Ve veřejných debatách se označení NIMBY, zkratka spojení Not In My Backyard, používá většinou jako negativní pojmenování sobeckých zpátečníků. Postoj „Ne na mém dvorku“ ale může vyústit i v pozitivní občanský aktivismus. Jednoznačnému hodnocení se tak daný fenomén vzpírá.
Město je místem, kde splývají hranice soukromého a veřejného, a to ve smyslu geografickém i hodnotovém. To, na jakém území se právě nacházíme, přitom určuje naše chování. Jiný přístup máme k pozemku soukromému, jiný k území, o kterém si myslíme, že spadá do kategorie veřejného majetku. A právě naše rozličné vnímání prostoru vede k tomu, že místa nám pocitově i vlastnicky blízká chráníme víc než jiná. Pro postoj, který se vyznačuje zarputilou obranou pouze toho, co patří buď přímo do našeho soukromého vlastnictví, nebo se nachází v našem nejbližším okolí, se vžil akronym NIMBY – zkratka anglického spojení „Not In My Backyard“ (Ne na mém dvorku). Zpravidla má pejorativní vyznění.
Kdo je měřítkem?
Filosofka Christine Sypnowich se nicméně v článku In defense of Nimbyism (Na obranu nimbyismu), publikovaném v roce 2020, snaží přesvědčit čtenáře, že označení NIMBY nemusí mít pouze negativní konotace. V tomto postoji naopak vidí prvotní zárodky aktivismu a participativního přístupu – v opozici k široce sdílenému názoru, že jednání těch, kteří bývají jako NIMBY označováni, vychází pouze ze sobectví a touhy po osobním prospěchu. Klasickým příkladem je boj za to, aby nová dálnice nevedla územím obce, kde stojí můj dům. Pokud by ale měl stejný projekt vzniknout o pár kilometrů vedle, a tudíž by nijak neohrožoval kvalitu mého života či můj majetek, nevěnovala bych mu žádnou pozornost. Jinak řečeno, postoj NIMBY má jasně dané limity.
Celý fenomén, který se jistě nedá nezvat hnutím a pozornosti se mu dostává především díky jeho módní nálepce, každopádně budí smíšené reakce. Sypnowich se staví na stranu těch, kteří brání své „dvorky“ a přilehlé pozemky, s tím, že zburcování sousedů a společná aktivita směřující k ochraně nejbližšího okolí je ideálním způsobem, jak vytvářet sociální kapitál a navazovat vztahy se svým okolím. Představitelé NIMBY považuje za lidi, kteří disponují lokálními geografickými i vztahovými znalostmi, díky nimž mají komplexní vhled do místní situace. Možná negativa jejich působení naopak vidí ve výrazné roli emocí a v nekompetentnosti v oblasti urbanismu, což může vést ke zkratkovitým a krátkozrakým řešením.
Ať už se ale kloníme k té či oné straně, daný fenomén otevírá daleko zásadnější otázku, jež se týká všech sdílených prostorů, a tou je myšlenka veřejného dobra. Kdo určuje, co je pro sousedství správné? Případně, jak se ptá Judith Butler, čí život je měřítkem toho, na čem doopravdy záleží?
Máslo a veřejné dobro
Podle filosofky Hannah Arendt veřejné dobro může být v určitých případech protikladem k tomu, co považujeme za dobré či správné v rovině soukromé. Podoba sdílených prostorů je tak často výsledkem kompromisů, případně se stává předmětem dlouhých sporů, ve kterých lze jen stěží určit, na čí straně se ono veřejné dobro nachází a kdo má právo je definovat. Zmíněná Christine Sypnowich definuje veřejné dobro jako stav, kdy by nikdo neměl cítit příkoří či útlak. Ze zkušenosti však víme, že z většiny sporů vyjde alespoň jeden poražený.
Nad celou věcí jsem začala více přemýšlet, až když jsem se sama dočkala nálepky NIMBY. Zhruba před rokem narušila můj obvyklý výhled do zeleně svítivě růžová plachta s nápisem upozorňujícím na extra slevy v nově otevřené prodejně potravin naproti našemu vchodu. Nový nájemce betonového komplexu v srdci sídliště se rozhodl přeměnit jeho šedou fasádu na křiklavý poutač. Jako správný starousedlík jsem se ihned rozhodla zalarmovat své nejbližší okolí a zahájit komunitní tažení proti vizuálnímu smogu, který kompletně změnil identitu naší ulice. Naše snaha o sousedský puč byla – jak se dalo čekat – neúspěšná, a já se tak každé ráno dívám z okna na aktuální cenu másla. Celý ten několikaměsíční boj mi ale pomohl zformulovat si odpovědi na několik zásadních NIMBY dilemat.
Vynaložila bych stejné úsilí na boj proti banneru, který by bezprostředně nezasahoval do mého výhledu? Samozřejmě, že ne. Na druhou stranu – měla bych se kvůli tomu cítit špatně či si připadat jako sobec? Znovu říkám ne. Moje úsilí o odstranění banneru tak může být veřejností vnímáno jako sobecký akt, daný jen mou touhou získat zpátky výhled do zeleně, i jako čin zasazující se za veřejné dobro pro celou naši čtvrť. Koneckonců se tyto dvě perspektivy nemusí vylučovat. Jako součást kolektivu jednám jak za sebe, tak i za ostatní. Nálepka NIMBY tedy nemusí nést a priori negativní konotace, ačkoliv může být primárně motivována osobním zájmem. Navíc individuální iniciativa ve sdíleném prostředí může vyústit v pochopení toho, co znamená být součástí většího celku.
Jeden velký dvorek
Teoretická rovina uvažování o NIMBY je mnohdy vzdálená žité zkušenosti – a vědoma si toho je i Sypnowich. Ve svém článku proto neopomíjí ani možné negativní dopady různých sousedských aktivit. Upozorňuje především na fakt, že určité skupiny jsou slyšet víc než jiné, a tak se v jejich rukách NIMBY mění v nebezpečnou zbraň, která komunitu spíše polarizuje, než aby ji spojovala. Jedním z běžných českých příkladů je třeba snaha o odstranění veřejných laviček, za které se zasazují rezidenti v nově vystavěné čtvrti, aby zabránili teenagerům ve shlukování před vchody domů. Čí hlas má v dané věci větší váhu, není těžké odhadnout. Sousedé mají svůj klid a studenty vyženou o pár ulic dál.
Ve vzduchu ale zůstává otázka: Když „ne na mém dvorku“, tak kde? Odpověď bohužel zní: Tam, kde postavení sousedů není natolik privilegované, aby se do rozhodovacích procesů mohli či chtěli zapojit. Teorie, které vidí NIMBY v pozitivním světle, vycházejí z předpokladu, že všichni máme stejnou startovní čáru. Realita je ale taková, že se kontroverzní projekty – třeba skládky s toxickým odpadem – často odsouvají do nejchudších oblastí, jejichž obyvatelé nemají dostatek času či energie, aby za své sousedství lobbovali. Být označen jako NIMBY se tak nakonec jeví i jako symptom určitého společenského privilegia. Nelze tedy jednoznačně říct, jestli jde spíše o negativní, či potenciálně pozitivní aktivitu. Možným východiskem je přijmout utopickou představu světa jako jednoho společného dvorku, kde jsme všichni sousedy, na jejichž názoru záleží.
Autorka je doktorandka filosofie na FF UPCE.