„Jednou, tak koncem listopadu, vytáhnu najednou u lesa z písku celý ‚kořen‘ podbělu a na něm tolik poupat, co se jich tam mohlo vejít. A tak jsme si jej dali doma do kořenáče a měli jste vidět, jak si rozkvetl! Trochu jsme mu popletli kalendář.“ V popularizačních herbářích ze čtyřicátých a padesátých let si čtu vždycky, když je nejhůř. Ale poslední dobou, zvlášť v zimních měsících, se sedativní nostalgie nad kresbami Karla Svolinského a Otto Ušáka nějak nedostavuje. „Prvosence jarní chodíme na květ v dubnu a květnu.“ Jenže petrklíč („říkají mu též kropáček, prvnička, mrtvičná, dnová nebo šlakovní bylina“) mi na zahradě kvetl už v listopadu. „Podsněžník bílý roste ve vlhkých hájích a lesích i na lukách, místy velmi hojně. Kvete mnohdy již koncem února.“ A přitom před trsy sněženek uhýbám pohledem od začátku ledna. Roky se mi vrací sen o tom, že jdu v horách pořád výš a výš, ale sníh se neobjevuje. Mrazem přešlá, zkřehlá stébla trávy zašlapávám do rozmočené půdy a slunce se nepříjemně opírá do zad. Míjím vodopád, který měl být touhle dobou přece celý z ledu. Na začátku sjezdovky, na plochém vrcholku hory, se dav lidí na ostrůvcích bílé břečky veselí v péřových kombinézách, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku. Většinu ledna jsem se budila s tím, že taková je realita, a vypočítávala jsem v polospánku, co to všechno znamená: nulové zásoby vody ve sněhové pokrývce, vyšší odpar z nezmrzlé půdy, vyšší evapotranspirace způsobená rostlinami, které nepřešly do vegetačního klidu. Jinými slovy, jarní sucho za dveřmi. „Na světě se všechno pořád a pořád mění a všechno je v neustálém pohybu, nic nemůže zůstat věčně stejné. Změnily se životní podmínky. Stromovité přesličky se jim nestačily přizpůsobit, a proto vyhynuly.“ Trochu jsme přírodě popletli kalendář. Nezbývá než doufat, že sami budeme v adaptaci schopnější než přesličky z řádu Calamites.

Po nedávném fotbalovém mistrovství světa v Kataru – kritizovaném některými evropskými zeměmi, jejichž reprezentace se ovšem na turnaji mohly přetrhnout v honbě za úspěchem – se roztáčí další kolo morálního pokrytectví ve světě sportu. Tentokrát se jedná o snahu zakázat start ruských a běloruských sportovců na olympijských hrách v Paříži v roce 2024. Na první pohled se důvod jejich vyloučení jeví rozumně: kdo by chtěl s válečnými agresory a jejich pohůnky sdílet výjimečnou sportovní událost? Pro zákaz se vyslovilo již pětatřicet zemí včetně pořadatele – nechtějí dát Putinovi příležitost, aby her zneužil ke své propagandě. Francie nicméně může žádat vyloučení Rusů i Bělorusů ostošest, ale pokud Mezinárodní olympijský výbor jejich účast povolí, bude jim muset na základě již podepsané smlouvy o pořadatelství poskytnout veškerý komfort. To však není jediný paradox. Drtivá většina z oněch pětatřiceti zemí totiž zároveň odmítá v případě neúspěchu své snahy olympiádu bojkotovat. Čert aby se v tom vyznal: chtějí s Rusy a Bělorusy soupeřit, nebo ne? A není nakonec mnohem lepší mít možnost ruské, potažmo běloruské sportovce na sportovním poli rozdrtit? V minulosti se objevovala myšlenka, aby mezi sebou státy během konání her neválčily. Šestnáct dnů trvající celosvětový mír se ale nikdy nestal skutečností a dnes už ho ani nikdo nežádá. Pokud se Rusové a Bělorusové olympiády opravdu nezúčastní, co se tím změní? Budeme si užívat sportovní selanku, zatímco na východě Evropy budou vybuchovat rakety a umírat lidé? Nebylo by nakonec upřímnější hry raději vůbec nepořádat a místo toho řešit skutečné problémy? Za to se ale medaile nedávají.

Fotbalista pražské Sparty a český reprezentant Jakub Jankto se veřejně přiznal k homosexualitě, a svět velkého fotbalu se tak konečně dočkal prvního významného coming outu. V pořadu Události, komentáře v České televizi si k diskusi na toto téma přizvali také bývalého hráče Ladislava Vízka. Ten o pár dní dříve na webu iSport vyjádřil Janktovi podporu, a očekávalo se tedy, že v podobném duchu promluví i v televizi. Jenže ouha, Vízek se svěřil, že podle něho měl fotbalista s vyoutováním „chvilku počkat“, neboť „lidi tohle budou vnímat negativně“. Na závěr pak prohlásil: „Musím říct, že je to takový nesportovní téma. Když řeknete homosexuál, tak si opravdu někdo představí zženštilýho… Do přírody to prostě nějak nepasuje… takže lidi o tom radši budou mlčet… A já jsem napsal článek, kde jsem ho označil za frajera, ale jenom proto, že měl tu odvahu… Já vám musím říct, že… já je neviděl, ale je jich hodně, na Západě… a jsou tam trošku dál než u nás v Český republice… že nikdo takhle… to nevyšlo ze Západu­­… že to vyšlo u nás a od takovýdleho kluka, kterej je plnej sil… Lidi si opravdu budou představovat, že je zženštilej, že je prostě jinej.“ Respondentova formulační anabáze ve mně vyvolala celou škálu pocitů, od údivu ke znechucení, od pobavení k soucitu. Sociální sítě jsou ovšem neúprosné: na twitteru kdosi poznamenal, že Vízek promarnil jedinečnou příležitost držet hubu. To je pravda, ale nejen on. Týká se to i spousty dalších včetně těch, kdo měli potřebu blekotajícího důchodce, jenž se sám dostatečně znemožnil, označit za „hnusnýho homofoba“, „fašistu“, či dokonce „kleronacistu“ a vylučovat ho z „civilizované debaty“ (co to proboha je?) – zřejmě proto, aby se kolektivně utvrdili, že stojí na správné straně. Fotbal ke své proměně bezpochyby potřebuje výrazného homosexuálního hrdinu a Jakub Jankto se jím může stát. Ale nenávistné výpady vůči zmatenému Vízkovi svědčí jen o tom, že si mnozí problematiku homofobie silně zjednodušují. Kde vůbec berou jistotu, že se vyloučením homofobů z debaty problém vyřeší? To se nebojí, že se ostrakizovaní jedinci začnou někde stranou hromadit? Přijde jaro, zaprší, začne to bobtnat a pučet – a než se nadějeme, budeme mít co do činění s masou, která se možná nespokojí s bojem na twitteru.