Za uměním se do Berlína vyplatí zajet snad kdykoli v roce. Únor se nesl ve znamení festivalů. Počátkem měsíce zde probíhala jedna z vůbec největších přehlídek digitální kultury v Evropě, Transmediale, následovaná mezinárodním filmovým festivalem. V mezičase pak řada soukromých galerií ukazuje pestrou paletu současného vizuálního umění. A nezůstává jen u galerií: umění prostupuje městem řadou dalších rafinovaných způsobů. Na Postupimském náměstí například projekt SPOTS proměnil fasádu kancelářské budovy v živou membránu, jejíž diodový povrch využívají světoznámí umělci jako elektronické plátno.
Projekt SPOTS je světelná a mediální instalace, která vznikla na zakázku banky HVB Immobilien AG. Architektům Timovi a Janu Edlerovým se podařilo fasádu připravit tak, že ji umělci mohou použít k bezprostřednímu, velkoformátovému vizuálnímu útoku na kolemjdoucí. Jim Campbell, jeden z nejvýraznějších amerických umělců dneška, vytvořil pro tuto příležitost figurativní sekvence představující pohyby lidí v nejrůznějších denních situacích. Ačkoli je obraz skládán z diskrétních světelných bodů, autorovi se daří dosáhnout efektu plynulého pohybu rozmazaného obrazu. Rafael Lozano-Hemmer, který se proslavil zejména svým cyklem „relační architektury“, tentokrát zvolil abstraktní textovou formu a na fasádu chrlil „33 otázek za minutu“. Dovoluje mu to software, který dokáže automaticky vygenerovat až 55 bilionů náhodných otázek, německy, anglicky, španělsky. Pouliční procházka se tak snadno zvrtne v alespoň chvilkovou filosofickou meditaci. V jiném z projektů, jehož autorem je Carsten Nicolai, se dokonce fasáda stává Sensorem, snímá a zároveň vizualizuje konkrétní data náměstí, jako je dopravní hustota, hladina hluku nebo světelné podmínky, a podle nich moduluje formu zobrazení na fasádě.
Videoart
Také některé videoartové projekty, zařazené do programu letošního Transmediale (transmediale.de), se vztahují k mediální reflexi města. Jedním z nejpůsobivějších příkladů byl v tomto ohledu projekt mladého českého umělce Jakuba Nepraše Generátor p-730, který brilantním způsobem prolíná makro- a mikroúroveň městského prostředí. Exteriéry autor postavil ze zvětšených obvodů elektrických spotřebičů a přenesl do nich původní pouliční dění: kráčející lidi, projíždějící auta apod. Nečekané prolnutí dvou světů a změna měřítka pomáhají vidět situaci dnešního člověka, jehož realita je čím dál razantněji dotvářena nebo přímo utvářena moderními technologiemi.
Staré a nové
Pro organizátory Transmediale jsou nové technologie již něčím tak samozřejmým, že se definitivně odklonili od výhradního prosazování a prezentování uměleckých projektů, které jsou výsledkem technologických experimentů či práce na pomezí vědeckého výzkumu. Hranice mezi novými a starými médii stejně jako definice toho, co je to médium, se stává stále nezřetelnější a stojí nepochybně také za změnou podtitulu celého festivalu. Zatímco ještě loni šlo o mezinárodní festival mediálního umění, letos diváci navštívili festival umění a digitální kultury. První signály ke smiřování tzv. novomediálního umění s kontextem umění současného jsme ostatně v Berlíně zaznamenali již v roce 2003, kdy se rozpoutala diskuse o „krizi interaktivního umění“ a porota nenašla mezi projekty přihlášenými do soutěže v této kategorii ani jednoho vítěze. Teprve s časovým odstupem budeme však moci o tomto kroku říci něco platného. Stejně tak si počkejme na krystalizaci skutečných důvodů k manévrům mezi současným a novomediálním uměním. Návštěvnost letošního Transmediale, které navíc změnilo adresu, možná předčila mnohá očekávání. Zájem ze strany návštěvníků byl opravdu velký a nic na faktu nemění ani značně rozporuplné hodnocení celkového vyznění festivalu, včetně centrálního výstavního projektu s názvem Smile Machines, který kurátorsky připravila francouzská historička umění a teoretička videa Anne-Marie Duguetová.
