Současná frankofonní kazetová scéna dala vzniknout několika projektům, jejichž hudební gesta nevděčí za svou existenci jen „médiu zapomínání“, ale také zvláštní bolesti, s níž se tradice šansonu váhavě pozoruje v pokřiveném zrcadle elektronické distorze. Jedním z nich je i techno melancholik TG Gondard.
„Lidé, kteří předstírají svoje pocity, jsou obvykle hodně smutní,“ říká TG Gondard na okraj úvah o hudebních pózách. Není třeba se dohadovat, co přesně tím myslel. Otázka je, jak tato delikátní věta zní tváří v tvář současné tvorbě francouzského postnoisera, který se po období aktivity v těsné blízkosti soundsystémů a free parties, během nichž mixoval z desek speed core a hard core techno, oddává nezvykle melancholické hudbě. Zvláštní forma smutku upoutá právě proto, že se automaticky rodí do hlučné elektroniky a ve své fragmentární podobě je odsouzena k opakování v až obsedantním rytmu.
Ačkoli je jeho jméno spojováno především se současnou kazetovou subkulturou ve Francii (odkud pochází) a Belgii (v jejímž hlavním, podivně vyprázdněném městě plném kultury žije a vydává svou „edici zapomnění“), kořeny jeho tvorby sahají až do poloviny devadesátých let, kdy se začal tomuto médiu věnovat soustavně. Od roku 1997 vydával pod jmény TG, Vortex Motorsport nebo Cassette Muettes nejrůznější nahrávky – nejprve samonákladem, později i na spřízněných labelech, například Mini Driver, Ruminance nebo Busted Records. Produktivní období ho pojí s francouzskou Galerií Pache, jež ve skutečnosti nebyla galerií ani vydavatelstvím v klasickém smyslu, ale spíše komunitou projektů, či jejich vlastními slovy: „podvodem“ na institucionálnosti. Právě zde se setkal s hudebníky jako Placenta Popeye nebo Oso El Roto, kteří spoluformovali další zásadní aktivity francouzského postnoise (labely Tanzprocesz či Los Emes del Oso).
Elegie za techno
Mezi jeho ranými nahrávkami zaujmou hlavně koncepty „přehrávání“ s větší či nulovou mírou přemazání: Play Over Me (1999) či Plays Over The Yellow Princess by John Fahey (1999), k nimž se částečně přimyká i Music for Sadie Benning’s Videos (1998), kazeta inspirovaná tvorbou lesbické filmařky a hudebnice známé z kapely Le Tigre, která experimentovala s dětskou kamerou Pixelvision a za pomoci hybridu videa, filmu a rozpixelované animace produkovala maximálně privátní obrazy izolace. Nehledě na zastřenou povahu materiálu, nahrávkám TG byla vlastní i ona prokluzující satisfakce opakovaných autoportrétů. Samota hudebníka oddaného páskám se blížila téměř pozici romantika – ve stejném roce nahrál kazetu Elegies for Free Tekno Parties a touto bizarní potřebou materializovat nekrologické myšlenky na úpadek rave kultury a v radikálně osamocené produkci zrcadlit nedostupnost kolektivního transu, jehož euforie je odsouzená ke křečovitým okrajovým zážitkům, možná poskytl klíč pro dnešní hledání zdroje melancholie v hluku techna.
O smutku TG Gondard nemluví ani s odstupem vůči popovému povrchu, ani s fatální návazností na punkové nebo novoromantické pózy. Spíše jako by promlouval ze sféry, v níž se intimní hlas má setkat s nejednoznačnou hmotou elektronické hudby, která je sama o sobě dokonalá, avšak zároveň její vlastní snění o „zvuku budoucnosti“ neustále naráží na neobratnost přítomnosti.
S tím, jak přibývaly nahrávky, v nichž přímočaré zneužití syrového techno rytmu ustupovalo proplétajícím se melodickým vrstvám a melancholickému vokálu, rozprostíral TG po elektrizujícím prostoru skladby povědomé slzy a noc. Kompozice nazvaná La nuit se objevila v diskografii TG na několika nahrávkách a v roce 2006 přišel se stejnojmennou deskou, na níž je ovšem pláč přítomný v doslova minusovém stavu. Jemný kytarový ambient coby univerzální krajina hudby zdánlivě vylučoval jakoukoli pózu, ale co může být autentického na soundtracku věrném noci až k samotnému sebeobětování, na němž jemné předivo abstraktní hudby ilustruje západ slunce a všechny po něm následující pohyby tmy?
Neumím zpívat
Teprve když se v elektronické hudbě odkrývá skrytý pláč, v nějž jindy ústí osamocené psaní pracující s jiným přemazávatelným médiem, když se hlas amplifikuje, tehdy „noc začíná znovu“ za přítomnosti těla, které TG tak potlačuje při živém hraní. „Když jsem na pódiu, pravděpodobně se snažím na své tělo zapomenout,“ říká performer, jehož vnitřní noc mnohokrát měla podobu skrývání za stěnou z techno reproduktorů. Zapomínání se totiž týkalo právě hlasu, před jehož uvolněním se začíná hroutit každá punková touha zpívat a jehož bolestná intimní píseň, šanson, dlouho spí ve staženém hrdle. Ne náhodou se právě na zmíněné desce Les Boissons Gratuites / La Nuit Va Recommencer TG setkává nejen s vlastním hlasem, ale i se svým blížencem EL-G, členem skupin Les Reines d’Angleterre a Opéra Mort, jejichž deska Des Machines Dans Les Yeux (v překladu Stroje v očích, 2011) měla u kybergotiků vyvolávat kromě chaotického tance i „smutnou citovost“. Tedy s hudebníkem, jehož vlastní psychedelicky šansonová poloha mezitím navázala na dekadentní smutek Serge Gainsbourga i neuchopitelnou posmutnělost Lee Hazlewooda.
Ukázalo se, že tělo a póza, respektive jejich romantická část se v tvorbě TG už předem ukrývá na jiné místo: do nečistého zvuku, jehož hranicí se ale nakonec stává hlas nechávající se vést melodií – a tohle banální spojení je v jakémkoli postžánru přesně tím cizorodým prvkem, který upozorňuje, že něco není v pořádku. Historie popu je plná smutku z touhy po lásce, dějiny elektro-punku zase plné mrtvých těl neschopných zpívat. Dokonce už v prvním hitu předpunkových The Seeds (kteří jako jedni z prvních používali basový syntezátor) jako by bylo slyšet „I can’t sing to make you mine“, teprve elektrifikace celé estetiky ale přivedla hlas do bodu zalknutí. V nejtěsnější blízkosti dokonale samoprodukovaného zvuku automatů, tak těsné, že se stává závislostí, nedokonalý hlas už dopředu upadává. Padá do předčasného smutku, který ale bude záhy fixován – a někdy i zmnožen – efekty. Vrcholem takto produkované melancholie jsou momenty, kdy si TG v nejnovějších skladbách bere z popkultury zpět extrémní vokodér a euforický efekt diska využívá pro smutek zfetovaného techna. Zhrzenost není na místě, protože právě díky němu může být hlas vším, dokonce i dokonalým hlasem. Na místě je jen amplifikovaný pláč nad tím, že možná nikdy nedošlo k oné ztrátě, která domněle proudí vším elektrickým včetně hudby, k oné ztrátě, která proto vůbec nebolí.
Autor je hudební interpret.