Švandistovo monstrum

Je to vlastně jen taková drobná příhoda zasutá pod hromadou velikých příběhů z dějin obyčejného lidu. V marškumpanii, se kterou jede Švejk do válečného pole, se občas objeví postava kuchaře­-okultisty Jurajdy. Pro samotný děj nijak důležitá, ontologicky ovšem silně stabilizační. Ve chvíli vytržení ducha, kdy se spolu s ostatními válí v kanceláři, okultista blábolí, že špatně přepočítal porce masa: „‚Ano,‘ řekl zčistajasna Jurajda, který se držel sotva na židli a čpěl na deset honů rumem, ‚když se nedostalo dnes na pana obršta a když viděl jen dušené brambory, tu upadl do stavu gaki. Víte, co je to gaki? To je stav hladových duchů. I řekl jsem: ,Máte, pane obršt, dosti síly k překonání osudového určení, že se na vás nedostala telecí ledvina? V karmě jest určeno, abyste, pane obršt, dostal dnes k večeři báječnou omeletu se sekanými a dušenými telecími játry.‘“ Je to vlastně ve Švejkovi pořád dokola: řečem o předurčení ke slávě i strastem zaclání kus žvance. Na horizontu se schyluje k největšímu masakru v dějinách lidstva, všichni zúčastnění jsou k němu taženi jako k magnetické hoře, ale že se zrovna jede kolem nevěstince, pozornost se stáčí úplně jiným směrem. Těžko říct, zda někdejší vydavatel Záhad života a smrti tuší, k čemu se schyluje, že co nevidět uvidí trůnit Satana v chrámu hanby, že bude přítomen slavným obřadům války, a že když už vstoupil do pantheonu fanatismu, nevyhne se ani bazilice šílenství a věčnému alkoholismu. Co ale naopak odhadne s přesností vyrážející dech, je onen stav hladového ducha, který vyvolává nutkavou potřebu řeči oživující postavu ve vojenském kabátě. Ta se záhy osvobozuje a postupem času vyzraje v celé své dekadentní kráse, ovlivní kulturní skladbu jednoho nepatrného národa a vytvoří pracovní prostor pro stovky nejrůznějších vykladačů podstat.

Tento okamžik jistě nebyl dílem boží blahosklonnosti. Vytěžil jej člověk, o jehož válečné zkušenosti můžeme toliko usuzovat jako o prožitém pekle, jistě byl značně posílen snahou dobře prodávat po trafikách šestákový sešit, doprožit na venkově, kde nikdy nebylo daleko do nálevny, a aby toho nebylo málo, prodchnut celoživotním postojem bolševicko­-anarchického živlu, pohrdajícího hodnotami společnosti a náboženství, étosem šílence roztápějícího kamna petardami. Jako by připravoval talisman nebo pentakl, na prahu sebezničení vytvořil dílo, kterému nelze upřít svátostní charakter; je posvátné i rouhavé, dobrodějné i zločinné (pokud na tom ještě někomu záleží). Jeho povaha je dvojí, dovolává se nebes i pekel, je zaklínáním i posvěcením, jeho slova jsou formou vyšší svátosti. Odsud přichází stvoření nacpané do vojenského mantlu a stává se úběžníkem vyprávění, jež v duchu pohrdání, naprosto neslučitelného s étosem české kantorské literární tradice, ani v nejmenším netoužilo po tom stát se základním kulturním kamenem, natož­pak příspěvkem k dějinám světové modernistické literatury.

Těžko uchopitelný organismus

Jeho autor se ukázal jako výjimečný intuitivní stratég. Donedávna tvůrce tisíců povídek, které čtenáře mučí opakujícími se náměty i formou narychlo a na efekt konstruované literární legrace, se v beranici a filcových holínkách vrací od Bajkalu, vyděsí S. K. Neumanna – který by nikdy tak famózní jízdu životem nepodnikl, a tak aspoň honem píše do novin: „Švandista se vrátil z Ruska, kde měl sovětský úřad, protože tam nebylo alkoholu“ – a usadí se na okraji kulturního dění. Dlouho se nezdrží, puzen potřebou vyvolat v život fantomatického Švejka, mizí zanedlouho do kopců na východě a tam, ve věčných mlhách, v zimě a plískanicích, zdokonaluje monstrum, které s ním v myšlenkách procestovalo polovinu světa. Do svého životního díla, na jehož dokončení soustředil své poslední síly, nechal téci živou mízu nového věku techniky a pokrokářství emancipovaného od útlaku starých mocenských struktur. Tyto ingredience se nejlépe doplňovaly s koloritem povzneseného filosofického ducha čerpajícího sílu z jurajdovských stavů vyšinutého vědomí.

