Kdyby radši hořelo

...

Dominika Prejdová: Z čeho je den

...

Vychladlý Fučík

Archeologie hrdiny a politika paměti

...

Zpěvák a jeho doba

Klusákův Gott nabízí hodně, něco ale chybí

...

Ruská armáda válčí se sídlišti

O zničeném Charkově s Jevhenijí Hubkinou

...

Sociální otázka

...

Martín Kohan: Dvakrát červen

...

Farma v jeskyni: Commander

...

Spolek Klimatická žaloba uspěl u pražského městského soudu se svou žalobou na ministerstvo životního prostředí, ministerstvo zemědělství, ministerstvo dopravy a ministerstvo obchodu pro nedostatečnost opatření ke zpomalování klimatické změny. Jak se rozsudek promítne do politické reality, v níž jsme už zvyklí, že se společenské problémy spíše ignorují, nebo dokonce zhoršují, je otázka. Generaci bez budoucnosti, která si perspektivu „no future“ nevybrala z bujnosti nebo znuděnosti, ale dostala ji od rodičů do vínku spolu s nedůstojnou mzdou, prekarizovanou prací a nedostupným bydlením, přesto dává určitou naději: naději, že i ve stávajícím zdánlivě nedobytném systému se najdou mezery, které sice katastrofě už nezabrání, ale třeba nám aspoň umožní se jejím dopadům bránit.

Panelová diskuse s ministrem kultury Martinem Baxou na téma, jak tvořit v kultuře udrži­telně, která se na začátku června odehrála za účasti zástupců kulturní veřejnosti a signatářů otevřeného dopisu neformální iniciativy Nerůst v kultuře (viz A2 č. 5/2022), přinesla několik kultivovaných projevů zúčastněných panelistů, ale žádná překvapení. Pan ministr nedokázal v podstatě na nic pořádně odpovědět: ani na můj dotaz, jak s příjmy z práce v kultuře přežít či uživit rodinu, ani na obecnější a dnes neméně aktuál­­ní otázku, jak mohou přepracovaní a sociálně frustrovaní pracující v kultuře vůbec spoluvytvářet zdravou demokratickou společnost. V zemi, kde v kulturním sektoru pracují přibližně čtyři procenta lidí, financování kultury zdaleka nedosahuje úrovně dávno slibovaného jednoho procenta ze státního rozpočtu. Panu ministrovi ale především chybí vize, jak kultuře pomoci, a to i v rámci netržních nástrojů. Jednání o statusu umělce, tedy nástroji obvyklém v řadě evropských zemí, se na ministerstvu nesnesitelně vleče a údajně neskončí před rokem 2025. Existenční podmínky tvůrců v České republice přitom ve vyspělých státech Evropy prakticky nemají obdoby. Zato ale můžeme být panu ministrovi vděční, že si vůbec našel čas a vstoupil do „jámy lvové“ plné nespokojených tvůrců a pracovníků z nejrůznějších odvětví kultury. Pravda je, že to dosud nebývalo zvykem. Není to ovšem trochu málo?

Na začátku června začala platit sleva na spotřební dani za pohonné hmoty – jako by česká vláda chtěla podpořit motoristy, aby dál mohli jezdit, jak byli zvyklí, a nesnížili náhodou odběr ropy z Ruska, které má teď poměrně vysoké výdaje s válkou a zisk potřebuje. Koruna padesát na litru se sice do cen promítla okamžitě, s každým dnem však pumpaři i nárůst ceny ropy na evropském trhu pár haléřů ze slevy ubraly. Během čtrnácti dnů ceny benzínu a nafty na benzínových pumpách vyskočily na letošní maximum. Drobná vládní podpora motoristů se tak rychle rozplynula, zatímco náklady na snížení daně zůstaly na daňových poplatnících – včetně těch, kteří jezdí hromadnou dopravou, na kole nebo chodí pěšky. Měsíčně státní rozpočet touto slevou přichází o více než jednu miliardu korun. Skutečnou velikost této celkem abstraktní částky lze ukázat třeba na oblasti školství, kterému teď zoufale chybějí prostory, kam umístit nejen děti ukrajinských migrantů, ale i ty české: zhruba na miliardu přijde výstavba velké školy pro necelých tisíc žáků. Veřejný zájem ovšem současná vládní koalice identifikovala jinde – čímž se od těch předchozích vlastně příliš neliší.

editorial

...
#12/2022

levicová melancholie

Pesimismem proti melancholii

Walter Benjamin a problém černé žluči

...

