o férovosti rozdělování zisků z biotechnologické revoluce, o moci, mezích a neurčitosti poznaní. Taková diskuse patří nejen do ordinací a odborných časopisů, ale také do škol, parlamentu, hospody i do prime timeu České televize. Rozbouřená genetická vrstva života se určitě jen tak nezanoří. Je třeba vymýšlet nové sociotechniky plavby.
Autorka je socioložka.