Od natočení expresionistického snímku Upír Nosferatu, jedné z nejslavnějších filmových verzí Draculy, letos uplynulo sto let. Za tu dobu se z transylvánského hraběte stala popkulturní stálice, která je do velké míry symbolem takzvaného gotického hororu.
Britský spisovatel Neil Gaiman si ve svém úvodu ke Stokerovu Draculovi, později přetištěném v knize Postřehy z poslední řady (2016, česky 2019), povzdechl, že si hraběte v románu neužijeme tolik, kolik bychom chtěli; a naopak Van Helsinga by v knize klidně mohlo být méně. Kromě úvodních pasáží návštěvy Jonathana Harkera v Draculově transylvánském sídle, které jsou mnohými považované za předčasný vrchol celého románu, se o samotném hraběti a jeho aktivitách dozvídáme většinou jen zprostředkovaně z kusých zpráv. Možná právě tahle Draculova existence ve stínu hlavního děje je zdrojem toho, proč se z hraběte stala tak fascinující figura. Přinejmenším je to důvod, proč existuje tolik děl, jež ony kusé informace rozvíjejí – od dvou různých románů o Renfieldovi, které zmiňuje Gaiman, přes chystaný film The Last Voyage of the Demeter (Poslední plavba lodi Demeter) o plavbě, s níž se Dracula dostal do Londýna, až po komiksovou sérii Brothers Dracul (Bratři Draculové, 2018), …
