Páchá Izrael v Gaze genocidu?

Otázka definice genocidy v izraelsko­-palestinském konfliktu

...

Na cestě z neviditelnosti

S Petrou Hlaváčkovou o projektu Ženy v architektuře

...

Gaza nemá v Česku tvář ani hlas

...

Žena je příroda, která ničí i léčí

Duchové středoevropského románu jsou ženského rodu

...

Nepatřit nikam

Seriál The Curse jako bolestivý protipól binge­-watchingu

...

Česká vláda, která se zaklíná nutností chránit budoucí generace před zadlužením pokaždé, když by měla dát víc peněz na kulturu nebo do školství, v posledních dnech zadělává našim potomkům na pořádný vítr v kapse. Záměr nakoupit moderní bojové letouny F­-35, jimiž se ministryně obrany Jana Černochová prsí před Andrejem Babišem, by se snad dal pochopit, jakkoli 150 miliard za dvě desítky letadel představuje citelný zářez do už tak výrazně schodkového rozpočtu. To však ještě není nic ve srovnání s předpokládanou investicí 1,75 bilionu korun do čtyř nových bloků našich zastaralých jaderných elektráren. Samozřejmě že to není konečná částka, protože snad žádnou atomovou elektrárnu na světě se nepodařilo dostavět za vysoutěženou cenu. Bloky by měly být hotové někdy na konci třicátých let, takže v případě jejich realizace si na první vyrobené megawatty elektřiny ještě dlouho počkáme. A opět – na základě zkušeností se dá předpokládat, že se doba výstavby o pár roků protáhne. Vzpomeňme na Temelín, jehož dokončení se zpozdilo o deset let. Jaderné elektrárny sice vyrábějí elektřinu bez větších emisí CO2, ale už jen samotná stavba vyprodukuje obří objem skleníkových plynů; a v potaz je třeba brát také problematické skladování radioaktivního odpadu. Vedle environmentálních aspektů bychom ovšem měli zvažovat i ty ekonomické. Dnes nikdo nedokáže určit cenu elektřiny ani na rok dopředu, dvacet let je tudíž úplné sci­-fi, nicméně je zřejmé, že cena energie vyrobená solárními a větrnými elektrárnami je tak nízká, že jí jádro nemůže konkurovat. A je dost pravděpodobné, že situace bude v budoucnu ještě vyhrocenější, když se navíc do její ceny bude muset započítat i obří investice. Může se tak stát, že obyvatelstvo Česka bude nuceno odebírat energii z atomové elektrárny, místo aby využívalo levnou elektřinu ze střechy. A když se situace stane ne­udržitelná, jaderná elektrárna se prostě zavře a celá investice propadne. Příští generace ji ale budou ještě dlouho splácet a doufat, že někdy v daleké budoucnosti, až bude dluh umořen, přijdou noví politici, kteří budou myslet třeba i na kulturu a školství.

Loni na podzim uplynulo sto let nejen od vzniku frankfurtské školy, ale také od založení filmového studia bratří Disneyů. Dnes má tento konglomerát kulturního průmyslu s 220 tisíci zaměstnanci roční zisk okolo 55 miliard korun a jeho obrat se blíží bilionu. Když moje babička v roce 1939 prchala před nacisty, dostala ve Švédsku disneyovské kartičky se Sněhurkou. Má je dodnes. Jsou pochopitelně roztomilé, ale také dokládají, že už ve třicátých letech kulturní průmysl válcoval kulturu a byl přitom skutečně univerzalistický – nehleděl na to, kdo je či odkud pochází jeho konzument. Jeden ze zakladatelů frankfurtské školy, Theodor W. Adorno, ve stati Resumé o kulturním průmyslu píše: „Náhradní uspokojení, které lidem kulturní průmysl připravuje, když vyvolává blažený pocit, že svět je právě v tom pořádku, který jim chce vsugerovat, je podvodem obírá o štěstí, které jim nalhává. (…) Brání formování autonomních, samostatných, vědomě usuzujících a rozhodujících se individuí. Ta jsou však předpokladem demokratické společnosti, která se může udržet a rozvíjet pouze mezi dospělými.“ Když to čtu, nemůžu se zbavit dojmu, že Adorno zůstal uvězněn v osvícenské iluzi dospělácké autonomie. Moje babička dostala disneyovské kartičky v jedenácti letech a musela se válkou a masovým vražděním, které rozpoutali dospělí, protloukat, jak se dalo. Adorno tvrdil, že působení kulturního průmyslu vrací vědomí „do stále ranějších stadií. Ne nadarmo můžeme od cynických filmových producentů slyšet, že jejich filmy berou ohled na úroveň jedenáctiletých. Když tak činí, chtěli by nejraději z dospělých nadělat jedenáctileté“. Na rozdíl od Adorna si myslím, že by to v mnoha ohledech bylo jen dobře.

