„Proč ses rozhod kurvit si hezkej život tím, že půjdeš do politiky?“ ptá se jeden z tazatelů podcastu Brocast kandidáta do europarlamentu, bývalého automobilového závodníka a podnikatele Filipa Turka. „Protože se mě to týká,“ odpovídá vážně muž, jemuž se přezdívá „český Dolph Lundgren“, a vzápětí odlehčí situaci vtipem: „Víš, proč ptáci krouží furt dokola nad Belgií? Protože si jedním křídlem musí držet zobák, jakej je tam smrad.“ Sice naráží na to, že Belgie je jedním z největších producentů vepřového masa, nicméně i ve strukturách Evropské unie leccos zapáchá, a proto musí nastoupit lídr společné kandidátky hnutí Přísaha a Motoristé sobě, aby to v Bruselu a ve Štrasburku „stmelil“. Podcastu ovšem nevládne tuzemský král petromaskulinity, ale především druhý host, Zdeněk Pohlreich. Nejukecanější z českých televizních kuchařů sice ohrnuje nos nad smažákem nebo kuřecími prsy s broskví a sýrem, ale zato má dost silný žaludek na to, aby stylem „všude jsem byl, všechno znám“ diskutoval o množství témat, od byznysu a politiky přes ekologii až po problematiku současných médií, a zároveň hlásal: „Míň mluvit, víc myslet!“ Dvou­apůlhodinový pořad, v němž nechybí nadávání na „socík“, obdiv ke kapitalismu a volnému trhu, výsměch ekologickému aktivismu či teorii nerůstu ani varování před novou totalitou, lze považovat za symptom současné éry, kterou bychom nepochybně mohli označit za dobu podcastovou. Málokdo dnes zvládne dát dohromady koherentní odstavec psaného textu, ale žvanit půltřetí hodiny na youtube o čemkoli, co zrovna přijde na jazyk, připadá skoro každému normální. Zatímco z Turkových názorů občas běhá mráz po zádech, Pohlreichův řečový proud se nedá vnímat jinak než v kontextu komediálního žánru. Šéfkuchař, který se proslavil sadomasochistickým gastropořadem Ano, šéfe, chrlí protichůdné názory způsobem, který připomíná praktiky těch nejotřesnějších kuchyní, jež si vzal ve své televizní show na paškál: „Maliny, vole… vedle toho kreveta, ty vole… vedle toho knedlík…“ Nevím, jak vy, ale tady já fakt nežeru.

Když byla – jak vidíme ve videu zveřejněném na TikToku – náhodným ženám na ulici položena otázka, zda by raději zůstaly samy v lese s neznámým mužem, nebo s medvědem, většina dala přednost medvědovi, který bývá považován za archetyp predátora. Překvapivé? Jak pro koho. Reakcí na video s hashtagy #manvsbear, #manorbear, #bearorman se objevily desetitisíce a videa rozebírající, proč to takhle dopadlo, mají miliony zhlédnutí. Publikum se rozdělilo, jak je na sítích obvyklé, na dva nesmiřitelné tábory: jeden začal vysvětlovat, že respondentky vůbec netuší, jak rychle je může medvěd zabít, druhý nabídl vrchovaté množství každodenních důkazů, jak nebezpeční jsou muži. Ročně je v Evropě – výspě civilizace, kde máme na vše zákony, tresty a data – zhruba 2300 žen zavražděno svými partnery nebo blízkými příbuznými. Každá druhá žena zažila sexuální obtěžování. Deset procent žen uvádí, že se během svého dospělého života staly obětí sexuálního násilí. Mezi oběťmi násilných sexuálních trestných činů zaznamenaných Eurostatem je více než devadesát procent žen, kdežto odsouzení jsou naopak téměř bezvýhradně muži. Procento nahlášených sexuálních deliktů je přitom velmi nízké – předpokládá se, že z činů spáchaných rodinnými příslušníky je oznámena jen pětina. Jinými slovy, nejenže se ženy oprávněně bojí mužů, ale obávají se i reakcí společnosti, které mohou přijít, pokud mužské násilí ohlásí. Je fascinující sledovat, jak na zjištění týkající se různých podob útlaku žen reagují někteří muži. Pocit nejistoty a ohrožení, vyvolaný stržením opony, která zakrývala něco hodně ošklivého, je jistě nepříjemný. Ještě nepříjemnější musí být, když chování, které roky prochází jako neškodná legrace, najednou někdo označí za nepřijatelné. Nejnepříjemnější ze všeho by nám ale měla být skutečnost, že ženy prožívají své životy v neustálém strachu z napadení, a navíc s vědomím, že jejich obavy jsou často bagatelizovány.

