Sylvia Plathová:Ariel

Přeložil Jan Zábrana

Argo 2017, 123 s.

Jedenáctého února 1963 spáchala americká básnířka a prozaička Sylvia Plathová sebevraždu. Zanechala po sobě rukopis sbírky Ariel a jiné básně, na němž pracovala do podzimu roku 1962. Text v původní podobě nevyšel, nicméně v roce&n...

...

Zabíječi hudby?

Aktuální tendence hudebního pirátství

Z denníka turistky

...

Zapomenuté hrdinky

S Martou Dzido o ženách, o kterých se nemluvilo

...

Na začátku září byl oznámen termín otevření pobočky Louvru v Abú Dhabí. Historickým milníkem bude sobota 11. listopadu – zahájení provozu se mají zúčastnit mnohé významné exponáty, například autoportrét Vincenta van Gogha či La belle ferronnière Leonarda da Vinciho. Arabská petromonarchie nasype do kasy nejznámějšího francouzského muzea několik set milionů eur, takže inaugurace se zřejmě zúčastní i francouzský prezident Emmanuel Macron. Právě trvalé výpůjčky do Abú Dhabí vyvolaly mezi francouzskými kunsthistoriky pochybnosti a zanícené debaty, vedení Louvru ale veškeré námitky shodilo ze stolu jediným argumentem, na který slyší i manažeři v kultuře: peníze především. Dá se očekávat, že před listopadovou slávou se vyrojí mnoho článků, jež budou velebit bombastickou velikost a cenu nového kulturního stánku. Ve výčtu by se ale nemělo zapomenout, že stavba budovy stála zdraví a životy řady anonymních dělníků, již museli pracovat v neuvěřitelně těžkých podmínkách. Muzejní budova totiž stojí na umělém Ostrově štěstí, který byl během své výstavby několik let v hledáčku organizací hájících práva pracujících.

Ekonom Lukáš Kovanda se ve svém komentáři pro Hospodářské noviny vysmál levicovým hipsterům a feministkám prosazujícím nepodmíněný příjem. Neuvědomují si prý, že nepodmíněný příjem nažene ženy zpátky k plotnám. A to je přece přesně to, proti čemu ta progresivní levice bojuje, když chce, aby se narovnal rozdíl v odměňování žen a mužů. Jenže feministkám a feministům jde o možnost volby, svobodu každého dělat co chce. Péče není podřadná. Každý by měl mít právo rozhodnout se, jestli se chce věnovat karié­ře, nebo výchově dětí a podpoře partnera či partnerky. A být doma s dětmi je práce, nikoli dovolená. Jestliže druhá vlna feminismu horovala za to, aby se ženy z domácností vydaly do zaměstnání, šlo především o to, aby se finančně osvobodily a nebyly naprosto závislé na svých drahých polovičkách. Ovšem práce, ve které se člověk nerealizuje a za niž je mizerně placen, svobodu nepřináší. Ženy nyní vydělávají průměrně o dvacet dvě procenta méně než muži, a jsou tak ohroženější příjmovou chudobou. Navíc stále často pracují ve dvou směnách – v práci a pak doma, u plotny a za vysavačem. Předpoklad, že se ženy vzdají svých dobrých kariér kvůli mnohem nižší částce ve formě nepodmíněného příjmu, je hloupý. Pokud se však ženy pracující za minimální či o něco větší než minimální mzdu rozhodnou onu práci opustit, bude to pro ně naopak prospěšné.

Praha vykoupí pozemky pod Negrelliho viaduktem. V opravených obloucích vzniknou kavárny, galerie, bary nebo módní butiky. To všechno podle architektů vyjde na zhruba čtvrt miliardy korun. Na vizualizacích můžeme vidět davy mladých lidí, jak popíjejí kávu, jezdí na kolech a hrají volejbal. Pokud byste ale na obrázcích hledali legendární Pivnici U Fandy, budete pátrat marně. Jistě, nevzhledná a počmáraná budka by u nového, krásného a designově podařeného viaduktu působila jako pěst na oko. Ale nabízí se otázka: bude viadukt i „pro chudý“? Investice do oživení jedné z nejznámějších bývalých dělnických čtvrtí v Česku totiž působí jako typická ukázka gentrifikace. Karlín těmto tlakům čelí dlouhodobě. A i když se oblast v posledních letech výrazně proměnila, pořád se nedá říct, že by šlo o prémiovou čtvrť, jako jsou třeba Vinohrady. Vedle hipsterských kaváren a továrních hal přestavěných na news­roomy totiž v karlínských ulicích můžeme pořád vidět bohatou směsku různých společenských vrstev. I chudí patří ke společnosti, a pokud by město pár oblouků vyčlenilo na sociální projekty, místu by to jistě prospělo.

editorial

V aktuálním čísle se sice věnujeme především nejnovější polské literatuře psané ženami, ale výrazně se dotýkáme i opomíjených ženských aktérek odborového hnutí Solidarita. Ty hrály důležitou roli při jeho vzniku na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a jejich význam se u ...

