Evropská města hoří hněvem. Po Paříži a Londýnu se rozhořely Athény, Barcelona, Řím a další metropole, v nichž vycházejí rozhněvané davy do ulic a ze vzteku i bezmoci zapalují domy a auta a ničí vše, co jim přijde do cesty. Množící se projevy hněvu nelze snadno převést do ideologických škatulek. Rabující gangy v Londýně rozhodně nenaplňovaly představy o revoluční avantgardě, nicméně pravicová klišé o ztracené generaci bez osobní odpovědnosti a pracovní etiky byla stejně nepatřičná jako levicové obviňování „společnosti“, která může za všechno. Celou situaci kriticky popsal Zygmunt Bauman, když mládež vykrádající obchody označil za „vyloučené konzumenty“, kteří jsou nejvíc navztekaní z toho, že nemohou mít vše, co jim reklamy a výlohy tak svůdně nabízejí. Tito lidé se stali přesně tím typem davového spotřebitele, jaký potřebuje současná konzumní a dluhem poháněná ekonomika ke svému přežívání.
Na ulicích se často srocují ti, kteří nemají politický program. Jejich názory jsou mnohdy pouhou směsicí středostavovsky naivních snů o morálně zodpovědném kapitalismu, romantických představ o anarchismu a spontánního rozhořčení. Sympatie veřejnosti si získávají právě svým otevřeným hněvem nad tím, jak se pod maskou svobody a odmítání veřejných závazků zformovala globální oligarchie, diktující demokraticky zvoleným vládám, jak za pomoci veřejných prostředků vyřešit jejich „soukromou“ ekonomickou krizi.
Německý filosof Peter Sloterdijk předešel dobu a již v roce 2006 sepsal knihu nazvanou Hněv a čas. Hněv v ní ztotožňuje s homérskou dobou antických hrdinů a jejich důstojností, ale také s „temnou energií“, která je v podobě revolučního násilí nebo války schopna rozbít všechny zdánlivě věčné společenské smlouvy, jež jsou zdrojem zisků pro jedny a křivd pro druhé. Podle Sloterdijka nemůže nahromaděný hněv proti současnému stavu světa žádná ústavodárná politická instituce vyřešit. Kde jiní političtí myslitelé zpravidla hledají obecný konsenzus, tam Sloterdijk odkazuje na hněv jako poslední projev lidské důstojnosti a sebeúcty. Násilí spojené s takovým hněvem vyvěrá spontánně a je pravým opakem plánovaného násilí moderní politiky, které se zhmotňuje v instituci státu.
Sloterdijkova postnietzschovská manýra je výstřední kritikou nejen demokratického konsenzualismu, založeného na kompromisu i vypočítavosti, ale také etické tradice spojující ctnosti s uměřeností a pokorou. Jestliže civilizovanost znamená schopnost převést nespoutanou touhu po pomstě do obecných principů spravedlnosti, kam potom v takto civilizované společnosti řadit hněv? Patří mezi sedm smrtelných hříchů, a přitom je katolická zádušní mše opěvuje Dies Irae, den, kdy hněv Boží nastoluje konečnou spravedlnost, jíž se v pozemském životě nedostávalo.
Hněv se vymyká představám o demokraticky vedené a racionálně spravované společnosti vzájemně si rovných občanů. A přitom rozhněvaný hlas do otevřené společnosti patří, jinak bychom se totiž o mnoha příkořích a nespravedlnostech vůbec nedozvěděli. Spisovatelé a dramatici v poválečné Británii, jako byli John Osborne, Harold Pinter nebo Kingsley Amis, byli označováni za „rozhněvané mladé muže“, protože se bouřili proti přetrvávajícím třídním rozdílům a nespravedlnostem. A když David Bowie na konci sedmdesátých let nazpíval píseň Look Back in Anger, bylo jasné, že hněv nesouvisí jen s chudobou a sociálními ústrky, nýbrž že se jedná o energii rozptýlenou i v mediálně zobrazované popkultuře. Rozhněvanému hlasu bychom vůbec měli raději naslouchat z úst umělců než demagogů, kteří spontaneitu hněvu převádějí do politických plánů, ideologických schémat a aparátů politického násilí.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.