Jaká je vlastně anglosaská demokracie, ta, kterou chceme vyvážet a která je prý jediná skutečná?
Američtí voliči s panensko-evangelistickým úsměvem na tváři opakovali po svém nově zvoleném vůdci „Yes, we can!“ („Ano, dokážeme to!“). V očích se jim leskly slzy. Byl to velký okamžik: poprvé v historii byl občan Spojených států afrického původu podpořen, schválen a vybrán vládnoucí politickou a ekonomickou elitou, aby v budoucnosti bezpečně a bez výstředností reprezentoval systém, který pozvedl obchod a zisk na obrovský a obrněný oltář. Bylo mu povoleno zvítězit ve volbách. To je přece pokrok! Od rozpálených plantáží otrokářské minulosti do Bíleho domu. Obchod, média a nakonec i národ mu to povolily, podobně jako již v minulosti povolily dvěma ministrům zahraničí afrického původu bránit na diplomatickém poli akce jejich země – akce, které srovnaly několik států v Asii se zemí a pokoušely se vyprovokovat vojenský převrat v důležité, ale nepohodlné zemi Jižní Ameriky. „Ano, dokážeme to!“ šeptala rozechvělá ústa.
Mnohá z nich se třásla i strachy. Protože většina občanů té země, mé vlasti, není pojištěna nebo je pojištěna jen částečně, a tak se bojí, že v důsledku nemoci nebude schopna pracovat, a tudíž spácet dluhy, hypotéky, jednoduše – přežít. Nebo se cítí nejistá, protože se školní stipendia smršťují a naopak poplatky za univerzitní studium se začaly vznášet ke hvězdám.
Jen na střídačku
Ano, lidé měli strach. Ale již po desetiletí jsou také dobře zpracováváni – dávno tedy nečekají, že se vláda bude zabývat jejich malichernými a zanedbatelnými problémy. Nečekají mnoho ani teď, když se naše země řítí do nejhorší recese v moderních dějinách a kolabují banky, pojišťovny a investiční domy, které se ještě nedávno prohýbaly pod tučnými zisky nabytými spekulacemi. Nečekali mnoho a ani moc neprotestovali – protestovat se již odnaučili a navíc je to dnes nebezpečné: každý, kdo si dovolí proti systému vystoupit, riskuje, že bude označen za teroristu. Mezitím byly vyhrazeny stovky miliard dolarů z kapes mnohdy chudých daňových poplatníků na to, aby byly zachráněny zmíněné banky, pojišťovny a investiční domy. Miliony chudých ve stejné době ztrácely střechu nad hlavou v důsledku krize, kterou sami nezavinili a nedokázali ovlivnit.
Necelý týden po dojáku ve Washingtonu se k urnám seběhli voliči Nového Zélandu, odstavili od moci Stranu práce a podpořili Národní stranu. Ne že by někdo očekával od tohoto kroku výraznou změnu. To se jen tak v našem demokratickém světě dělá. Jednou za čtyři roky nebo jednou za pět až šest let. Ve Spojených státech se prostřídají republikáni s demokraty. Ve Velké Británii kombinaci tvoří konzervativci a labouristé. V roce 2007 tisk prohlašoval, že se odehrála dramatická změna. Po Tonym Blairovi v Británii převzal štafetu Gordon Brown. Lid sice i nadále trval na tom, aby se britští vojáci stáhli z Afghánistánu (přání dvou třetin voličů podle tvrzení BBC z 13. listopadu 2008), vláda však tyto dětinské projevy lidu ignorovala (stejně jako během invaze do Iráku).
V Austrálii se střídá Strana práce a Liberální strana. V roce 2007 v Austrálii zvítězila Strana práce a její charismatický vůdce Kevin Rudd. Bez váhání se omluvil původním obyvatelům země, Aborigincům, kteří po staletí neměli a dosud nemají stejná práva jako bílí přistěhovalci. „Sorry!“ řekl Kevin Rudd. A několik vybraných a umírněných Aboriginců řeklo: „Thank you!“ Suchou australskou zem zkropilo několik tisíc dobře míněných slz. Rudd však nezměnil diskriminační politiku svého pravicového předchůdce Johna Howarda, což téměř vedlo k bouřím kolem – pro původní obyvatelstvo posvátné hory – Ayer Rock. Náhodný návštěvník města Alice Springs si sice s hrůzou uvědomí, že v zemi dosud existuje de facto segregace, a to podobná té, jež před desetiletími existovala v Jižní Africe, mluvit a psát o tom je však značně neslušné. Přece proto, že Austrálie je demokratická a tolerantní země a královna je její máma! A pokud s tím někdo nesouhlasí, nemusí třeba příště dostat půlroční vízum (což by byla pro vašeho korespondenta, který pracuje v Oceánii, absolutní tragédie). Takže změňme téma a vezměme si třeba Kanadu.