Film
Ačkoli letošní Transmediale svým historickým akcentem videa mnohé příznivce nových médií spíše zklamalo, Berlín nabídl řadu dalších příležitostí k divácké reflexi spojení umění a technologií. Rok od roku nabývá například na dynamice festival Berlinale Talent Campus, v jehož rámci se do německé metropole sjíždějí mladí filmaři. Letos jich bylo 520 a přijeli ze 110 zemí světa. Soutěží, vzdělávají se a promítají svá díla – svěží jak náměty, tak postupy, které jdou napříč kategoriemi dokumentu, hraného filmu, animace atd. Blízkost k novým technologiím festival deklaruje i svou webovou prezentací, která využívá nejnovější způsoby publikování v podobě blogů a videopodcastingu (berlinale-talentcampus.de).
Doba promiskuity médií
Zdá se, že rozdělení na stará a nová média přestává platit a nastává doba jakési promiskuity médií, hledání neobvyklých spojení a medializace nejrůznějších objektů. Výmluvnou ukázkou tohoto směřování je výstava goblénů Margret Eichlerové, kterou prezentuje Muzeum digitálního umění (dam.org). Tradiční technikou velkých goblénů se zde autorka snaží zachytit ikony doby: burzu, všudypřítomnou reklamu či kancelářské budovy. Znakem hledání nových podob digitální
kreativity jsou také již zmíněné interaktivní fasády. Podobně jako v projektu SPOTS se proměnila ve veřejnou galerii i budova korporace SAP, kterou najdeme v samotném centru Berlína. Zde byla nainstalována „magická zrcadla“, která jsou schopna doplňovat ke kolemjdoucím různé objekty nebo deformovat jejich vzhled na rozměrných obrazovkách. Podobné projekty vytvářejí z anonymního prostředí ulice či náměstí jakousi experimentální galerii, která ukazuje, že médiem i uměním může být vše, co se dokáže otevřít interakci s okolím, co dovede vytvořit nový a často nečekaný celek.
Jim Campbell
Campbellovy experimenty s pixely (světly) na fasádě banky HVB jsou navíc významné i svým retrostylem redukovaných obrazů, které ignorují realistické ambice současných médií a používají média jako nástroj zkoumání vztahů mezi pohybem a vnímáním. Tyto pohyblivé obrazy upoutávají pozornost k samotnému procesu (pohybu) vnímání. Digitální minimalismus Jima Campbella je fascinující také tím, že jeho displeje nemůžeme jednoduše zařadit k tomu, co je staré nebo nové. Jejich cílem je zejména provokovat cit pro hranici šumu a informace něčeho obecně rozpoznatelného a nerozpoznatelného, co vzniká při pohybu před obrazem. Podobná díla ukazují, že současné mediální a vizuální umění není pouhou reklamou na nejnovější technologie, ale velice promyšleným a zralým projevem kreativity. Ať už jsou to diody, goblény nebo velká okna a fasády budov, cílem zůstává zkoumání hranic zobrazování a vidění. Proto otázkou mediálního umění již není, zda je obraz více či méně přesný, ale kdy se stává zkoumáním hranic viditelného, konfrontací lidského vidění s technologiemi.
Barnaba Hosking
Patrně nejprůkaznější ukázkou sbližování kreativity a výzkumu v současném mediálním umění je projekt Snowpainting once removed od Barnaby Hoskinga, prezentovaný v rámci výstavy současných londýnských umělců, nazvané Solitude. Jeho dílo obecně využívá dynamiku bílé a černé barvy. Pomocí videa, které zachycuje malbu v plenéru, jsme zde svědky malování sněhu pomocí sněhu. Umělec si systematicky pohrává nejen s dějinami reprezentace, ale také se samotným vztahem toho, co pokládáme za „umění“ a co za pouhé „médium“. Snowpainting je dílo nejen s řadou konceptuálních paradoxů, ale výrazné především svou originální vizualitou. Promítáním videa zasněžené krajiny na černé plátno autor dosahuje jedinečného barevného účinku: světlo se neodráží, je pohlcováno plátnem a vytváří dojem sledování starých filmů. Tím divákovi bere jistotu znalosti hranice mezi starým a novým, mezi plátnem a obrazovkou, lidskou kreativitou a technickými možnostmi, mezi zobrazováním a performancí. Tento fascinující obraz – video – performance navíc připodobňuje současné vizuální umění k expedicím do neznámých končin světa. Vykročení mimo tradici, civilizaci a kulturu v podobných expedicích vždy vedlo a v budoucnu snad opět povede k objevům nových zemí a nových teritorií, například spojujících vědu a umění.
Autor pracuje v Mezinárodním centru pro umění a nové technologie (CIANT).