Daleko od světových kulturních center tak vznikal text, jehož gesto drtivě dopadlo na celé jedno zeměpisné pásmo a v ozvucích pak i na zbytek světa. Přitom se nejspíš nezmýlíme, pokud zachováme věrnost počátečnímu tvůrčímu impulsu: to, o co tu šlo, nebyl v žádném případě záměr předvést světu protiválečný román; Jaroslav Hašek byl jistě dalek i toho vypisovat se z traumatických zážitků. Podobně jako celé eskadry vojáků navrátivších se ze zákopů dokázal i on o všech těch válečných hrůzách mlčet. Do několika stovek stran švejkovského makrosvěta promítl svůj prožitek absurdního světa, přítomný snad ve všech fázích a typech lidské kultury a kombinovaný s naučenou životní strategií vydobývat živobytí z legrace, a napojen na karmu své doby vydestiloval esenci, jež měla ohromný potenciál strhnout na sebe pozornost čtenářů a způsobem vyprávění říct cosi důležitého o podstatě čerstvě rozstříleného světa.

Stačí se podívat na všechny ty interpretace, které se měly v průběhu dalších sto let objevovat a jejichž autoři se snažili promyslet tento zvláštně jednoduchý, avšak jen těžko uchopitelný textový organismus: jejich původci se často pokoušeli vyrvat ze Švejkovy hrudi tepající grál živoucí podstaty, a bylo­-li to jen trochu možné, kontextualizovat jej v širším ideo­vém rámci, v těch nejbizarnějších případech nacionálně zabarveném. Je téměř neuvěřitelné, že tento oblouk na počátku načrtli komunistickým idejím věrní Haškovi současníci a konečnou fázi, uvězněnou v cele patriotické, centristické kultury, zhmotnil Vít Olmer v podivném snímku, kombinujícím hraný film s dokumentem. Jeho Toulavé house (2013) muselo vzniknout snad jen proto, aby se znovu obnažila dvojí podstata Švejka a spolu s ní i nikdy neuzavřený prostor k jeho výkladům.

V díře s živoucími mrtvolami

„Jsem živé skladiště jedů. Pil jsem sublimát, vdechoval rtuťové páry, chroupal arsen, kouřil opium, pil opiovou tinkturu, sypal si morfium na chleba, polykal strychnin, pil roztok fosforu v sirouhlíku i kyselinu pikrovou. Zničil jsem si játra, plíce, ledviny, žluč, mozek, srdce, střeva. Nikdo neví, co mám za nemoc.“ V jedné díře se skupinou monster, donucených stát se živoucími mrtvolami, mezi chudáky, kteří sehráli tu nejvyšší hru s armádou zelených mozků vrážejících poslední hřeb do těla zanikajícího císařství, se začne Švejk kasat nad ubožáky. On přece ví, že pro odumírající majestát je potřeba učinit mnohé – nač pít roztok fosforu a ničit si játra, když tutéž práci odvede každý, kdo celé své podvratné působení přetaví do nikdy nekončícího proudu hospodských tlachů, kdo dá ožít stovkám bizarních postaviček schopných udělat pro srandu téměř vše. Myslí to snad se Švejkem ještě i dnes někdo natolik vážně, aby jeho figuru postavil proti všem, kdož chtějí za každou cenu válku? Neleží náhodou Švejk v sále plném bláznů a mrzáků jen proto, aby přitáhl pozornost ke spektáklu nesmyslného utrpení – avšak opět zesíleného optikou nekonečné a osvobozující legrace?

