Nezbadatelná láska nepomíjí

Završení trýznivého eposu Daniely Hodrové

...

Přebarvené ptáče

...

Michael Crummey: Zloději řek

Strach a volby

...

V souvislosti s odstoupením rektorky Akademie výtvarných umění Marie Topolčanské, k němuž došlo 16. října, je nutné rozlišovat dva provázané rámce, v nichž je tato událost prezentována. V prvním jde o interní fungování instituce, jež v posledních letech procházela významnou proměnou. Jednalo se zejména o přípravu nových akreditací či zavedení bakalářského studia a kreditového systému. Struktura AVU je centralizovaná, a formálně tak zodpovědnost nese jeden člověk. Maria Topolčanská ale umožnila, aby se rozhodování účastnilo více lidí, což samozřejmě zároveň ztěžuje komunikaci.

Druhým rámcem jsou kulturní války, v nichž se mediální obraz odstoupení Topolčanské jeví jako potvrzení obsahu červnové petice (viz A2 č.14/2024), která se snažila vedení AVU nevybíravým způsobem dehonestovat. K budování bariéry mezi Akademií a širší veřejností již dříve přispěl dokument Zkouška umění a posléze nenávistná kampaň proti rektorce kvůli jejímu plánu přemístit Myslbekovu sochu Krista na kříži do jiné školní budovy či útoky na pedagožku AVU Kateřinu Olivovou a vše kulminovalo zmíněnou peticí. V těchto případech se pedagožky a pedagogové i studentstvo za Topolčanskou veřejně postavili.

Rezignaci rektorky předcházelo odstoupení prorektorek Jany Bernartové, Anetty Mony Chișy a Šárky Krtkové a prorektora Víta Havránka. Jejich prohlášení zmiňuje odlišné „představy o řízení a komunikaci“, ale neobsahuje žádnou konkrétní názorovou konfrontaci s postoji Topolčanské, je naopak velmi obecné, stejně jako vyjádření Akademického senátu AVU z 18. října. Komunikaci mezi rektorkou a zmíněnou čtveřicí pravděpodobně ovlivnil i vnější tlak. Kulturní války školu silně zasáhly a nedávné kauzy se dotkly všech zúčastněných. Za vedení Marie Topolčanské se přitom podařilo navýšit mzdy pracujícím, došlo ke schválení nových akreditací, založení výzkumných pracovišť LARGE a Centra doktorských studií, rozšířily se kapacity školy o prostory ve Veletržní ulici a byly zahájeny nové mezinárodní spolupráce.

Školu bude až do jmenování budoucí rektorky či rektora řídit nově jmenovaná studijní prorektorka Šárka Krtková, Topolčanská bude na Akademii nadále působit jako pedagožka na katedře teorie a dějin umění. Rezig­nace rektorky by neměla být považována za prohru. Bez ohledu na konkrétní důvody, které k odstoupení vedly, je potřeba ocenit její otevřený přístup, zájem o zlepšení pracovních podmínek i podporu studentstva.

„Godfrey, nebo Sexy Lord, kdo to bude? (…) Je to drama, je to drama… Tak to je napětí, to je bomba!“ freneticky pořvává komentátor České televize Marek Svačina. „To jsme tady nikdy neměli, takové dlouhé čekání na vítěze Velké pardubické…“ podivuje se s neutuchajícím vzrušením v hlase nad bizarním koncem závodu, kterého se vedle zmíněných koní zúčastnili třeba i Coko Beach nebo nebinární Her Him. Tradiční koňský dostih posléze skončil netradiční remízou – poprvé v historii závodu má dva vítěze, protože člověk obsluhující kameru v cílové rovince jednoduše zapomněl zařízení zapnout. To se stává, každý občas máme v práci špatný den.

Nic se však nemění na tom, že letošní Velká pardubická hned v několika ohledech připomínala špatné porno. Jezdec Sexy Lorda Jaroslav Myška například prohlásil, že svého koně doslova „dostrkal do cíle“, a jejich trenérka se nadšeně rozpovídala o tom, jak si „Lordíka“ vybírala v napajedelském hřebčíně. „Bylo to takové hříbátko,“ rozplývala se do kamery, zatímco režisér přenosu její něžná slova ilustroval zpomalenými záběry, na nichž kůň dostává v cílové rovince rány bičem. Poctivě ale dodejme, že zcela podle regulí – počet bolestivých švihnutí během jednoho závodu je „eticky“ omezen na osm ran.

Porno ovšem neevokuje jenom tradiční „po­­mlázka“ od žokeje, nejlepšího přítele koně, ale samotná podstata tohoto sportu. Zatímco diváci si se vší vážností hrají v hledišti na okloboukovanou aristokracii, na feudální sado­masochistické zábavě na dostihové dráze vydělávají zejména sázkové kanceláře. Česká veřejnost tak rok co rok slastně pozoruje torturu s názvem Taxisův příkop – možnost sledovat v přímém přenosu, který kůň se zabije a který smrti unikne, má v sobě tajemné kouzlo, jež v pornografii zastupuje kategorie snuff. V tomto nastavení nepřekvapí, že se v dostihové hantýrce remízový výsledek nazývá mrtvý doběh.

