Čekají nás nové avantgardy

S Kamilem Bouškou o literátštině a čtení poezie

...

Mělo to být varování

Kontrakultura a ideologie v akčních filmech Johna Carpentera

Glyfosát v Česku nekončí

Indikátor agroklientelismu ministra Tomana

...

Když koncem loňského roku BIS upozornila na to, že výuce dějepisu na českých školách vládne sovětský výklad moderních dějin, vyvolalo to mohutný ohlas. Nechme stranou, jestli se má ministr školství Robert Plaga scházet s BIS a jestli má BIS dostatečně kompetentní pracovníky na to, aby posuzovala úroveň vzdělávání na českých školách. Na celé kauze mě zaujala jiná věc: začalo se velmi otevřeně mluvit o tom, jak se v českých školách vzdělává. Zopakujme to nejdůležitější. Čeští učitelé mají ze zákona velmi volnou ruku v tom, co budou učit a kdy to budou se žáky probírat, a české učebnice dějepisu (alespoň ty z renomovaných nakladatelství) bývají velmi dobře zpracované a rozhodně ne proruské. Případný problém hledejme jinde – v těch učitelích, kteří stále učí dějepis tak, jak se to před desítkami let naučili. Řešením rozhodně není opětovné zavedení rigidnějších osnov, ale spíš investice státu do průběžného doškolování kantorů, o které se mnohdy namísto státu starají neziskovky. A pokračovat by se dalo úvahami nad tím, jak na vysokých školách zefektivnit přípravu učitelů budoucích.

Je to pořád dokola. Jedinečná poválečná stavba má tu smůlu, že stojí na pěkném pozemku, takže je nahrazena uniformním skleníkem. Nejnovější obětí je hradecký hotel Černigov. Pokud jste si mysleli, že se hotel bourá proto, aby místo něj stálo něco jiného než hotel, tak jste developerské myšlení vůbec nepochopili. Kulturní genocida ale neprobíhá jen u nás, k smrti byl v těchto dnech odsouzen slavný londýnský Welbeck Street Car Park s ikonickou fasádou z kosočtverců. I jeho nahradí luxusní hotel v ciglerovském „penta­stylu“. Peklo, chtělo by se napsat, ale peklo je aspoň zábavné, což se o současném korporátním designu říct nedá. Svěží vítr do ustáleného procesu ničení kulturního dědictví nyní vnesla společnost HB Reavis. Roky bojovala, aby mohla srovnat se zemí objekt Transgasu a postavit místo něj administrativní komplex. Teď ovšem pozemek prodává. Zpráva vzbudila naději, že Transgas bude zachráněn, HB Reavis prý ale demolici dokončí. K prodeji pak bude nabízet prázdný pozemek na nejlukrativnějším místě Prahy. Je to logické, kdo by nechtěl vytřískat z obchodu co největší prachy? Žijeme přece ve společnosti, která adoruje právo vlastníka dělat si se svým majetkem, co chce, veřejný zájem je vedlejší. Možná se tak i na Vinohradské třídě dočkáme nového luxusního hotelu. V Praze je jich totiž málo.

Z primátora Mostu Jana Paparegy (ProMOST) se stala mediální celebrita. Není to proto, že by se městu, ve kterém vykonává svůj mandát, nějak extrémně dařilo. Není to ani kvůli politickým názorům, ani kvůli inspirativnímu vedení úřadu, a pozor, není to ani kvůli skandálům. Jan Paparega se nyní v médiích objevuje proto, že v „jeho městě“ nafilmovali televizní seriál. Možnost pozitivně zviditelnit sebe, případně i místo vykonávání funkce se jen tak nějakému severočeskému politikovi nenaskytne. V těchto v podstatě milých rozhovorech Paparega pravidelně opakuje fráze. O kladném vlivu negativní reklamy, o tom, že město skýtá i jiná lákadla než ta, která jsou v seriálu zobrazována, mluví o tom, že seriál je satirický, tudíž muselo dojít k zveličení problémů. Zaznívají také věty o tom, že seriál se mohl klidně odehrávat jinde. A má pravdu, velmi podobná „severočeská“ města lze najít na Kladensku, v Karlovarském či Moravskoslezském kraji nebo na Liberecku. Primátor glosuje, lidé se popadají za břicha. Jaké že to Češi našli legrační téma? Chudobu…

editorial

Velké nesnáze v malé Číně, později Věc nebo Halloween, pak Útěk z New Yorku a Jsou mezi námi. My, co jsme akční či hororovou popkulturu začali hltat zkraje devadesátých let, máme se jménem režiséra Johna Carpentera spojeny kultovní snímky, které zpočátku kolovaly jen na videokazetách. Zprostředkovaly …

...
#03/2019

migrantský rap

Iluze

...

