ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

Cyklus film a hudba: Akcept V rámci pravidelného cyklu Film a hudba uvede Městská knihovna v Praze dokumentární film Akcept o soudobé vážné hudbě. Po filmu budete mít možnost diskutovat s režisérem Janem Hubáčkem při besedě, kterou bude moderovat Vít Zapletal. Ve středu 22. března od 19.00 v Malém sále Městské knihovny v Praze.    další tipy
úvod > archiv > 2007 >  č. 32 > Po nás přijde potopa

Kultura závislosti v Tichomoří

Jen konzumovat a nemuset nic dělat. Jedná se o ostrovní ráj, nebo synonymum bídy?

Dvanáct tisíc obyvatel Tuvalu žije ve čtvrté nejmenší zemi na světě (po Vatikánu, Monaku a Nauru). Přestože jsou atoly a ostrůvky Tuvalu rozprášeny na ploše 1,3 milionu čtverečních kilometrů Středního Tichomoří, činí celková rozloha pevné země pouhých 26 čtverečních kilometrů. A nejvyšší bod země je 5 metrů nad hladinou moře.

V důsledku světového oteplování a stoupající hladiny moře může Tuvalu za několik desetiletí zmizet z map světa. Vláda se již nyní snaží přesvědčit důležité země oblasti – Nový Zéland a Austrálii – aby pomohly přesídlit celý polynéský národ Tuvalu na bezpečnější ostrovy.

Austrálie ale není vyhlídkou na stěhování příliš nadšena. Ministerský předseda John Howard se svému protějšku z Tuvalu již několik let vyhýbá. Austrálie se necítí být zodpovědná za světové oteplování, jež je způsobeno především spotřebou paliv ve Spojených státech, Evropě a Číně. Navíc je Austrálie již dnes největším „rozvojovým partnerem“ Tuvalu: přímá pomoc proudící z Canberry činila v loňském a letošním roce 5,4 milionu dolarů.

S HDP ve výši 1600 dolarů na osobu na rok se Tuvalu bezesporu řadí mezi chudé země. Bez zahraniční pomoci by se její HDP blížil nule. Mezi lety 1970 a 2003 tvořila zahraniční pomoc 89 procent celého státního rozpočtu. Země neprodukuje téměř nic, s výjimkou malého počtu suvenýrů, jež se exportují a prodávají na Fidži. Suvenýry jsou většinou vyráběny ze škeblí a jejich výroba ničí místní korálové pobřeží. Kromě toho Tuvalu prodává licence asijským rybářským flotilám. Za miliony dolarů ročně také propůjčuje velkým světovým televizním stanicím svoji internetovou zeměpisnou identifikaci (domain name) „.tv“. Vláda Tuvalu je rovněž zapojena do lukrativních politických spekulací. Nemá například diplomatické vztahy s Čínou, neboť „uznává Tchaj-wan“, což jí zajišťuje oficiálně nedefinovanou, avšak podstatnou roční podporu z Taipei. Stejně tak jako většina zemí oblasti Tuvalu v podstatě prodává svůj hlas během hlasování na půdě OSN. Suverenitu lze zpeněžit i jinak. Státy Mikronésie (Marshallovy ostrovy, Federativní státy Mikronésie a Palau) mají například vojenskou dohodu, „Compact“, se Spojenými státy. Podle ní si mohou americké branné síly otevřít v těchto zemích vojenské základny, kdykoliv a kdekoliv se jim zlíbí.

Chudoba Tuvalu ale nespočívá pouze v nedostatku peněz. Země je obětí takzvané kultury závislosti. Tuvalu, stejně jako téměř celá oblast Tichomoří, je přímo závislá na benevolenci zahraničních „sponzorů“, partnerů či dárců. Poměrně malý počet obyvatel této oblasti vede k tomu, že bohaté země jsou jim ochotny poskytovat pomoc v daleko větším měřítku než chudším, ale lidnatějším státům například v Africe.

