Když jsem se dnes ráno probudil, za oknem blyštělo mokré slunce, jehož barvy se proměňovaly od zlatozelené k hnědozlaté. S pocitem lehkého štěstí jsem si uvědomil, že se přede mnou otevírá trojice příznivých možností. Buď znovu usnout, nebo se nějak věnovat andělovi, který oddychoval na mém rameni, anebo odejít na jarní entomologickou burzu. Možnosti se proplétaly a pohlcovaly a vzápětí zas rozvinovaly a dělily. Chvílemi se zdálo, že jedna je úplně obsažena v jiné, ale následující okamžik zdání popřel. Zavřel jsem oči proti měděnému slunci v okně a pozoroval chromozomy a larvy, které dýchaly na sítnici, potom jsem vstal a odešel na burzu.
Než jsem vkročil do domu s dlouhým sálem – v němž na sražených stolech ležely krabice s brouky a motýly a kde už mezi sběrateli, lovci exotického hmyzu, prodejci sklepávadel, špendlíků i broučích pastí, mezi antikváři s knihami o motýlech a truhláři se specializací na výrobu entomologických schránek panoval ruch –, tedy nežli jsem vkročil do toho domu, zapálil jsem si cigaretu a díval se dovnitř.
Nikdy, nežli vstoupím mezi krovky a křídla, si neodepřu pohled zdálky do sálu entomologické burzy! Kolejnicím černých lesknoucích se krabic s bělostnými vnitřky plnými tmavých bodů (zdálky mají všichni brouci i motýli v krabicích dubový odstín), které tam uvnitř vedou do dáli, se nic jiného na světě nepodobá!
Nahlížel jsem zvenku do sálu a kouřil a povšiml si velice starého páru hned za vstupními dveřmi, který nabízel k prodeji pouze dvacet třicet kusů nenápadných světlejších motýlů – nabídka té vetché dvojice se vměstnala do jedné entomologické krabičky. V nejtišším napětí i s nepřítomností, jež odkazovala k úplně jinému prostoru i času, seděli u svého stánku, ve světlých, skoro stejných svetrech. Oba se usmívali. A kolekce motýlů před nimi vypadala z místa, odkud jsem ji pozoroval, jako relikviář, jako by uvnitř namísto bělásků hrachorových spočívaly v bílém plátně zabalené drahocenné předměty, památeční mince, staré zlato, zlaté zuby, lžičky.
Ze zkoumání mě vyrušili dva sběratelé, kteří se poblíž dali do hlasitého hovoru. Jeden z nich byl – jak jsem vyrozuměl – lovec tropických svižníků a také zkušený organizátor loveckých výprav. Druhý naslouchal s úctou, otázky kladl s neměnným omluvným tónem. Z rozmluvy jsem zaslechl útržky, ale i ty stály za to: „Jsou sklepaný?… Dolů s cenou nejdu ani za svět, je to rarita… Jako kluk jsem ho koupil na burze za dvacet korun… Na lesní cestě, kde bylo trochu vody… Když děláš pravý křídlo, levý se hne… Samý věci z Arabskýho poloostrova, to se moc těžko určuje… Kucháte to taky, tyhle pindíky?… Když dělám krasce, kuchám je vždycky, protože…“
Ale důvod kuchání krasců jsem už nezaslechl, protože ze sálu se vyřítil malý muž s igelitovou taškou a – aniž by zpomalil – rozhodil rukama a na celé prostranství vypískl:
„Ze mě nikdo nebude dělat blbce! Šejdíř mizernej! Má to z čínskejch střevličích farem, všechno koupený! Von si snad myslí, že to nepoznám! Já!!“
Všichni jsme se překvapeně otočili. Dopálený malý muž zmizel za rohem nejbližší ulice.
Na vteřinu jsem si představil střevličí farmu v čínské provincii, zlatavé kopečky, po nichž bez obav běhá sem a tam takové množství obrovských zelenozlatých a fialovozelených a zlatočervených střevlíků, že téměř není kam šlápnout.
Až mě zamrazilo.
Přišel čas vstoupit.
Udělal jsem to.
A když jsem míjel bílý pár s bílými motýly, pomyslel jsem na dnešní šťastné probuzení, na tři proplétající se možnosti, které se mi ráno tak zlehka nabídly. I na to, že není vlastně docela jisté, kterou z nich jsem nakonec zvolil, můj nádherný anděli!