Části levice, a to zvláště té, jež se odkazuje na Michela Foucaulta či Giorgia Agambena, se od začátku epidemie vyčítalo, že všude až chorobně nachází výjimečné stavy. Jak se zdá, touto obsesí ale trpí i představitelé české „demokratické“ opozice, které z četby knihy Dohlížet a trestat nelze podezřívat ani v té nejoptimističtější náladě. Opozice neprodloužila nouzový stav, aby si na vládě vynutila schválení pandemického zákona. O tom, že je to krok vpřed, lze ovšem úspěšně pochybovat. Nový zákon svěřuje rozsáhlé pravomoci ministerstvu zdravotnictví a hlavně hygienickým stanicím. Jak hygienici dokážou řídit epidemii, ukázali v létě na Ostravsku a žádná sláva to rozhodně nebyla. Český nouzový stav má přitom do schmittovského ideálu dost daleko. Nejenže se o něj vláda handrkuje s parlamentem, ale jednotlivá nařízení hojně torpédují soudy. Jeho výhodou je pak přesné časové ohraničení. U pandemického zákona naopak hrozí, že výjimečný stav ztratí jasné hranice. A v Evropě se stává poměrně často, že se mimořádné prostředky a omezení, například v boji proti terorismu, stanou součástí běžného práva. Česká republika by na tento vlak mířící do nenávratna naskočit neměla.

Na ruském levicovém webu Zanovo se na konci ledna objevil rozhovor s Antoniem Gramscim mladším, vnukem zakládajícího člena Komunistické strany Itálie a významného levicového myslitele stejného jména. Gramsci junior se narodil roku 1965 v SSSR a vyrostl v rodině, která díky svému původu měla všechny výsady náležející členům ÚV KSSS. Je mužem mnoha talentů: působí jako biolog, kromě toho je popularizátorem matematiky a hudebníkem. Politické názory Gramsciho mladšího jsou však poněkud zarážející. Označuje se za socialistu a současně nacionalistu. Ze současných politiků obdivuje zejména Trumpa – za jeho snahu vrátit do USA tovární výrobu. Chválí i Mussoliniho, který prý příkladně dbal o životní úroveň italských dělníků. V současnosti se, jak soudí, zvláště v USA a EU věnuje nepřiměřená pozornost právům menšin. Blíže neurčení „internetoví intelektuálové“ podle něj manipulují veřejným míněním zcela v duchu představ jeho děda o tvorbě hegemonie, jejich cílem je však nahradit boj za zájmy pracujících právy menšin. Sám Gramsci je nicméně „tolerance sama“, což dokládá tím, že na turné „spal pod jednou peřinou se stoprocentním gayem“. Rozhodně jde o zajímavý příspěvek k úvahám o tom, jaký vliv mají na názory člověka dědičnost a prostředí.

Když se mě dcera během tradičního okukování vlaků na vršovickém nádraží zeptala, „proč si tamten pán nese žebřík“, mohl jsem jí jako sportu znalý otec vysvětlit, že právě na vlastní oči viděla reprezentanta subverzivního fanouškovského tábora, takzvaného štaflaře. Neboť kdo se v den domácího zápasu Bohemians v okolí legendárního Ďolíčku pohybuje se štaflemi, navíc vyzbrojen zelenobílou šálou, jistojistě míří sledovat přes stadionovou zídku devadesátiminutovou fotbalovou estrádu. Zatímco Roman Prymula a dalších šest stovek lepších lidí čelilo za návštěvu zápasu Slavie s anglickým Leicesterem obvinění z papalášství, štaflaři představují skutečnou lidovou iniciativu zdola. Leč i na ně došlo. Policejní udání učinilo kratochvíli, která se na šíření koronaviru mohla podílet vskutku prachbídně, přítrž. Další zápasy budou střežit jednotky policie. Co na tom, že drtivá většina štaflařů jsou majitelé permanentek na sezonu, jejíž podstatné části se nemohli zúčastnit. Spravedlnost je slepá a rozdíl mezi českou smetánkou z Edenu a podmáslím z Ďolíčku nevidí.

editorial

O aktuálním dění v Rusku se dnes v médiích píše víc než dost, všechny příspěvky se však až do omrzení točí kolem tří klíčových slov: Putin, Navalnyj a Sputnik V. Kdy jste ale naposledy slyšeli něco nového z ruské hudby? Nebylo to náhodou dívčí duo Tatu před patnácti lety? V tomto čísle jsme …

...
#04/2021

dekolonializace a literatura

„První z nich vládli Slovem, druzí jej pouze používali.“ Touto větou popsal v roce 1961 Jean­-Paul Sartre situaci kolonizace, v níž existovalo 500 milionů lidí ze Severu a vedle nich jedna miliarda pět set milionů „domorodců“ z Jihu, kterým bylo plné lidství upíráno. …

Nemít kam expandovat je riziko

S Tomášem Petráskem o kolonizaci Marsu a výzkumu vesmíru

...
#04/2020

kolonizace vesmíru

Sex a vlastenectví

Televizní minisérie o Boženě Němcové

...

Jak nemyslet Afriku

Nejen ve stopách Binyavangy Wainainy

...

