Constantine
Constantine
2004, rež. Francis Lawrence, 121 min.
U snímku Constantine se nemohu ubránit srovnání s filmem Hellboy. Oba spojuje, vedle toho, že jde o adaptované komiksy, hned několik prvků. Jednak typ hrdiny obdařeného paranormálními schopnostmi, smyslem pro ironii, potácející se na pomezí dobra a zla, ve stylu filmu noire, jednak boj s démony. Filmy jsou přeplněny křesťanskými motivy, podobný je také styl vyprávění, rychlým střihem blízký hudebním klipům. V příběhu nejde o nic menšího, než je souboj Nebe a Pekla o lidské duše. Každá strana používá v tomto utkání své zbraně v podobě „kříženců“, kterými se stávají vybraní jedinci poté, co v životě byli buď hodní nebo zlí. Nepsaným pravidlem je, že kříženci mohou lidem jen našeptávat, neboť démoni mají vstup na svět zakázán. Náhle se však věci začnou měnit a John Constantine (Keanu Reeves) chce přijít na to proč. Jeho společnicí se stává policistka Angela (Rachel Weiszová), jejíž dvojče Isabele spáchá za podivných okolností sebevraždu a upíše se tak peklu. Působivé je výtvarné zpracování, zejména pekelných scén, kdy se obraz zabarví do ruda a původní prostředí se promění v apokalyptickou krajinu, plnou hrůzných přízraků. Scénář filmu byl sestaven hned z několika Hellblazerových (jak si Constantine nechává říkat) dobrodružství, která se na konci postupně uzavírají, což působí poněkud únavně.
Jiří G. Růžička
Bokovka
Sideways
2004, rež. Alexander Payne, 127 min.
Zápletka filmu Bokovka je zdánlivě banální a mnohokrát použitá. Dva postarší muži si vyjedou do kalifornských vinic na poslední svobodný výlet. Jack (Thomas Haden Church), který se má za týden ženit, je zhruba čtyřicetiletý herec, jenž má slávu již za sebou; teď se živí především natáčením podprůměrných reklam a hlavním cílem jeho cesty je „užít si“ posledních chvil svobody. Jeho kamarád, spisovatel Miles (Paul Giamatti), nikdy žádné slávy nedosáhl, protože nakladatelé zatím odmítali vydat jeho románové pokusy, teď však je jistá naděje na vydání posledního z nich. Společné putování mužů má být odpočinkem od jinak nudných životů, pomalu se však stává osudovou poutí s nejasným koncem. Hlavní předností filmu jsou herecké výkony ústřední dvojice a především scénář včetně stavby dialogů. Režisér vycházel z knihy Rexe Picketta a natočil nahořklou komedii s přímočarým dějem, postavenou na napjatých vztazích mezi postavami, které se mnohdy na plátně jen mihnou, a přece zanechávají v ostatních silný otisk. Snímek se nečekaně stal jedním z nejúspěšnějších malorozpočtových amerických filmů loňského roku a získal i nominaci na Oscara.
–jgr–
Spartan: Total Warrior
Playstation 2
Hry na platformu PlayStation 2 opakovaně zpracovávají stejná témata: jakákoliv odlišnost je tedy vítána s otevřenou náručí. Spartan britského týmu Assembly Studios takovou hrou bezesporu je. Umístí hráče do role řeckého válečníka, který má spoustu problémů s rozrůstající se římskou civilizací a všemi prostředky se snaží zabránit Římanům v kolonizování své země. Téměř dvacítka misí vysílá hrdinu do rozdílných prostředí s různými úkoly, v nichž se vývojáři vyhnuli kánonu podobných akčních her – mechanickému vybíjení všeho živého. V několik misích se hrdina vypraví na sabotážní výpravu a bude v tichosti, ukryt ve stínu, ničit římské hlídky, aniž by rozpoutal poplach; jindy zase musí udržet obranné valy řeckého tábora před nápory Římanů; v další eskortuje slabší, ale takticky důležité jednotky a podobně. Hra se nezvrhává do bezúčelného drcení tlačítka pro útok, ale přitahuje variabilitou úkolů a propracovaným ovládáním akcí, které po stisku určitých tlačítek vytvářejí speciální druhy pohybů a útoků. Spartan exceluje především ve vytváření atmosféry plné nebezpečí.
Pavel Dobrovský
Jolly Joker and The P.B.U.
