ženské kolektivy
#11/2017

V polovině května byla na serveru Artalk zveřejněna otevřená výzva vystavujícím a kurátorům k ukončení Nového zlínského salonu 2017, jenž je věnován současnému obrazu, neboť zde svá díla prezentuje třicet tři mužů a pouze jediná žena a koncepci přehlídky vytvořilo šest kurátorů a dvě kurátorky. Následná diskuse na sociálních sítích ukazuje, jaká neznalost v otázce složitosti genderové diskriminace na české umělecké scéně stále panuje. Objevují se pořád stejné argumenty o neutrálnosti uměleckého světa, který se v jakémsi společensko­-politickém vzduchoprázdnu řídí „spravedlivě“ pouze kvalitou díla, anebo o tom, že nešlo přece o polarizaci na muže a ženy, ale o téma. Tématem zde zjevně nejsou struktury nastavené tak, že se do nich ženy nedostanou – ať už je příčinou vzájemné doporučování mužských kolegů nebo odlišný proces tvorby ovlivněný péčí o rodinu a menší viditelnost na společenských akcích. Bez pochopení těchto jevů a bez rozhodnutí je překonávat vědomým výběrem žen a dalších znevýhodněných skupin však opravdu spravedlivý stav nikdy nenastane.

Když začnou vzduchem lítat hodnoty, je nabíledni, že se chystá zdražování a utahování šroubů. Zatímco se diskursy a Václaváky otřásají civilizačním zápasem o charakter české demokracie, občané mohou vyhlížet první dopady zákona o veřejné službě. Po půlroce na pracáku přijdou nezaměstnaní o životní minimum 3410 korun, jež bude nahrazeno minimem existenčním ve výši 2200 korun. Kdo si v rámci „veřejné služby“ odpracuje alespoň dvacet hodin, získá nárok na kompenzaci ve výši dvacet čtyři korun na hodinu. Doporučuje šest z pěti faraonů. Mezitím Andrej (hrozba demokracii) vyklízí ministerstvo; konečně má volné ruce na pořádnou kampaň. Co by nezvládl sám, tam zatlačí Bára Štěpánová: „Kdo volí Babiše, není Čech!“ Snad se Bohuslav (naopak záruka liberálních hodnot) ještě dostane do sněmovny. Bude ho třeba. Co nedotáhli Kalousek s Drábkem, to zvládne personálně očištěná sociální demokracie. A slušní demokrati na mnoha náměstích republiky tak mohou každou středu oslavovat další okrádání nezaměstnaných a znovuzavedení nucených prací pro nepřizpůsobivé. Když zvoní hrana, neptej se proč. Proto!

Autor historických románů Vlastimil Vondruška vyjevil v rubrice s názvem spisovatelé v MF Dnes „prostý názor obyčejného autora“, jaká že to propast zeje mezi „uměleckou elitou“ a „takzvaným nekompetentním lidem“. Na veletrhu Svět knihy si totiž všiml, že u nakladatelů, kteří vydávají vznešenou a oceňovanou literaturu, nestojí skoro nikdo, zato nakladatelé lidového čtiva mívají narváno. Něco je špatně! A tak se spolu s obyčejným autorem Vondruškou ptáme: „Kdo má právo soudit, jaké dílo je umělecké a jaké neumělecké? Literární kritici, teoretici a novináři?“ Ba ne, obyčejní čtenáři! Možná kdyby příštího vítěze Magnesie Litery (kterou by však Vondruška případně odmítl) vybírali klempíři nebo prodavačky ze supermarketů, propast by se zacelila a ti otravní nakladatelé umělecké literatury by zmizeli nadobro. A hlavně, zvítězilo by skutečné umění, „dílo, které má lidem dávat naději a víru v to, že život pozemský je navzdory všem strázním a potížím krásný a stojí za to ho žít, ale také bojovat za své místo v něm“. Zkrátka nedráždí, ale hladí.

Agentky změny

Romské ženské skupiny na cestě k rovnosti

Pokud chceme mluvit o ženských romských skupinách a potřebě otevřít dialog o genderové rovnosti v romských komunitách, musíme vycházet z toho, že romská žena se potýká hned s několikerou diskriminací. Na cestě k rovnosti by přitom nemělo jít o zpřetrhání tradičních hodnot a vazeb...

...

editorial

Nedávno jsme vedly rozhovor s iniciátorem jisté pracovní skupiny organizované městem, která se zabývala městským plánováním. Divily jsme se, proč se jí účastní tak málo žen, jejich mizivá přítomnost nešla přehlédnout. Z konverzace vyplynulo, že nebyly přizvány, protože není leh...