editorial

...
#10/2024

Milena Jesenská

Od literární hry ke světu a zpátky

Sarrova Nejzasutější vzpomínka na lidi

...

Tapiserie obav

Bůh je mrtev Terezy Matějčkové

...

Zvíře z uzdy puštěné

Planoucí pisatelka Milena Jesenská

...

Splatili jste trauma?

Archeologie útlaku na albu Moor Mother

...

Naši mrtví

„Cikáne zoufalej.“ Dvě slova, tři měsíce zákazu činnosti. Tak dopadlo odvolání fotbalového trenéra Petra Rady proti původně osmiměsíčnímu trestu. Přitom to byl tehdy tak pěkný zápas, byť v rámci Bohem zapomenuté druhé ligy: jím vedená Dukla Praha, pohrobek svazácko­-armádního impéria, dnes již v morálně bezpečných rukou fosilního miliardáře, zvládla s brněnským konkurentem třikrát srovnat skóre. Přesto si Rada neodpustil urážku soupeřova kouče. Navíc během zápasu podle svědků nazval hráče hostujícího týmu negrem. Jak se obhajoval? Prý neřekl „cikáne zoufalej“, ale „zoufalej cikáne“ (to jsme si oddychli!), navíc se prý s trenérem Zbrojovky Tomášem Poláchem usmířil „u kafíčka“. Nakonec se Rada pohoršil nad tím, v jak děsivé době žijeme, když ho za „rádoby rasistické“ nadávky kolegovi z druhé střídačky chce vůbec někdo trestat. Bylo by to celé k smíchu, kdyby ovšem nepřispěchala klaka českých sportovních novinářů. Ti se pasovali do role novodobých blanických rytířů a vytáhli do boje proti přebujelé korektnosti. Rada podle nich není rasista, ale buran – je to vlastně neškodný reprezentant typické české lidovosti. Trenér (a někdejší hráč) pražské Dukly, jehož se před lety dotklo, když ho jiný kouč nazval „lampasákem“, ve svých výkřicích nenachází ani „procento rasismu“. Kauzu tak zřejmě uměle vyrobili předpojatí strážci morálního pořádku, kteří ničemu nerozumějí. Pár vysvětlivek pro ty, co nechápou logiku uvažování v českém fotbalu: Bučení na hráče tmavé pleti není projevem rasismu, ale reakce na hráčův nevlídný herní projev. „Negře“ není nadávka, nýbrž emotivní oslovení, které je přípustné, je­-li použito v zápalu hry. „Cikán“ je neutrální označení – stačí se podívat do Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1971. Ve fotbale je zkrátka v emocionálně vypjatém momentu obhajitelné úplně cokoli. Jen je divné, že je Rada tak strašně háklivý na to, když se někdo nevybíravě vyjádří o něm samotném. Zoufalec rasistickej…

