Britští sexuologové nedávno publikovali genetickou srovnávací studii, podle které tzv. bod G na ženském těle neexistuje. Ti, kdo s urputností hledačů svatého grálu touží nalézt tuto výsostnou erotogenní zónu, by měli zanechat marného úsilí, protože se údajně jedná o výmysl vhodný nanejvýš tak pro ženské magazíny. Proti tomuto závěru britského vědeckého týmu se ovšem okamžitě ozvali jejich francouzští kolegové, podle nichž bod G pochopitelně existuje, ale Britové ho neumějí najít. Nicméně i oni připouštějí, že ženská sexualita je proměnlivá, a bod tedy nefunguje jako tlačítko, které by bylo možné jednoduchým stiskem zapnout a vypnout.
Jak je vidět, v dnešní politicky korektní a celkově přecitlivělé době je zapotřebí „tvrdých“ vědeckých argumentů, aby se člověk mohl bez pocitu nepatřičnosti pobavit starými dobrými předsudky. Těžko říct, zda Francouzi a Britové stále považují za oxymóron výrazy jako například „úžasný britský milenec“ nebo „vítězná francouzská armáda“. Zmiňovaný příklad z lékařské vědy ale ukazuje cosi obecnějšího, že totiž v současné evropské společnosti převažuje kultivovanost v oblasti národních předsudků a stereotypů, pod jejichž pláštíkem Evropané spolu ještě v nedávné minulosti nesmiřitelně soupeřili, pokud se přímo nevyvražďovali.
Záměrně hovořím o kultivovanosti, ne o civilizovanosti. Moderní představa o civilizaci totiž vychází z osvícenského protikladu předsudku a rozumu. Dějinným úkolem rozumu mělo být odstranění předsudků z individuálního myšlení i společenského života. Podle Helvétia měl například v politice zvítězit racionální duch moderní vědy a osvícená vláda filosofů měla vymýtit všechny nerozumné tradice i rodové či jakékoli jiné výsady. Zatímco předsudek svazoval, rozum a věda měly osvobozovat.
Dnes však víme, že vědecký rozum může mít mnohem hroznější politický účinek než lecjaký společenský předsudek a že vědci lžou, zamlčují fakta, vytvářejí klany, podlézají mocným, podléhají panice a hlídají si privilegia stejně jako kdokoli jiný. Věda se sama ukázala být mocným společenským předsudkem, a ne zdrojem politického osvobození a morální nápravy lidstva, jak slibovali osvícenci.
Zatímco na počátku šedesátých let minulého století popsal americký filosof Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí předsudečné myšlení vědců, kteří na každý revoluční objev pohlížejí skrz prsty jako na deviaci, jeho německý kolega Hans-Georg Gadamer ve stejné době v neméně slavném díle Pravda a metoda pro změnu rehabilitoval předsudek jako to, co naši cestu k rozumné interpretaci světa teprve otevírá, a nikoli uzavírá. Věrohodnější než vědecké výzkumy se tak ukazuje „utrpení“ jedné z postav Allenova filmu Manhattan, která si stěžuje, že když konečně dosáhla orgasmu, její doktor jí řekl, že nebyl pravý!
I díky Gadamerově hermeneutice a Kuhnovu výkladu vědeckých paradigmat víme, že v současné civilizační situaci by bylo pošetilé chtít nadále bojovat za „pravé“ vědecké poznání a vymýcení všech „falešných“ předsudků. Namísto toho je třeba existující předsudky kultivovat do té míry, aby nás přestaly ohrožovat ve společné existenci. Smysl kultivace tak spočívá v uznání vzájemných rozdílů, jejichž symptomem jsou právě předsudky, a současně v nesnadném úkolu nalézat, co je nám navzdory všem rozdílům společné.
V dnešní politicky sjednocené Evropě národní předsudky přetrvávají, nikoli však jako součást nacionalistických ideologií, ale až na pár výjimek jako víceméně neškodný folklor. Co však přes všechny vzájemné předsudky drží Evropany hospodářsky a politicky pospolu? Není to nějaká obdoba Helvétiovy vlády filosofů, kteří silou vědeckých argumentů vedou neosvícené masy a národy vstříc jasným zítřkům?
Současná evropská společnost je příliš komplikovaná a proměnlivá, a proto ji nelze mechanicky zapínat a vypínat nějakým ústředním knoflíkem racionální vlády. Víc než osvícenskému chrámu rozumu se tato společnost podobá ženskému tělu, protože také nefunguje na povel z jednoho bodu. Moudrost dnešních Evropanů tak nakonec musí být bližší sexuologům než Helvétiovi a vycházet z poznání předsudečnosti, rozporuplnosti a nestálosti všeho, co na první pohled vypadá jako racionální jistoty a základy evropské civilizace. A nedílnou součástí této moudrosti musí být i schopnost smát se omezenosti každého předsudku i nás všech, kdo je sdílíme.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.