Popisovat vývoj a současný stav komunity sdružené kolem českých soundsystémů je nevděčná práce, která se podobá hledání změn tam, kde nic nového vlastně už drahnou dobu není k vidění. Početní síla zkrátka neznamená sílu v kreativitě a snaze přinést v rámci této alternativní kultury něco nového. Mnohaleté spory uvnitř komunity mezi staršími zástupci českých soundsystémů a mladší generací už taktéž připomínají jen mlácení prázdné slámy, neboť kreativita chybí na obou stranách stejně. Plačtivé vzpomínání na staré dobré časy, kdy to všechno bylo lepší, k ničemu není. Nevede k žádným viditelnějším činům a je tak pouze sentimentem, jenž od každé aktivity odrazuje už tím, že tvrdí: dobré už to bylo, a dnes ani v budoucnu už být nemůže.

Kam zmizeli nomádi?

Zatímco na Západě lze stále mluvit o dvou směrech freetekno kultury, a sice o městském a travellerském, u nás vlastně nikdy pořádně žádná nomádská část nevznikla, a pokud existovala, byla vždy prezentována jen několika málo jedinci. Česká scéna je tak až na výjimky ochuzena o vysloveně konstitutivní prvek této subkultury, která vznikala jako kultura v pohybu a v mnoha případech se přelila až do života v pohybu a stala se životním stylem, jenž byl jedním z mnoha projevů kontrakultury. I u nás se stále najde pár lidí, pro něž je tento životní styl důležitější než samotný akt freeparty, už ale rozhodně nelze mluvit o celých kmenech, které by tuto cestu volily.

Na druhé straně je třeba zmínit, že úbytek těch, kteří víkendovou zábavu proměnily v životní styl, klesá i za hranicemi České republiky. Už je to pár let, co ti, kteří chtějí myšlenku nomádského stylu žití posouvat někam dále, míří se svými náklaďáky a karavany mimo Evropu, která se stala v mnoha ohledech nehostinným místem pro tuto divokou elektronickou kulturu a v lecčem se prostě zkazila, což je osud naprosté většiny subkultur, jež se stanou masovými. S velkou oblibou jako by přicházela i velká povrchnost, ztráta kontinuity provázená věčným opakováním téhož, bez nějaké snahy o posun někam dál. Nelze také zamlčovat, že mnoho původních travellerů utopilo svůj ojedinělý život v konzumaci jedů. Auta se zastavila, staly se z nich s jedním místem svázané bungalovy svého druhu a jejich obyvatelé v řadě případů podlehli svodům tvrdých drog, které dnes nejsou na mejdanech ničím neobvyklým, zatímco v minulosti jednoznačně převládaly ty taneční. Mnoho „travellers sites“ v Evropě dnes připomíná spíše domovy důchodců, kteří v opojení vzpomínají na slávu minulosti. Pokud se především na konci devadesátých let dalo mluvit o stovkách technotravellers, tak dnes se ukazuje, že sice existují, ale z většiny už nejde o nomády svázané s freeteknem, ale spíše o tradiční hippie nomády a pak lidi, kteří z mnoha důvodů zvolili skromnější způsob života.

Bojíme se politiky?

Něco málo se ale přece jen stalo i u nás. Není žádným tajemstvím, že naprostá většina českých technařů vždy zdůrazňovala svůj primárně apolitický náboj a nezájem o věci veřejné. Šlo to až tak daleko, že to budilo dojem zaklínadel, která se v posledku od řeči politiky a politiků zase tolik nelišila. Ostatně nikde na světě nedošlo v rámci této subkultury k tak blízkému propojení státních úřadů a freetekna jako u nás, při příležitosti posledního oficiálního CzechTeku, jenž se odehrál pod taktovkou vlády a před zraky policistů, kteří měli pro jednou svůj velín přímo na místě a dění tam dole jako na dlani.

Snaha vyjádřit svůj neskrývaně politický názor se poprvé objevila ve větší míře až minulý rok při příležitosti pořádání tradičního DIY karnevalu, který se pro tentokrát stal zároveň i hlasitým protestem proti slídilství úřadů a firem ve všech jeho podobách. Opět se mluvilo a psalo o tom, zda vůbec může freetekno subkultura vyjadřovat nějaký názor a zda se účastníci vlastně nestávají rukojmími nejrůznějších nevládních organizací, potažmo dokonce nějakých radikálně levicových politických hnutí. To, co je na Západě samozřejmostí, bylo u nás předmětem sporu, což možná svědčí o opatrnosti, ale spíše o apatii, která s politikou nechce mít společného nic, neboť by musela vést k přemýšlení a nedej bože i k vyjádření jasného názoru. Nakonec se to ale přece jen povedlo, tanečníci zase jednou protančili centrem Prahy a k tomu ještě zazněl jejich nesouhlas s podobou společnosti, v níž už nic není soukromé, natož intimní a člověk se stává objektem nejrůznějších sledovacích zařízení. Předpovědi, které varovaly před zneužitím jedné subkultury, se nevyplnily a navíc se podařilo formou protestu alespoň částečně propojit do té doby zcela oddělené až nepřátelské skupiny mladých. DIY karneval pod názvem „Freedom not fear“ totiž nezněl jen v rytmu techna, ale také punku a dokonce i hip hopu. Léta oddělené subkultury se tedy potkaly pod jedním mostem a právě propojování zdánlivě zcela rozličných skupin se ukázalo jako cesta, která má snad budoucnost a může vposledku přinést kreativitu, která jako by chyběla všem bez rozdílu.

Dá se toho dělat víc

Dalším počinem hodným zaznamenání byl festival Freeze fest, jenž nezůstal jen u tradiční party pod širým nebem za zvuků elektronických rytmů, ale prezentoval nejrůznější podoby DIY kultury, od videoprojekcí přes street art a graffiti až k sítotisku a žonglování. Najednou bylo lze vidět kreativitu, která jinde tolik chybí, a byl to možná právě průnik vícera druhů alternativního umění, který zcela nedogmaticky ukázal možnou cestu k obrození subkultury, jež jako by se stále točila (v jejím případě spíše tančila) v kruhu. Z ohlasů lidí lze dovodit, že jakékoliv ozvláštnění tradičních technomejdanů je vítáno a má velký úspěch. Nemusí se tedy za pomoci malých, až takřka privátních mejdanů snažit vracet v čase zpět a tak oživovat něco, co tu dříve bylo. Místo toho lze ustoupit z ortodoxních pozic a ukázat návštěvníkům trochu víc než jen hudbu a mejdan, jehož hlavním kladem i nadále zůstává, že je neziskový, nadmíru svobodný a tak i nezávislý. Repetitivní rytmus by se neměl stát jediným osudem subkultury, která jako by byla odsouzena k věčnému opakování.