Jistě, sypat si morfium na chleba, to je náramná věc, zvláště když se potřebujete dostat z dostřelu skvělých, vojenskou mašinérií konečně pořádně vyzkoušených technologií hromadného zabíjení; ovšem vidět hned v textu, který si tuhle novou situaci bere na paškál a staví proti ní chudáka s rozloženými játry, antimilitaristický román, taková praxe si vyžaduje mimo jiné notnou dávku interpretační zvůle a svým způsobem jen odhaluje praktiky téhož bitevního pole. Tam, kde původně působil jednoduchý záměr vytěžit z přestálé tryzny prostředky k obživě, v poválečné situaci zoufale se nedostávající, vyraší nakonec květy kulturního imperialismu, jenž je s to si pro své účely přivlastnit i gesto vzpurného výsměchu vší smysluplnosti. Živé skladiště jedů se stává věčným skladištěm protiválečné satiry, hlasitý smích by měl být umravněn a autor přizpůsoben tradici. Zničená játra, plíce, ledviny, žluč, mozek, srdce i střeva nemusí sloužit jen pobavení čtenářů; státotvorní a pořádkumilovní vykladači je mohou využít k prolomení bariér, jež nás dělí od zkušenosti předmoderního světa, zahlušeného lomozem nekončící války. Nebožák­-simulant, kterému „uřízli ruku pod loket, a dnes má s celou vojnou pokoj“, měl být ukotven v systému humanistické literatury, a ta – schválně to zdůrazněme – měla s podstatným vhledem okultisty Jurajdy jen pramálo společného.

Co na tom, že každá strana knihy přesvědčuje antimilitaristy o jejich omylu; když už jednou začnete hledat klíč tam, kde je jen dvojakost a rozpolcená výpověď, zkrátka tam, kde je možné úplně vše, co se urodí v bazilice šílenství, pak vás nejspíš nezastaví nic. Článek pojednávající o tom, jak kopali vojáky do břicha, aby z nich vyhnali ducha vzpoury, se Švejkovi dostal do tašky samozřejmě omylem: „Jak už mám vždycky to neštěstí, u celýho regimentu jej u nikoho nenašli než u mě,“ povídá. Tudíž i ono zvolání „Sie verfluchter Hund, sie schäbiges Wesen, sie un­glückliches Mistvieh, ty kluku socialistická!“, kterému bychom mohli rozumět jako přihlášení k rozvratným silám moderního světa, je třeba vnímat jen jako naprosto dokonalý vtip. Celý ten příběh válečných sabotérů je nejspíš pouze omyl do sebe zahleděné, s okolím věčně soupeřící národní kultury, která nepotřebovala literaturu, ale národní hrdiny. To, že dostala jen kumpanie chromajzlů a laxních frekventantů imperiální války, je vlastně zcela podružným detailem Švejkovy slavné válečné historie.

Instrumentalizace anarchického živlu

Destruktivní síla, kterou by Švejk mohl působit na všechny smysluplné výklady světa, na tradice i oblíbené národní kolority, musela být od počátku tlumena právě ve prospěch národního celku. Ilustrátorova jedinečná schopnost zachytit typ tlouštíka s kulatou hlavou byla právem využita ve filmu a podrobena požadavku vyložit muže ve vojenském kabátě jako uculující se dobračisko. Jedině tak mohla vypadat bytost stvořená v kulturním jícnu Evropy; a to nikoli zpětným chodem natráveného kulturního obsahu, jak bychom si to snad přáli dnes.

Kde skončil někdejší redaktor Světa zvířat, ten zvláštní intelektuálně zdatnější odštěpek dobrého vojína, nebylo v tomto zářivém díle české lidové zábavy tak důležité. Proč taky, konzumenti kultury povznášející ducha by se mohli začít znepokojovat, že namísto velkolepého svědectví o udatném fluktuujícím vojáku dostávají lekci národního hospodářského rozvratu vyvolaného obyčejnou potřebou pravidelné apanáže. Ten, kdo měl později Švejka vyrábět ohýbáním drátů a malováním na plechové cedulky, se musel zhrozit při představě, kterak do jeho kultu proniká zlý hladový duch. S autorem, jehož literární alter ego psalo „různé drobné zprávy o včelařství, drůbežnictví“, rozvíjelo „nové teorie, které způsobily pravé zděšení, poněvadž po jednoduchých radách ranila známého včelaře pana Pazourka mrtvice a vyhynulo včelařství na Šumavě i v Podkrkonoší“, bylo třeba naložit se vší péčí, kterou zasluhoval. Kluk socialistická a anarchistická se měl stát prostřednictvím jediné své velké figury svatou ikonou lidu.

