Jak prolomit sucho? - ultimátum

...

Ve strašácích zahnízdí ptáci

S Errim De Lucou o Neapoli a společenské roli spisovatele

...

Dobrá zpráva?

...

Když po svém nástupu do funkce předsedy Strany zelených Matěj Stropnický prohlásil, že „není normální, aby osmdesát procent Čechů létalo na dovolenou“, setkalo se to s velkou nevolí. Přece nám nikdo nebude nakazovat, co budeme dělat ve svém volném čase za peníze, které jsme si vydělali! Uplynuly tři roky a mezi deseti největšími evropskými znečišťovateli ovzduší se objevila letecká společnost Ryanair, která sama sebe označuje za jednu z těch ekologičtějších. Za minulý rok její letadla do atmosféry vypustila deset megatun oxidu uhličitého. To je zhruba čtvrtina emisí největšího evropského znečišťovatele, polské elektrárny Bełchatów. Ryanair se tak ocitl ve společnosti této a ještě dalších sedmi elektráren v Německu a jedné v Bulharsku. Jak jsem pochopil při setkání s jedním kamarádem, který prý jede na měsíc šnorchlovat do Papuy, bude leteckých dovolených ještě přibývat. Máme totiž asi jako poslední z lidí na této planetě šanci vidět podmořské korály, umírající v překyselené vodě oceánů, které CO2 z ovzduší mohutně absorbují. Jak jinak se k nim dostat než letadlem? Každou takovou cestou přitom kus z této krásy nenávratně zmizí. Ale na to, že naším přičiněním mizí hmyz, živočichové i málo adaptabilní rostliny, jsme si už zvykli. Věřím, že po antropocénu se dá Země zase do kupy, jen už to žádný člověk neuvidí…

Tatarský biftek, jehož hlavními ingrediencemi jsou syrové maso a syrové vejce, má v českém sportu zcela nezastupitelné místo. Růžovou směs ve tvaru slávistické pěticípé hvězdy kdysi připravil trenér František „Franz“ Straka sparťanským fotbalistům před derby se Slávií a následné vítězství Sparty nešlo přičíst ničemu jinému než kolektivní gastroorgii v kabině. O něco podobného se před pár dny pokusil Vladimír Růžička, hokejová legenda, kapitán z Nagana a na rozdíl od Straky trenér s výsledky, ale pohořel. Když stejnou svačinku namíchal hokejistům Chomutova, aby je nabudil před ošidnou baráží o udržení v nejvyšší soutěži, jeho svěřenci po požití mikrobakteriálního koktejlu místo žádoucí příčky v tabulce obsadili toaletní mísy. Piráti, jak se hráči i klub ze severu Čech jmenují, totiž dostali salmonelózu. Tým musel místo indisponovaných hráčů povolat nezkušené juniory a Růžičku čeká možná nejhorší pracovní měsíc kariéry. Snad česká sportovní kotlina po této události definitivně pohřbí mýtus o tataráku coby legálním dopingu.

V posledních dnech vyděsila část veřejnosti plánovaná rekonstrukce pražského obchodního domu Máj a odnětí památkové ochrany Kotvě, což vyvolalo oprávněné obavy o osud obou staveb. I kdyby nakonec k devastujícím rekonstrukcím nedošlo, ukázalo se, že důvěru ve stát a demokracii už dávno ztratily nejen nižší vrstvy, drcené exekucemi a drahým bydlením, ale i kulturní elity. A já nemůžu přestat přemýšlet nad tím, kdo tedy té takzvané liberální demokracii ještě věří. Jakási střední třída, která zatím netrpí nedostatkem a nejvíc ji děsí domnělé útoky na soukromý majetek? Dumám, co je to za lidi, které víc děsí Klinika a počítání prázdných bytů než fakt, že jimi vzývanou demokracii u nás pomalu nahrazuje oligarchie a vláda peněz. Kde se vzala tak početná skupina, která se bojí „třídního boje“, a přitom sama svým nesolidárním chováním podporuje právě ty, kteří příkopy mezi společenskými vrstvami čím dál víc prohlubují? Je za tím skutečně asociálnost a necitlivost, nebo jen naivita a neinformovanost? Přijdou někdy na to, že to, co označují jako demokracii a právní stát, nemá se svobodnou a spravedlivou společností často nic společného? A co se stane, až to zjistí?

editorial

V tomto čísle jsme se vydali do Itálie – země, o níž v poslední době slýcháme především v kontextu migrační krize, politických skandálů a literárních bestsellerů. Jedním z důležitých toposů současné italské literatury je Neapol, proslavená tak rozdílnými autory, jako jsou Elena Ferrante …

...
#07/2019

Ukrajina pět let po Majdanu

Jozef Karika: Tma

...

