V poslední době nemine týden, v němž by se na veřejnost nedostala nějaká informace diskreditující toho či onoho politika. Mladá ambiciózní poslankyně tak nejprve najde ve své ložnici „štěnici“, ale o pár dní později už všichni vědí z tajně pořízeného záznamu rozhovoru se stranickými kolegy, že proti vlastní straně připravila s jejím koaličním partnerem „puč“. Je to pravda, nebo jen chvástání? A co se asi skrývá za vychloubáním stranického vůdce, který pro změnu na jiné nahrávce tvrdí, že prezident země „udělá, co mu řekne“? Žijeme opravdu ve společnosti, ve které jsou politické praktiky totožné s praktikami soukromých bezpečnostních agentur?
Na současné situaci je nejnápadnější totální rozpad politické důvěry, a to mezi společností a politiky, ale také mezi politiky navzájem. Jako kdyby politický provoz této země neurčovaly informace a údaje, které jsou veřejně známé a na jejichž základě můžeme vést demokratickou diskusi, ale naopak informace, o nichž veřejnost dosud neví, a které proto mají značný vydírací potenciál. Občanský princip veřejné rozpravy je dnes zcela potlačen fízlovským principem sbírání a využívání soukromých informací. V takové konstelaci ovšem hyne demokracie a rodí se policejní stát.
Obraz světa založeného na totální nedůvěře například přesvědčivě zachytil francouzský režisér Christian Carion ve filmu Krycí jméno: Farewell, v němž si jeho kolega Emir Kusturica zahrál roli poručíka KGB, inspirovanou skutečným příběhem Vladimíra Větrova. V tomto snímku z období studené války na počátku osmdesátých let se neotřelým způsobem prolíná špionážní drama s obrazy každodenní reality upadající sovětské společnosti. V tradičních kulisách a klišé filmového žánru se odehrává drama člověka, jenž ztratil důvěru v systém, pro který měl zpravodajsky pracovat. Když se Kusturicův fiktivní poručík Grigorjev rozhodne přispět k pádu komunismu předáváním informací francouzské rozvědce, nezačne se odvíjet jen klasický příběh napětí a strachu z odhalení a dopadení, ale také mnoho malých soukromých dramat, ve kterých je třeba synka poučit o tom, co smí a nesmí říkat před spolužáky, každý pouliční prodavač je potenciální udavač a řidič nákladního vozu vrah najatý policií. Nevěru si mohou navzájem odpustit lidé, kteří se milují, ale stát, jehož oficiální ideologií byla „láska k člověku“, všechny neustále sleduje a nemilosrdně likviduje ty, kdo tak či onak „ztratí důvěru“.
Důvěra je zvláštní kategorie, která budí u sociologů a politologů oprávněné podezření kvůli svému morálnímu obsahu. Ti, kdo hovoří o nedostatku či potřebě důvěry, mnohdy jen maskují politické problémy fiktivním stavem morální nouze. Neustálé výzkumy veřejného mínění a statistiky důvěryhodnosti konkrétních politiků přesně zapadají do stereotypů naší popkultury celebrit, ale schopnost těchto dat vypovídat o faktickém stavu politiky je mizivá.
Současně si ale uvědomujeme, že moderní demokracie nemohou fungovat bez důvěry občanů v ústavní instituce, vzájemného respektu těchto institucí i důvěry těch, kdo individuálně nebo kolektivně vykonávají moc. Kde chybí minimální občanská důvěra, tam nemůže vzniknout demokratická společnost. Taková důvěra je součástí toho, co například německý filosof Jürgen Habermas označil za diskursivní etiku, jejíž smysl spočívá ve svobodné, mediálně nemanipulované a mocensky neomezované možnosti občanů definovat politické cíle a přesvědčovat o jejich správnosti ostatní spoluobčany. Namísto takového diskursu však v dnešních českých médiích převládá pornografická atmosféra, ve které se na veřejnosti probírají především informace, ke kterým se kamery a mikrofony dostávají tajně v barech a ložnicích.
Někteří politici, jejich poradci a najaté agentury si začali plést politiku se špionážním filmem. Důsledky jsou katastrofální, protože namísto kritické rozpravy o konkrétních politických rozhodnutích a programech vládních nebo opozičních stran se veřejnost ve stále hysteričtějších křečích dohaduje o tom, kdo s kým proti komu kuje pikle, kdo co na koho ví nebo kdo s kým v čem „jede“. Díky tomu sice víme, že dnešní vládní koalice funguje jako pololegální společenství špinavých rukou, ve kterém se míra vydíratelnosti stala důležitější než vládní program. Současně si ale stále jasněji uvědomujeme, že takový stav může být jen předstupněm k autoritářskému režimu, který již žádnou důvěru potřebovat nebude, a naopak se bude posilovat všeobecně šířenou nedůvěrou a strachem, ať z „nepřizpůsobivých etnik“, německých policistů nebo samotné Evropské unie.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.