Opravdu neškodný hluk

Dny nové opery Ostrava (NODO), které se ob rok střídají s Ostravskými dny, se drží pravidla, že všechna díla musí zaznít v premiéře, ročníky však nemívají jednotná témata. Představení jsou různorodá – vedle víceméně klasických děl se objevují i neobvyklé inscenace zpochybňující zažité představy o tom, co je to opera. Mezi ně patří i Hořký konec Russolův, inspirovaný životem italského futuristy Luigiho Russola a vycházející z libreta českého filosofa a teoretika umění Petra Rezka.

Pokud jde o další letošní premiéry, rád bych upozornil alespoň na tři. Mnohé nadšené i kritické reakce sklidila opera Zaprodanec od Františka Chaloupky a příjemným překvapením byla operní prvotina Haštala Hapky Až tu všichni budou. Ze zahraničních děl upoutala především opera The Little Lives o síle dezinformací a strachu od irské skladatelky Ann Cleare. V této recenzi se však omezím na výše zmíněnou operu na Rezkovo libreto.

K Schrödingerům pro mléko

Měla to být asi odlehčená pocta autorovi proslulého manifestu Umění hluku i tuzemskému fenomenologovi a milovníkovi opery, který předloni zemřel (viz esej v A2 č. 23/2023). Za to, že byl výsledek až ochotnický a významově jaksi bezzubý, si nicméně Rezek může tak trochu sám. V jeho libretu se to totiž hemží intelektuálními vtipy vytvořenými poněkud na sílu, mimo jiné o tom, jak se kočka posílá „k Schrödingerům pro mléko“, nebo proč je k pochopení hluku třeba přečíst Aristotelovu Poetiku. A právě Aristotelův pojem mimésis, tedy nápodoba, je hlavním motivem díla. Poprvé je zmíněn ve třetí scéně s názvem „Wellingtonovy koule“, ve které Russolo zklamaně naslouchá Beethovenově skladbě Wellingtonovo vítězství. Je to ovšem jen další z řady rozčarování při Russolově neúspěšné honbě za dokonalým rámusem, který by fungoval sám o sobě, aniž by musel simulovat zvuky bouře či bitevní vřavy jako v případě Beethovenova díla.

V jiné části opery hrdina vkládá své naděje do Papinova hrnce. „Tak vař a zpívej,“ pobízí nádobu italský futurista (ztvárněný Miroslavem Paulíčkem), „jen do toho, směle se natlakuj!“ Kocour Giacomo (Petr Ferenc) jeho nadšení mírní, papiňák podle něj sotva pšouká. Na oba se pak oboří nahněvaná Russolova pomocnice v domácnosti Georgetta (Lucie Zachovalová). Té dal Rezek nejvíc prostoru ve scéně z divadla, kde Georgetta ničemu nerozumí a bojí se, aby se divadlo nepromočilo, když na scéně prší. Její pochyby naštěstí střídavě zahánějí moudrý muž a moudrý mluvící kocour. Režisér Petr Odo Macháček, umělecký šéf Divadla Kámen, z pomocnice udělal výraznou postavu teatrálně komentující dění na scéně. Sama sebe nazve „inteligentní a krásnou“, přitom se chová střídavě jako přihlouplá naivka a jako praktická žena – to když se chystá umýt nádobí.

Zatímco Zachovalová herecky ­přeháněla, Paulíček a neherec Ferenc byli roztomile prkenní – první jaksi manicky, druhý znuděně lakonicky. Tento trojlístek, který se pohyboval ve smutně nízkorozpočtových kostýmech a kulisách, doplnila ještě sopranistka Pavla Radostová, která byla nucena se při zpěvu bezúčelně procházet jevištěm. Na konci vyšlo najevo, že se jedná o anděla, který Russola po jeho smrti odvede do nebe. Russolo totiž jako správný operní hrdina v závěru umírá žalem poté, co Debussy, Stravinskij, Janáček i Bartók odmítnou jeho prosby o napsání nových skladeb pro jím vyrobené hlukostroje.

