Jan Šumbera: Egomelt

Malvern 2020, 283 s.

Po mysticko­-fantastických knihách Hlavosvět a Lovec a motýl vychází lékaři Janu Šumberovi třetí kniha. Jejím tématem není nic menšího než titulní egomelt, což je vlastně psychedelická revoluce, během níž se díky derivátu psilocybinu rozpouští ego, respektive sobectví …

...

I ty můžeš napsat román

Poznámky o současné rumunské próze

...
#14/2019

rumunská literatura

Rovnoprávnosti nemůže být příliš

Se Zorou Hesovou o kulturních válkách a novém konzervatismu

...

Když virus usíná v dešti

...

Prostě dada

Ke kořenům českého antifemu

...

Staronovým šéfem České unie sportu se bez valného zájmu veřejnosti stal Miroslav Jansta, známý též jako „obr čáp“, případně „obyčejný kluk z Nymburka“. Jen pár dní před volbou přitom proběhlo další kolo soudního procesu, v němž Jansta figuruje v roli obžalovaného, který „ani chvíli nepochyboval, že je nevinný“. Během přelíčení v kauze zneužití sportovních dotací předvedl „velkej čáp“ Miroslav Pelta, který tuneloval ve jménu fotbalu, komický výstup na téma „jak jsme s Mílou zachraňovali český sport“. Jansta, vlivný lobbista v dresu ČSSD, který má funkcí jak japonská kalkulačka, zase perlil během „volby“, kdy mu bylo předsednictví prodlouženo všemi hlasy přítomných. Uvedl, že byl šokovaný, když ho po vzetí do vazby ostatní okamžitě neodvolali. Asi tehdy nebyl sám. Vzápětí navíc přišel s ambiciózním plánem získat pro sport šestnáct, sedmnáct miliard ročně, jako má k dispozici česká kultura. Pokud tedy české trestní orgány nerozhodnou jinak, čápova čepička ještě dostane příležitost pořádně se vybarvit.

Proti mašinérii Lukašenkova státu mají Bělorusové jednu, ne­-li jedinou zbraň: humor. Inzerát: „Otec se třemi syny hledá byt v Rostovu. Milujeme pořádek.“ (Alexandru Lukašenkovi se lidově říká „taťka“ a do ruského Rostovu utekl bývalý prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč.) Dobré vtipy jsou zkrátka těžko přeložitelné. Ale když obzvlášť brutální policajt najde na svém prahu hromadu výkalů, to už je univerzálně pochopitelné gesto. Humor na Lukašenka zabírá: nesnáší osobní útoky. Na nedávném setkání s pečlivě vybranou „veřejností“ v Brestu si postěžoval, že mu lidé v sociál­ních sítích říkají „Šváb“ (kvůli kníru) a „Saša Tři Procenta“ (tolik činí jeho současná podpora). Ještě sprostší je ale on sám vůči svým oponentům. Než nechal zatknout svého nejnebezpečnějšího soupeře Viktora Babaryka, označil ho za „břichatého kocoura“. Dalšího potenciálního protikandidáta Valerije Cepkala srovnal s kancem, s nímž může mít bachyně jen mrtvá selata. Ostatní odpůrci jsou u něj všiváci, zlodějové a magoři, kteří si zaslouží akorát zavřít. Lidé z toho vtipně vyvozují, že zločinecké sklony jsou pro úřad běloruského prezidenta zřejmě základní kvalifikací, a proto ho nikdo jiný než Lukašenko zastávat nemůže.

Slováka Dominika Kobulnického český soud v polovině června odsoudil k pěti letům odnětí svobody za to, že na sociálních sítích sdílel příspěvky radikálních islamistů a vůbec se choval podezřele. Odsouzený, který je ve vazbě už od konce roku 2017, má nejspíš hlavně radost, že nedostane devět let za přípravu teroristického útoku, jak původně navrhoval státní zástupce. Mladík, který vyrostl v katolické rodině na východoslovenském venkově, odešel za prací do Pardubic. Tam se seznámil s místními muslimy, přijal jejich víru a jméno Abdul Rahman. Pak se přestěhoval do Prahy. Nosil maskáče a chodil do mešity. Vlastnil plynovou pistoli, s níž se natáčel na telefon. Měl doma i chemikálie, které by teoreticky mohl použít k výrobě výbušnin, jejich vlastnění ale zdůvodňoval svou doloženou zálibou v amatérské výrobě ohňostrojů. Nikomu nic neudělal a soud mu nedokázal ani to, že by nějaký útok plánoval. Přesto ho čeká delší vězení než Jaromíra Baldu, který skutečně způsobil dvě železniční nehody. Tresty různým typům začínajících teroristů u nás spravedlnost zřejmě vyměřuje metrem veřejného mínění – a to straní pomateným důchodcům s vyššími cíli, ne přistěhovalým troubům s podezřelými zálibami.

editorial

První prázdninové číslo A2 je věnováno tématu, u kterého si sice příliš neodpočinete, ale rozhodně si u něho vytříbíte názory. Zaměřili jsme se na jednu frontu aktuálních kulturních válek: boj proti feminismu, genderu a emancipaci. Právnička a odborářka Šárka Homfray se v eseji čísla vrací …

...
#13/2020

krajina

Pavel Čech: Jirka a indiáni

...

