Ondřej Hübl: Opona

...

Středoškoláci už vědí, jak dopadly maturitní didaktické testy. Většina z nich (86,3 procenta) si může oddechnout před školní částí zkoušky, my ostatní brousíme tužky ke komentování výsledků. Tak třeba podle Mirka Topolánka si test z matematiky vybírá málo lidí (letos 17 procent), protože jen hrstka jich „umí sčítat a dělit, ostatní si vybrali vaření a vyšívání“. Bývalý premiér v tom vidí jednu z největších chyb naší školské politiky. Podobné stesky po starých časech se ozývají pravidelně, takže nebude od věci připomenout, že potíže s jednotnou maturitní zkouškou tkví v něčem úplně jiném – totiž v tom, že se vzal původně gymnaziální koncept a upravil se na míru všem středním školám. Výsledkem je zásadní nerovnost v šanci na úspěch: studentů a studentek gymnázií u společné části maturity pravidelně uspěje víc než 95 procent, kdežto na učilišti nebo nástavbě máte skoro poloviční šanci na propadnutí. Pochybovat můžeme i o celém pojetí individuální zkoušky, která rozhodne o naší budoucnosti namísto každodenní čtyřleté práce – a úplně se tak míjí s životní realitou po jejím složení. Podobné námitky ale už řadu let ignorujeme a o razantní změně maturit mluví až nový ministr školství Petr Gazdík. Chybou školství tedy nejsou maturity z vyšívání, ale fakt, že o vzdělávání dlouho rozhodovali lidé jako zmíněný Mirek Topolánek.

Hlavní město Praha nedávno ohlásilo, že za­­sáhlo ruské zlo ranou přímo na komoru. Chirurgicky přesným řezem, díky němuž si nikdo z pražských měšťanů nebude muset měnit doklady, byla přejmenována část ulice, v níž sídlí velvyslanectví Ruské federace, na Ukrajinských hrdinů. Kdykoli tedy bude chtít ambasáda používat svou adresu, bude muset vzdát hold těm, proti nimž jejich země bojuje. To jsme jim to nandali! Ponížili jsme Rusy v disciplíně, ve které jsme mistři – v komunální šikaně. Diplomacie je však příliš náročná a drahá na to, aby se stala rukojmím pro gesta municipálních veličenstev, ať už je to král Ubu z Řeporyjí, nebo panstvo našeho hlavního města. Její rolí je především předcházet válkám nebo – pokud se to už nezdařilo – se je snažit co nejrychleji ukončit. Předpokladem je minimální míra vzájemného respektu. Praha namísto toho udělala gesto, které nijak nepomohlo napadené Ukrajině, omezilo ale možnost podobnému násilí výhledově předcházet. Neponížili jsme jen diplomaty Putinova státu, kterých nám jistě nemusí být líto, ale i místní Rusy, kteří ve válce přišli o příbuzné. Přejmenování tu jako připomínka pražského praporkaření bude trčet ještě mnoho let po válce – anebo ulici zase přejmenujeme, pokud se v Rusku změní režim? Jak k tomu pak ale přijdou oni „ukrajinští hrdinové“, které si pražský měšťák vzal do úst, aby trochu ponížil „Rusáky“ a cítil se líp? Jedna Nietzscheho kniha se jmenuje Lidské, příliš lidské. Přejmenování části ulice před ruskou ambasádou je zase české, příliš české…

Mám úchylku na pročítání tabulek a všelikých žádostí, a tak jsem i letos spočinula pohledem na zápisech ze zasedání ministerských komisí pro podporu vydávání české literatury, respektive vydávání překladových děl. Zajímá mě to tím víc, čím větší vlna odporu se proti komisím zdvihne. A tak mě překvapilo, když se letos obě komise shodly, že k mnoha grantovým žádostem byly přiloženy nerelevantní či nedostačující podklady. Přestože vím, že vypisování grantových žádostí je svého druhu sadomasochistická disciplína, v níž vynikají jen někteří, stejně mě každoročně překvapí, jak zakořeněné je u nás přesvědčení, že ministerské granty jsou něco jako nároková prémie. V literárních kruzích navíc téměř absentuje diskuse o tom, jestli ministerstvo chce po nakladatelích relevantní údaje a zda dotace skutečně umožňují udržitelně financovat zamýšlené projekty. Ještě víc mě ovšem zarazilo, že výše částky přidělené jednotlivým projektům v kategorii překladů je už třetí rok konstantní (63 procent z požadované částky), zatímco u původní české literatury tato částka významně poklesla (na 45 procent). Zlé ministerstvo, chtělo by se říct… Jenže letos bylo žádostí skoro o pětinu víc než loni a žádalo se o výrazně víc peněz. O jaké šlo projekty, proč byly vyřazeny a proč požadavky nakladatelů tak rapidně vzrostly? Kéž by excelové tabulky žádostí zanalyzoval nějaký ministerský úředník – bylo by fajn dozvědět se, co se to vlastně s tou literaturou děje.

editorial

...
#10/2022

Maryse Condé

Alois Mikulka: To jsou věci!