Večer po Science slamu jsem chtěla zajít na drink do svého oblíbeného podniku. Město bylo samá uzavírka a já se najednou ocitla na úplně jiném rohu. Nevadí, dám si pivo v Gorki Parku. Anebo nedám – na jeho místě nacházím 100 Gramm Bar. Vyleštěné sklo, whisky a černá barva nahradily poněkud „ostalgický“ bar, kde si bylo možné dopřát třeba nachlazenou żubrówku. No nic, vezmu to parkem, snad mě nikdo nepraští po hlavě, říkám si, a záhy se podivím, že chodníčky jsou vydlážděné a mezi stromy svítí neony restaurace a fungl nových veřejných toalet. Začínám si myslet, že suchej únor není zas tak špatný nápad, až nakonec zakopnu o kuřácký bar, kam se mi ale úplně nechce – zimní bunda by smrděla ještě týdny –, a tak radši zapadnu do vedlejší vinárny. Nic z toho by asi nebyl příběh hodný vyprávění, kdyby se neodehrával v Berlíně a poměrně přesně neukazoval, co všechno se tady mění. Nemá cenu porovnávat Berlín a Prahu na škále lepší–horší, jsou zkrátka jiné, ale zároveň jsou si dostatečně blízko na to, aby vzájemné poměřování dávalo ­smysl. Kdysi mě zaráželo, že měsíční nájem berlínského pětipokojáku může vyjít v přepočtu na padesát tisíc – teď už jen čekám, jestli se k tomu na Vinohradech dopracujeme letos, nebo příští rok. Punkové hospody dnes v Berlíně hledám jinde než dřív: tam, kde sedávali vousatí strejcové, jsou nyní veganská bistra. A ze čtvrtí, kam se v minulosti mladým holkám nedoporučovalo chodit, se staly docela příjemné, prorodinné oblasti… Co se děje v Berlíně, to se zpravidla časem dostane i do Prahy. Jen velmi nerada bych ale u nás zažila to, co německé hlavní město řeší právě teď: extremisty deroucí se k moci. Už se tu o nich nebojí mluvit jako o náccích. Co dělat, aby k tomu nedošlo? Inspiraci jsem našla poblíž tramvajové zastávky – na plakátě, pod nímž spal bezdomovec: „Zvyk je to nejhorší, co se nám může stát.“

editorial

...
#03/2024

autofikce

A. a H.

Hella Aleny Machoninové

...

Konec tepláků a kápí

Povídkové řady Vertiga

...
#03/2023

Vertigo

Letím, ale nikam neprchám

Debutová próza Oksany Vasjakiny

...

Konec jedné etapy

Cena Jindřicha Chalupeckého naposledy pro pět vítězů

...

Superdávka a kontrola chudých

...

Linda Boström Knausgård: Jiskra

...

Adikts

...

V malebné zemičce jménem Katar, kterou fotbaloví příznivci znají díky předloňskému mistrovství světa, se nedávno odehrál strhující duel. Utajovaný přátelský zápas mezi Slovanem Bratislava a Dynamem Moskva byl strhující v tom smyslu, že rozpoutal mediální smršť poté, co se o něm na sociálních sítích neprozřetelně zmínil asistent trenéra slovenského celku. Dalším soupeřem bratislavského týmu měla být pražská Slavia, jenže její vedení učinilo ryze politické gesto a odmítlo k utkání nastoupit. Že by nový majitel, uhlobaron Pavel Tykač, vnesl do klubu, který poslední dekádu strávil pod kuratelou čínského kapitálu, zájem i o vyšší princip, než je hledání způsobu, jak dostat míč do soupeřovy branky? Pravda je, že Slavia dávala svůj postoj k rusko­-ukrajinské válce vždy jasně najevo, navíc má ve svých řadách i ukrajinské hráče. Pokud si ale „sešívaní“ skutečně myslí, že politika do sportu patří, měli by potrénovat i to, jak čelit potenciálním palčivým otázkám. Kdyby Slovan Bratislava, jehož majitel Ivan Kmotrík vydělává na obchodování v Rusku, proti moskevskému Dynamu nebyl nastoupil, zápas se Slavií by se normálně odehrál? Skutečnost, že Slovan v Kataru sehrál zápasy i s místními kluby na stadionech, při jejichž výstavbě umírali zahraniční dělníci, nikomu nevadí? A je v pořádku, že Tykač své hráče platí z peněz, které vydělal na úkor životního prostředí? Pokud by někdo při hledání odpovědí zažíval nepříjemné pocity, ať si pořídí nějaké anestetikum. Třeba právě sledování sportu se osvědčuje dlouhodobě.

