Angie Kim: Smrtící zázrak

...

Festival pana Rifkina

...

Podle čeho se pozná upír?

Kapitola z vampyrologie

...
#20/2020

Maria Janion

Démant ve koruně lidstva slávy!

Druhé životy Karla Havlíčka

...

Zdanit miliardáře

...

Josef Kroutvor: Lesní glosy

...

Autonomie nemá manuál

Rozhovor se zapatistickou Výpravou za život

...

Bývalý prezidentský kancléř, dnes výkonný ředitel Institutu Václava Klause, Jiří Weigl se inspiroval článkem Dělník, kuchař, řidič – zoufalý nedostatek, a napsal text o „absurdní vzdělávací politice“. Absurdní proto, že neprodukuje dostatek pracovníků ve zmíněných profesích a k tomu ještě „zedníky, řezníky, soustružníky, svářeče, řidiče, švadleny, pokrývače, topenáře, asfaltéry, kombajnéry, traktoristy, elektrikáře, betonáře“, kteří by se nám taky hodili. Jinými slovy, české školství špatně přerozděluje studenty, a místo aby je tlačilo na učiliště, nechává je dělat si maturitu, nebo dokonce jít na vysokou školu – aby z nich byli podobní budižkničemové, jakým je sám PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc. Moc by mě zajímalo, jestli se svými poučkami řídí i on, tedy zda své děti, případně vnoučata, vyslal na životní dráhu špatně placených dělníků a podpořil tak jím zmiňovaný „hospodářský růst“. Těžko říct, jestli tenhle pravicový myslitel, leč do roku 1989 člen KSČ, neví, že jím zmiňovaná povolání toho do českého hrubého domácího produktu příliš nepřidají. Nebo že by netušil, že jsou tyto profese nejvíce ohroženy postupující automatizací? Jistě ale moc dobře ví, že právě z této sociální skupiny se rekrutují nespokojení občané, kteří – pokud k volbám vůbec přijdou – svůj hlas hodí obskurním stranám typu ANO, SPD nebo Volný blok. Anebo i možnému kandidátovi na příštího prezidenta, Weiglovu zaměstnavateli, který si „pohrává“ s myšlenkou opět kandidovat.

Kdosi prohlásil, že dnes už není třeba dělat politickou satiru, protože politika je svou vlastní parodií. Dodnes vzývaní králové černého humoru z České sody nicméně svou předvolební občanskou aktivitou ukázali, že problém bude i jinde. Petr Čtvrtníček se svým dr. Freundem v čistě propagandistické taškařici vytvořené na zakázku Spolu působil jako laciná napodobenina Zdeňka Izera. Přesto zůstal ve stínu svých kolegů z Alles Gute, kteří krátce před volbami rozjeli bizarní antikomunistickou kampaň adorující dostupnost banánů. Ano, čtete správně: tři desítky let po revoluci je v zemi s milionem lidí v exekuci největším výdobytkem dostatek banánů. K tomu vznikl filmový majstrštyk s řadou – nebo spíš frontou – českých hereckých eskamotérů, morálních odvážlivců, kteří s vážnou tváří probírají možnost, že banány už nebudou. Pointu obstaralo duo David Vávra a Milan Šteindler svou oslavou představy, že naopak nebudou komunisté. Koho závažný morální apel videa nezasáhl, dostal ještě jednu šanci prozřít. Kárl a Egon se v zájmu zachování naší civilizace obětovali a vydali se rozdávat banány ke stanici metra… Nakonec se zdá, že jediné, co v českých luzích a hájích opravdu dochází, je humor a zdravý rozum.

Celospolečenská témata a společně prožívané události se doma podivně deformují. Dokud o nich mluvíme venku, většinou to ještě jde – koneckonců jsou tu internetové diskuse, které odfiltrují ty nejhorší psychopatické výlevy. Když ale politika překročí práh bytu, začne sitcom. U nás vypadala předvolební epizoda seriálu Česko 2021 takhle: „Byla jsem ve schránce a je plná volebních letáků.“ „Fakt, jo? A co tam je?“ „Já to donesu. Ale Babiše u nás v domě lidi nevolej.“ „Jak to víš?“ „Jeho dopisy jsou naházený v krabici pod schránkama.“ „Jindy jsou tam letáky z Penny Marketu, a lidi tam stejně choděj.“ „Hm, asi máš pravdu…“ V další scéně posloucháme komentáře na Plusu, sklízíme nádobí a potom probíráme stranické tiskoviny a sami je komentujeme – to už se volební boj odehrává přímo v kuchyni. „Hele, Andrej nás prej nenechá zchudnout kvůli ekologickýmu šílenství. A nechce muslimskou Evropu bez hranic.“ „To je debil!“ „Prostě se toho nebojí. Ale tohle se mu povedlo: My jsme my. To je věc!“ „My jsme my?“ „Jo, tak mu to tam napsali.“ „A co je tohle?“ „Číslo 13. Spolu to dáme. Snažílek Šporcl tu píše, že miluje svou zemi.“ „A nemá šátek!“ „Nemá, ale blbej je pořád stejně… A teď se podívej na ten rozdíl!“ „Listy ČSSD. Křížovka uvnitř… Fuj, to je ošklivý! To je pro důchodce?“ „Ne, to je pro mě. A tady je zase něco pro tebe: Malinový koláč Jany Maláčové.“ „Cože, malinovej?“ „Jo, malinovej koláč na neděli.“ „Vždyť je říjen, kde máme vzít maliny?“ „No vidíš, ale jinak program maj dobrej…“ Sampl smíchu, konec epizody. Příště výsledky voleb – ale ty už znáte.

