Psát dopisy znamená obnažovat se před přízraky, na které člověk zahyne, myslel si Franz Kafka. Magdaléna Platzová se v románu Život po Kafkovi rozhodla oživit ty, kteří byli těmito přízraky požráni. Kafkovy dopisy totiž tvoří pomyslné i doslovné jádro románu, který autorka nepovažuje za historický životopis, přestože jeho ústřední postavou učinila jednu z adresátek Kafkova rozsáhlého epistolárního díla, Felici Bauerovou.
Ze všech Kafkových žen se Felici dostává asi nejmenší pozornosti, plní spíše roli jakési biografické položky a kulisy pro inscenování Kafkových milostných selhání a lability. V kafkovských biografiích tedy nemůže chybět, ale její obraz působí v porovnání s intelektuálkou Milenou Jesenskou, oddanou a pečující Dorou Diamantovou, záhadnou Švýcarkou či zapovězenou Julií Vohryzkovou nepříliš lichotivě. Jako by jediná stála mimo, nebo dokonce proti literatuře – nedosažitelnost Julie iniciuje napsání Dopisu otci, Milena pořizuje první české překlady Kafkových povídek a Doru jako jedinou nechá Kafka přímo vstoupit do svého psaní. Felici náleží role nudné dívky, milovnice těžkého nábytku, masitých pokrmů a především naivní čtenářky, která nerozumí povídkám, jež jí Franz coby své podobizny posílá. A to přesto, že jejich dopisy proudí mezi Berlínem a Prahou po dobu pěti let i několikrát denně. Kdo byla Felice Bauerová …
