Většina aktuálně vycházející literatury psané českými Romy je zachycením rodinných vzpomínek na to, „jak to bylo doopravdy“. Dokáže si romská literatura udržet svou tvář, pokud se romští autoři a autorky pustí i do jiných žánrů a témat a zároveň budou psát v češtině?
„Akana tumenge phenava, sar oda čačhes sas la Marikaha – Teď vám povím, jak to doopravdy bylo s Marikou,“ přeruší bujaré veselí Babika svým hlasem jako zvon. Housle utichly, ženy přestaly zpívat, všichni usedají. Honem přiběhne Cikno a hodí do ohně větývku v naději, že když Babice tak hbitě pomohl, nechá ho poslouchat. K jeho smůle ho ostatní děti odvedly s neoblomným příkazem, že když ony musí jít spát, on tím pádem taky. Babika se po dětech trochu rozzlobeně ohlédne a zavelí nejstarší vnučce: „Haňo, phen le čhavenge odi paramisi pal e jagori the o pusoro – Hano, vyprávěj dětem tu pohádku o plamínku a slámě,“ pousměje se a utrousí jakoby jen pro sebe: „Nane čhave, nane bacht – Nejsou děti, není štěstí.“ Přiloží na oheň největší poleno, aby ji už nic nevyrušovalo a bylo dobře vidět. Je teplá letní noc. Nebe je plné vzpomínek, které rodí nové hvězdy. Nastalo ticho, jen koně tiše odfrkují. Začíná příběh …
