Život francouzského „Robina Hooda“ Jacquese Mesrina (1936–1979) se dočkal už několika filmových adaptací, ta zatím poslední měla ve Francii premiéru letos na podzim, za velkého zájmu diváků i médií. Snímek Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog, jehož cílem bylo zachytit nejednoznačný charakter „muže s tisíci tvářemi“, dokazuje, nakolik se postava tohoto bankovního lupiče, únosce, vraha a násilníka s literárními ambicemi stala ve Francii legendou.

Galský Kmotr, či Bonnie a Clyde?

Obliba filmů popisujících životní osudy skutečných zločinců není v této souvislosti ničím novým – připomeňme si film Generál o životě irského mafiána Martina Cahilla, který roku 1998 získal cenu v Cannes, The Krays (1990) o bratrech z londýnského East Endu nebo Drsňák Chopper (2000) o australském kriminálníkovi, jenž se podobně jako Mesrine proslavil svými knihami.

Inovací není ani stylizace celého filmu do retro atmosféry šedesátých a zejména sedmdesátých let, z čehož už úspěšně těžil předloňský Americký gangster (A2 č. 2/2008) nebo Zodiac (A2 č. 28/2007). A dokonce ani svou, v dnešní době neobvyklou čtyřhodinovou stopáží nepřináší Veřejný nepřítel nic nového, pouze navazuje na výraznou epickou tradici Coppolova Kmotra (1974) nebo Scorseseho Kasina (1995). Dílo se odlišuje především množstvím subžánrů, které se režisérovi podařilo do relativně jasně definovaného rámce žánru krimi vměstnat. Film jako by na několika místech začínal znovu, pokaždé s trochu odlišnou zápletkou – a tak se nám nabízí nejprve klasický příběh o počátcích „kariéry“ mladého Mesrina (Vincent Cassel) pod patronací zkušeného mafiána Guida (Gérard Depardieu ve zřetelné aluzi na Coppolova Marlona Branda), brzy poté potká svou dočasnou společnici v lásce i zločinu Jeanne Schneiderovou (Ceciel de France), a když řádění této dvojice ukončí americká policie, na řadu se dostává vězeňské drama.

Po prvním ze série úspěšných útěků končí i první díl filmu. Druhá část je už žánrově mnohem sevřenější a čistší, více se soustředí na Mesrinovy odvážné loupeže a vězeňské útěky, a nově – především v epizodě únosu starého milionáře – do příběhu vnáší aspekt černého humoru, který je v samotném závěru vystřídán sentimentem a mocnou vlnou patosu. Tato subžánrová pluralita na jedné straně režiséru Jean-Françoisu Richetovi umožnila věrně popsat událostmi nabité dvacetiletí Mesrinova života, ovšem zároveň kladla na tvůrce vysoké nároky, kterým se ne vždy dařilo dostát. Především první část dilogie s výjimkou kanadské sekvence nepřevyšuje obvyklý žánrový průměr, jednotlivé scény, zpočátku jen volně provázané, se rozpadají, jsou ploché a inscenačně mnohdy připomínají­ mnohem lepší varianty, které jsme viděli v jiných filmech. Zato druhý díl je nadprůměrný, i proto, že se soustřeďuje pouze na období šesti let, má spád i napětí a o něco plastičtěji rozehrává vzájemné vztahy postav i Mesrinovy údajné politické aspirace. Richetův pokus o krimi-fresku svou odvahou jistě vzbuzuje sympatie, nicméně přinejmenším polovinu z celkových čtyř hodin přináší spíše zklamání.

Pašije podle Mesrina

Otázka, která nakonec ve vztahu k tomuto filmu vyvstává nejvíce, se týká něčeho zcela jiného než tématu zločinu a trestu, jak bychom vzhledem k žánru čekali. Richetův film totiž ukazuje na archetypální potřebu hrdinských vzorů, kterou navzdory své postmoderní skepsi ani naše západní kultura nedokáže vytěsnit. Není vůbec náhodné, že ve stejné době se značné pozornosti dočkaly i další filmové životopisy politických aktivistů nebo teroristů, ať už je to Der Baader-Meinhof Komplex (2008) nebo britský Hunger (2008).

Tak jako středověk nemohl existovat bez svých světců, i velká část dnešních Euroameričanů, žijících nenápadné kancelářské životy, hledá vzory, s nimiž by se mohla pozitivně identifikovat; vzory, jež přinášejí výjimečnost pevného přesvědčení, nezlomnosti nebo alespoň závan nevšedního, dramatického života. Mesrine, který ve svých jednačtyřiceti letech napsal autobiografickou knihu Instinkt smrti (L’Instinct de Mort), čímž definitivně upevnil svou pověst lupiče-aktivisty, se tak v očích mnohých stal legendou, vyjadřující dobový levicový odpor vůči systému (vězeňskému i kapitalistickému). Toto vnímání se bohužel nevyhnulo ani autorům filmu.

Ačkoli Veřejný nepřítel postrádá výraznější psychologický rozměr – důvody Mesrinova pozdějšího násilnického chování jsou pouze na začátku letmo naznačeny jeho přítomností u brutálních výslechů během vojenské služby v Alžírsku – lze si v průběhu filmu sestavit jeho portrét. Je to portrét charismatického bonvivána, neotřesitelně sebevědomého, velikášského a bezohledného, který jako by navazoval na určitou tradici lupičů-hrdinů, jimž přese všechno držíme palce. Svou vitalitou i nasazením (které svou skutečnou fyzickou transformací připomene de Nira) Cassel navenek skvěle ztvárňuje člověka chameleona, který musí být stále v pohybu, ale pod módně proměnlivou vizáží se k žádným skutečně vnitřním motivacím nedostaneme. Ve chvíli, kdy film začíná nabírat zřetelné politické přesahy, jsme svědky brutální Mesrinovy smrti. Poslední ikonograficky velmi sugestivní záběr v detailu ukazuje Mesrinovu kristovsky zarostlou tvář, po jejíchž vlasech a vousech stékají kapky krve. Tím je celá legenda znovu – po kolikáté už? – završena a posvěcena. Jacques Mesrine panteon hrdinů neopustí.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.