Koncertní večer v pražském sále DOX+, připravovaný Ostravským centrem nové hudby na 21. listopad, připomene amerického skladatele rozkročeného mezi avantgardou, spontánní improvizací a angažovanou tvorbou. Rzewského dílo představí dirigent Petr Kotík a klavírista Daan Vandewalle. Co nám odkázal umanutý tvůrce, který měl blízko k radikální levici, ale i k hudebnímu romantismu?
Psala se šedesátá léta 20. století a Frederic Rzewski chtěl změnit svět k lepšímu. Obdivovatel Karla Marxe a Ludwiga van Beethovena právě přijel ze Spojených států do Itálie na Fulbrightovo stipendium. Netrvalo dlouho a seznámil se s podobně smýšlejícími hudebníky, s nimiž založil ansámbl Musica Elettronica Viva (MEV). Byl mezi nimi i Alvin Curran, Rzewského celoživotní přítel, který při experimentálních performancích bušil do kanystru od nafty, zatímco jeho kolegové hráli na podomácku sestrojené syntezátory s různým laděním. Dělali zkrátka to, co se tehdy od nonkonformních umělců očekávalo. V roce 2002 k tomuto období Rzewski poznamenal: „Víte, co se říká o šedesátkách? Pokud si na ně vzpomínáte, dělali jste něco špatně.“
Proti dvanáctitónové církvi
Kromě osobitých nástrojů soubor MEV experimentoval také s podobou vystoupení. Rzewski chtěl do performancí zahrnout publikum. To se týká i kompozice Les Moutons de Panurge, která zahájí program pražského koncertu Essential Rzewski & Friends, na němž dále kromě skladeb Christiana Wolffa a Petra Kotíka zazní i kompozice zmíněného Alvina Currana. „Je jednoduché vyprovokovat publikum k tomu, aby hrálo a zpívalo, je jednoduché vytvořit iluzi chvilkové komunity,“ dočteme se v souboru Rzewského textů Nonsequiturs (2007). „Je však potřeba zapracovat na tom, aby přirozená touha hýbat se a zpívat přinesla nějaké ovoce.“
V případě Les Moutons de Panurge pracuje Rzewski s chybou jako vítaným a nevyhnutelným prvkem. „Když se ztratíte, zůstaňte ztracení.“ Hráči i publikum postupně projdou procesem zmatku, osamostatnění, soustředění a konečně i kýžené empatické souhry. Principy takové hudební komunikace, inspirované jazzovou scénou, jsou dnes dobře známy. Ve své době však šlo o nové, extatické a osvobozující zážitky. V reakci na úspěšné evropské turné Rzewski napsal Curranovi: „Je otázka pár let, než tento typ hudby bude všude a s ní přijde nová éra, nová kapitola hudby, ve které serialismus a všechny kecy okolo něj skončí v 19. století, kam patří.“ A v dopisu Christianu Wolffovi ještě přitvrdil: „Nakonec se tato hudba dostane na ulici a stane se politickou.“
Těžko říct, jestli brojil víc proti kapitalismu, nebo proti serialismu a dodekafonii, které definovaly poválečnou hudební scénu. To, co Curran ironicky pojmenoval „twelve-tone church“, Rzewski každopádně ze srdce nesnášel. Dodekafonii vnímal jako hudební diktaturu a zvětralý akademismus, odcizený od kulturní a politické reality.
Po rozpadu MEV na začátku sedmdesátých let se Rzewski pouští do hledání vlastního hudebního jazyka, ve kterém chtěl dosáhnout vyváženosti mezi svým akademickým vzděláním a spontánní muzikálností. Tmelem jeho nejslavnějších skladeb jsou lidové či politické písně, které nápaditě vsazuje do kontextu instrumentální virtuozity a kompozičních technik. Prohlašoval: „Prostě jen dávám na papír melodie, které mi znějí v hlavě.“ Trefnější je ale jeho vyjádření v souvislosti se skladbou Coming Together, v níž se za doprovodu frenetické basové linky recitují slova levicového radikála Samuela Melvilla, napsaná těsně předtím, než byl zastřelen při vzpouře ve věznici Attica ve státě New York. „Jde o to být co nejsvobodnější i v těch nejomezenějších podmínkách,“ uvedl tehdy skladatel.
