Dohodnout se je možné

Výsledky druhého kola francouzských legislativních voleb jistě zaskočily nejen politiky a komentátory, ale také širokou veřejnost. Levicově zaměření Francouzi a Francouzky se 7. července večer, když se sčítaly výsledky, sešli na pařížském náměstí Republiky, aby se společně postavili Národnímu sdružení, kterému všechny relevantní průzkumy předvídaly vítězství. Z tryzny se ale nakonec vyklubaly velkolepé oslavy a pocity naděje a sounáležitosti alespoň na chvíli přebily dlouhotrvající znechucení a strach.

Pravicová hrozba

Naději přinesl výsledek Nové lidové ­fronty, sjednocené levicové koalice, která vznikla bezprostředně po rozpuštění dolní komory francouzského parlamentu Emmanuelem Macronem. Ten reagoval nejen na prohrané evropské volby, ale zřejmě také na tenze ve společnosti i mezi poslanci a poslankyněmi. Proslýchalo se totiž, že pokud by parlamentem neprošel rozpočet na následující rok, což je zásadní dokument, který se tradičně diskutuje a schvaluje na podzim, musel by jej prezident tak jako tak rozpustit.

Levicové síly po třech dnech jednání vyšly do světa s poměrně radikálním programem, novým názvem i vizuálem. Rychlost jejich akce naprosto zastínila diskuse na pravici i v macronistickém středu, který za levicí pokulhával. První kolo voleb do Národního shromáždění doprovázela historicky nejvyšší účast od osmdesátých let 20. století – do volebních místností se dostavilo bezmála šedesát dva procent voličů. Výsledky však nejen potvrdily trend naznačený v průzkumech, ale dokonce naznačily, že by krajně pravicové Národní sdružení vedené Jordanem Bardellou (viz A2 č. 14/2024) mohlo získat absolutní většinu.

Ve francouzském volebním systému, který je dvoukolový a většinový a v němž se volí v celkem 577 okrscích vždy jeden mandát, je velmi obtížné cokoli predikovat. Ve druhém kole se totiž začíná v podstatě nanovo, do voličského chování se promítají regionální témata, relevance volených osobností, jejich práce pro daný okrsek nebo také pragmatické rozhodování voličů. A byla to opět levice, kdo prompt­ně vyzval jak vlastní kandidáty, tak ostatní politická uskupení, aby odstoupili v těch okrscích, kde se do druhého kola kvalifikovali tři nebo více kandidátů, a kde je tedy možné přehlasovat Národní sdružení.

Disciplinovaná levice

„Ani jeden hlas krajní pravici,“ znělo z úst matadora francouzské levice a otce zakladatele hnutí Nepoddajná Francie Jeana­-Luca Mélenchona po vyhlášení předběžných výsledků prvního kola. Velmi záhy začali z volební mapy pro druhé kolo disciplinovaně mizet hlavně zástupci Nové lidové fronty. Ve prospěch Macronova hnutí Společně jich odstoupilo skoro 130, zato centristé si pečlivě vybírali, kde dají šanci levicovým silám a kde ne. Mezitím na půdorysu chaosu a nejistoty média varovala před extrémy, prezident Macron zdůrazňoval, že „Francii hrozí nebezpečí, ať už se k vládě dostane extrémní levice, nebo pravice“, a neopomněl připomenout, že jedinou přijatelnou silou jsou lidé kandidující za jeho hnutí. Jako by stihl zapomenout nejen na to, že zemi do této situace dostal on sám, ale i na fakt, že jeho politika znechucuje Francouze čím dál víc a je to právě on, kdo dlouhodobě vévodí žebříčku nejméně oblíbených prezidentů Páté francouzské republiky.

Nepřehledné situaci určitě nepřidali Republikáni, kteří se nedokázali rozhodnout, kdo je větším zlem, a někteří jejich zástupci otevřeně deklarovali, že raději podpoří Národní sdružení než levicové síly nebo macronisty. Ale ani Nové lidové frontě se nevyhnula klopýtnutí. Po skoro idylickém úvodu, kdy všechny relevantní politické strany a hnutí této široké koalice vystupovaly jednotně, i zde začalo docházet k dohadování a provokacím. A to zejména kvůli osobě Jeana­-Luca Mélenchona, kterého významný levicový politik François Ruffin, kandidující v severofrancouzské Sommě, označil za překážku úspěchu levice a deklaroval, že v případě svého znovuzvolení už nebude součástí poslaneckého klubu Nepoddajné Francie. Toho využili socialisté, kteří prostřednictvím generálního tajemníka Oliviera Faura potvrdili, že „Mélenchon určitě není a nebude aspirantem Nové lidové fronty na předsedu vlády“.