Welcome To Da Eastblock
Label Akatisth 2005
Výrazné pražské hardcorové trio se na tuzemské scéně od svého debutu v roce 1991 již etablovalo. Jeho skladby procházejí neustálou evolucí a zvuk celého tělesa (v němž od posledního alba Protlak z roku 1995 zůstal už jen Petr Kumandžas) také. Nechybí především údernost, která je účelně podbarvena samplovanými rytmy a efekty. Po vložení disku do přehrávače uvítá posluchače zvuk předpotopního syntezátoru a povědomý hlas známý z totalitních médií. Chytře sestříhané průvodní slovo tak zdařile spojuje některé skladby. Nechybí tu parodie – Manhattan Icedream zasvětí do problematiky pojízdných zmrzlinářství, Let´s go shopping vysvětlí, že konzumní slunce v duši často způsobuje rakovinu kůže, a Kultura za 100 odhalí zákulisní praktiky rádoby umělců. Vtipné jsou coververze hitů typu Krotitelé duchů či jedné tuzemské písně propagující čtení vleže na zádech. Nechybí reflexe politické situace ani pomalá oddychová ukolébavka, která svým zakončením nápadně asociuje znělku jisté teleshoppingové agentury. „Jokeři“ si CD natáčeli sami, a za jeden z největších záporů alba proto považuji nepříliš kvalitní mastering, místy jsou jinak podařené texty nesrozumitelné. Doporučuji však přimhouřit oči, ona „garážově undergroundová“ osobitost a hudebnost za to stojí.
Jan Červenka
The Raveonettes
Pretty in Black
Sony 2005
Album připomíná soundtracky k Tarantinovým filmům. Na třetí desce dánskou dvojici „raveonetek“, tj. Sharon Foo (vokály, simulakrum anděla blondýny z padesátých let) a kytaristy Sun Rose Wagnera (nomen omen) doplnil basista Anders Christensen. Tím se dosavadní převládající duch skupiny, připomínající hlukaře Jesus and Mary Chain, takřka vytratil. Co zůstalo? Uvolněná láska ke stylu, která s odstupem jedenadvacátého století míchá dohromady v jedné skladbě třeba rock´n´rollové kvílení raných kytar z kýčovité éry mccarthismu s rytmikou Beatles. Zvuky jsou ošetřeny současnou technikou, což společně s někdy až punkovou basou dodává tradici nečekanou dynamiku. Výsledkem je sladké snění s červenými srdíčky na obalu. Pretty in Black s růžovým bookletem je muzikantsky vyspělý počin radostné nostalgie, jako když si občan evropského sociálního státu maluje americký sen ze starých hollywoodských filmů, vycpaných scénami jako polštáři. V několika skladbách „zabubnovala“ Maureen Tuckerová – před 15 lety tu mj. otevírala Bunkr. Důležité upozornění pro potenciální posluchače: první skladba klame tělem, napoprvé raději přeskočit (tedy pokud nejste například starý vodák).
Jan Košatka
Dungen
Ta Det Lugnt
Subliminal Sounds 2004
Když muzikant zkombinuje zálibu v psychedelickém rocku s perfekcionismem a svou hudbu natočí převážně v jedné osobě kdesi v lesích na jihu Švédska, pak může vzniknout taková deska, jakou je Ta Det Lugnt. Jinak ne. Je to již třetí album vydané pod hlavičkou Dungen („lesík“), za níž se schovává multiinstrumentalista Gustav Ejstes. Přestože za nahrávací studio posloužil dnes všudypřítomný počítač, atmosféra je sympaticky předvčerejší. Nejedná se ovšem o žádné přenášení věcí minulých do současnosti, pětadvacetiletý (!) Ejstes toho dosáhl především použitím starých nástrojů (včetně nezaměnitelného Mellotronu) a způsobem mixu, kdy se většina zvuků tluče na vysokých frekvencích. Název desky znamená v překladu přibližně „neber to vážně“. Dungen jím se zbytečnou skromností komentuje svůj přístup k vlastní tvorbě a zároveň posluchače nabádá k střídmému vnímání hudby. Hudby, která vás unáší zahlušenými plochami krájenými ostřím chytlavých melodií (smyčcovou předehrou uvedená nejúchvatnější skladba kolekce E För Fin För Mig) a v níž se kloubí svěžest chladného severského vzduchu s nostalgickým teplem lampového zvuku přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Jakub Pech