Mnozí z nás si z dětství pamatují situaci, kdy jsme se měli rozdělit o nějaký pamlsek a rodiče nebo sourozenci nás upozornili na jednoduché pravidlo „Ty krájíš, já si vybírám“, případně „Já krájím, ty si vybíráš“. Jak je patrné, v jednoduchosti není jen krása, ale i smysl a účinek spravedlnosti. Jednoduché pravidlo distributivní spravedlnosti zabraňuje těm, kdo společné statky dělí, v kontrole jejich rozdělování. Nemohou koláč nakrájet tak, aby z toho měli prospěch na úkor ostatních.
Utilitaristé v tomto příkladu spatřují důkaz, že i v našem komplexním světě existují jednoduchá pravidla lidského soužití, která jsou spravedlivá již tím, že jsou pro nás pro všechny vzájemně výhodná. V právním státě má zmiňované pravidlo například formu Nemo iudex in causa sua, tedy pravidla, že nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci. Bez takové podmínky by neexistovala soudcovská nezávislost a nestrannost a nemohli bychom hovořit o spravedlivém soudním procesu. Zároveň ovšem tušíme, že tyto podmínky jsou sice nutné, ale zdaleka ne dostatečné, a že spravedlnost se nevyčerpává jednoduchými pragmatickými pravidly, která jsou výhodná a prospěšná individuálně i společensky.
V dějinách lidstva se snaha zachytit složitost spravedlnosti jednoduchým pravidlem označuje jako hledání takzvaného zlatého pravidla, které například v biblickém kontextu zní „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“. Podstata tohoto pravidla, jehož obdobu bychom stejně tak našli u Sókrata nebo Konfucia, spočívá v přesvědčení, že spravedlnost je problémem lidské vzájemnosti, a proto nevyžaduje žádné speciální nebo teoretické znalosti, ale jen zdravý rozum a mravní přesvědčení. Nejvyšší hodnota zlatého pravidla spočívá v tom, že se na něm mohou všichni rozumně uvažující lidé shodnout a přijmout ho za své. Není kulturně nebo historicky podmíněné, a proto ohledně jeho platnosti panuje všeobecný konsensus. Zlaté pravidlo je tedy maxima, která se netýká jen dělení koláčů, ale každého jednání. V tom ale také spočívá problém. Zdaleka ne všechny pohnutky lidského jednání a zdaleka ne všechny společenské podmínky totiž podporují rovnováhu. Stěží byste například sadomasochisty přesvědčovali o rovnosti ve vzájemném vztahu. Stejné pochyby vzbuzuje toto pravidlo i tváří v tvář sociálním a politickým nerovnostem, které jsou v každé společnosti viditelné a které nelze zakrýt žádným „závojem nevědomosti“, jak to ve svém myšlenkovém experimentu se spravedlností učinil politický filosof John Rawls.
Zlaté pravidlo však nekritizují jen psychologové a sociologové nebo politologové poukazující na rozpor mezi faktickými a ideálními podmínkami lidské společnosti. Jeho velkým kritikem byl rovněž Immanuel Kant, kterému vadila naopak empirická a pragmatická povaha zlatého pravidla, a proto ho chtěl nahradit pravidlem absolutním, takzvaným kategorickým imperativem, který zní následovně: „Jednej tak, aby se princip tvého jednání stal obecným zákonem pro všechny.“ Namísto lidské zkušenosti a všeobecného společenského konsensu zde promlouvá kritickým rozumem založený a univerzálně platný zákon, který je první podmínkou spravedlivé společnosti i lidské svobody. Člověk se stává svobodnou a autonomní bytostí ne libovůlí, ale teprve tím, že přijme kategorický imperativ za maximu vlastního jednání. Kantova metafyzika mravů ovšem skrývá jeden velký paradox – totiž že tento univerzální zákon a autonomie jedince nemají smysl bez partikulárního politického společenství a heteronomie zvyků a kulturních tradic. Kategorický imperativ povyšuje zlaté pravidlo na absolutní maximu mravního jednání, protože umožňuje odhlédnout od osobních preferencí, hodnot, zájmů, potřeb nebo ideálů, které lidské bytosti při vzájemném jednání chtějí nebo mohou brát v úvahu. Ze všeobecného konsensu se stává konsensus univerzální a spravedlnost se může ujmout vlády nad celým lidským rodem.
Cena za tuto univerzální vládu a nahrazení pragmatického pohledu kategorickým imperativem je ovšem vysoká, protože ztrácíme ze zřetele pragmatický účel lidského soužití a namísto vzájemně spolupracujících a konflikty řešících lidí se z nás snadno mohou stát fanatici univerzálního zákona, kteří se necítí být odpovědni společensky, ale jen metafyzicky. A takoví lidé se pak z vyššího principu mravního často považují za ty, kdo náš společný koláč mají právo krájet i rozdělovat. Tito vládci-filosofové totiž vůbec nepochopili jinou Kantovu myšlenku, podle níž „věčný mír“ není posledním účelem politické spravedlnosti, ale naopak jejím utopickým hřbitovem.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.