Předchorobí sebe i světa

Básně Petra Ligockého, překladatele z polštiny a člena redakce nakladatelství a revue Protimluv, si v posledních letech můžeme přečíst jak na stránkách jeho „domovského“ literárního časopisu, tak v Textech či Pandoře. Výchozím bodem Ligockého textů jsou často neveselé až pesimistické scenerie. Autor má schopnost citlivě zaznamenat skepsi vyvolanou pozorováním a zároveň vztáhnout na druhou lidskou omezenost, která je většinou zdrojem pocitů rozporuplnosti. K Ligockého debutové sbírce se „zhoubným“ názvem Diagnóza tudíž můžeme přistupovat s obavou, zda nakumulování takto apelativně koncipovaných básní nebude působit až příliš repetitivně. Autor naštěstí sbírku rozdělil do tří pomyslných tematických okruhů a nejenže se tím vyhnul obavám z únavnosti, ale rovněž dokázal, že stoprocentní skepsi lze přebít jak hlubokou a čistou snahou o lepší vidění světa, tak citlivou prací s jazykem, kterým tento svět ztvárňujeme.

Místo rozdrásané a bolestné

Autorův básnický prostor je většinou místem rozdrásaným a bolestným. Místem, kde se staré, byť stále ještě obývané domy stahují z vlastní kůže, kde „zpod odumírající omítky/ tepe do ulice/ obnažené maso zdi“. Místem, v němž nastává rozpor mezi teď a kdysi. Je to svět, kde jsme neměli šanci připravit se na tíživou sílu existence, která se na nás v přítomnosti valí, a kde neustále vzhlížíme k minulosti. Svět, kde noční příšery nemají nejmenší šanci vyrovnat se zrůdám, které „přicházejí nenápadně/ v průběhu dne/ dveřmi“. Lyrický subjekt se velmi často obnažuje v posledních verších jednotlivých básní, například stojí osamocený nad „opary všeho zemského“. Jeho posedlost přesně určit příznaky právě viděného v závěrečné pointě básně bodá nejostřeji.

Kromě diagnostických veršů plných pochyb, nedůvěry a společenské vyprázdněnosti Ligocký do knihy zařadil i básně ryze osobního charakteru (často věnované nemocnému členu rodiny) a také několik milostných čísel (jakýkoli pokus o kompoziční charakteristiku Diagnózy je nicméně vzhledem k úspornosti básnického jazyka velikášský). „Reklamuje se všechno/ kromě nás“, píše básník v jednom z textů. Právě milostný cit a strach o blízkého jej ovšem vytrhují z potřeby diagnostikovat chorobu. Ačkoli – s onou diagnózou to není vždycky tak žhavé, jak se zdá: po jednom večerním dramatu totiž „nezbude nic víc/ než hromádka vajglů/ pod panelákovými balkóny“.

Cesta z potemnělé krajiny

Dosavadní recenzenti ve shodě oceňují střízlivost, ba dokonce určitou asketičnost básníkova jazyka. Tu, stejně jako tematickou vyváženost sbírky a její přísnou a pečlivou celkovou skladbu, ovšem místy narušuje – askezi navzdory – rozkolísaný styl. Ligocký s jazykem někde pracuje jemně a vybraně, jinde však zvolí slovník civilnějšího rázu, načež v další básni nejde daleko pro ostrý výraz. Přestože se jedná o zdařilý debut a básně v něm obsažené často nutí k sebereflexi, zůstává otázkou, kolik zhoubných bodů ještě Ligockým sepisované „předchorobí“ snese. Při opakovaném čtení totiž může i ona asketičnost jazyka působit místy předstíraně. Snad čtenář společně s Ligockým na konci sbírky nalezne ráno, které mu ukáže cestu „z potemnělé krajiny/ tvého těla“ i společenského kómatu. A autora příště navede k menší snaze o versatilitu některých veršů. Bude­-li ona toužená krajina podobná té na obálce knihy, dočkáme se klidné a vyvážené symbiózy, která v těchto diagnostických dnech často chybí.

Na závěr musím podotknout, že bych si rád přečetl něco víc z Ligockého povídkové tvorby. V revui Protimluv (č. 3/2020) vyšel totiž jeho Den jako každý jiný, který odkrývá odlehčenější (a také ostravštější) podobu spisovatelova já. Zdá se mi, že poezie nás může čas od času nechávat „pořádně dusit/ sebou samými“. Na druhou stranu – co víc od ní chtít?

Autor je polonista.