Od zotročení k osvobození?

Nekončící příběh socialistické emancipace

...

Sen o útěku z Paříže aneb Jak je důležité míti Jákoba (a pattex)

...

Sametové výročí

...

Chcete­-li libovolný pojem zbavit veškerého obsahu i váhy, užívejte ho při všech možných i nemožných příležitostech. Pak už jen sledujte, jak lidé přestávají brát vážně vás a následně i slovo, s nímž tak často šermujete.

Příkladem z poslední doby mohou být události doprovázející fotbalové utkání v Amsterdamu mezi místním Ajaxem a týmem Maccabi Tel Aviv. Podle jedněch jsme byli svědky pogromu na izraelské fanoušky, podle druhých šlo o obyčejný chuligánský kolorit, který k fotbalu patří. Obě interpretace – každá jiným způsobem – zlehčují násilí. V prvním případě jde o výsměch obětem skutečných historických pogromů, protože několik desítek spíše lehce zraněných hooligans při nejlepší vůli nelze klást naroveň masakrů, jako byl například ten v polském Jedwabném v roce 1941. Když k tomu připočteme skutečnost, že terčem útoků se stalo otevřeně rasistické tvrdé jádro telavivských hooligans, které v ulicích Amsterdamu dva dny provádělo nejrůznější výtržnosti, působí tato analogie až zvrhle. V druhém případě se pro změnu banalizuje protižidovský charakter násilností: vše se svádí na fotbalové bojůvky, v nichž údajně nejde o rasově zacílené útoky, ale o násilí pro násilí. Jedni záměrně přehlížejí, že izraelští fanoušci jsou všechno možné, jen ne obětní beránci, druzí zase vytěsňují fakt, že ultras Ajaxu jsou otevřeně proizraelští, takže nedává smysl, aby v ulicích města naháněli Izraelce.

Speciálně v Česku už přes rok platí, že k nálepce antisemity můžete přijít, ani nemrknete. To se potvrdilo i v této kauze, když se – pokolikáté už? – ukázalo, že v našem proizrael­­ském zápalu nejsme ochotni připustit, že by někteří Izraelci mohli být fašisté či rasisté, ale k tomu, aby byl někdo označen za antisemitu, stačí maličkost – třeba použít výraz „židokomunita“ (tedy složeninu neutrálního sousloví „židovská komunita“), jako se to nedávno přihodilo socioložce Nině Adler. V jejím případě se dá navíc vytáhnout oblíbený stereotyp sebenenávistných Židů. Tahle terminologická inflace má ale ve skutečnosti jen jednoho vítěze, a sice skutečné antisemity. Ti totiž mají o zábavu postaráno – potřebují jen bezedný kyblík s popcornem.

Brzy vypukne advent. Leckde budou znít koledy, mezi jinými také ukrajinský Ščedryk, ve světě známý jako Carrol of the Bells. „Štědryk, štědryk, štědrovička, / přiletěla vlaštovička,“ zpívá se na začátku skladby oslavující Štědrý večer. Zmíněnou vlaštovku bychom našli ve znaku města Pokrovsk, v němž skladatel Mykola Leontovyč tuto vánoční kompozici před více než sto lety složil (tehdy se město jmenovalo Hryšyne), když tu působil coby učitel. Nyní je tato obec na východě Ukrajiny známá především tím, že se ji Rusové systematicky snaží srovnat se zemí. Ostřelují ji nepřetržitě ze všech možných druhů zbraní. Na konci tohoto procesu bude svět bohatší o další obří hromadu sutin a mnoho mrtvých civilních obyvatel, pohřbených pod nimi. Tak jako se to dříve stalo s Vuhledarem, Avdijivkou, Bachmutem, Vovčanskem nebo Mariu­polem, Marjinkou, Soledarem, Rubižnym, To­­reckem či Časiv Jarem. To jsou jména jen některých měst, jež Rusové „osvobodili“ (oni to ovšem píšou bez uvozovek).

Nelze se zbavit dojmu, že spojenci Ukrajinců by mohli tomuto ničení zabránit, kdyby skutečně chtěli. Mohli by pomoci navrátit Ukrajině mír – například tím, že povolí ukrajinské armádě používat své zbraně na cíle v ruském vnitrozemí. Nebo že zapojí svou protileteckou obranu při sestřelování ruských raket mířících na ukrajinské rezidenční čtvrti a objekty kritické infrastruktury. Místo toho tu zřejmě budeme dál všichni přihlížet dalším ruským zločinům, páchaným živě v hlavním vysílacím čase. Případně odvracet zrak od neštěstí, které se děje někomu jinému, a zaměstnávat své myšlenky něčím příjemnějším. Třeba očekáváním Vánoc.