Šel jsem si koupit novou duši. Cestou do obchodu mě napadlo, že jsem měl kolo nejprve vyzkoušet, zda mi je někdo jen nevyfoukl. Přece ale nebudu lidem a priori nedůvěřovat a podezřívat je, že jsou potvory. Koneckonců, i kdyby duše píchlá nebyla, můžu nákup považovat za investici do budoucnosti… A skutečně – duše byla jen vyfouknutá. „Lidem tedy nevěřit,“ říkal jsem si, když jsem se lopotil s pumpičkou, a v uších mi zněly verše z Radostí života Františka Gellnera (v podání punkové kapely Malomocnost prázdnoty): „Svět, jak byl, vždy bude stejný, / život stejně beznadějný…“

Pak jsem si ale vzpomněl na brilantní esej rakouského novináře a spisovatele Roberta Misika Falešní přátelé obyčejných lidí (a také na pozoruhodnou stejnojmennou inscenaci Divadla Feste), končící slovy: „Musíte mít ty lidi rádi.“ Ptáte se, které lidi a kdo jsou jejich falešní přátelé? Řeč je o všech těch naštvaných, frustrovaných a opomíjených skupinách obyvatel, z jejichž zloby tyjí politici Babišova či Okamurova střihu. Takzvaní obyčejní lidé pomáhají svým falešným přátelům k politické moci a ekonomickým korytům a jejich hrubost vítají jako opozici k pokrytectví liberálních elit, v jejichž očích jsou „lúzry“, „sockami“, „vi­­dláky“ či „dezoláty“. Za těchto okolností je víc než kdy jindy potřeba, abychom se my socialisté řídili zmíněnou zásadou ze závěru Misikova eseje. Vypadá to jako náročný požadavek, ale je to snazší, než se zdá: někdy stačí nafouknout splasklou duši.

editorial

...
#21/2024

co je to fašismus?

Krajní pravice fašismus nepotřebuje

Rozhovor s politologem a historikem Rogerem Griffinem

...

Boj o voľný čas

Proti práci, ktorá sa nikdy nekončí

...

Esther Bol: Máma

...

Pohraniční pásma poezie

Východoevropská perspektiva na výstavě Poezie & performance

...

Proroctví postfašismu

Varování G. M. Tamáse před ztrátou univerzalismu

...

Nejodpornější pop na světě

Cesta do temnoty v podání The Body

...

Mezinárodní porozumění v kýblu

...

U voleb jsem byl naposled v roce 2014. V té době jsem už byl otrávený neustálým poměřováním „menšího zla“, ale nakonec jsem v eurovolbách pomohl zvolit Jana Kellera. Díky stranám jako Syriza či Podemos se zdálo, že levici v Evropě svítá naděje, a možná i to mě přimělo porušit zásadu pasivního odporu k zastupitelské demokracii. A výsledek? Nikdy dřív jsem po volbách tolik nelitoval. Zařekl jsem se, že stejnou chybu už neudělám.

A ejhle – v roce 2024, necelé dva týdny po krajských volbách, otevřeně říkám: kdyby byly parlamentní volby dnes, šel bych hodit hlas Pirátům. Čistě ze soucitu. A to jsem si v roce 2020, poté, co Piráti z voleb do Senátu vyštípali svého kandidáta Tomáše Tožičku za údajné ultralevicové názory, doopravdy myslel, že tahle sebranka, jejíž členstvo je schopné na požadavek sociál­ně citlivé politiky reagovat citátem „Hledáš­-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene“, u mě jednou provždy skončila. Piráti mě posléze znechutili ještě několikrát, především holportem se STAN a vstupem do vlády navzdory volebnímu debaklu, jejž nelze nazvat jinak než „ojeb“.

Je vlastně až legrační, že se strana s takovým jménem opakovaně vystavuje situacím, které připomínají dílo Justina aneb Prokletí ctnosti od Markýze de Sade. Piráti si za své problémy můžou sami, protože se zjevně nedokážou rozhodnout, co vlastně chtějí. Nicméně bezostyšnost, s jakou si do oslabené strany kopnuli její dnes již bývalí koaliční partneři, může vést k tomu, že s nimi lidé začnou znovu sympatizovat. A dokonce i notoričtí nevoliči. Jenže volby jsou až za rok, a Piráti mají dost času zažehnutou naději udusit. Zkušenosti ukazují, že pokud je zrovna nikdo neojebává, začnou se ojebávat sami mezi sebou.