S novou etapou poválečného vydávání Švejka přišel i zcela nekompromisní výklad Zdeny Ančíka, který ve své stále předmluvě z roku 1951 vytvořil konstrukt uvědomělého revolučního bojovníka. Jen díky této pirue­tě mohl být Hašek, jenž se druhdy taktak vyškubl z objetí bolševismu, učesán a jeho filcáky umístěny do malebného muzejíčka pod patou středověké věže. Řešení krizové situace zahrnovalo i jeden velmi příjemný bonus: Haška bylo možné vmanévrovat do dějin a pokusit se rozkrýt „hlubší smysl“ humoru, nahlédnout podstatu Švejkova bytí. Podle Radko Pytlíka, spisovatelova generálního vykladače, „Hašek svým životem a dílem přispěl k velikému společenskému cíli“. A nešlo zdaleka jen o Haška, ale spíš o instrumentalizaci anarchického živlu – v jeho díle je prý nutno přicházet „na kloub tomu, jaký smysl měl Haškův nespoutaný bohémský protest v předválečném Rakousku“. Tato výkladová linie jednou provždy propojila Švejkovy příhody s osudem jeho tvůrce a jím praktikovaný kontinuální rozvrat světa narazila na kopyto vespolné emancipace. Přiznejme si, byl to geniální tah; jedině tak se Švejk mohl stát závažným symbolem, který svou sílu vyzařoval i tehdy, byl­-li pojednán jako drátěný artefakt umístěný na stěně chalupy nebo úplně nejlépe nad výčepem ve venkovském lokálu. Tuto přeměnu je nutno stále dokola odkrývat a zdůrazňovat. Komunistická kritika, jež si na Haškův literární odkaz nejspíš hodlala udělat monopol, byla nejpřímější – takový Kurt Konrad hleděl naložit se Švejkem jedině tak, aby byl zcela obětován na stolci osvobozených národů: „Švejk není měkký typ, je to drsný lidový odpor (…) proti celému zřízení nespravedlnosti a útlaku, které nutně rodí vždy nové Švejky jako předchůdce uvědomělejší a poučnější revolty.“

Idiot, nebo génius?

Překvapit by nás to ale nemělo, jen během posledních deseti let se nejednou ukázalo, že hrdinský lid, uvězněný na dně kráteru kdesi uprostřed Evropy, kašle na uvědomělejší a poučnější revoltu a hledí si především zjednat klid na práci v továrnách, které mu nepatří. Domnělý buřič vychytrale kličkuje mezi pravidly, jež mu nastavily instituce – a vzdaluje se tak čemukoli, co mohlo souviset s válečnou zkušeností. Pokořen vlastní pitomostí, vymýšlí si „švejkování“, onu trapnou záminku, kterak se alespoň na chvíli vysmeknout vlastní pohaně, a nechápe vůbec nic z Haškovy osvobozující strategie. Už se nedokáže vysmát upachtěné realitě. Dvojznačná situace, z níž Švejk vyvstal, pro něj přestala existovat. Tam, kde se celý válečný krám pokaždé vešel do několika vět, zůstává jen zoufalá snaha uvědomit si své domnělé osvobození. Kde Konrád a spol. začali se svým blouzněním, nesmí dnes nikdo zůstat na pochybách. Jsme velcí, jsme výjimeční… Jak trpká ale může být skutečnost, vidíme už v tom okamžiku, kdy se hrdina vzpour vrací z Ruska; nebyl to jen lyrik Rudých zpěvů, kdo se vysmíval, že někdejší raubíř „studuje v přítomné době horlivě republikánskou Prahu, komunistické ideje šíří zatím velmi idylicky, v kroužku starých známých (…) rozdává a prodává brožury a autografy, jež jdou prý čile na odbyt, jejich cena udává se Haškem podle kabátu“.