Kdo je pravý Slovák?

S Katarínou Nádaskou o stravování pohledem etnologie

...
#03/2018

kulturní odbory

V zájmu vládnoucí strany

Co v Maďarsku znamená demokracie?

...

Kudy ven z banlieue?

Rap přistěhovalců z francouzských předměstí

...

Majestát černošské kultury

Vizuální intonace Arthura Jafy

...

Sotva ze stránek denního tisku zmizel případ Jaromíra Baldy, seniora a sympatizanta SPD, odsouzeného za terorismus na čtyři roky, přišel Deník N s reportáží o mladém muži, který v letech 2015 až 2016 bojoval na straně proruských ozbrojenců na východě Ukrajiny. A jak potvrdil náměstek pražské vrchní státní zástupkyně Adam Bašný, účast v ilegálních ozbrojených skupinách aktivně bojujících proti legitimní, mezinárodně uznávané vládě lze právně kvalifikovat jako zločin terorismu. Ze stejné reportáže si můžeme udělat představu o profilu českého teroristy: je jím mladý muž z provinčního městečka, společensky nezakotvený samotář, s nedokončeným středoškolským vzděláním, s problémovým vztahem k rodičům, bydlící na ubytovně, s dluhy, bez trvalého příjmu, konzument propagandistické produkce ruského státního molochu Sputnik a jeho českých metastází v podobě konspiračních webů, uživatel ruských sociálních sítí. A právě jeho aktivity na sítích budou zřejmě tím, co ho usvědčí. V jednom ze svých příspěvků například napsal, že pokud u nás dojde k převratu, bude prý se „svými lidmi“ obsazovat vládní budovy. Stíhání Pavla K. není ojedinělým případem – na straně proruských band na východě Ukrajiny údajně bojovaly či stále bojují desítky občanů Česka. Zdá se, že bílí sekularizovaní Češi našli svůj džihád.

Pro mírný pokrok v mezích „zdravého rozumu“ se nakonec rozhodla Poslanecká sněmovna, když smetla ze stolu přívětivější variantu insolvenční novely s připomínkami Senátu. Prosadila tak svoji verzi, která znemožňuje splnit podmínky oddlužení těm, kteří jsou na tom nejhůře. Vcelku nepřekvapivě to byli hlavně poslanci za ANO, ODS a SPD, kdo se navzdory několik měsíců trvající veřejné debatě rozhodli dál lpět na variantě, která z bídy pomůže jen vyvoleným. Nejspíš aby se česká ekonomika náhodou nepřehřála přílivem nových zaměstnanců, kteří se začnou přesouvat ze zákoutí šedé ekonomiky do světel klimatizovaných kanceláří a prosluněných fabrik. Poslanci tak dali najevo, že práce není povinnost ani právo, ale privilegium, které je potřeba si zasloužit. Ty ostatní, práce neschopné, už nikdo nepotřebuje – a jedná se tu do velké míry o penzisty, kteří nemají ani na splácení poplatku pro insolvenčního správce. Jim nezbývá než dožít v tomto slzavém údolí a doufat, že jim dluhy budou odpuštěny alespoň na druhém břehu.

Kam až může člověka dohnat dlouhodobé vstávání na šestou? O hranicích práce by mohli vyprávět bývalí hvězdní moderátoři Snídaně s Novou. Na Liborovi B., který byl už v roce 2016 zadržen kvůli obvinění z krádeže a strávil noc v policejní cele, je daň, již si vybralo rizikové povolání, patrná od pohledu. „Dříve nosil tmavé vlasy sčesané dozadu, nyní je má viditelně nabarvené a dává přednost patce. Z jeho unaveného obličeje bylo znát, že není v nejlepší životní formě.“ Reportáž serveru Super.cz z premiéry muzikálu Vlasy je mrazivě výmluvná. Že nejde o selhání jedince, ale o systémový problém, dokládá případ moderátorova kolegy Slávka B. Ten byl nedávno obviněn z pašování drog, přičemž sám se hájí, že cestoval proto, aby pro jistou začínající kancelář vytvořil osobitý bedekr. Za jednu takovou cestu prý dostával odměnu menší než průměrný plat. Bývali na výsluní, propadli se až sem. Na svou generační výpověď však tito hrdinové kapitalistické práce teprve čekají. Rizikové profese, to totiž nejsou jen horníci a učitelky.

editorial

Rap je v současnosti patrně nejvlivnější a nejpřístupnější hudební žánr, a tedy masový nástroj identifikace a šíření všemožných popkulturních stereotypů. Zároveň však slouží jako prostředek emancipace – nejen mladých lidí, ale také příslušníků menšin a migrantů, jejichž rapové tvorbě …

...