Když nás napadlo zpestřit si poslední zářijovou sobotu výstupem na Říp, musel jsem se té shodě okolností usmát. Obvykle si „Dne české státnosti“ všímám jen kvůli zavřeným obchodům, a najednou je z víkendové procházky vlastenecký čin! Nicméně bájný vrch, povědomý z Mánesových, Mařákových a Alšových obrazů a také z jízd po dálnici D8, jsme nikdy dřív nenavštívili a mimo to nás vábila placatá podřipská krajina. V rádiu popisovali slavnostní převoz svatováclavské lebky do Staré Boleslavi, a tak jsem usoudil, že čeští nacionalisté toužící po středověkých rituálech už mají o zábavu postaráno v jiné části Polabí.

Nakonec i sám pohled na oblý terénní výstupek – „uprostřed kraje nízkou horu“ – působil uklidňujícím dojmem. Pochyby vyvolala až otázka protijdoucích turistek, které jsme potkali u paty pahorku: „Jdete dělat řetěz?“ A ještě jedna věc nás zarazila: silný zápach močoviny. Zatímco jsme se dohadovali, jestli se tu tolik chčije, anebo se smrad šíří z nedalekého pole, mezi stromy se vynořila skupinka elfů zahalených v českých vlajkách jako v kápích. Potom jsme chvíli stoupali do svahu a zničehonic jsme se ocitli v živém obraze. Nahoře na nás čekali středověcí vlajkonoši, militaristé s džípem, vousatí kmeti s vizáží praotce Čecha, žrouti klobás oblečení jako sekuriťáci, týpci ve folklórních halenách, vyholení náckové, zarputilci v černých čamarách a mezi nimi, nehybní jako sochy, senzitivové s rozevřenými dlaněmi, čerpající sílu z posvátné půdy. Novodobý tábor lidu.

Proplétal jsem se mezi „Obrozenci 2.0“ a di­vil se, proč na sobě mají nálepky s houslovým klíčem. Napovědělo mi až zvolání: „Támhle je!“ Zaostřil jsem naznačeným směrem a spa­třil drobnou postavu zestárlého kouzelníka Žita. Zbytek mi objasnil Landův facebook: ten den se tu konala „velká sousedská akce pro dobré duše“. Obejmout horu lidským řetězem se nepovedlo, zato při zpěvu svatováclavského chorálu se nad davem národovců rozzářilo podzimní slunce. Ale to už jsme měli tíživé ovzduší fašistického obratu k velké minulosti, provázeného mnohými projevy nevyzrálé maskulinity, daleko za zády. A mně došlo, jak pokrokoví byli v otázce vlastenectví někteří čítankoví básníci (a ilustrátoři jejich sbírek), když připodobňovali Říp k ženskému prsu. I mezi kýči je totiž třeba rozlišovat. Kdyby v rotundě svatého Jiří na vrcholku kopce parta frustrovaných „obrozenců“ rozpoznala bradavku, zemi by se nepochybně ulevilo.

Začátkem září přinesla francouzská média nové zprávy o sexuálním predátorství Abbého Pierra, katolického kněze, který donedávna platil za lidumila, ba přímo světce. Za druhé světové války spolupracoval s odbojem, převáděl Židy přes Alpy do Švýcarska, v roce 1945 se stal poslancem a na konci čtyřicátých let založil první Emmaüs, útočiště, kam se mohli uchýlit lidé bez domova. Když v Paříži v roce 1954 udeřily smrtící mrazy, rozpoutal vlnu solidarity a výrazně se tak zasloužil o pomoc lidem na ulici. Později se síť lokálních charitativních komunit rozšířila do celého světa.

Abbé Pierre byl nenápadný, ale charismatický muž – obdiv k němu neskrývali třeba Pierre Bourdieu nebo Roland Barthes. Ve své době byl globální mediální superstar a dovolával se pomoci chudým i na půdě OSN. Ještě mnoho let po svém skonu v roce 2007 zůstával jednou z nejpopulárnějších francouzských osobností a jeho renomé bylo bez poskvrny až do letošního léta, kdy se objevila první svědectví o jeho sexuálních útocích. V září se pak francouzská veřejnost dozvěděla o dalších sedmnácti obětech (jedné z postižených dívek ne­bylo ani deset let).

Organizace Emmaüs i Nadace Pierra Abbého se hájí tím, že nic netušily. Vážně ne? Spolu s informacemi o zneužívání totiž vyšlo najevo, že se o sexuálních útocích věhlasného kapucína vědělo přímo ve Vatikánu, a to už od roku 1959, ale záměrně se o nich mlčelo. Papež František nyní označil Abbého Pierra za hříšníka. Podle vyjádření asociace pomáhající obětem sexuál­ního násilí La Parole libérée však šlo především o nemocného člověka – hříšníci prý sedí ve Vatikánu. Máme doufat, že je Bůh potrestá?

editorial

...