Z hodnot obsažených v mottu Francouzské republiky („svoboda, rovnost, bratrství“) se ve Francii v poslední době mluví hlavně o rovnosti. Zkoumá se, kam se posunulo vnímání postavení žen i mužů. Několik vážných případů manipulativního jednání, sexuálního zneužívání či sexistického chování se v mé­­diích přetřásá už několik měsíců. A čeká se, jaký postoj k nim zaujme soudnictví. Nikdo by se podle zásad republikánského zřízení neměl povyšovat nad druhé. Bez ohledu na pohlaví.

Společností otřásla zejména kauza Dominiqua Pélicota, který v obci Mazan téměř deset let nabízel svou manželku Gisèle, omámenou prášky na spaní, k sexuálním stykům cizím mužům (bylo jich podle všeho až osm desítek). Zajímavé jsou detaily, jež vylézají na povrch, například obhajoba spoluobviněných mužů, kteří odpověděli na inzerát na anonymním internetovém fóru. Jeden z těch, kteří bezvládnou Gisèle znásilnili, vypověděl, že se obviněného Pélicota bál. Byl jím prý k souloži dokonce přinucen. Reakce na sebe u soudu nenechala čekat: „To jste se tak bál, až jste ejakuloval?“ Rozsudek se dozvíme začátkem prosince.

Média pozorně sledují také prohřešky dvou slavných mužů, herce Gérarda Depardieua a filmového režiséra a herce Nicolase Bedose. První byl obviněn ze znásilnění, druhý ze sexuálního napadení. Má se jednat o exemplární případy. Francouzská společnost už zřejmě nechce tolerovat patriarchální způsoby spojené se sexistickým chováním a sexualizovaným násilím. Roste počet žen, které se nebojí ozvat a ukázat na pachatele. A to ani v případě, že jde o známé a vlivné osobnosti. Bedos byl – zatím nepravomocně – odsouzen k jednomu roku vězení s podmíněným odkladem na šest měsíců, soudní jednání s Depardieuem bylo odročeno na březen. Herec se totiž k soudu ze zdravotních důvodů nedostavil. Jak se blížilo líčení, prý se mu zvýšil krevní tlak. Ještě aby ne!

Feministická revoluce 89

Emancipační experiment Evy Hauserové

...

editorial

...
#23/2024

jak vystavovat literaturu

Vím, že nic nevím

Artpopový experiment Mabe Fratti

...

Život velkého ranaře

Nad vzpomínkami Standy Tišera

...

Co s kultem rodného domu?

Mezi fetišizací a látkou k maturitě

...

Uhlobaron, člověk konzervativní

...

Blíží se 17. listopad. Ten den se v Praze už tradičně konají dvě slavnosti spojené s karnevalem: satirický průvod Sametové posvícení, jehož účastníci prostřednictvím masek subverzivně glosují nejrůznější společenské a politické nešvary, a Korzo Národní, které je všechno možné, jen ne podvratné. Organizátoři druhé akce se snaží v účastnících vyvolat pocity jednoty a blízkosti, jaké zažívali protestující před pětatřiceti lety. Spíše než karnevalového smíchu využívají historického patosu.

Korzo Národní již několik let začíná brun­chem u dlouhého prostřeného stolu. Poté, co se návštěvník posilní a proplete mezi cirkusáky na chůdách a ve stejnokrojích Veřejné bezpečnosti, může si zajít posedět do obýváku Václava Havla a poslechnout si, jak známé osobnosti čtou kanonizovaná moudra ze státníkova díla. Nejslavnějšího sametového revolucionáře ale můžete potkat i fyzicky: na minulých ročnících byl ztělesněn herečkou s nalepeným knírkem – ráčkování ani zdvižené prsty do tvaru „vé“ samozřejmě nemohly chybět. Návrat do revolučních dní pravidelně vrcholí hromadným zpěvem Modlitby pro Martu (avšak bez Marty, protože Kubišová se podobným připomínkovým událostem vyhýbá). Hymna sametové revoluce v sugestivní atmosféře chladného večera dostává účastníky se svíčkami v ruce do těsné blízkosti historického okamžiku. A patos dosahuje hranice únosnosti.

