Marek Vadas: Šesť cudzincov

...

To byl zase den! Drobná blonďatá padesátnice v kobaltovém kostýmku zaparkovala auto v garáži dvoupatrového rodinného domu. Vystoupala několik schodů k proskleným dveřím, za kterými na ni čekala tma a ticho. Bylo kolem deváté večer a manžel jako každou středu touhle dobou hrál fotbal. Po fotbalu vždy zajde s kamarády „na jedno“ a většinou jich vypije o „pár“ víc, než by měl. Snad je zas nebude prokládat panákama, pomyslela si, když odemykala. Rozsvítila a vešla do haly. Nepořádek jako obvykle, povzdechla si. Oblek nedbale pohozený na pohovce v obýváku, košile na koberci, aktovka na skleněném konferenčním stolku. Kolikrát jsem mu už říkala, že kovová přezka může sklo poškrábat! Vešla do kuchyně a hlasitě si odfrkla. Myčku plnou špinavého nádobí nezapnul a ještě zaplnil dřez až po okraj. Sáhla do poličky pro tabletu, strčila ji do zásobníku myčky a zmáčkla tlačítko. Zvuk zurčící vody jí připomněl, že se jí chtělo čurat. Jasně, prkýnko jako vždy nahoře! Po rychlé večeři – lasagne z mikrovlnky – otevřela složku, kterou si přinesla z práce, aby si ještě prošla podklady k zítřejšímu jednání. Když po zhruba hodině a půl desky zaklapla, manžel pořád nebyl doma. Vykonala večerní hygienu a odebrala se s knížkou do postele. Na čtení ale nebyla naladěná, měla dost všech těch útoků, jimž byla dennodenně vystavena. Člověk chce udělat něco dobrýho pro stát a pro rodinu, a každej má jenom plnou hubu keců… Zavřela knížku a zhasla, ale jen co začala usínat, v přízemí se ozval rámus. Poslepu na nočním stolku nahmatala špunty a strčila si je do uší. To zas bude noc… Když v půl šesté ráno zazvonil budík, byla k smrti unavená. Manžel usnul, hned jak padl do postele, a okamžitě začal chrápat. Nocí se tak v podstatě promlaskala. Ložnicí se vznášel těžký sladkokyselý odér, panáky evidentně byly. Pane bože, pomyslela si, musím já tohle snášet? Za tohle bych si zasloužila medaili… Za pár hodin ji čekalo první zasedání podvýboru pro rodinu, a ona si teď vůbec nedokázala představit, že by se mohla postavit na nohy. Měla toho blbce už dávno vypakovat… Ale ta medaile, to vlastně není tak špatnej nápad, přemýšlela. Cestou do Senátu musí zavolat kolegyni Chalánkový, třeba z toho něco vytřískaj. Ocenění za dlouholetý manželství jako hold tradiční rodině, z toho se všichni ti homoaktivisti, genderisti a bojovnice za rovnoprávnost pominou. Úplně vidím tu hroznou Šípovou, jak jí tuhne úsměv. Poslední myšlenky ji povzbudily natolik, že konečně dokázala vstát z postele. Už byla skoro u dveří, když uklouzla po narůžovělé tekutině s drobnými kousky čehosi… Ach jo, medaili!

Nevím, jestli za to může marketingová magie Black Friday nebo krátící se dny, ale do míst typu OC Černý Most nebo Westfield Chodov se většinou dostanu na podzim. Venku je sychravo, pasáže vesele září a lidí zmožených prací, nákupy i pohledem na mladé páry v zářivě bílých teniskách se zmocňuje potřeba sebepéče. Při pomyšlení na temný labyrint podzemního parkoviště nebo ledový průvan ve vestibulu metra pak leckdo zakolísá a zamíří k věšákům se sezónní módou. Samozřejmě všichni víme, že oblečení z levných řetězců vypadá jakžtakž k světu asi půl roku a že kromě údaje „80 % polyester, 20 % viskóza“ se na cedulce uvádí „Made in Bangladesh“ – jinými slovy, že hadřík vznikl v nelidských podmínkách a ani jeho nošení nám moc štěstí nepřinese. Ale zoufalí lidé dělají zoufalé nákupy, a tak neodoláme a zhřešíme. Taky se mi to stalo. Za trest jsem následujících několik měsíců nosil polyamidový nesmysl, ve kterém jsem si připadal jako maskot levné práce. Mezitím jsem trpělivě čekal, až se objeví první nezpochybnitelné vady a po době zpytování nadejde den odplaty. Důvod k reklamaci se totiž během záruční lhůty vyskytne pokaždé, stačí si schovat účtenku – a ovšem, nenechat ji na světle, jinak písmenka časem vyblednou podobně jako naše černé svědomí. Nejde přitom jen o peníze. Vrátit se na místo činu s důkazem vlastního selhání v igelitce a inkasovat původní cenu je poučné a osvobozující: spolu s úlevou jsem na chvíli okusil i suverénní pocit někoho, na kom se nevydělává (pro jednou nevydělalo). Tím ale příběh nekončí. Cestou od pokladny jsem si všiml, že New Yorker v zimní sezóně 2022/2023 vsadil na kolekci FSBN s potiskem „Money Talks“ a „Fuck Off“ (grafika cituje logo Pornhubu). Jak velkou míru deprivace produktoví manažeři od svých zákazníků vlastně očekávají? A přitom jak věrně tyto slogany vyjadřují byznysovou strategii značek s rychlou módou!

editorial

...
#23/2022

samo- zásobitelství

Odvaha být radikálně živí

Ailton Krenak a vzdor brazilských Indiánů

...
#23/2021

boje o půdu v Latinské Americe

Cena, o kterou se nesoutěží

...