Viselo to ve vzduchu už několik dní. A dalo se to čekat. Francouzský prezident Emma­nuel Macron se na začátku ledna rozhodl odvolat premiérku Elisabeth Borne. Děkuji, ma chère Elisabeth, pusa nalevo, pusa napravo… A začal casting. Spekulovalo se, že ji nahradí ministr vnitra Gérald Darmanin (toho si prezident patrně šetří do příštího boje o Elysejský palác) nebo ministr obrany Sébastien Lecornu. Nakonec ale Macron překvapil a do paláce Matignon vyslal svého „mazlíčka“, ministra školství a dřívějšího mluvčího vlády Gabriela Attala. Zatímco v zahraničí se nejčastěji propírala Attalova sexuální orientace, ve Francii se diskutovalo spíš o jeho věku – ve čtyřiatřiceti letech je historicky nejmladším předsedou vlády Páté republiky. Jean­-Luc Mélenchon z levicové Nepoddajné Francie dokonce prohlásil, že Macron v podstatě zrušil pozici premiéra. Attal je podle něho opět pouhým mluvčím. Obavy vzbuzuje obměna kabinetu naznačující směřování doprava. Šok způsobila zejména výměna ministryně kultury Rimy Abdul Malak. Do čela resortu totiž byla povolána jedna z výrazných tváří pravicové politiky, dnes už bývalá členka Republikánů Rachida Dati, která během mandátu Nicolase Sarkozyho vedla ministerstvo spravedlnosti. Ministryní práce, zdravotnictví a solidarity se zase stala Catherine Vautrin, konzervativní politička, jež zasedala ve vládě za Jacquese Chiraca a stavěla se proti sňatkům osob stejného pohlaví. Teď bude v kabinetu prvního otevřeně homosexuálního premiéra Francie. Pravicové vedení má nyní osm ze čtrnácti ministerstev, zatímco levicové jen tři. Tíhnutí Emmanuela Macrona k pravici ovšem není nic nového. Jde přece o to přetáhnout hlasy Marine Le Pen. Rok 2027 je tu cobydup!

„Touha je krám, kde mají všechno a hned,“ zpívá se v jednom šlágru. Touha ale může způsobit i řadu problémů. V seriálu Místo činu to dobře vystihl komisař Thanner, když o svém kolegovi Horstu Schimanském prohlásil, že „mu ten jeho vocas jednou zlomí vaz“. Metonymický vztah mezi touhou a pohlavním ústrojím se mi hodí, protože se chci podělit o vzpomínku na své první setkání se ztopořeným dospělým údem. Bylo mi asi devět a došlo k tomu během prázdninového odpoledne na zastrčeném fotbalovém hřišti. Ze hry mě a mé tři stejně staré kamarády vytrhl dvacátník s trudovitou pletí. Jsme prý dobří fotbalisti, ale mohli bychom být ještě lepší, kdybychom měli trenéra, a vnutil nám své služby. Neměli jsme z toho radost, ale vůli staršího člověka jsme se podvolili. Začal s námi nacvičovat různé herní situace a po tréninku si jednoho po druhém bral na pohovor mezi čtyřma očima. Šel jsem první. Když jsme po­­odešli na místo, kam nebylo ze hřiště vidět, zeptal se mě, jestli jsem se už líbal s holkou. Přiznal jsem, že ne. „A nekecáš?“ Prý zná způsob, jak to spolehlivě zjistit. „Stáhni si trenky,“ poručil mi a já to poslušně vykonal. „Dobrý, nekecals… Chceš vidět, jak to vypadá, když se někdo s holkou líbal?“ Na odpověď nečekal a vytáhl napružený žilnatý úd. Doprovodný komentář si nepamatuju, nic dalšího se ale nedělo – horko těžko si zapnul poklopec a řekl mi, ať pošlu dalšího. Po pohovorech nás vyzval, ať přijdeme příští den ve stejnou hodinu, a slíbil, že přinese jakési odznáčky. Do druhého dne se nám zážitek rozležel v hlavě. Sešli jsme se o něco dřív, společně jsme sepsali dopis a vyslali mého mladšího bratra, aby ho doručil. Z textu se mi vybavuje jen poslední věta: „A ty svý odznáčky si můžeš strčit do prdele!“ Situaci na hřišti jsme pozorovali z úkrytu. Samozvaný kouč přišel načas a zmateně se rozhlížel po prázdném hřišti, až nám ho skoro bylo líto. Vzkaz ho překvapil, nicméně poslal po bratrovi smířlivou odpověď a nakonec došlo k setkání tváří v tvář. Se zpožděním pak proběhl i trénink, tentokrát bez vytahování pindíků. Žádný další se už ale neuskutečnil – dětská vzpoura „trenéra“ znejistila a samotný fotbal ho zřejmě tolik nerajcoval, nás zase nelákalo nechat se pro nic za nic komandovat. Otázka je, jak by se situace vyvíjela, kdybychom se neohradili. Je určitě dobře nebát se projevit odpor, hlavní ponaučení se však týká zacházení s mocí. Pokud budeme přeceňovat vlastní autoritu, může se nám snadno přihodit, že zůstaneme stát na prázdné scéně jako politováníhodní kokoti.

editorial

...