editorial

...
#20/2021

western

Svá zlatá léta má western momentálně za sebou, nicméně pořád přežívá, anebo vede poměrně čilý posmrtný život. Jednak můžeme jeho stopy vidět ve spoustě modernějších žánrů od akčního filmu po fantasy, jednak se k jeho odkazu kromě filmových tvůrců neustále vracejí i spisovatelé či autoři komiksů …

S EN OVÁL CÉ - na mezi

...

Potřeba duše být vnější

Zápas o pravdu v životopisných odrhovačkách

...
#19/2020

biografická literatura

Jsem nepřítel hierarchických hnutí

O anarchismu, organizaci a skrytých způsobech odporu

...

Uvnitř westernu

Lockdownové toulky světem Red Dead Redemption 2

...

Interrupčná kovbojka

...

Stařešina českého národovectví, nepraktikující herec a člověk, který ukradl odkaz Karla Kryla mladším generacím, se vytasil s další snahou burcovat národ. Týká se covidové situa­ce. Výzva, původně pod názvem Žlutý špendlík, opět kopíruje veškeré pokusy Danie­la Landy zaujmout výraznější pozici ve veřejném prostoru. Vybere si nějaký kulturní prvek či historickou událost. Obalí je rádoby tajemným balastem a pak… se vlastně nic nestane. Stejně jako když zakládal templářský řád nebo když runami zachraňoval Afghánistán. Mezi popírači pandemie nemá výzva valnou odezvu, ale odpověď přišla přímo ze Stínadel, od tvůrců komiksu Rváčov: „Projdi se v temných uličkách, v mlčení, a možná pochopíš, že žlutý špendlík patří jiným. Klukům a holkám, kteří dál hledají. Není to naše vlastenectví a už vůbec ne tvoje, kmete. (…) Symboly se nedají ukrást, dají se přebarvit a znevážit. A to je to, co právě činíš.“ Snad v reakci na to přišel Landa před pár dny s další kejklí. „Dnes je totiž Mezinárodní den demokracie,“ uvedl na 15. září na tiskové konferenci a iniciativu Žlutý špendlík posunul na vyšší úroveň – na Zlatý špendlík. Landa zkrátka dokáže přebarvit cokoli.

Sněmovna schválila povinný odstup metr a půl od předjížděných cyklistů a pokračuje to jako vždycky. Místo věcné debaty o novele silničního zákona přicházejí odpůrci ohleduplného předjíždění s modelovými příklady její nesmyslnosti. Co se stane na desetikilometrové horské silnici s babičkou s nákupem na řídítkách, ptají se. No, i kdybychom ji opravdu potkali, nestane se nic. Maximálně dojedeme o čtvrt hodiny později a cestou můžeme přemýšlet, jestli musíme jezdit autem tam, kam vyjede na kole babička s nákupem. Se stejnými argumenty přitom příznivci ničím neomezované jízdy přicházeli v roce 1997, kdy se povolená rychlost v obcích snížila na padesát kilometrů v hodině. Ještě ten rok klesl počet nehod s účastí chodců oproti předchozímu roku o tisíc. Stejně tak aktuální novela zákona, následující německé, francouzské a španělské vzory, ochrání další slabší účastníky provozu na silnicích, ať už budeme míjet babičky v serpentinách, nebo nebudeme.

Mezi 17. a 19. zářím se v Rusku uskutečnily další parlamentní volby. České zpravodajské servery o nich psaly stejně jako před pěti lety: o podvodech a celkově beznadějné situaci. Letos se proti výsledkům nejhlasitěji ohradili ruští komunisté. Naposledy tato strana hrála roli vážného konkurenta v prezidentských volbách v roce 1996. Dnes se po násilném umlčení Alexeje Navalného komunistická strana překvapivě stala hlavním vyzyvatelem režimu, který sama zplodila. Dokonce část moskevských anarchistů na sociálních sítích aktivně agitovala za Michaila Lobanova, nestranického kandidáta podporovaného komunisty. Označovali tohoto matematika, zakladatele odborové organizace Univerzitní solidarita a podporovatele politického vězně Azata Miftachova, za opravdového veřejného aktivistu. Agitační kampaň, která se rozvinula kolem jeho osobnosti, byla nepřehlédnutelná. Vyfotila se s ním dokonce i členka skupiny Pussy Riot Marija Aljochina. Vyvstává otázka, jestli je taktické znovu se spojovat s komunistickou stranou a zda ruská hra na demokratické volby ještě vůbec působí na někoho přesvědčivě. Proč dnešním opozičním kandidátům nevadí, že je podporuje strana, která zavinila desetiletí státního teroru a legalizovala síť státních agentů, kteří vyšlechtili dnešního prezidenta a režim? Odpověď na tyto otázky zůstane pohřbena spolu s volebními lístky, které se ztratily při nově zavedeném elektronickém hlasování.

editorial

...