Proti systému?

Nakladatelství Auditorium se specializuje na vydávání titulů z různých oborů humanitních věd, zejména však práva a současných dějin. Autory knihy Proti systému! s podtitulem Český radikální konzervativismus, fašismus a nacionální socialismus 20. a 21. století jsou historik a specialista na české politické dějiny 20. století Jan Rataj a politologové Miloš Dlouhý a Antonín Háka. Propojení historického přístupu k dějinám první poloviny 20. století se spíše politologickým náhledem na posledních třicet let však vede k neúplnosti a roztříštěnosti výkladu. A na dva nepříliš vzájemně komunikující celky se rozpadá i předmět výzkumu. Diskontinuita, kterou pro českou ultrapravici znamenalo období komunistické moci, je ostatně opakovaně zdůrazňována. Zůstává tak otázkou, proč vůbec spojovat myšlenkové proudy, které spolu souvisí jen v rovině mýtu či mlhavého odkazu.

Publikace může sloužit k reflexi radikálně protiliberálního myšlení v českém prostoru a ideologických motivů, které se opakují jak v meziválečné, tak v polistopadové době. Pokud by ovšem byla pojata například s ohledem na různé způsoby vyhraňování se proti jinakosti v jednotlivých obdobích, dokázala by snad nahlédnout i za některé politické či společenské fenomény státního socialismu, který přes svůj deklarativně levicový charakter mohl obsahovat i stimuly pro krajní pravici. Bohužel nic takového kniha nepřináší a nevyváženost jednotlivých částí je ještě zvýrazněna jejich různým stylem i členěním. O spěšné práci navíc svědčí překlepy a nesrozumitelné formulace.

Esencialismus a generalizace

Historický exkurs do meziválečného období nicméně představuje kvalitní vstup do tématu. Obšírný kontextuální úvod je celkem čtivý (což vyplyne především ve srovnání se zbytkem knihy), rušivé ale mohou být esencialis­mus a generalizace plynoucí z nedostatku reflexe, kdo je historickým aktérem toho kterého historického jevu. Přečteme si třeba, že „česká nadšená odhodlanost pomoci Slovákům na prahu národní existence byla nezištná a nepřipouštěla si lehkomysl­ně problémy a podstatné odlišnosti“ nebo že „Budapešť zneužila požadavek slovenské autonomie“. Jde sice o standardní formulace, jimiž byla odkojena nejedna generace českých historiků, to ale není argument pro replikaci tohoto typu historického výkladu. Přesvědčivé jsou naopak pasáže popisující různé ideologické mutace krajní pravice i jejich konkrétní aktéry. Za silnou považuji analýzu obratu agrárníků ke krajní pravici nebo popis tavicího kotlíku české ultrapravice v období druhé republiky.

Kapitola věnovaná formování polistopadové ultrapravice a hnutí skinheads je poznamenaná tezovitostí, útržkovitostí, citacemi bez uvedení zdroje a formulacemi postrádajícími jasný smysl: „Sympatie vzbuzovala zdůrazňovaná skinheadská orientace na Rock proti komunismu – další ideje skinheadského hnutí WhitePower byly hrubě podceněny.“ Kým byly ony další ideje podceněny a čí sympatie ona orientace vzbuzovala? Podobně nejasný je odkaz na významnou debatu německých historiků o nacismu jakožto završeném historickém období. Chybí totiž náležitá kontextualizace. Jaký ohlas u nás měla práce Ernsta Nolteho a jakou vazbu měla k akademické definici krajní pravice, zůstává nezodpovězeno. Rozpačitý dojem trochu vylepšuje práce s primárním materiálem v podobě úryvků textů, které ovlivnily rasistické skinheads. Sáhodlouhé výčty tiskovin, akcí, kapel a podobně si ale autoři mohli odpustit, budou těžko kdy úplné.

Jak rozumět titulu?

Část věnovaná Sládkovým republikánům trpí podobnými neduhy. Na jedné straně přesvědčivě identifikuje motivy sympatizantů tohoto politického subjektu, na straně druhé zahlcuje text nepodstatnými informacemi. Možná je někomu k užitku informace o tom, že Miroslav Sládek byl na vojně písařem u tankistů nebo že na Pankráci seděl v cele 505, ale s ohledem na téma knihy se jedná o podružnosti. Medailonky s profily krajně pravicových předáků, které jsou diskutabilně zařazeny pouze v druhé části práce, jsou ovšem ještě bizarnější (dozvíme se z nich třeba o vztahu Filipa Vávry k ženám nebo o oblíbených zpěvácích a filmech Petry Edelmanové).

Po sládkovském exkursu se výklad věnuje „myšlenkové restauraci“ krajní pravice v polistopadovém období. O restauraci však šlo jen zčásti. Jako inspiraci polistopadové ultrapravice ostatně sami autoři identifikují vedle lokálních zdrojů včetně nacismu i vliv transnacionálního „árijského“ rasismu. Jaká tedy restaurace? Přesvědčivá je oproti tomu analýza procesuálních ideologických mutací – například v případě Dělnické strany. Škoda, že se výklad nakonec zvrhne v debatu směřující dovnitř politologické obce, což je pro běžného čtenáře přinejmenším otravné. Dozvíme se tak, že „politolog Antonín Háka doložil, že klasifikace Dělnické strany jako strany českého šovinismu, kterou zastává např. Ondřej Stulík, je z podstaty pomýleně zkratková“, načež následuje Hákovo odvolání se na vlastní disertaci. Že autor čerpá ze své absolventské práce, by ještě nemuselo vadit. Že se na ni odvolává jako na autoritu při polemice s kolegou, je ale přinejmenším úsměvné.

Katalogizace krajní pravice, kterou nám předkládá autorský trojlístek Dlouhý, Háka a Rataj, může a nemusí být správná. Počkejme si například na reakci zmíněného Stulíka. Jak ale rozumět titulu knihy? Otevřeně neonacistické skupiny jsou jistě antisystémové, ale co různé národovecké skupiny? A třeba u katolického ultrakonzervativismu je prizma antisystémovosti vyloženě sporné. Český knižní trh je nicméně zvyklý i na podstatně horší odbornou literaturu. I proto je škoda, že kniha Proti systému! nemohla patřičně vyzrát. V podobě, v jaké vyšla, bohužel působí nedotaženě.

Autor je spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.