...

Sofiin svět

Autorka, celebrita a pozorovatelka Sofia Coppola

...
#10/2021

Sofia Coppola

Lidi jako my nepíšou

Románový jazyk Maryse Condé

...

Bílá je bílá a válka je válka

K procesu se studentským časopisem Doxa

...

Ve válce s otazníky?

...

Daria Gosteva: Moskva­-Dačnoje

...

Leonid Andrejev: Satanův deník

...

Vlády celé Evropy se snaží najít způsoby, jak obyvatelstvu ulevit od stoupajících cen. Ta česká se zmohla na bonus pět tisíc korun na dítě, což vyvolalo kritiku mezi pravicovými ideology, kteří za podporou vidí nepřípustný populismus, div ne socialismus. Navázáním příspěvku na dítě dal kabinet najevo, že ho bezdětní či senioři nezajímají, a lidovecký ministr ­Marian Jurečka navíc ukázal, že má jen slabé ponětí o podobě českých domácností. Mnoho dětí totiž vyrůstá v nesezdaných, „neúplných“ či jinak netradičních domácnostech, takže navázání příspěvku na ratolest vede k násobení problémů, nikoli k jejich řešení. Nebylo by překvapením, kdyby velkou část úspory za to, že bonus není zcela plošný, spolkla jeho administrace. Shodou okolností Itálie schválila příspěvek 200 eur pro lidi, kteří vydělávají méně než 35 tisíc eur ročně, což je zhruba polovina Italů. Jenže tyto dva bonusy se v něčem liší. V Itálii se vyplácí na dospělou osobu a bude ho financovat 25procentní daňová sazba z nadměrných zisků energetických firem, které mají prospěch z vysokých cen paliv. To by u nás bylo jistě vykládáno jako počátek komunismu.

Kampaň před komunálními volbami se rozjíždí na plné obrátky. V Praze je jejím hlavním tématem tradičně doprava, a zejména pravicové strany, v čele s ODS, by rády omezily i těch nemnoho opatření, která z Prahy dělají aspoň o něco přívětivější město. Vyrazily tedy na zteč proti cyklofašismu, reprezentovanému asi tak třemi cyklopruhy v celém městě, a hodlají metropoli opět navrátit autům. Jejich názoroví oponenti je při každé příležitosti nezapomenou upozornit, že s takovou rozhodně nepatříme na Západ, ale zřejmě někam do východních stepí. Jenže ani tohle přirovnání není tak úplně fér, k omezování automobilismu a podpoře MHD, cyklodopravy a pěší chůze dochází i na východ od nás. Stačí se podívat třeba do Lublaně, snaží se i v Bratislavě, Tiraně a mnoha dalších městech. Ani s historickými analogiemi to nebude o mnoho lepší – vymezovat se horlivě proti levici a zároveň protežovat dopravní infrastrukturu postavenou za vlády komunistické strany, to může dát jednomu mentálně zabrat. Možná bychom našli nějaké trefné přirovnání ve zvířecí říši. Ale jaký živočišný druh by se choval tak nerozumně? Vždyť i proradní opičáci, kteří snad jednou převálcují tuto společnost, fandí spíše udržitelné mobilitě. Nebo zahlédl někdo na Planetě opic jediné auto? Když srovnání nefungují, je nejlepší nazývat věci pravými jmény – lobbovat v dvacátém prvním století za auta ve městech znamená jedině neznalost, hloupost a sobectví.

Přístup současné vlády k situaci s ruským plynem se dost podobá jejímu postoji ke klimatické změně. Je to jako sledovat náhodně vybranou epizodu nekonečného televizního seriálu: vlastně se nic neděje. I když už teď tušíme, že zásobníky na příští zimu zůstanou s velkou pravděpodobností prázdné, nijak se na to nepřipravujeme. Nevšiml jsem si, že by kdokoli třeba nabádal úřady, zda by nemohly při vytápění nějaký ten teplotní stupeň ubrat. Nevím, zda už jsou vytipovány podniky náročné na plyn, které by byly urychleně vybavovány třeba solárními panely s vodíkovými úložišti. Neviděl jsem nikde studie, jak se budou do krajiny, ideálně vedle měst a vesnic, stavět větrné elektrárny, protože ač je to k nevíře, i u nás fouká, s klimatickou změnou dokonce čím dál víc. Neslyšel jsem o tom, co bude s teplárnami, které nyní vyhřívají domácnosti „odpadním teplem“ z provozu uhelných elektráren. I v nich má být uhlí postupně nahrazeno plynem. Jak si ale poradí bez něj? Jaký je tedy náš plán budoucnosti bez ruského plynu? Ani budování nových jaderných elektráren, ani stavba plynovodů z Polska nás příští nebo tu následující zimu nezahřejí.

editorial

...