Rozum č. 1/2019

...

Jak čelit automatizaci práce?

S Ottou Lehtem o finském experimentu s nepodmíněným příjmem

...
#07/2018

strach a hnus v El Salvadoru

Efektivismus kapitálu

Výstava o cynismu logistické architektury

...

Politický systém ve slepé uličce

S Ihorem Burdyhou o ukrajinských médiích a jazykovém zákoně

...

Smooth Criminal

Loučení s Neverlandem Michaela Jacksona

...

Celoroční údržba vodních toků, jak ji provádějí státní podniky Povodí při Ministerstvu zemědělství České republiky, má svá úskalí a meze. Od zimy do jara čilí pracanti s motorovými pilami probírají a likvidují pobřežní vegetaci, převážně vrby, topoly a olše, jak jen se trochu rozpučí. Tento vandalismus ospravedlňují jako údržbu břehů a odstraňování překážek toku. Potom jsou břehy holé a bez života, snad aby se dalo rozhlížet do dáli, jestli někde něco ještě přece jen neroste. Vzrostlý strom přitom denně odpaří do vzduchu až čtyři sta litrů vody, která padá zpět na zem jako životadárný déšť, a poskytuje stín a prostor pro nespočet hmyzu a zvířectva. Nešlo by to každoroční plenění pobřežních dřevin nějak legislativně upravit, když už jsme se pustili do další bitvy proti suchu?

Zatímco se v ulicích Prahy stydlivě ukazují první hybridní autobusy, které kombinují pohon na fosilní paliva s pohonem na elektřinu, v norském hlavním městě Oslu v tendru na dodavatele přepravních služeb vyhrála švédská společnost Nobina, protože nabídla nejvíce autobusů poháněných jen elektřinou. Norsko je přitom jednou ze světových ropných velmocí, takže by si mohlo dovolit dotovat své řidiče levným benzínem a naftou, podobně jako to dělají USA, Rusko nebo státy na Blízkém východě. Norsko ale spíš než na řidiče myslí na své občany a potažmo na obyvatele celého světa, které začíná ohrožovat globální změna klimatu. Jak to s nízkoemisními vozy myslí naše vláda, je patrné z výroku českého premiéra, který se nedávno vyjádřil, že podpora aut na elektriku není na pořadu dne. Automobilky u nás se tak dostávají pod tlak, když musí vyrábět vozy s elektromotory, a přitom v ČR neexistuje – a ani se neplánuje – dostatečná infrastruktura, jež by usnadnila jejich nabíjení. Řešením zapeklité situace by bylo objevení pořádného ložiska ropy pod českou kotlinou a vývoz elektromobilů někam za hranice. Třeba výměnou za vysokoemisní diesely ze sousedního Německa. Ekologií si přece naši zem špinit nenecháme.

Obyvatelům České republiky chybí sebevědomí. Ti ze Svitávky, kteří odmítli stavbu chráněného bydlení pro mentálně postižené, ukázali, kudy vede demarkační linie české xenofobie. U velké části obyvatel začíná před vlastním prahem a je naprosto jedno, zda jej překročí imaginární migranti ze Sýrie, kteří se sem vydali připravit nás o práci a ženy, či pan Josef z vedlejší vsi, který náhodou na výletě dostal žízeň. Bojíme se, že nám okolní svět ukradne zbytek domácí pohody, a tak ho raději předem nenávidíme. Když se k tomu ještě přidá závist („Mentálové budou mít levné bydlení“), je vymalováno. Pověstná česká holubičí povaha totiž nepramení z mírumilovnosti či soucitu, nýbrž z prostého faktu, že je daleko snazší před problémem zavřít oči, dělat, že neexistuje, a svou zášť si vybít pomluvami nebo nadáváním za zavřenými dveřmi. Bohužel i ti, kteří se o práva odsuzovaných zasazují, jsou na tom se sebevědomím obdobně. A tak se namísto snahy problém řešit dozvíme: Svitávku vypálit, existenci si nezaslouží. Pohled do zrcadla musí být pro obě strany bolestný.

editorial

V únoru si Ukrajina připomněla pět let od konce Majdanu – neboli „Revoluce důstojnosti“, jak zní dnešní oficiální název – a v nejbližších dnech ji čekají prezidentské volby. Zatímco na jaře 2014 se k Ukrajině upírala pozornost celého světa, dnes už země takový zájem …

...