Pověsti jako živé

Smrt staré Maši Vratislava Maňáka

Vratislav Maňák se ve své nové knize vrátil k povídkám. A tentokrát jde především o prózy ohlasové, v nichž se pracuje s pozapomenutými žánrovými útvary jako arabeska, balada, legenda, ale nalezneme zde i grotesku nebo hororové vyprávění. A soubor je to jazykově vybroušený a mimořádně povedený.

Vratislav Maňák (nar. 1988) je typ autora, který s psaním nikterak nepospíchá. A je to na jeho prózách znát. Nepočítáme­-li příležitostné knížky pro děti, vydal během posledních dvanácti let tři svazky, ovšem ne ledajaké. Třináct povídek debutu Šaty z igelitu (2011), za nějž získal Cenu Jiřího Ortena, je propojeno tématem samoty, variované v různých polohách v jakémsi časoprostorovém neurčitu. Román Rubikova kostka (2016) je naopak zarámován až příliš určitě, když se autor inspiroval plzeňskou dělnickou stávkou v roce 1953. Svým nejnovějším prozaickým počinem Smrt staré Maši se Maňák vrací na pole kratší prózy, které ovládá jako málokdo jiný v naší současné literární produkci.

 

Žádné slovo zbytné

Šestice povídek má široký žánrový rozptyl i časoprostorové souřadnice. Geograficky zasahuje od Branibor a Varšavy přes Prahu a Šumavu až ke Středomoří či do Persie, časové zařazení už tak jasné není, spíše ho lze vytušit podle dobového kontextu, způsobu řeči i četných …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě