Fenomén zahrádkaření patří k Česku podobně jako houbaření. Vývoj posledních desetiletí ukázal, jak zkreslující by bylo chápat jej jako pozůstatek reálného socialismu. I v současnosti jde o samozřejmou součást života mnoha lidí a zároveň o činnost, která posiluje naši potravinovou suverenitu.
Vědecké časopisy i média v západní Evropě se v posledních dvou letech plnily zprávami o obrovském boomu zahrádkaření – tedy pěstování vlastních potravin. Lidé tím reagovali na omezené možnosti trávení volného času zapříčiněné protipandemickými opatřeními i na obavy z narušení dodavatelských řetězců potravin. Vědci i novináři objevovali přínosy zahrádkaření, jako jsou environmentálně šetrná místní produkce, pobyt na čerstvém vzduchu, smysluplná fyzická aktivita, trávení času s přáteli či rodinou nebo zkrátka radost z pěstování. Jak z toho vyšlo Česko, kde nezanedbatelná část mediálního i politického mainstreamu již přes třicet let vzhlíží k Západu jako ke vzoru, který bychom měli následovat?
Zahrádkářská velmoc
V únoru letošního roku vyšla v deníku Blesk krátká zmínka o jednom z našich výzkumů s bombastickým titulkem „Češi během covidu propadli zahrádkaření: vlastní jídlo si pěstuje polovina domácností“. Jako obvykle byla realita méně senzační …