Frankenstein a uprchlíci

Román o dvě stě let staré klimatické katastrofě

...
#13/2019

nový folklor

Diskurzívne uzatváranie

...

Potřebujeme pestrost

S Jiřím Sádlem o krajinách, psaní a klimatické módě

...

Říkám tomu samolepkový aktivismus

Rozhovor s hudebním promotérem Michalem Kočanem

„Bylo to hrozný, říkala jsem si, že zvládnu rok, ale dala jsem jen deset měsíců,“ zní poloprázdným vagonem večerního osobáku. Zpozorním, i když se cizí hovory nemají poslouchat, natož­pak zveřejňovat. Mladá vlakvedoucí se vrací z víkendu a povídá si s kolegou ve službě, který už má zkontrolováno. Vypráví, jak dělala letušku pro dceřinou společnost Ryanairu, jak se musela domáhat výplaty a jak se za ni a za kolegy nikdo nepostavil – nakonec šla ráda štípat lístky k Českým drahám. Možná ani nevěděla o čerstvé kauze, kdy čeští zaměstnanci společnosti Buzz, spadající pod Ryanair, ohlásili založení odborů – a během čtyřiadvaceti hodin dostali tři jejich předáci výpověď. Mezitím se hovor stáčí k pandemii (oba si pochvalují stabilní zaměstnání) a k budoucnosti dumpingového létání: „No je fakt, že se couralo neuvěřitelně,“ uznává železničář a sám vyjmenovává několik evropských destinací, kam se za pár stovek podíval. Těžko mu to nepřát, i když to zřejmě také bylo na úkor pracovních podmínek v letectví. Hlavně se ale co největší část „courání“ musí vrátit na zem. V Rakousku už s tím začali: zatímco tamní státní dráhy rozšiřují síť dálkových vlaků, podle aktuálního vládního plánu nebude smět žádná letenka stát pod čtyřicet eur a na krátké trasy bude uvalen zvláštní poplatek. To už ale vystupujeme na Masaryčce – ve městě s letištěm, které má podle naší vlády v zájmu leteckého courání spolykat 55 miliard korun.

Letos na jaře na rozhlasovou stanici Vltava dorazily změny související s odvoláním šéfredaktora Petra Fischera a nástupem Jaroslavy Haladové. Jak většina posluchačů asi očekávala, stanice se touto rošádou normalizovala. Nejde jen o drobnosti typu nasazení Hry pro pamětníky. Výraznou změnou prošla vlajková loď Vltavy, totiž ranní Mozaika. Teď ji uvádějí dva moderátoři, vždy muž a žena, kteří jedou podle přesně napsaného scénáře, přesahujícího i do vstupů od externích přispěvatelů. Vše se nese v hladkém, ebenovském stylu, jenž by dobře zapadl i do pořadu Sama doma. Na nové Mozaice mi ale víc než „sehraná“ dvojice moderátorů vadí hudební dramaturgie. Vychází ze školského vnímání kultury jako něčeho vznešeného, co se nerozlučně pojí s vážnou hudbou. A tak se mezi jednotlivými vstupy preluduje chvíli na klavír, pak zase na housle a vrcholem odvahy je, když zabrousíme do jazzu. Představa o kultuře, která stojí na jakémsi piedestalu a je většině nepřístupná, ovšem vylučuje její otevřenost a rozmanitost. Konzervativní hudební dramaturgie dlouhodobě snižuje kvalitu vysílání stanice Radiožurnál a teď bohužel škodí i pořadu, který přináší spoustu informací o dění na poli současné kultury.

Současná podoba Holešovické tržnice má spoustu problémů, nevěstincem počínaje a chátráním památkových staveb konče. Zveřejněná urbanisticko­-architektonická studie rekonstrukce ale vyvolává až moc nepříjemných otázek. Proč studii vypracovalo zrovna studio CMC architects Víta Másla? Proběhlo výběrové řízení a architektonická soutěž? A jelikož se zdá, že ne, proběhnou někdy v budoucnu? Jak bude probíhat participace? Zajistí ji IPR? A hlavně – má město vizi, jak zabránit, aby se nová, „hezčí“ tržnice nestala spouštěčem gentrifikace? V oficiálních vyjádřeních se sympaticky píše, že cílem je tržnice „pro všechny“. Zároveň se ale vyjmenovávají zahraniční vzory, které bývají kritizovány právě za to, že se kvůli nim dříve chudší čtvrti staly hip lokalitami a původní obyvatelé tím utrpěli. O negativní roli trhů a tržnic v procesech gentrifikace se už pár let hojně diskutuje. Doufejme, že vedení města o těchto debatách aspoň něco tuší a ví, že se dobrý úmysl v podobě farmářských trhů a zvelebení veřejného prostoru může zvrtnout, pokud je rozvíjen jen shora. Aby vše neskončilo tak, že budeme cestovat přes půl světa a rozplývat se nad „autenticitou“ tržišť kdesi v Asii, když jsme podobné místo mohli mít hned za rohem.

editorial

Číslem o krajině navazujeme na sérii témat reflektujících vztahy mezi přírodou a kulturou. V tomto případě jde především o spojení psaní a putování krajinou – o její literární uchopení, ale také o její vliv na pisatele. K prostředí kolem nás lze přitom přistupovat mnoha různými způsoby. …

...