Pierru Michonovi nyní v češtině vyšla kniha Opati. Jeho psaní je přesvědčivým důkazem, že velká literatura může existovat i na malém prostoru, že velká literatura je stále možná. A že nespěchá.
Svou první knihu vydal Pierre Michon (1945) v třiceti osmi letech, rovnou v prestižním pařížském nakladatelství Gallimard. Tato prvotina, nazvaná Maličké životy (Vies minuscules, 1984), se stala literární událostí, oceněnou Prix France Culture. To vše kvůli „pouhým“ dvěma stům stranám textu, na nichž rozehrál osm variací na bolestné všední příběhy. Během následujících třiadvaceti let napsal v pozvolném tempu několik dalších knih, z nichž většina nepřekročila rozsah sta stran. Bytostnou doménou Pierra Michona od dob jeho debutu totiž zůstává literární miniatura, nic mu není vzdálenější než vitální pisatelé rozsáhlých románových ság. Jeho dílo mělo vždy nejblíže k nenápadné křehkosti poezie, k jejím náznakům a zámlkám. A také k její estetické intenzitě a náročnosti.
Čekání na slova
Přestože bývá Michon částí francouzské literární kritiky volně řazen k minimalistickému proudu, navazujícímu na nový román, zdroj jeho inspirace sahá mnohem hlouběji, až do doby francouzských romantiků. Právě zde se objevily první pokusy o absolutní literaturu, která by slučovala přednosti lyriky a epiky – hudebnost a příběh –, první pokusy o báseň v próze. Michonovými skutečnými předchůdci jsou Baudelaire, Hugo a Flaubert.
S Baudelairem (jehož jedna kniha se přímo jmenuje Malé básně v próze) ho pojí vnímání literatury jako něčeho exkluzivního, vzdáleného hrubému vkusu mas – jeho estetický aristokratismus. Michon ve svém střídmém psaní bojuje proti verbální záplavě, před níž dnes není úniku, nesmiřuje se se znehodnocováním a degradací slov, snaží se obnovit čistotu jejich původních významů. Bojuje o každé slovo, o každou větu. Píše, protože je to pro něj bolestné a nesamozřejmé. „Můj vztah k textu je vztahem boje a odmítání. Vzájemného znásilňování,“ říká o sobě a jako bychom v tom slyšeli ozvuky obdobných slov Flaubertových. Oba sbližuje zážitek nesnadného psaní, dlouhá období, během nichž pouze čekají na další knihu, a jiná dlouhá období, kdy hledají její dokonalý jazykový tvar. Stejně jako Flaubert psal Paní Bovaryovou třiapadesát měsíců, mohl Michon čekat osm let, než nakladateli svěřil svůj román Velká Beuna.
Michonovo psaní vrací do života romantickou magii slov, posvátný vztah ke psaní (leckdy zavánějící literárním fetišismem), oživuje v současné literatuře kategorie posvátna a vznešenosti. „Zkušenost psaní je extatická,“ prohlašuje a znovu se hlásí k modernismem zavržené myšlence prvotní inspirace. Ovšem na druhé straně se neuzavírá ani do žádného literárního tradicionalismu, jeho zhuštěný výraz je důsledně poučený modernistickou eliptičností. Mezi jeho předchůdce můžeme počítat nejen romantiky, ale i Becketta a Faulknera. Není divu, že toto dvojí rozkročení mezi modernou a tradicí (podobně jako u Pascala Quignarda) z něj činí autora přitažlivého především pro intelektuály, že jeho dílo se na žijícího autora těší neobvyklému zájmu francouzských akademických kruhů.
Když byla slova ještě silná
Bylo by však mylné spokojit se s nálepkou „intelektuálského“ autora, protože Michonovi jde o něco zásadnějšího než o literární preciznost. Jeho cílem je návrat ke zdroji, k prvotním pojmům a příběhům, jeho psaní je procesem zapomínání na všechno vyčtené a naučené. Snaží se zachycovat věci v jejich původní síle a čistotě. Beze zbytku to platí pro Michonovu předposlední knihu Opati (Abbés), která vyšla po pětiletém odmlčení v roce 2002 a získala ocenění Prix Décembre, podobně jako o několik let dříve Elementární částice Michela Houellebecqa.
V této knize sledujeme příběhy tří generací benediktinů z kraje Vendée. V prvním se přeneseme krátce před rok 1000, kdy se hrstka mnichů z kláštera svatého Michala snaží vyrvat moři kousek země. Poslední příběh končí na témže místě, o téměř sto let později. Michon svou volbou středověkého prostředí (které ovšem uvozují autobiografické poznámky) projevuje nejen hugovskou zálibu v tomto barvitém období, ale především demonstruje nadčasovost krásy, již evokuje prostřednictvím působivých poetických obrazů. V nich se vrací k prvotním, základním lidským zkušenostem: se živly (téměř bachelardovská manifestace ohně, vody, země), se střídáním ročních období (především jaro, zima, podzim), se základními lidskými pohnutkami, které mají podobu touhy – po moci, po slávě a sexu –, ale také žárlivosti, násilí a smutku. Michonova slova zní jasně a neopakovatelně, osvětlují zdánlivě známé, podobají se archetypánímu jazyku Sylvie Germainové: „Šedé krávy se tu a tam potulují mrholením, černý opat jde ve své kápi přímo k chýši, kterou zná. Žena dřepí na svých mramorových nohou. Je sama, manžel je v kovárně. Muž odhazuje kápi, žena vidí slaměný vích. Odhaluje se až k pasu, lehá si, otvírá se. Opat se dívá na ránu mokrého ohně v jejím víchu, potom už ji nevidí, protože se do toho ohně vnořil. Žena zakřičí jak racek, spojí je modrý blesk, Eble se v kápi vrací do knihovny.“
Poslední věta knihy je jakýmsi povzdechem údajného středověkého kronikáře:„ jak je všechno vrtkavé a blízké nejistotě“. Možná to představuje nejsilnější motiv Michonova psaní, které není ničím jiným než vzdorováním této nejistotě. „Když nepíši, nihilismus se znovu objeví. Nejsem to já, kdo je nihilistou, nihilistická je naše doba. Psaní je způsob, jak se od ní odtrhnout.“
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.
Pierre Michon: Opati. Přeložila Mirka Ševčíková. Paseka, Praha 2007, 72 stran.