Láme se týden, pondělní jitro klepe na dveře a mně ve sluchátkách hraje Puce Mary, jedna z hlavních hvězd letošního festivalu Alternativa, která vystoupí 22. listopadu v pražské MeetFactory. S dánskou hudebnicí, jejíž občanské jméno zní Frederikke Hoffmeier, jsem během krásného dne v křivoklátských lesích prošel hned dvěma fázemi procesu truchlení nad výsledkem amerických prezidentských voleb. Její agresivně noisová tvorba mi pomohla zpracovat hněv; alba Stuck (2022) a You Must Have Been Dreaming (2022) mě dovedla k neochotnému smíření se s tím, že sice bude hůř, ale zvukové umění zároveň tento pocit podbarvilo něčím smysluplným či útěšným.
Puce Mary je spojená s kodaňským nezávislým labelem Posh Isolation, na její tvorbě toho ale „posh“ moc není, ať už ohledává zvuky přímočaré a drsné, nebo ty až podezřele příjemné. Do svých elektronických kompozic zapouští útržky lidské řeči i akordické drony, jejichž původ není lehké odhadnout – často znějí jako smyčce, někdy jako hluboké varhanní prodlevy, jindy jako libozvučné syntezátory. „Pokud to není důležité pro příběh, nesnažím se, aby byly nástroje rozpoznatelné,“ uvedla hudebnice v rozhovoru pro Bandcamp Daily.
Mezi „příběhové“ kompozice rozhodně patří úvodní track druhé jmenované desky If No One Knows, prostoupený zvuky lidské chůze a nervózního dýchání. Skladby – nebo spíš zvukové filmy – svým míšením konkrétních a abstraktních zvuků představují úrodnou půdu pro představivost a rozvíjení asociací. Mně se vybavuje polní cesta ze všech stran obklopená hustou mlhou. Všude bílo, jen tušení jakýchsi obrysů (snad stromů?) a podivný mix bázně a vzrušení z toho, že nevím, kam mě dovedou další kroky.
Právě ambivalence, zvláštní neschopnost pojmenovat směs emocí, které hudba Puce Mary vyvolává, mě dovedla k opakovanému poslechu. Jednou v tracku Ezra slyším vznešený klid, jako by mě někdo obejmul a pohladil po tváři; podruhé vnímám rezignaci a zastřenou úzkost. Puce Mary dokáže relativně jednoduchými prostředky vytvořit hutnou a paradoxní hudbu, která navozuje zvláštní druh intimity – a ani k tomu nemusíte být na chalupě uprostřed noci jako já.
Jasně, hudba je ze své podstaty ten nejméně sémantický druh umění, proto ji máme koneckonců tak rádi. I tak nám ale pro popis obecné nálady té či oné skladby nebo písně často stačí dvě tři přídavná jména. Alternativněji laděná elektronická tvorba má nicméně spoustu možností, jak posílit významovou mnohoznačnost, a Puce Mary toho plně využívá. „Netvořila bych hudbu, kdybych byla schopná dokonale vysvětlit, co a proč vlastně dělám,“ říká k tomu.
V kontrastu k tomuto citátu stojí název písně To Possess Is To Be In Control z alba The Drought (2018): vlastnit či ovládat může jen ten, kdo má věci pod kontrolou. Desce, jejímž tématem je vize apokalyptické vyprahlosti, se dostalo ohlasu pro její zlověstnou – a samozřejmě setsakra mnohovýznamovou – atmosféru. Puce Mary vstoupila do hudebního světa divokou noisovou performancí v Amsterdamu, při které mlátila do železných plátů. O pár let později se stala rezidentkou ve špičkově vybaveném univerzitním zvukovém studiu. Na zmíněném albu se oba póly její umělecké identity spojují – je punkové, provokativní i sofistikované. Ale také přístupné, po hudební i tematické stránce.
Nazvat The Drought environmentální nahrávkou by ovšem bylo zavádějící. Vidina dystopické budoucnosti tu plní roli nevlídné mizanscény; hlavním tématem je tělesné utrpení jednotlivce stiženého hladem a žízní, postavené do kontrastu s jeho ideály, identitou, touhami a přáními. Podle anotace album „zprostředkovává metamorfózu, při které je zranitelnost konfrontována s regenerací“.
Začínám chápat, proč se mi Puce Mary v posledních pár dnech i teď, v té magické hodině mezi psem a vlkem, kdy píšu tyto řádky, stala tak vlídnou společnicí. V časech, které se zdají být čím dál bezcitnější, její hudba uklidňuje skrze zneklidnění. Její pohlazení je jako pohlazení brusným papírem, ale přesto je příjemné.
Autor je hudební publicista.