Tam vládne především Liberální strana Kanady a Konzervativní strana Kanady. Ve skutečnosti jde ale o pouhý pakt mezi dvěma tradičními politickými stranami. Základem celého systému zůstává zásada volného trhu (tedy diktatura mezinárodních firem), který je neustále propagován jako nejmoudřejší a jediné přijatelné uspořádání světa. Do systému není možné pustit žádnou stranu, která by byla vůči němu nepřátelsky naladěná.
Jak by demokratický evropský či anglosaský stát nejspíš naložil s těmi, kteří by odmítli absurditu frašky zvané „demokratické volby“, nejlépe popsal portugalský romanopisec a nositel Nobelovy ceny za literaturu José Saramago ve svém románu Vidění.
Anebo opravdovou změnu
Ti, kteří dnes vyzývají k boji za opravdovou demokracii (tedy „vládu lidu“), jsou masovými médii, jež z drtivé většiny patří ke stávajícímu systému (a jsou ze značné části buď finančně kontrolována nebo jinak spojena s nadnárodními konglomeráty), při nejlepším označeni za radikály (jako třeba Noam Chomsky). Pokud vyzývají přímo k akci, riskují, že budou označeni přímo za teroristy.
Přesto ale dnes najdeme ve světě i jiné systémy. Demokraticky zvolený prezident Venezuely Hugo Chávez dává svým občanům možnost hlasovat o každé změně ústavy i každé důležité reformě. Na rozdíl od našeho systému ale Chávez hlasy voličů respektuje i tehdy, hlasují-li proti jeho politickým cílům. Naše média jej označují za demagoga či dokonce diktátora. Počítá se přitom s tím, že většina obyvatel západních zemí do Venezuely či Bolívie necestuje, a nemá tudíž zkušenost z první ruky. Netuší, že v některých zemích Jižní Ameriky se voliči mohou rozhodnout, zda se jejich země vydá cestou demokratického socialismu či kapitalismu, nebo o tom, zda bude reformována ústava či přijaty určité zákony.
Umlčíme kritiky
Tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, a když se podpoří miliardami dolarů, které naše masmédia ročně utrácejí za propagandu, nemá řadový občan v Evropě či ve Spojených státech příliš na vybranou, na čem bude budovat svůj světonázor. Argument, že pluralitu názorů je dnes možné najít na internetu, je naivní. K tomu, aby většina lidí hledala alternativní zdroje informací, je třeba vytvořit předpoklady: lidé musí mít představu, co a proč hledají, musí zažít nedůvěru k systému a skutečný zájem o svět. Drtivá většina z nich je však poslušná, spoutaná dluhy, hypotékami a nejistotou. Ti, kteří alternativy hledají a nacházejí, jsou přední intelektuálové, včetně laureátů Nobelových cen, jako je José Saramago, Joseph E. Stiglitz, Doris Lessingová či Harold Pinter a značná část akademiků ve Spojených státech a Velké Británii. Ti jsou ale široké veřejnosti zcela neznámí. Ne proto, že by byli nesrozumitelní. Ale například literární hvězda Arundhatí Royová téměř zmizela z radarů masmédií poté, co světu začala připomínat, že 11. září došlo nejen k útokům proti cílům v USA, ale toto datum je i výročím Spojenými státy podpořeného brutálního převratu v Chile v roce 1973. Když napsala o tom, jak supervelmoc manipuluje s pravdou („válce se říká mír“), sebrali jí status hvězdy a přišili jí označení radikálky. Také myšlenky Noama Chomského o tom, že se zisk pro naši společnost stává důležitější než lidé, byly zcela srozumitelné. A jeho seznam zločinů spáchaných západními demokraciemi po celém světě je skvěle podložený a intelektuálně dostupný každému. Kdo by nepochopil, co řekl José Saramago během návštěvy Španělska těsně po invazi do Iráku? „Tady ve Španělsku bylo 90 procent lidí proti válce, ale nikoho, kdo byl u moci, to nezajímalo.“ Projev Harolda Pintera při přebírání Nobelovy ceny za literaturu prolétl samizdatem a internetem (otištěn byl také v A2 č. 12/2005), neobjevil se však na stránkách velkých deníků, přestože šlo o jeden z největších projevů posledních let. Nemluvil o svých divadelních hrách, ale o zvůli Spojených států v Latinské Americe. Joseph Stiglitz, v minulosti hlavní ekonom a viceprezident Světové banky, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a profesor na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, je nyní široké veřejnosti ve Spojených státech zcela neznámý. Málokdo slyšel o jeho teorii tržního fundamentalismu. Vše, co se příčí západní propagandě, je odsunuto na vedlejší kolej.
