Měla jsem tento sloupek dávno rozmyšlený. Měl se jako obvykle vydat po stopách jiného textu. Tentokrát doslova. Měl procházet moskevskými ulicemi. Měl letět od Běloruského nádraží přes Triumfální náměstí po Tverské třídě k rozlehlému prostranství přeťatému prstencem bulvárů s věčně slavnostní výzdobou. Dole u Kremlu to měl vzít doleva a vyhoupnout se k někdejší bankovní budově, v níž už dobrých sto let sídlí tajné služby. Potom měl zahnout nahoru do Mjasnické ulice, vklouznout do úzké klikaté uličky a zastavit se před skupinou domů, které se prý kdysi od všech ostatních výrazně lišily. Měl tam následovat hrdinku Weilova románu Moskva-hranice, respektive ženu, která byla jejím prototypem, ale také samotného autora, který v jednom soukromém dopise psal, jak k tomu luxusnímu bydlení pro zahraniční odborníky skákal v dešti přes prohlubně plné vody, jak ho uvnitř v pokoji se spoustou pohovek a koberců čekala jeho známá s šálkem černé kávy podobající se básni.
Roky jsem ten dům nevšímavě míjela. Procházela jsem Archangelskou uličkou a pokaždé zabočila kousek před ním – cestou na literární večer do nedalekého klubu bez vývěsky, schovaného ve dvoře, v suterénu opršelé klasicistní usedlosti. Až celkem nedávno jsem na křižovatce, nad níž se houpe lampa zavěšená na drátu, vyrazila dál, ke druhému domu po pravé straně ulice. A taky jsem k němu musela skákat přes obrovské kaluže – sníh, který večer předtím napadl, do rána rozpustily chemikálie. Dál padaly obrovské mokré vločky. Avšak uvnitř toho domu mě nikdo nečekal. Namířeno jsem měla jen k jeho vchodu. Vedle dveří tam visí nenápadná kovová cedulka. Hliníkový obdélník jedenáct na devatenáct centimetrů přidělaný čtyřmi šrouby k popraskané zdi. V levé části je vyříznutý malý čtverec – obrovské prázdno zbylé po člověku, který v tom domě kdysi žil. V pravé části je pod sebou uvedeno šest základních životopisných údajů: jméno, profese, data narození, zatčení, popravy a rehabilitace. Žádná honosná plaketa, jen skromná cedulka na památku jedné konkrétní oběti sovětských politických represí. A přece o ni oko klopýtne podobně jako noha o Stolpersteine před domy obětí nacistického režimu. Klopýtne tu o ni dokonce spíš než o mosaznou dlažební kostku v chodníku – ruské domy jsou plné roztodivných pamětních desek s reliéfy i bustami a člověk je uvyklý přejíždět pohledem po jejich fasádě, pátrat, kdo se v nich narodil, žil, nocoval nebo pronesl revoluční projev. Navíc v tom děravém moskevském chodníku, který rok co rok střídá dlažbu, by jakákoli připomínka sotva vydržela.
Údaje na cedulce se týkají Abrahama Frischera, manžela Heleny Frischerové, která stojí v pozadí románové Ri. To pro něj se tento dům stal poslední adresou, než ho zatkli za smyšlené provinění a popravili.
Měla jsem tento sloupek rozmyšlený dávno. Jeho vyznění však nekompromisně přeškrtla válka, kterou Rusko rozpoutalo proti Ukrajině. A tak z předjarní procházky moskevskými ulicemi zbyla jen ona „poslední adresa“ a vědomí, že jich teď zase bude spousta – třeba jen za žlutomodrý nápis na chodníku „NE VÁLCE“, o který s úlevou klopýtnu, když se vracím na onu městskou tepnu, Mjasnickou ulici.