Ne, že by se s jinými státními svátky nepojily přepjaté emoce, ale 17. listopad všechny ostatní převyšuje teatralitou i bezuzdností v užívání metafor. A kde jsou metafory a patos, tam nemůže scházet ekonom Tomáš Sedláček. V mi­­nulosti tak třeba vyzýval přítomné, aby kritiky liberální společnosti „kropili pravdou a láskou“, a demokracii přirovnal k autu, které samo nezaparkuje. Šlo pochopitelně o zdůraznění všeobecně přijímaného názoru, že demokracie se neobejde bez naší péče. A ejhle – v roce 2024 už máme auta, která zaparkují i bez řidiče…

„Jsem sice starý, ale ještě si z dětství pamatuji, jak vypadají hračky. Tohle jsou hračky pěkně na pi*u, to ať si strčí do pr*ele,“ píše na twit­teru uživatel Boomer Alien. Reaguje na tweet, v němž jistá žena nabízí k prodeji obdivuhodnou sbírku: „Prodám hračky. VŠE PEČLIVĚ DESINFIKOVÁNO!“ Podle pravopisu posledního slova by se mohlo zdát, že se dáma v důchodovém věku zbavuje antikvárních hraček pro děti, ve skutečnosti se však jedná o početnou sadu erotických pomůcek – vibrátorů, dild, řemínků, šimrátek, bičíků a dalších udělátek. Fotku, která inzerát doprovází, si budu pamatovat jako nejbarevnější obraz letošního babího léta.

Sociální sítě jsou místem ostrých střetů, tohle je ale přesně ten typ příspěvku, který dává na nesmiřitelnost internetových diskusí alespoň dočasně zapomenout. A to navzdory tomu, že i zde se v komentářích projevuje různost názorů i naturelů diskutujících. Když například uživatelce reagující úsečným „fuj“ někdo připomene, že je přece „vše pečlivě desinfikováno“, hned se objeví povzdech: „Kdo by to teď chtěl?“ O slovo se hlásí i staří známí, sexismus a šovinismus: „Někdo si našel konečně šikovnýho chlapa, nebo se dala přešít?“; pár uživatelům zase fotografie připomněla složení české vlády či slovenského parlamentu (určitě ne svou barevností). Většina komentářů má ale pozitivní vyznění: oceňují početnost a rozmanitost sbírky, žasnou nad jednotlivými tvary (největší úspěch má rameno chobotnice, dildo ve tvaru Eiffelovky nebo „dickosaurus“) a chválí očividný instalační talent inzerentky.

Známé pořekadlo tvrdí, že ten, kdo si hraje, nezlobí, ale mělo by to být naopak. Hravost – opravdová, aktivní hravost, nikoli jen konzumace zábavy v duchu úsloví „chléb a hry“ – má silný podvratný potenciál. Když si prohlížím sbírku erotických hraček, nemyslím na příběh velkého zklamání ani si nepředstavuju, že se někdo umasturboval k smrti, ale vidím výzvu k aktivnímu životu. Hrát si znamená zlobit a platí to i pro sociální sítě. Trolení trollů koneckonců není trolling.

Pajdám ze zastávky Jihlava­-město k jednomu z festivalových kin a vinou zpoždění vlaku i zranění, jež jsem si přivodil při houbaření, přicházím na dopolední projekci asi dvě minuty po začátku. Uvaděč mě zadrží s tím, že už bohužel běží úvodní spoty. Mám prý počkat, až skončí, abych nerušil publikum, které zvládlo dorazit včas. Chvíli žasnu nad svéráznou formou cinefilie, která činí kinosál posvátným i během promítání reklam, ale brzy už vše přehluší dojmy z found footage díla Fi­dai Film, které podmanivě i znepokojivě zachází se záběry, jež si přivlastnila izraelská armáda během své invaze do Libanonu v roce 1982.

O pár hodin později už usedám do sálu včas a v klidu kontempluji nad informačními slidy na plátně. Hned dva se týkají toho, jak bychom se na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava měli chovat: „Buďte k sobě ohleduplní. Pociťujete nemoc? Zvažte prosím další účast na festivalu…“ Chápu důraz na bezpečné prostředí, ale připadám si trochu jako školák v čekárně u lékaře. Hlavou se mi přitom honí vzpomínky na první projekci, kterou jsem tu letos navštívil.

Španělský režisér Albert Serra se během úvodu ke svému dokumentu Osamocená odpoledne opakovaně ohradil vůči varováním před drastičností některých záběrů ze strany ředitele festivalu Marka Hovorky. Dvouhodinový snímek z prostředí koridy, jenž se takřka celou dobu koncentruje na střet toreadora s býkem, přitom skutečně zneklidňuje svými obrazy i radikální formou, soustředěnou čistě na zachycení tohoto brutálního, barbarského tradičního aktu. Zároveň však divákům nepodstrkuje žádný z nabízejících se přívlastků. Serra ostatně poznamenal, že jediným důvodem, proč sáhl po dokumentu, byla nemožnost natočit danou látku jako hrané dílo. A jeho snímek jasně ukazuje, proč to nešlo. I když jsem film sledoval v safe prostředí, občas jsem se bezpečně necítil. To se zkrátka při střetu s uměním stává.

editorial

...