„Domky, které tu vidíte, jsem postavil sám,“ vysvětluje kanadský kněz Fr. Camille Desrosiers, který pochází z Quebeku. „Když jsem tu začal působit, chtěl jsem místním lidem pomoci. Muži, kteří tu vysedávají u cesty, jsou daleko mladší a daleko silnější než já, ale nenapadlo by je vyhrnout si rukávy a dát se do práce. Přestože mi je už 78 let, dosud jim pomáhám budovat stavení.“

Značnou část 26 čtverečních kilometrů tuvalské pevniny zabírají obrovské skládky odpadků. Vláda se ani nenamáhá odpad recyklovat. Kelesoma Samoa, osobní zástupce ministerského předsedy, souhlasí s názorem, že je současný stav ostrovů katastrofický: „Problém, který tu máme s odpadky, je stejně neutěšený jako problémy způsobené klimatickými změnami. Naši lidé jsou nyní zcela závislí na dovezeném zboží. A jejich mentalita se nezměnila po staletí. Dosud si myslí, že když něco odhodí na zem, časem to zmizí. Měli pravdu, dokud šlo o banánové slupky či o rybí kostry. Umělé hmoty a kovový šrot však sám od sobe nezmizí.“

U jedné z obludných skládek, která se rozkládá jen několik set metrů od vládní budovy na ostrůvku Fongafale (Funafuti atol), mi mladá žena vysvětluje, že vláda vždy jen obviňuje místní obyvatele, ale nelegální skládky přitom vznikají přímo její vinou. „Museli jsme silou zastavovat nákladní automobil, který nám odpadky shazoval před dům. Už se tu vůbec nedá žít: naše děti si hrají v odpadcích a ve šrotu, protože tu v okolí nic jiného není.“

Mnozí odborníci, kteří se zabývají klimatickými změnami a jejich dopadem na země Tichomoří, se shodují v úsudku, že degradace korálových pobřeží, mangrovů a růst skládek na tichomořských ostrovech může brzy vést k tomu, že se mnohé země oblasti stanou nevhodnými pro lidský život.

Na „hlavním“ ostrůvku Fongafale je kultura závislosti asi nejvíce evidentní. Před honosnou vládní budovou (postavenou z tchajwanských peněz) parkuje několik drahých terénních vozidel. Je to absurdní pohled, protože ostrůvek je jen několik kilometrů dlouhý a 50 až 300 metrů široký. Uprostřed vede jediná, dobře vyasfaltovaná cesta. Automobily se tu neopravují. Pokud dojde k nehodě či k závaznějším technickým problémům, většinou se vrak nechá u krajnice. V loňském roce darovala korejská vláda Tuvalu krásný nový autobus firmy Hyundai, aby doplnil flotilu několika ekologicky neúnosných vozidel veřejné dopravy. Mechanici však do autobusu pouze pumpovali benzín a „zapomněli“ měnit jak vodu, tak olej. Zničili tedy motor a vrak autobusu nyní stojí u jedné z místních dílen (odkud je výhled na vrak korejské obchodní lodi, jež před desítkami let za bouře narazila na korálový břeh). Několik sedadel již bylo odstraněno. Jedno kolo chybí.

Ještě absurdnější je, že se na dvorcích mnohých domů ve Fongafale povalují desítky drahých kopírovacích strojů, faxů a skenerů. „Získat tyto přístroje z ciziny je jednoduché,“ vysvětluje jeden z vládních úředníků, který nechce být jmenován. „Mnohé země v Evropě a Asii nám rády pomáhají. Napíšeme jen, že potřebujeme deset drahých kopírovacích strojů, a za měsíc je tu máme. Někdy napíšeme několika vládám či organizacím najednou a dostaneme mnohem víc techniky, než potřebujeme. Nikdo se tu o technologii nestará. Někdy se kopírovací stroj či fax rozbije po několika měsících. Pak zase napíšeme a někdo nám pošle nový…“

Na Tuvalu se téměř nic nepěstuje. Peníze ze zahraniční pomoci jdou částečně na nákup potravin z ciziny. Dováži se však jídlo té nejnižší kvality, většinou konzervované, plné chemických přísad. Podobný trend se dá pozorovat téměř ve všech zemích Polynésie. V důsledku toho je velká většina obyvatel Polynésie obézní. Na některých ostrovech trpí až 60 procent dospělých obyvatel cukrovkou.

Kultura závislosti na ostrově pomohla vybudovat společnost, jež nic netvoří, jen konzumuje. Poměrně malá skupinka zkorumpovaných vládních úředníků se smířila s tím, že Tuvalu za několik desetiletí zřejmě přestane existovat. Kvalita vzdělání zatím upadá – mladí a schopní se stěhují do ciziny. Vliv křesťanských náboženských sekt – včetně Mormonů a Svědků Jehovových – každým rokem roste. Na rozdíl od chudých afrických zemí v Tuvalu nikdo neumírá hlady. Přesto je zřejmé, že se země řítí nezadržitelně do zkázy. Pokud ji nezaplaví moře, zničí ji korupce a zaplaví odpadky.

Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana (asiana-press-agency.com), americký spisovatel, novinář a režisér.