Kolonie myšlení

Čechy jsou věčná kolonie. Přinejmenším se tu tak lidé po staletí cítí. Kolonizováni katolictvím a německým živlem, proti němuž se ten český vždy bouřil. I proti tomu katolictví, které svazovalo byrokratismem a dogmatismem a mocí zakrývalo skutečnou vnitřní cestu k Bohu, k níž poprvé česky ukázal …

Malcolm & Marie

...

V návrhu Dopravního plánu hlavního města Pra­hy na roky 2021 až 2025 je jedna ­kapitola věnována i autobusové dopravě. Dočteme se v ní, že Dopravní podnik propálí v autobusech za rok třicet milionů litrů nafty. Pokud budeme počítat, že spálením jednoho litru nafty vypustíme do vzduchu 2,6 kilogramu oxidu uhličitého, roční provoz autobusů v Praze znamená sedmdesát osm milionů kilogramů tohoto skleníkového plynu. Kromě toho se ale do ovzduší dostanou spalováním ještě další škodliviny, zejména toxické alkany. Moderní města tak přecházejí na autobusy s elektrickým pohonem, které sice při výrobě elektřiny z uhlí také zaneřádí ovzduší, vzhledem k pokročilým filtrovacím technologiím ale neznečistí prostředí tak jako nafta spalovaná v nepříliš účinných motorech obstarožních autobusů. Navíc bude čím dál větší podíl této energie pocházet z obnovitelných zdrojů. Jak se tedy na elektrifikaci svého vozového parku připravuje Praha? Moc ne. V Dopravním plánu na následujících pět let se počítá s elektrifikací autobusů na šesti linkách, po roce 2025 jich má přibýt sedm a po roce 2030 další tři. Z milio­nů litrů propálené nafty tak v nejbližším desetiletí ubude jen zlomek.

Ve Formanově Hoří, má panenko se na hasičském plese zhasne, aby lidi mohli vrátit ukradené věci z tomboly, a po rozsvícení se ukáže, že tlačenku vrací sám strážce tomboly. Asi tak nějak si teď musí připadat zaměstnanci pražského Institutu plánování a rozvoje. Po novém a detailnějším projednání odmítlo zastupitelstvo stavbu mnohaposchoďového skleněného „Brand storu“ na náměstí Miloše Formana. Námitku má zpracovat a podat právě IPR, jenž ovšem dříve jako dotčený orgán Brand Store odsouhlasil… Absurdní seriál o místě, kde stával dům, v němž žil také Franz Kafka, má spoustu vedlejších zápletek – předešlému starostovi Prahy 1 a hlavě současné opoziční koalice Pavlu Čižinskému, která se proti „kostce“ postavila, doputovala předžalobní výzva; a vzniklo i „šetření veřejného mínění“ o revitalizaci náměstí, s manipulativní otázkou po spokojenosti se stávající podobou piazzetty. Je s podivem, k jakým zastrašovacím postupům se Eduard Kučera, Pavel Baudiš a Oldřich Šlemr ze společnosti R2G jako investoři této stavby nebojí hlásit. Ale znáte to. Někdo flašku koňaku, jiný tlačenku, další skleněnou kostku – a tombola je fuč.

Vladimír Kovář je majitelem softwarové filmy Unicorn a šedesátým čtvrtým nejbohatším Čechem. Pro Forbes napsal novoroční přání, kde říká: „Važme si těch, kteří hodnoty vytváří, a podporujme je. A naopak si přestaňme vážit těch, kteří budují svou prosperitu z toho, že ostatní o hodnoty systematicky obírají.“ V praxi to vypadá třeba tak, že si jako Kovář koupíte dvě stě let staré Petrovy boudy v Krkonoších, které necháte chátrat. Když vám místní obec začne hrozit dvoumilionovou pokutou, pokud chatu neopravíte, podmáčená bouda dva měsíce před vypršením lhůty na opravu náhle shoří. Byznysmen Kovář ale otočil neštěstí ve štěstí a Petrovy boudy se rozhodl znovu vybudovat. Je to opět Forbes, který se dojímá nad „nejmodernější boudou na hřebenu Krkonoš“. Problém je, že objekt má nadále sloužit jen jako podnikové středisko firmy Unicorn. Jak si posteskl server iDNES, „z turistické mapy Krkonoš mizí další oblíbené boudy“. Vladimír Kovář ale vytváří i hodnoty pro veřejnost, pro niž vyhradil dvanáct míst v noclehárně. „V prostorech pro turisty nebudou žádné odpadkové koše, lidé si musí veškerý odpad odnést s sebou,“ dodává iDNES. Kovář chce k boudám přistavit ještě jeden hotel, tentokrát už pro všechny. Správci národního parku ho sice odmítají, protože by vedl k přílišnému nárůstu turismu, miliardář je teď ale aspoň může vydírat veřejným zájmem.

editorial

„První z nich vládli Slovem, druzí jej pouze používali.“ Touto větou popsal v roce 1961 Jean­-Paul Sartre situaci kolonizace, v níž existovalo 500 milionů lidí ze Severu a vedle nich jedna miliarda pět set milionů „domorodců“ z Jihu, kterým bylo plné lidství upíráno. …

...