Většina zemí mimo hranice demokratického klubu se světovému řádu rychle přizpůsobuje. Nemají příliš na vybranou. Mají na paměti brutální likvidaci levice po druhé světové válce ve Francii, Itálii, v západním Německu a Řecku.
Ale zpět k zemi, v níž se rozhoduje i o osudu zbytku naší planety. Tvrdí se nám, že se rok 2008 stal dalším mezníkem velkých změn v anglicky hovořících demokraciích. Tedy v těch, které se snaží dlouhá desetiletí přesvědčit celý svět, že jsou ty nejdemokratičtější ze všech. Přesvědčují slovem i mečem. Ano, i slovem, protože anglosaský slovník masmédií přímo či nepřímo kontroluje politické, ekonomické i historické myšlení miliard lidí po celé planetě.
Naháníme strach
Kdybychom se – a spolu s námi i masmédia – těšili opravdové demokracii a svobodě slova a tisku, svět by musel být uspořádán poněkud jinak a občané západních zemí by se zděsili toho, co jejich armády, firmy a vlády spáchaly daleko za svými hranicemi. Většina zemí světa se nám totiž dnes neobdivuje a nezávidí nám, jak nám tvrdí propaganda. Ze své zkušenosti práce ve 120 zemích světa můžu prohlásit, že z nás mají hrůzu. Mají prostě strach. A není divu.
Jen po druhé světové válce ztratilo kvůli neokoloniální politice západních demokracií život přes pět milionů lidí ve Vietnamu, Kambodži a Laosu. Dva až tři miliony lidí zahynuly v Indonésii během Spojenými státy podporovaného převratu v roce 1965. Stovky tisíc lidí ztratily život při invazi Spojenými státy podporovaného indonéského režimu na Východní Timor. Během jaderných experimentů na obyvatelích ostrovů Oceánie, během Spojenými státy organizovaných převratů a následných diktatur v Chile, Argentině, Řecku, Paraguayi, na Haiti, v Guatemale, Salvadoru, Dominikánské republice zahynuly stovky tisíc lidí. Další pak během teroru v Nikaragui, během převratů proti vládám na Blízkém východě a kvůli podpoře radikálních náboženských hnutí a pravicových diktatur v Saúdské Arábii, Íránu a Afghánistánu. Jistě, je to velmi neúplný seznam. Nejsou tu zahrnuty například důsledky evropské neokoloniální politiky v Africe.
Tolik tedy vývoz demokracie. Samotný termín „demokracie“, jak jsem se snažil připomenout, znamená tedy pouze „vláda lidu“, nikoliv „několikapartajní systém“. A už v žádném případě „demokracie“ neznamená systém, který slouží tržnímu hospodářství a několika stovkám nadnárodních korporací, které nyní nekompromisně a nepokrytě kontrolují pohyb lidí (dopravu), pohyb peněz (bankovnictví a finanční sektor) a pohyb informací (tisk a masmédia a čím dál více i školství).
V zájmu lidu
Během Clintonovy vlády v roce 1999 upadl svět pod absolutní kontrolu nevolených institucí, jako je Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Velké nadnárodní firmy vesele ničily životní prostředí (to, že je dnes viceprezident Gore předním bojovníkem za přežití naší planety, je pouze důkazem toho, že je ryzím intelektuálem se skvělým smyslem pro černý humor). V té době USA bombardovaly fabriky na dětské mléko v Africe (pochopitelně omylem) a o něco později byl bombardován i Irák (schválně), obé v rozporu s mezinárodním právem. Administrativa, která dosluhuje nyní, se tedy neodrazila ani tak v obsahu své politiky, ten zůstal stejný, jako spíš jen ve své neuvěřitelné vulgaritě. Ale brzy již budeme mít administrativu novou.
Bylo by přitom zajímavé, kdyby se alespoň jeden z bývalých prezidentů Spojených států po svém odchodu z funkce přiznal, kolik moci opravdu měl během svého úřadování. A kolik rozhodnutí vskutku učinil v zájmu většiny národa. Té většiny, která má strach onemocnět (nejen kvůli vlastní nemoci, ale i kvůli nedostatečnému systému zdravotního pojištění), té, která má hrůzu ze závratných účtů za vzdělání svých dětí. Která má strach z dluhů a minimálních příjmů. Té většiny, která nechce bojovat v Iráku ani nikde jinde. Té, která chodí každé čtyři roky volit. „Yes, we can!“ šeptala letos na podzim ústa davu, jako by promlouvala k velké lásce jejich života. Cynik by mohl opáčit: „If you can, then why don’t you?“ – „Pokud to dokážete, tak proč se do toho nedáte?“
Autor je spisovatel, dramaturg, režisér a novinář.
Napsal několik románů včetně díla Místo, odkud není návratu (Point of No Return).