Žádná z těchto perspektiv, která by nám snad mohla Haška přiblížit, nemůže být definitivní. Hašek sám se vytrácí ve víru dějin, aby se občas připomenul v kontextu bizarních historií o divochovi, který se nebál ničeho. Několikanásobně to platí o Švejkovi; jeho psychologický profil zůstane navždy záhadou, respektive podkladkem, z něhož se mohou vždy líhnout diskuse na téma „idiot, nebo génius?“. Stačí ale jen nahlédnout do jeho příběhu, aby se jakýkoli z těchto rámcových výkladů rozpadl. Jako když se Švejk naváží do Balouna, vystrašeného z blízké smrti: „Až budeš střelenej, tak nám to voznam, abysme mohli včas udělat nýdr. Seš to ale voják, von se bojí, že budou do něho střílet. To právě má každej voják náramně rád“ – a chudák Baloun se nezmůže na nic víc než krásnou řeč o žranici: „Já ti třebas, kamaráde, sežeru celou mísu knedlíků s vepřovou a se zelím a za půl hodiny víc ti ze všeho toho nevyseru, jak tak na tři polívkový lžíce, vostatní se ti ve mně ztratí.“ S takovou náloží si pravděpodobně poradíme jen tehdy, pokud se necháme strhnout Haškovou vypravěčskou vervou a jeho schopností střídat slovníky, kombinovat nejrůznější jazykové vrstvy – rozuměj: dávat pocítit, co jest to divoký život přetavený do literárního tvaru. Pokud ovšem tuto svébytnou zkušenost přeneseme v čase a pokusíme se ji oživit v aktuálním prostoru, zůstane jen hlupáctví oslněné sebou samým. Kouzlo pominulo. Válka se stala pouhým námětem a svou razanci ztratilo i kdysi drtivé tvůrčí gesto dopadající na křehkou realitu ve slabé chvilce světa rozlámaného v dunivých explozích na kusy. Měli bychom na pozadí Haškova Švejka tuto hrůzostrašnou kanonádu vnímat a připomínat si texty, které byly psány pod diktátem okamžiku.

Haškovo bourací kladivo

Tak třeba takový Ernst Jünger a jeho Válečný deník 1914–1918 (1990, česky 2020): „Leckdy na sebe navzájem pokřikujeme, často dochází i ke komickým situacím (…) Objevují se však i vážnější připomínky války. Najednou se třeba sesune k zemi muž zalitý krví. Zásah do hlavy. Narychlo ho obvážou, pak přijdou zdravotníci a odnesou ho na obvaziště. Ještě se smutným břemenem ani nezmizí za dalším střeleckým stupněm a už je zase všechno při starém, kaluž krve se zahází několika lopatami písku a chlapíci žertují a smějí se, jako by se nechumelilo. A už se blíží hodina kávy.“ Jünger Švejka obrací naruby, naléhavá válečná zkušenost ovšem zůstává. Polarizací těchto textů jako by byl Švejk najednou na síti podobných hrůz napjatý až k prasknutí. Co prosím mohlo být větším zoufalstvím, než že se najednou objevila komise užvaněných patriotů a tohle děsivé svědectví z dob, které nikdo z nás nechce zažít, vyrubala jak zlatý poklad? A kdyby jen to; nádavkem si domů odnesla i figuru obtloustlého geniálního idiota, abychom se přidrželi vcelku trefného označení, jež si Hašek vysloužil od Ivana Olbrachta, idiota, který ze všeho nejradši trousí vtipné historky a vyhrává nad svými nadřízenými.

Ať už byly Haškovy tvůrčí motivace jakékoli, jedno je z textové geneze Švejka zřejmé: tahle postava zrála celé roky a k jejímu dotvoření bylo třeba zcela konkrétní historické zkušenosti, hlavně pak té zvláštní pozice, do které se autor po válce dostal. Na okraji společnosti, nezapojen do vespolné činnosti všemožných kulturotvorných spolků, s parádně rozjetou závislostí na alkoholu a vidinou obživy z prodeje laciných sešitků se chápe bouracího kladiva a skryt pod mozaikou historek jím drtí vše, co snad ještě mohlo ze starých časů císařství přežít. Jen stěží všechny ty fragmenty seskládáme do čehokoli, co by se snad alespoň vzdáleně podobalo nadšeným sokolským, demokratickým či komunistickým ideálům. Ukázalo se alespoň tolik: z šílenství a monstrozity žádná nadějná perspektiva nevzchází. Toho, kdož se pokusil dílo zcizit v duchu komplexní ideje, Hašek přelstil dokonale; sestrojil totiž stroj na samovzněcující se lidskou řeč. Neukotven nikde, napájen z temných pramenů dějin lidstva se tak dlouho hrabal ve stoce světa, až se dobral talismanu i pentaklu. Vyprávět je jediná skutečná práce, k níž je člověk stvořen. Jediná a dokonalá.

Autor je literární kritik a antikvář.