Ačkoli John Barth patří ke stěžejním představitelům americké postmoderny, v českých překladech máme k dispozici zatím pouze jeho ranou tvorbu. Barthův románový debut Plovoucí opera vzdává hold autorům, kteří oněměli nesdělitelnou zkušeností. Metaforou psaní, jež nás má naučit mluvit se smrtí, se stává nekonečná stavba lodi.
Od chvíle, kdy se Todd Andrews rozhodl spáchat sebevraždu jako výraz své poslední a radikální „změny názoru“, do doby, kdy vypráví svůj příběh, uplynulo dlouhých šestnáct let. Hrdina už si přesně nevzpomíná, kdy ke svému rozhodnutí došel, ale muselo to být 21. nebo 22. června 1937. A ačkoli je zřejmé, že nakonec k sebevraždě nedošlo, udržuje John Barth čtenáře svého prvního románu Plovoucí opera (The Floating Opera, 1956) v napětí. Před našima očima se pomalu odvíjí Toddův příběh v jeho vlastním podání – příběh právníka vpleteného do milostného trojúhelníku a zapleteného do soudního případu. Sebevraždu, k níž se chystá, protagonista chápe jako nejradikálnější možnou změnu a zároveň jako odpověď na dosavadní život, který prožil v sérii masek, aniž by někomu dal nahlédnout do svého nitra, poznamenaného každodenním strachem ze smrti. Dozvídáme se mimo jiné, jak se stal milencem manželky svého přítele Harrisona Macka – což je motiv, který se objevuje i v Barthově …