Za tři měsíce to vypukne. Paříž je jedno velké staveniště, tribuny rostou po celém městě, všude se něco připravuje a chystá. A cyklisti nemají kde jezdit, protože stavební práce zatarasily cyklostezky. Olympijský plamen si už klidně pluje po Středozemním moři – bez ohledu na desítky tisíc uprchlíků, kteří se také snaží dosáhnout břehů Evropy. V Marseille se pýchou bijí do prsou: „To u nás bude pochodeň jako první! Ne v Paříži!“ Pak se ale vydá vnitrozemím až pod Eiffelovku. Zahájení olympiády je jeden velký otazník. Tedy vlastně dva. Za prvé: co s tou špinavou Seinou? Proběhne na ní zahájení a prezentace delegací? Starostka města Anne Hidalgo se prý demonstrativně oblékne do plavek a přede všemi se v řece vykoupe. A za druhé: který pěvec či pěvkyně vystoupí při zahájení her? Kdo najde odvahu zazpívat u tabule před celou třídou? Chtělo by to samozřejmě nějakou klasiku, například něco od Edith Piaf. Ideální adeptkou by byla Aya Nakamura, francouzská zpěvačka malijského původu, která je miláčkem nejmladší generace. Reakce na tento nápad na sebe nenechaly dlouho čekat. Po bezprostředních rasistických útocích („Tohle je Paříž, a ne tržiště v Bamaku!“) se ozvala Marion Maréchal z radikální ultrapravicové strany Erica Zemmoura: „Aya neumí zpívat. Nereprezentuje francouzskou kulturu ani eleganci.“ Na zpěvaččinu obranu se postavila většina kulturních institucí, novinářská obec i sociolingvisté. Třeba exministr kultury a současný ředitel Institutu arabského světa Jack Lang se nechal slyšet, že Aya je magická. Účast na zahájení ale zpěvačka zatím nemá jistou. Stejně jako Kendji Girac, populární zpěvák romského původu, který se nešťastnou náhodou postřelil. Jeho místo by ale mohli zastat Gipsy Kings. Pokud by nakonec k multikulturní prezentaci při zahájení olympijských her nedošlo, byla by to ostuda doslova před celým světem.

Stále častěji uvažuji nad tím, jak moc podceňujeme roli náhody. Jsme přesvědčeni, že věci se dějí podle nějakých zákonitostí. Jako by skutečná událost vznikala na základě určitého vzorce. Je to i případ narození a úmrtí člověka – zákonitost spočívá snad jen v tom, že se počátek a konec života týká každého z nás. Ne vždy jde všechno podle našich představ a plánů a naše vnímání skutečnosti je prostě jen naše vnímání, nikoli skutečnost sama. Když tohle budeme mít na paměti, těžko si pak vykládat úsloví „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ jako apel na pracovitost – což se mi z duše protiví –, ale v nietzschovském duchu: „Žij každý den, jako by byl tvůj poslední!“ Takto jsem přemýšlel, když jsem se dozvěděl, že 27. dubna v jednadevadesáti letech zemřel historik Robert Kvaček. S bytostným humanistou, který se výrazně zasadil o překonání dogmaticky ideologického výkladu nejen československých dějin, jsem si vyměnil všeho všudy jeden dopis. Za to, že jsem Kvačka kontaktoval, mohly dvě náhody. Filosof Pavel Floss ho zmínil ve svých vltavských vzpomínkách jako jednoho z pedagogů, kteří na přelomu padesátých a šedesátých let poskytovali svým studentům nevídaně svobodný prostor k diskusím. Současně mi babička ukázala pohled z konce padesátých let adresovaný mému dědovi a podepsaný monogramem R. Mladý historik v těch „nezapomenutelných časech, které přinášely živou látku k tvůrčímu hledání“ (Kvačkova slova), vedl s mým dědečkem zanícené debaty. V dopise, jímž reagoval na mé psaní, sice zmínil stařecké trampoty, ale hlavně z něho čišela radost, že jsem mu napsal a že mohl zavzpomínat. Když jsem si četl jeho odpověď, prožíval jsem podobnou radost, ba dokonce spříznění. Stačí skutečně málo, aby nastal neočekávaný moment vzájemného porozumění – a snad právě díky tomu zažíváme opravdovou radost z bytí. Jedno psaní vybudovalo most delší než půl století. Snadno pak zjistíte, že vám člověk, kterého jste osobně neznali, najednou chybí.

editorial

...