Osmadvacetiletému Jordanu Bardellovi, který krajně pravicové Národní sdružení dovedl ve Francii k historickému vítězství v evropských volbách, pomohla i skutečnost, že pochází z chudého předměstí Paříže. Bardella navenek kultivuje obraz strany s extremistickou nálepkou. Zda není jen loutkou Marine Le Pen, se ale teprve ukáže.
Jordan Bardella se narodil v roce 1995, vyrostl v 93. pařížském okrsku, konkrétně v Seine-Saint-Denis, předměstí v severní Paříži, které je popisováno celou řadou charakteristik typu „nebezpečné“, „islamistické“ nebo „ovládané drogovými kartely“. Bardella, jehož rodiče jsou oba italského původu (matka se narodila v Turíně a ve Francii pracuje jako asistentka v mateřské škole), zde prožil část svého života a od spojení s touto čtvrtí odvozuje svou identitu i politickou legitimitu. Rodiče se rozvedli, když byl malému Jordanovi pouhý rok a půl, následně žil se svou matkou v bytě s regulovaným nájemným právě v Seine-Saint-Denis. „Moc dobře vím, co znamená mít na konci měsíce hluboko do kapsy, moje maminka tak žila celých dvacet let,“ vysvětluje Bardella své pochopení pro problémy „běžných lidí“.
Kluk z chudého předměstí
Své dětství popisuje velmi barvitě, vzpomíná na pouliční rvačky, drogy, radikalizaci svých sousedů nebo například na razii proti teroristické buňce, která v listopadu 2015 zosnovala rozsáhlé teroristické útoky v Paříži. S oblibou v rozhovorech a politických prohlášeních opakuje, že si dodnes živě vybavuje výbuchy a zvuky střelby. Bylo mu tehdy dvacet a již tři roky byl aktivním členem Národní fronty, kam vstoupil těsně po prezidentských volbách, které vyhrál socialista François Hollande. Jeden z kamarádů ze základní školy v dlouhém textu věnovaném Bardellově životě, který publikoval 2. června deník Le Monde, uvádí, že měli úplně běžné dětství: vyrostli na videohrách typu FIFA. Bardella se občas stal zástupcem třídy ve školském parlamentu, ale debaty o politice nebo náboženství mu byly spíše cizí.
Situace se změnila se vstupem na soukromé katolické gymnázium, kam ho zapsal jeho otec, k němuž Bardella jezdil dvakrát týdně a který bydlel v mnohem klidnějším okrsku Paříže. I tak šlo ale o školu, v níž se setkávaly děti, jejichž rodiče měli velmi často jiný než francouzský původ; jedním z hlavních cílů lycea byla výchova k úctě, vzájemnému respektu a k porozumění. V době, kdy studoval toto gymnázium se specializací na ekonomické a společenské vědy, protože snil o tom, že bude později přijat na prestižní univerzitu Sciences Po, působil ve studentském katolickém uskupení, které zdarma učilo migranty francouzsky. Jeden z jeho blízkých podotýká, že k impulsům pro vstup do Národní fronty údajně náležela předvolební debata mezi Marine Le Pen a Jeanem-Lucem Mélenchonem v roce 2012, kterou následně diskutovali v hodině politických věd. Bardella se nechal několikrát v médiích slyšet, že právě opovržení, s jakým projev předsedkyně ultrapravicové strany komentovali vyučující, ho motivovalo k tomu, aby se o této politické síle dozvěděl víc. V šestnácti vstoupil do strany, angažoval se v její mládežnické organizaci, a dokonce ji několik let vedl. Po úspěšném absolvování maturity byl přijat na Sorbonnu, kde se věnoval geografii, ovšem touha po politické kariéře byla silnější, a tak studií po třech letech zanechal a od té doby se profesně profiloval již pouze uvnitř strany. Jeho cílevědomost, pracovitost a velmi dobré rétorické schopnosti, ale také prostředí, kde vyrostl, ho brzy dovedly do nejvyšších stranických pater. O členy, kteří nepocházejí ze starých aristokratických nebo katolických francouzských rodů, je totiž v Národním sdružení přece jen nouze. Pod svá křídla si ho vzal Florian Philippot, jeden z intelektuálních a ideových lídrů Národního sdružení, a dal mu prostor se realizovat.
