Hledání dějinné možnosti

O vztahu osmašedesátého ke smyslu českých dějin

...
#17/2018

revoluce 1968

Cesty tam a zase zpátky

Proč číst epickou fantasy

...

Slunce, moře a konec světa

Environmentální opera na bienále v Benátkách

...

Antisemitismus jako kladivo a tma

...

Mizení starého světa jde ruku v ruce se vznikem nových pravidel. Kategorie „buď–anebo“ jsou dnes nahrazovány myšlením „jak–tak“, které ale nemusí být samo o sobě osvobozující. Uznání nové logiky přináší nečekané a problematické paradoxy. Třeba profesionální spekulant George Soros ztělesňuje velko­kapitál i jeho kritiku. Kasinovými investicemi ohrožoval ekonomiky celých zemí a zároveň chce jejich obyvatele zachraňovat svou filantropií a liberálními hodnotami. Řecký stát zase podpoří více než půl milio­nem eur chystaný film Costy­-Gavrase na motivy Varufakisovy knihy Dospělí v místnosti o boji někdejšího řeckého ministra financí s evropským establishmentem. Dnes již minulá vláda Syrizy tak sice sama ne­­odolala lákadlům kapitálu, zato ale pomohla dvěma socialistickým kritikům, aby natočili film o devastování prostředí a zklamaných nadějích občanů. Rozporuplnou povahu soudobého kapitalismu ovšem reprezentujeme my všichni, když v krizi přistupujeme na podivné způsoby, kompromisy a zvrácenou logiku.

Letní horka se odrazila i na fungování radnic. Příkladem je jednání koalice ODS, ANO a TOP 09 na Praze 2, která se navzdory petici s třemi tisíci podpisů rozhodla pokácet veškeré zbývající stromy na hranici pozemku základní školy v ulici Na Smetance. A to i přes expertní návrh Zbyška Stýbla z ČVUT, který potvrdil, že „kolizi“ několika zbývajících stromů s projektem školního sportoviště lze snadno řešit – ostatně zde do roku 2013 fungovalo ligové volejbalové hřiště. Diagnózu radničního úpalu stanovil 1. srpna městský soud, který účinnost rozhodnutí pozastavil, a poslední zdravý vzrostlý javor tak zůstává stát jako memento politické arogance. Obdobná bitva se rozhořela o Lužickou ulici, kde mělo se souhlasem téže radnice dojít k „obměně“ jednoho z nejkrásnějších pražských uličních stromořadí s osmdesáti šesti stromy, přičemž „havarijní“ čtvrtina z nich měla být vykácena hned. Díky občanské aktivitě k tomu snad nedojde. Zdá se totiž, že za snahou pokácet tak velké množství stromů je především potřeba odstranit strom před domem čp. 23, kde má vzniknout garáž. Podobně zištné důvody lze ovšem tušit i v kauze javorů Na Smetance. Celý projekt výstavby nového hřiště dostala na starost překvapivě jediná firma, v minulosti navíc pokutovaná za likvidaci zeleně.

„Nové průmyslové stavby v Česku jsou většinou orientované pouze na rychlý zisk, vulgární ke krajině, bez známky architektonických ambicí… Většina lidí je tak otupělých konzumem, že to nevnímá,“ pronesl architekt Zdeněk Fránek v rozhovoru o nové průmyslové hale, jejímž je autorem a která je plná inovativních ekořešení. Potud vše v pořádku. Týž architekt však navrhl také Stezku v oblacích, kontroverzní obří rozhlednu na Dolní Moravě. Architektonicky je jistě unikátní, ale jinak splňuje vše, co sám Fránek kritizuje – vulgárnost ke krajině i generování rychlého zisku pro její majitele. V době, kdy se čím dál víc diskutují negativní dopady masového turismu, je stavba podobných monster, která na jedno místo lákají tisícové davy, na pováženou. Po vzoru Dolní Moravy u nás navíc vznikly další dvě podobné „stezky“ a třetí možná bude stát na Klínovci. Část místních doufá v příliv peněz do regionu, jiní se bouří. Obávají se narušení jedinečného ekosystému i krajinného rázu. Kdo někdy byl na Dolní Moravě, patrně uzná, že se bojí oprávněně. Investice jsou sice v příhraničních oblastech potřeba, ale není načase začít budovat spíš udržitelný a ohleduplný turismus než sebelépe vyprojektované lunaparky?

editorial

Žánrová literatura zažívá renesanci. Dávno už neplatí, že se jedná pouze o druhořadou, oddechovou produkci. Některé žánrové knihy převyšují takzvanou vážnou literaturu nejen svou stylistickou kvalitou, ale kupodivu i schopností vypovídat o světě kolem nás. Epická fantasy má ovšem oproti sci­-fi …

...
#16/2019

ruská lágrová literatura

Kosmisk kastrering

...