Mimo logiku zisku

Samozásobitelství a svépomoc

...

Generál zima a generál Praha

...

Černé brýle

...

Návrhy na zavedení školného na univerzitách se objevují pravidelně – a už jsou tu zase. Pořád sice platí, že v podílu vysokoškoláků v populaci patříme v Evropě hluboko pod průměr a že šance dětí na univerzitní vzdělání jsou neúměrně závislé na vzdělání a postavení rodičů, nic z toho ovšem nebrání ekonomickým poradcům – zajištěným lidem, kteří získali kvalitní vzdělání zadarmo – ve vykreslování studia jako příliš dlouhého večírku, který konečně musí skončit. Navrhovaná podpůrná opatření, jako jsou studentské půjčky nebo prospěchová stipendia, problém spíš ilustrují v jasnějších barvách, než že by ho pomáhala odstranit. Studentská půjčka znamená zadlužit se na mnoho let ještě před získáním první práce. A prospěchové stipendium především připomíná těm chudším, že když budou pilnější a lepší než 95 procent bohatších spolužáků, vybojují si v životě stejné šance. I návrh na odložené půjčky působí jako začátek šikmé plochy vedoucí k žádoucímu cílovému stavu: omezit neužitečné roky ve škole a neužitečné roky v důchodu, aby každému z nás zůstalo co nejvíc času na práci. Ačkoliv je společnost jakožto celek bohatá jako nikdy předtím, osekávají se další a další výdobytky i základní práva. Aspoň při dvou brigádách ke škole a potom v kolotoči zaměstnání až do pozdního stáří nebudeme mít čas zamýšlet se nad tím, kde většina vytvořeného bohatství končí a proč většina z nás přišla zkrátka.

Nová reality show BeerMaster Česko chce prolomit stereotypy, které se u nás pojí s pivem. Třeba ten nejzakořeněnější a nejpitomější, že Češi rozumějí pivu nejlépe na světě, k čemuž nás vedou hned dva argumenty: jednak máme pocit, že jsme vynalezli ležák, a pak také vypijeme nejvíce půllitrů na hlavu ročně. Národní pivovar Budvar, který projekt zaštiťuje, má jistě zásluhy na tom, že ležák přestává být jedinou známou a uznávanou kategorií piva u nás. Spolupracuje s minipivovary, s nimiž vaří třeba anglické či belgické styly, a do svých hospod pouští jejich výrobky. Po prvních castingových kolech BeerMastera se ovšem musím podivit nad několika věcmi. Třeba nad problematickými kritérii výběru soutěžících. Jednou z úvodního kola, při němž se mají poznávat piva podle stylu, postoupí jeden, jindy oba soutěžící. A z nich se pak semifinálová pětice vybírá zcela mimo kameru – asi dle sympatií. Mnohem horší než tento amatérismus jsou ovšem pravěké představy porotců i tvůrců, které mnohdy potvrzují to nejhorší z tuzemského pivního konzervatismu. Porotce a obchodní sládek Budvaru Aleš Dvořák tak na adresu nesprávně odpovídajících žen trousí poznámky typu „To snad ví úplně každý“. Kupodivu žádný z neúspěšných mužů si podobnou uštěpačnou výtku nevyslechne. Produkce si navíc v této rétorice zjevně libuje. Když komentátor v jeden moment pronese „A teď to bude velký“, divák marně doufá, že slova nemíří k jistým proporcím ženského těla. Není divu, že spojení „česká pivní kultura“ dnes generuje především nespočet internetových memů na účet dinosaurů zamrzlých v dobách, kdy se pivo dělilo na desítku, dvanáctku a černé – „pro ženy“. BeerMaster bohužel prozrazuje, že i tam, kde slova jako IPA, stout či sour nejsou neznámá, nadále trvají tyto mentální druhohory.

„Myslel jsem si, že je to vtip z nějaké satirické stránky,“ okomentoval jeden můj kolega zprávu, že Státní cenu za literaturu letos získala Kateřina Tučková. Na udělení ceny takové prestiže autorce, která je považována za spisovatelku řemeslně zvládnutého literárního mainstrea­mu bez výraznější literární invence, reagovala odborná veřejnost zvednutým obočím, nevěřícným smíchem nebo rezignovaným facepalmem. Jak se stalo, že státní cenu po Vladimíru Körnerovi, Daniele Hodrové či Petru Královi získala autorka Žítkovských bohyní? V brožuře vydané k slavnostnímu předávání cen najdeme jména porotců, kteří o udělení rozhodovali. Pakliže jste si mysleli, že státní cenu udělují výhradně odborníci, kteří se českou literaturou hlouběji zabývají, kriticky ji analyzují a zasazují do širšího vývojového kontextu, budete zklamáni. Porotu tvořili Michala Čičváková (České literární centrum), Anna Hrabáčková (Česká centra), Petr Nagy (literární publicista), Denisa Novotná (literární promotérka), Flóra Peťovská (bohemistka, překladatelka, nakladatelka), Milena Šubrtová (literární historička, kritička, vysokoškolská pedagožka), Vladimír Trojánek (kulturní publicista, editor). Zatímco loňská porota ocenila básníka nekompromisních i něžných veršů Miloslava Topinku, letošní volba jde vstříc knihkupeckým výlohám a marketingovým sloganům.

editorial

...