Uvnitř klanu Le Penových
V roce 2017 si ho všimla Marine Le Pen, jmenovala ho svým tiskovým mluvčím a zapojila ho také do své prezidentské kampaně. Od té doby Bardella mnohem více vstupuje do veřejného prostoru, účastní se debat a veřejných shromáždění. Okamžitě zaujme svým projevem: mluví věcně a srozumitelně a ve srovnání s neomaleným stylem Le Pen je jím vedená debata kultivovaná. A to je jedna z jeho zbraní – působí totiž autenticky, někdy až skromně a pokorně. Když se v roce 2022 stal předsedou Národního sdružení, poprvé se v čele strany ocitl někdo, kdo se nejmenoval Le Pen a ani nepatřil do rodiny. Bardella ovšem už v té době tvořil pár s Nolwenn Olivier, jejíž matkou není nikdo jiný než Marie-Caroline Le Pen, Marinina starší sestra. „Skromný chlapec ze Saint Denis“ se tak stal v podstatě členem klanu. Jeho kariéra je ovšem odrazem dlouhodobé snahy Národního sdružení oddělit se od vlastní minulosti, vytvořit masovou politickou stranu složenou z pracujících ze skromných poměrů a formovat mladé tak, aby byli schopni a ochotni hájit její politiku. To dokresluje vznik online platformy Campus Héméra, na níž jsou k dispozici odborné texty, konference nebo debaty na témata jako ekonomie, historie nebo politické instituce a kterou Bardella založil společně s Marine Le Pen po posledních prohraných prezidentských volbách.
Jeho zvolení předsedou lze vnímat jako symbolicky velmi významné, protože skutečně může být završením „dediabolizace“, jak strategii Marine Le Pen nazývají odborníci. Cílem této taktiky je oprostit se od minulosti i starých struktur a začlenit Národní sdružení mezi tradiční masové politické strany.
Tiktokový guru
Bardella velmi cílí na komunikaci, na to, jak se prezentuje navenek, a jeho velkou předností jsou sociální sítě. Středem jeho zájmu jsou lidé do pětatřiceti let a zejména budoucí prvovoliči. Nejaktivnější je na TikToku, kam dává krátká politická prohlášení, která kombinuje se scénami z běžného života ani ne třicetiletého muže. Video, jak si dává v zákulisí před mediálním vystoupením bonbóny, prolétlo sítěmi a mělo desítky milionů lajků. Oblíbené jsou také záznamy zachycující, jak se fotí se svými podporovateli, které vždy pohotově a vtipně glosuje.
„Já nevím, co přesně říká, politika mě nezajímá, ale je strašně vtipnej,“ vysvětluje na jednom z videí čerstvě plnoletá Maya, proč bude volit právě jeho. Bardella si vybírá kulturní reference, ale i politická témata tak, aby měla ohlas. Mluví o ekologii či o fotbale a dává si obrovský pozor na to, aby mu z úst nevylétlo žádné xenofobní nebo rasistické prohlášení.
Prozatím nepanuje mezi novináři a analytiky shoda na tom, jestli je jeho strategie autentická, nebo zda je stále jen loutkou vedenou bývalou předsedkyní, která si moc dobře uvědomuje, že bez jména Le Pen v popředí je strana pro mnoho lidí přijatelnější. Jak se bude situace dále vyvíjet, se dozvíme 30. června a 7. července, ale doufejme, že se tento tiktokový guru do Matignonského paláce, sídla francouzského premiéra, nedostane.
Autorka je politoložka.