Kořist

...

Krajina, paměť, hrůza

S Adamem Scovellem o folk hororu, psychogeografii a hauntologii

...
#16/2018

folk horor

Bez hranic

Konec snu o otevřeném světě

...

Zelená proti ideologii normality

...

Vyprávění, které zadrhává

Traumatický realismus jako pokus o záchranu svědectví

...

Týdny a měsíce bez řádného ministra se na české kultuře začínají nevratně podepisovat. Chaotického bezvládí, v němž citlivější umělci nemohou vůbec tvořit, využili „maltézští rytíři“, aby vyřešili chronický nepořádek kolem Lennonovy zdi, a sice její privatizací. Poutní místo turistů a plešatých mániček bude mít „novou tvář“: zeď projde rekonstrukcí, navrátí se jí původní pietní charakter a samozřejmě se zakáže spontánní neorganizované čmárání, které zeď odjakživa hyzdilo. K tomu nám dopomáhej kamerový systém. Funkcionář Prahy 1 jménem Hejma (STAN), jenž se na konečném řešení podílí, dodal, že on sám by si dokonce uměl představit menší část zdi vyčleněnou za účelem psaní vzkazů. S politiky obdařenými imaginací je radost dělat kultůru. Podle serveru lidovky.cz se zeď stane „kamerami hlídanou uměleckou galerií, sprejeři budou mít zákaz tvorby“. Nové, reformované Lennonově zdi by slušel ještě nějaký generální ředitel a vlastní rozpočet. Škoda, že je to teď na tom ministerstvu takové prekérní…

„Jenom důchodci volili Miloše Zemana. Nikdo normální by ho přece nevolil!“ rozčiloval se tuhle můj spolucestující ve vlaku. Absurdnosti celé scéně nedodávala jen nesmyslnost tvrzení, ale i to, že řečník sám neměl do důchodu daleko. Podobné řeči ovšem slýchám čím dál častěji. Není dne, abych na Twitteru, sociální síti pro elity, nenarazila na výsměšný, nebo dokonce nenávistný tweet o starých lidech. I vcelku příčetní jedinci jsou schopni tvrdit, že za Babiše a Zemana můžou důchodci, a že až vymřou, bude líp. Lidé, kteří by zpravidla nevyslovili nic rasistického nebo sexistického, se dopouštějí s bohorovným klidem ageismu. Je to smutný obrázek toho, jak pohrdavě se chováme ke svým nejslabším. A to by mohlo mít v budoucnu nepěkné důsledky. Stačí si vzpomenout na zcela vážně míněnou diskusi, jestli proti dětem vést, či nevést exekuce. Abychom se jednou nedočkali i debaty, jestli si staří ty důchody zaslouží, když se kvůli nim a jejich volebním preferencím máme všichni tak špatně.

Nejrealističtější krok za dobu existence… Terčem této pichlavé ironie se stalo seberozpuštění Realistů po pouhých třech letech od jejich založení. Strana, připomínající spíše surrealisty, začala tím, že v postavě svého zakladatele, „ostrého“ politologa a experta na všechno Petra Robejška, reinkarnovala Felixe Holzmanna. Úchvatný zisk 0,71 procenta hlasů ve sněmovních volbách 2017 znamenal český rekord v přepočtu vydaných financí na jeden hlas. Pornokvalita obskurních klipů, v nichž Robejšek seděl tu na barové stoličce, tu se válel se sklenkou červeného v křesle, pomohla v roce 2018 jeho stranickému kandidátovi na prezidenta, manželovi a tátovi Jiřímu Hynkovi, ke krásnému sedmému místu z devíti. To vše by bylo vtipné, kdyby vám jednou nad pivem váš nejlepší kamarád z času plánování anarchistické revoluce neřekl, že to Realistům prostě hodil. Jako učitele ho totiž nejvíce trápí inkluze, kterou realistický Felix navrhoval zrušit. Zlou radost nad koncem jednoho bizarního politického projektu tak kazí oprávněné obavy – kdo s čím přijde příště? A co když bude tentokrát u voličů úspěšnější?

editorial

Jak psát o něčem, co nelze pochopit? Jak svědčit o hrůzách, které jsou lidé schopni páchat na svých soukmenovcích? A jak tyto extrémní prožitky přetavit do literatury, když se vzpírají slovům? O takzvané lágrové literatuře, která je nejvíce spojována s příběhy ze sovětských gulagů, se nepíše …

...