...
#18/2017

150 let Kapitálu

Když se dva perou, Rusko se směje

Někteří lidé se domnívají, že smyslem propagandy a dezinformací je někoho o něčem přesvědčit. Třeba o tom, že Rusko je příjemná země, kde se dobře žije, protože jí vládne rozumný a silný vůdce, jakého bychom potřebovali i u nás. Nebo o tom, že Evropská unie je spol...

...

Demokracie je zdlouhavá a bolí

S Monikou Horákovou o aktivismu a krizi tradiční politiky

...
#18/2016

soumrak demokracie

Žiju svůj sen

S Pipem Uttonem o divadle, netoleranci a připomínání historie

...

O moci a jiných běsech

Poslední román Juliana Barnese

...

Naučit se pochybovat

Marxův Kapitál po sto padesáti letech

...

Na začátku srpna se v Praze už po sedmé konal festival Prague Pride. Ani letos neunikl pozornosti všemožných rejpalů, kteří považovali za nutné vyjádřit, že „sice nejsou homofobové“ (gay kamaráda, který v tomto případě nahrazuje pověstného „slušného Roma“, má totiž úplně každý), ale že jim přece jen tento pochod hrdosti z různých důvodů vadí. V silné konkurenci pravicově zastydlých serverů typu Echo24 nebo Forum24, které snad ani nemá smysl brát vážně, vyhrál cenu o nejstupidnější komentář Vladimír Barák z Týdne článkem „Proč si Prague Pride nezaslouží žádný respekt?“, v němž zcela vážně tvrdí, že lidé z malých vesnic stydící se za svou sexuální orientaci jsou „zoufalci“. Zdá se, že proklamovaná tolerantnost některých českých novinářů má své meze. A že tenhle festival ještě pěknou řádku let nebude zbytečný.

Události v Charlottesville vzbudily nebývalý aktivismus internetových firem. Ty se rozhodlypřispět k boji proti radikální pravici tím, že přestaly hostit servery neonacistických a některých dalších radikálně pravicových skupin. Rozhodnutí bylo přijato pozitivně většinou politiků i aktivistů, byť zazněly také nesouhlasné hlasy. „Chráníme svobodu slova nikoliv z toho důvodu, že bychom souhlasili se všemi obsahy, na které se tato svoboda vztahuje. Děláme to, neboť věříme, že by nikdo neměl rozhodovat, kdo a jak má mluvit. A to ani vláda, ani soukromé firmy,“ uvedla síť kalifornských advokátů EFF. Hrozí totiž, že pokud o svobodě slova a tisku budou rozhodovat soukromé firmy, nemusí se jednou přes korporátní cenzuru dostat nic, co se zrovna nelíbí „manažerům svobody slova“. Například militantní antikapitalistické skupiny, které zpochybňují nejdůležitější lidské právo současnosti – právo něco vlastnit. Firmy jsou ovšem organismy oportunistické – zmíněné skupiny dostaly „ban“ i díky tomu, že nebyly příliš navštěvované. Správné pravicové fake news platformě, se stovkami tisíc návštěv za měsíc, by se takové faux pas stát nemohlo.

Na tom, že byl holocaust Židů zvěrstvo, se shodne většina Čechů. Jenže nacistický holocaust postihl mnohem širší skupinu obyvatel: Slovany, homosexuály, psychicky postižené a také Romy. Kauza vepřína v Letech u Písku, který stojí na místě bývalého koncentračního tábora určeného právě pro Romy, ukazuje, jak malý umí být český člověk. Když se Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu, v nedávném rozhovoru pro DVTV divil, že se někdo může vůbec ptát, proč by neměl stát prasečák na místě, kde došlo ke zmaření stovek lidských životů, nebylo ještě známo, jak stát s odkupem vepřína pokročil. Nabídka ze strany státu ale padla a nyní se zdá, že v cestě prodeji stojí jen hlasování akcionářů firmy AGPI na valné hromadě, která proběhne do konce tohoto roku. Člověk by si chtěl oddechnout: jedna ostuda je konečně skoro za námi. Jenže stačí zajít do hospody nebo otevřít libovolnou internetovou diskusi k tématu a odevšad zní, že se zbouráním vepřína v Letech podporuje „cigánský rasismus“, protože peníze na takovou zbytečnost jdou přece z našich, bílých daní. Velká nenávist malého českého člověka je dosti trvalá květinka a lze ji evidentně přihnojovat i vyloženě nechutnými tématy.

editorial

Před sto padesáti lety, 14. září 1867, vyšel v Hamburku první díl Marxova Kapitálu, který stál na počátku velké a vlivné společenskovědní teorie. Od vydání této knihy, jejíž vliv na společnost je srovnatelný s málokterým dalším socio­-ekonomickým dílem, se mnohé změnilo a věk...

...