Konečně rámus

V sympatickém protikladu k ději stála hudba, nebo lépe řečeno hluk. Onen absolutní rámus, po kterém prahnul Russolo. Na jevišti ostravského Divadla loutek stáli tři hráči na hlukostroje neboli intonarumori, akustické objekty s velkou ozvučnou troubou, které generují různé typy hluku. Russolo je v desátých a dvacátých letech minulého století navrhl a konstruoval společně se svým asistentem Ugem Piattim. Původní intonarumori se sice nezachovaly, ale existují různé repliky a tři z nich si našly cestu do Ostravy. O „ladiče hluku“ totiž dlouhodobě jeví zájem pražské experimentální těleso Opening Performance Orchestra (viz A2 č. 24/2022), zvláště jeho člen Petr Studený. Není to vůbec překvapivé, připomeneme­-li si, že motto tohoto ansámblu zní „Žádná melodie, žádné rytmy, žádná harmonie“. Členové souboru sice většinou produkují digitální hluk, ve světě akustických nástrojů by však jen těžko našli vhodnější prostředek pro vytváření čistého, starosvětského noisu.

Během ostravské premiéry nicméně na intonarumori hráli zahraniční hosté, versatilní performeři Anna Clementi, Luciano Ches­sa a Werner Durand. V jednu chvíli zaskočil u hlukostroje také Jan Kolář, český výrobce intonarumori. Nutno říct, že když se hudebníci v dlouhých mezihrách pustili do svých hlukových improvizací, rozpačité divadelní repliky byly zapomenuty. Hrálo se často i doprovodně, během jednotlivých scén, aniž by přitom na sebe veškerou pozornost strhávali sami hráči. I impozantní hluk vyluzovaný třemi dřevěnými bedýnkami se však časem omrzí. Multiinstrumentalista Durand tak hrál také na násadu od koštěte a květináč nebo na ventil od papiňáku. Vrcholem bylo Chessovo sólo na vietnamský monochord, ze kterého italský performer a muzikolog vyluzoval cosi mezi punkem, noisem a metavariací na kytarové sólo Jimiho Hendrixe. Vzhledem k libretu hry šlo vpravdě o tragikomický prvek – jak jinak interpretovat skutečnost, že nejpamátnější moment opery o hluku obsahuje náznak melodie?

Divadelní záminka

U melodie ještě zůstaňme: na jevišti se objevil také klavírista Miroslav Beinhauer. Ve světě soudobé hudby vyhledávaný sólista, jediný virtuózní hráč na šestitónové harmonium, vybrnkával citace z různých známých klasických děl. Lze­-li usuzovat z jeho úsměvů při závěrečném klanění, své vtipné cameo si náramně užil.

V tomto momentě je nutné být osobní a od­­hodit škrabošku objektivity, která je při posuzování umění koneckonců stejně efemérní jako odlišování skutečnosti od mimésis. Asi už je patrné, že jsem si inscenaci příliš neužil. Je však třeba říct i to, že mnozí diváci se smáli a odcházeli spokojení. Líbila se jim absurdita a lehkovážnost představení, které mohlo dopadnout i daleko hůř – jako patetická pocta dvěma velkým mužům. Tvůrci Hořkého konce Russolova se rozhodli pro bláznivou anekdotu, která je zároveň tak trochu cimrmanovskou přednáškou, během níž se neustále na všechny strany spiklenecky pomrkává. Pochopili jste to s tím Diderotem? Výborně, jste sečtělí!

I při tomto pozitivním nastavení mysli ale zůstává otazník nad tím, co zajímavého, provokativního či objevného mělo libreto opery sdělit. Tedy kromě toho, že se Petr Rezek – coby operní nadšenec – uměl pobavit a vytvořit ironickou intelektuální hříčku ve formě operního libreta. Ať se na to dívám jakkoliv, nakonec stejně v divadelní části představení nacházím především záminku k tomu, aby se na jevišti rozhlučely intonarumori. „Opravdu neškodné, to jsem přece nechtěl!“ zní jedna Russolova replika. Lépe bych to nevyjádřil.

Autor je hudební publicista.