Druhé kolo ale přineslo překvapení v podobě vítězství Nové lidové fronty se ziskem 182 křesel, následované macronisty se 163 man­­dáty a Národním sdružením i některými republikány se 143 zvolenými poslanci, z nichž 126 kandidovalo v dresu Marine Le Pen a Jor­­dana Bardelly. Národní sdružení tak sice nezvítězilo, ale stalo se nejsilnější stranou v Národním shromáždění – počet svých poslanců téměř zdvojnásobilo.

Kdo jsou noví „députés“

Zatímco volební mapě Francie po prvním kole vévodila hnědá barva odkazující na Národní sdružení, po druhém kole byla mapa mnohem barevnější. Každý ze tří nejsilnějších bloků, které po inauguračním zasedání 18. července obsadily nové Národní shromáždění, dominuje v určitých regionech nebo konkrétních městech. Pro levici jsou to hlavně předměstí velkých měst. Zcela ovládla Paříž i její okolí, kde své pozice často neobhájila „prezidentská většina“. Dále získala Nantes, Bordeaux, Dijon, část Marseille a Lyonu. Strategií Nepoddajné Francie je mobilizace předměstí a obyvatel nefrancouzského původu, což se jí daří. Ztratila ale v severní postindustriální Francii, kde až na drobné výjimky, jako je třeba první okrsek města Amiens, v němž uspěl Ruffin, na celé čáře vítězí ­lepenovci. Macronisté částečně ztratili velká města a střed Francie, dominantní zůstávají v Bretani, což je dlouhodobě region, kam se stěhují zástupci vyšší střední třídy, lidé v důchodovém věku a spíše konzervativnější Francouzi. Národní sdružení potvrdilo svou dominanci na severu, posílilo na jihu, který je typickým svým rurálním konzervatismem, a získalo velké množství okrsků na východě země.

Zvolení poslanci a poslankyně jsou z velké části staronoví, tedy znovuzvolení, ale přicházejí i úplně noví politici a političky. Z Nové lidové fronty stojí jistě za zmínku odborář z konfederace CGT Bérenger Cernon, který se do svého zvolení živil jako řidič příměstského vlaku RER D, nebo aktivista z antifašistické Mladé Gardy Raphaël Arnault. Za socialisty v dolní komoře usedne exprezident François Hollande a za Zelené úspěšná poslankyně Marie Pochon, která získala v regionu Drôme velmi silný mandát a porazila Národní sdružení, jež je v tomto regionu velmi silně zastoupené. Lepenovci měli bezprostředně po druhém kole z ostudy kabát, protože se přišlo na to, že skoro dvacet kandidátů mělo buď velmi podivnou minulost (otevřeně se hlásili k neonacismu), nebo se nevhodně vyjadřovali v průběhu kampaně. Kritiku se snažil Jordan Bardella odrazit tak, že tyto lidi nazval „černými ovcemi“, které si strana nedokázala pořádně zkontrolovat. Kolik takových lidí se ještě objeví, je otázka, ale Bardella bude mít jistě co dělat, aby své kandidáty obhájil.

Patová situace a jak z ní ven

Předseda vlády Gabriel Attal, který sice svůj post poslance obhájil, ale uznal porážku hnutí Společně, hned následující den podal demisi. Tu vzal prezident Macron na vědomí, zároveň však Attala požádal, aby ve funkci setrval, dokud bude potřeba. Taková byla i prosba ze strany pařížské starostky Anne Hidalgo, která má plné ruce práce s přípravami Letních olympijských her, jež začnou 26. července.

Macron se na chvíli odmlčel a ve středu 10. čer­­vence napsal svým spoluobčanům dopis, v němž konstatuje, že volby nevyhrála žádná ze stran, protože nikdo nedosáhl absolutní ani relativní většiny. Požádal tedy o čas a pochopení a apeloval na všechny „republikánské a proevropské“ poslance, aby se pokusili utvořit funkční vládu. Tento postup se nelíbí ani vítězné levicové koalici, ani krajní pravici. Nová lidová fronta dokonce přišla v reakci s adeptkou na premiérku Francie: navrhla prezidentku Réunionu Huguette Bello, na níž se shodla Nepoddajná Francie, komunisté a částečně i Zelení. Trnem v oku je ale socialistům, kteří jsou druhou nejsilnější stranou v koalici a chtějí, aby se premiérem země stal jejich generální tajemník Olivier Faure. Konflikt došel tak daleko, že Bello kandidaturu nakonec odmítla. V době psaní tohoto článku neexistuje shoda ohledně osoby, která by měla hájit program levicové koalice v paláci Matignon. Situa­ce se však mění každým dnem a v úvahu v tuto chvíli připadá celá řada variant od menšinové vlády levice přes širokou koalici „umírněných“ až po koaliční vládu macronistů s republikány podpořenou Národním sdružením.

Autorka je politoložka.