...
#10/2017

kapitalismus platforem

Inscenovaná autenticita

Od mimetické iluze k bezprostřední přítomnosti

...
#10/2016

dokumentární divadlo

Sám proti sobě

Nové album Kendricka Lamara

Širokou ulici přehrazuje kordon těžkooděnců. Policisté nervózně svírají pušky s plynovými granáty. Nad davem, který stojí proti nim, se začne ozývat sborové „we’re gonna be ­alright“ (budeme v pořádku). Se zakuklenci to nehýbe, policejní psi štěkají dál, ale stovkám p...

...

Rychlík do nevědomí

Hlubinná psychologie na LSD podle Milana Hausnera

...

Vítěz ve znamení antipolitiky

Novým francouzským prezidentem bude Emmanuel Macron

...

Zítra jako včera

Sinofuturismus a přežívání v době umělé inteligence

...

Podle nedávno zveřejněného výzkumu provedeného odborníky z Harvardu, který srovnává psychologické reakce lidí na osoby s odlišnou barvou pleti, je na tom Česká republika vůbec nejhůře z celé Evropy. Lze namítnout, že takto provedený výzkum nemusí ukazovat, jak moc jsou lidé otevření, ale spíše jak často se s osobami jiné barvy pleti setkávají. To by vysvětlovalo, že velmi pozitivní hodnocení v průzkumu získaly země, jako je Británie nebo Švédsko. Zdá se však, že homogenizace a uzavření se české společnosti během minulého století vykonaly své, protože zmíněný průzkum bohužel zapadá do série dalších zpráv, které řadí Čechy k jednoznačně nejrasističtějším a nejvíce euroskeptickým národům. Budoucí francouzský prezident Emmanuel Macron už prohlásil, že bude tvrdší k zemím, jako je Maďarsko nebo Polsko, které si z evropského projektu vyzobávají jen to, co se jim hodí, a na prosazování liberálních demokratických hodnot kašlou. Lze jen doufat, že Česká republika nespadne do stejné kategorie, ale uvědomí si, jaké jsou její Ústavou deklarované hodnoty a kde leží její zájmy. V Maďarsku ani v Polsku to není.

Egon Bondy se už deset let povaluje s cigaretou ve věčných lovištích, ale jeho duch tenhle svět ne a ne opustit. Prudí pořád. Když si studentka Konzervatoře Brno Pavla Limmlová na recitační soutěž Poděbradské dny poezie vybrala báseň tohoto inspirativního autora, asi ani netušila, jaký poprask způsobí. Ale protože už je zase populární stavět ploty na hranicích, nadešel patrně čas, abychom oprášili i cenzuru. Takové „omrdávání“ nebo „prdel“ totiž může dle paragrafu 217 trestního zákona ohrožovat výchovu mládeže, jak aspoň tvrdí ředitel konzervatoře Pavel Maňásek, který rozehrál vskutku pimprlové divadlo a pedagožce, která studentku na soutěž připravovala, zaslal vytýkací dopis: „Pravidla jste porušila tím, že jste s naší studentkou Pavlou Limmlovou nastudovala problematický text Egona Bondyho, který obsahuje velké množství nejhrubších vulgarit.“ Slušní Češi totiž budeme jen tehdy, když budeme mluvit slušně. Ne jako nějakej zasranej estébák.

Presvedčenie, že skautský kroj a podkolienky s nápisom „Good night white pride“ nejdú k sebe, je jednou z hlavných liniek kritiky ikonickej fotky z brnenských prvomájových antifašistických akcií. Rozsiahly dialóg, ktorý vyvolala fotografia zdieľaná celosvetovo (mimo iné v médiách ako napríklad BBC, CNN, The Guardian, The New York Times, Der Spiegel a mnoho ďalších), volá po boji proti násiliu a fašizujúcej sa spoločnosti na základe vytvorenia akejsi ikony. Nejde však o vytvorenie hviezdy a idolu. Odpor proti fašizmu nie je záležitosťou odvážnych jednotlivcov, ale množstva ľudí a ich práce. Vyjadriť svoj nesúhlas by malo byť bezpečné bez ohľadu na najrôznejšie sociálne skupiny a bez dohadovania sa o tom, čo je a čo nie je „príliš politické“. Kým sa sud nenávistných komentárov plní pod článkami, spoločnosť sa obracia od ľavicových extrémistov k hudobníkom, tanečníkom a skautom. Podpora tak prichádza nielen od zastrešujúceho tuzemského a zahraničného skautského hnutia: „Nestačí jen vědět, co je a co není správně, ale že je třeba i konat.“

editorial

Google, Facebook, Amazon, Apple, Microsoft, Uber, Airbnb… To všechno jsou firmy, které kanadský filosof Nick Srnicek označuje jako digitální platformy. Jejich rozmach v posledních letech mění nejen naše technologické možnosti a způsob nakládání s informacemi, ale také podobu ek...

...