Jedním ze znaků masové společnosti jsou Dějiny, jejichž kanonickým výkladem se mají pokud možno všichni řídit. Totalitní společnosti bez nich nemohou existovat, ale podobné kánony dobře znají i demokracie. A tak zatímco na jedné straně stále rychleji upadá význam historického vědění, jsme současně svědky paradoxního procesu, v němž pokračuje produkce tohoto vědění v útrobách politických a jiných institucí, v prvé řadě škol a veřejnoprávních médií.
V postkomunistických společnostech má tato produkce zvláštní formu takzvaného vyrovnávání se s minulostí, kterou se samozřejmě myslí komunistická minulost nebo období druhé světové války. Zatímco Slováci a Poláci založili instituty národní paměti, česká vláda zřídila Institut pro studium totalitních režimů, aby zajistila oficiální výklad těchto dějin.
V naší době, v níž jsme svědky privatizace téměř všech sociálních statků včetně zdravotní péče, tak dochází k zestátňování národní paměti. V kontrastu k tomuto procesu stojí potom neustále živé přehodnocování a vyrovnávání se s jinými dějinnými obdobími, u nás především s československou první republikou. Pro ni žádný institut nepotřebujeme. Sama totiž utváří kolektivní paměť národa, tj. jeho žité dějiny v celé jejich rozporuplnosti, otevřenosti i stále větší zamlženosti.
Prvorepubliková doba se často pokládá za jakousi politickou i morální idylu, která se staví do kontrastu k trapné politické přítomnosti. Vyrovnávání se s prvorepublikovou minulostí tak vyžaduje především boj proti nepatřičné idylizaci těchto dějin. Ve skutečnosti totiž i československá první republika zaplatila cenu za politickou a sociální diskontinuitu v podobě řady korupčních afér (Tučného „lihová aféra“, Stříbrného „uhelná aféra“ atd.), ačkoli tato řada je nesrovnatelně kratší než kontinuální aféry polistopadových elit. Hlavní rozdíl mezi budováním československé státnosti po roce 1918 a obnovou demokracie po roce 1989 tak spočíval především v připravenosti byrokratického aparátu a justice zasáhnout a kontrolovat politiky, kteří byli po roce 1918 demokraticky zvoleni do veřejných funkcí.
První republika se mohla opřít o profesionální etiku a odbornou kontinuitu policie, soudů a správních orgánů. Na rozdíl od monarchií v Británii či Nizozemsku se v rakousko-uherské unii ovšem nepěstovala myšlenka ústavní svrchovanosti parlamentu nebo dokonce lidu volícího svůj zastupitelský orgán. Páteří této mnohonárodní říše byl byrokratický proces a nadvláda neosobního zákona, který i v demokraticky oklešťených podmínkách zajišťoval obyvatelstvu jistou míru občanských a politických svobod. Úkolem prvorepublikové politiky tak bylo vtisknout demokratický a republikánský étos zavedeným formám vlády administrativního rozumu.
Naproti tomu úkolem postkomunismu bylo obnovit ve společnosti především důvěru v ústavní instituce. Měla se znovu zrodit mezi obyvatelstvem, které na konci 80. let důvěřovalo již jen tomu, co vypěstovalo na svých zahrádkách. To drtivá většina naší politické elity nikdy nepochopila. Jejím hlavním cílem bylo jen zprivatizovat stát a společnost, a to i s pomocí záměrného zaměňování všerozkladného egoismu za ducha kapitalistického individualismu. Politika přestala být dlouhodobým, ne-li celoživotním povoláním. Stala se jen krátkodobou příležitostí, která se možná nebude opakovat. Kde Masaryk a další uvažovali v dekádách, ne-li ve staletých dějinných periodách, tam polistopadoví politici nejsou schopni dohlédnout za nejbližší výzkum veřejného mínění nebo volební kampaň.
O prvorepublikové dějiny se neustále přeme, protože nám jejich politická a morální stopa umožňuje promýšlet i naši přítomnost. Zároveň chceme ve stavu jakési kolektivní neurózy urychlit historickou kodifikaci komunistické minulosti. To však dost dobře nelze, protože tato minulost, ačkoli často zatajovaná a potlačovaná, nadále tvoří pevnou součást naší přítomnosti. Na závěr tedy jedno poučení pro úředníky, kteří mají v popisu práce starost o naši postkomunistickou kolektivní paměť: dějiny nemohou existovat bez literatury, která z nich činí historické vyprávění, ale jejich vypravěčem ve svobodné společnosti nemůže být politická instituce.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.