Jako Beethoven
„Když mi bylo sedm, chtěl jsem být jako Beethoven,“ říká Rzewski v dokumentu, ve kterém polonahý hraje na rozladěném klavíru úryvky z Čtvrtého klavírního koncertu německého klasika. To přání ho nikdy zcela neopustilo – v jeho hudbě je zakořeněné stejně hluboce jako touha po sociální spravedlnosti. Čím se Rzewski od Beethovena zásadně liší, je ovšem jeho přístup k formě. Dokonalost se mu zdála umělá. „Nerozumím životu,“ říkal Rzewski s úsměvem. „Život se prostě děje, bez důvodu. A já chci tuhle zkušenost zaznamenat v notách.“
V roce 1975 dokončil svou nejslavnější a nejhranější skladbu. Kompozice The People United Will Never Be Defeated! vychází z chilské písně Sergia Ortegy, napsané tři měsíce před Pinochetovým pučem na podporu socialistické vlády Salvadora Allendeho (viz A2 č. 19/2023). Jednoduchá melodie, která se svou strukturou podle Rzewského podobá Mendelssohnovým Písním beze slov, projde šestatřiceti variacemi rekapitulujícími dějiny klavírní literatury. Zazní klasické i romantické idiomy, blues, jazz i tolik kritizovaný serialismus. Proud klavírního zvuku občas přeruší hvízdání interpreta, pro autorovy kompozice typické.
V souvislosti se skladbou A Long Time Man pro orchestr a klavír, inspirovanou texty odsouzenců na doživotí v texaských věznicích, Rzewski zmiňoval Chopina a Schumanna, které prý má rád, „protože se s formou vyrovnávají poněkud neprakticky“. Podobně jako oni i americký avantgardista – žijící od roku 1977 v Belgii – psal raději pro sólový klavír než pro orchestr. Proč? „Sociální struktura orchestru je dědictvím feudální společnosti 18. století, ve které byl hudebník nikoliv umělcem, ale služebníkem.“
Silný vztah k hudbě romantismu se projevuje i v závěru The People United Will Never Be Defeated!, kde se téma halí do velkého, až patetického zvuku, který připomene Sergeje Rachmaninova. Myslel to Rzewski vážně? Belgickému klavíristovi Daanu Vandewallovi, klíčovému interpretovi svých děl, řekl, že „jim dal, co chtěli“. Myslel tím klasické muzikanty i koncertní publikum. Můžeme ale podobné sarkastické poznámky věřit někomu, jehož dětským vzorem byl Beethoven?
Rozporuplný úděl
„Lidé na mě stále dotírají s otázkami po mých politických motivacích,“ zlobil se Rzewski v devadesátých letech. „Kdyby šlo o pop music, bralo by se to samo sebou. Ale americký klasický skladatel má být asi buď pravicový, nebo akademik, anebo zkrátka zcela odpojený od reality.“ Jak přibývala léta, Rzewského politická rétorika se zjemňovala a jeho tematický záběr se rozšiřoval. V roce 1992 napsal Rzewski klavírní skladbu De Profundis. I zde se hvízdá, ale nejen to. Interpret musí odrecitovat pasáže z Wildeových „zápisků ze žaláře v Readingu“. Mimo jiné: „Jsme šašci žalu. Jsme klauni, kteří mají zlomená srdce. Jsme stvořeni k tomu, abychom v ostatních vyvolávali pozdvižení a přiváděli je k smíchu.“
Rzewski se smál často. Hořce, ironicky nebo vroucně – ne vždy to bylo jasné. Rozporuplnost byla základním znakem jeho hudební kariéry i komunikace s veřejností. Ve svém posledním velkém rozhovoru (vyšel ve VAN Magazine v roce 2019) se zprvu zdráhal mluvit o politice: „Jsem hudebník. Hudebník s názory. A jednoduše se snažím psát dobrou hudbu.“ Jen o chvíli později ale novinářce sdělil, že být to na něm, rozpustil by NATO a zrušil všechny americké základny v Německu.
Možná se v těchto rozporech zrcadlí osud generace skladatelů a skladatelek narozených za druhé světové války nebo krátce před ní, kteří nastupovali v době, kdy autoři komponované hudby byli vlivní a respektovaní. Nejen Rzewski, ale i Cornelius Cardew nebo o něco starší Luigi Nono věřili, že mohou přispět k celospolečenským procesům. Během jejich života se však dříve dominantní oblast hudební kultury, již reprezentovali, zredukovala na úzkoprofilovou zálibu, často navíc s oním opovrhovaným „buržoazním“ rázem.
To je zapeklitá situace, jaké čelí mnoho levicově smýšlejících umělců. Jedním z nich je Igor Levit, rusko-německý klavírista, který v roce 2016 vydal Rzewského slavné variace na chilský protestsong. Právě setkání s Rzewského hudbou a později i s autorem samotným ho utvrdilo v jeho politickém stanovisku. Hudebník, který mimo jiné spolupracuje s Greenpeace, později o Rzewském napsal: „Bylo to s ním v mnoha ohledech opravdu těžké. Odmítal nakladatele, protože to podle něj jsou pijavice a gangsteři. Někdy byl tak umanutý, že mluvit s ním bylo jako mluvit do zdi. Ale vždy byl odvážný a upřímný. A vždycky byl v rozporu sám se sebou – naprosto lidským způsobem.“
Autor je hudební publicista.