Digitální blízkost

...

Rachel Carsonová: Tiché jaro

...

Pracuji, abych se nezbláznil

Se Sjarhejem Kalendou o psaní, solidaritě a manuální práci

...
#13/2021

bělorusko rok poté

Melancholie spojená s reflexí

S Enzem Traversem o paralyzované levici a novém modu civilizace

...

Radost nezná hranic

K ruské hudební kontrakultuře devadesátých let

...

Svět, ve kterém se nic neděje

...

Martin Ryšavý: Tundra a smrt

...

Rammstein: Zeit

...

Blížící se komunální volby opět vytvářejí dojem, že naším nejpalčivějším problémem je parkování. Je na tom i něco pravdy, ale trochu jinak, než většina politiků tvrdí. Vezměme si třeba Brandýs nad Labem. V únoru tam otevřeli parkovací dům pro 316 aut, přičemž většina nákladů (celkem 140 milionů korun) byla pokryta z evropské dotace – stavba totiž stojí u nádraží, takže oficiálně jde o parkoviště P+R, tedy „zaparkuj a jeď dál vlakem“, i když se dalo tušit, že o parkování u brandýské lokálky zájem nebude. To se po pár měsících potvrdilo a město muselo zlevnit parkovné, čímž vlastně přiznalo, že se investice nikdy nevrátí. Za 140 milionů sice mohli mít v Brandýse posílenou veřejnou dopravu na léta dopředu, ale místo toho peníze vyhodili oknem a nejspíš si do města přilákali ještě nějaká auta navíc, protože dotovat parkování koneckonců znamená dotovat i ježdění autem. V sousedních Čelákovicích, kde lidé vlak opravdu využívají, se také pustili do stavby parkovacího domu, což na první pohled vypadá rozumněji. 97 parkovacích míst ale zabere atraktivní plochu hned vedle nádražní budovy a vyjde na 73 milionů. Počítejte se mnou: na jedno jediné parkovací místo jde z veřejných zdrojů tři čtvrtě milionu korun. Při „motivačním“ denním parkovném 20 Kč by se náklady teoreticky mohly vrátit za 103 let. 97 aut znamená zhruba 130 cestujících, což zaplní pouhou třetinu jedné vlakové soupravy, která tu jezdí každou chvíli. Celé to zkrátka nedává smysl – jenže i když je výstavba parkovišť v podstatě černá díra veřejných financí, pořád jsou za ni politické body. Zatímco bychom potřebovali spíš strop na parkovací místa a za každé nové jedno zrušit, naši starostové a primátoři jsou připraveni udělat z Česka největší a nejdražší parkoviště Evropy.

Kyselá kritika superboháčů! Tak okomentoval francouzský deník Le Monde vítězný snímek 75. ročníku filmového festivalu v Cannes Trojúhelník smutku Rubena Östlunda. Švédský režisér, jenž si pro Zlatou palmu došel za posledních pět let už podruhé, se nebál na Azurovém pobřeží představit výsměch zahleděnosti a pokrytectví těch nejbohatších. Jak trefné právě na jihu Francie! Samotná přehlídka v Cannes je totiž dlouhodobě kritizována pro plýtvání penězi. „Je Cannes před Cannes a je Cannes po Cannes,“ komentují místní nejslavnější filmový festival světa, který se ale koná bez nich. Na projekce se mnohdy dostanou jen „vyvolení“ – profesionálové nebo novináři. Festival je přehlídkou luxusu, značek i celebrit – a Trojúhelník smutku míří prstem právě na tuhle část společnosti a její pokrytectví. Hrstka přeživších ze ztroskotané luxusní jachty zjistí, že jediným, kdo jim může obstarat nějaké jídlo, je uklízečka, která umí lovit ryby. Role se tedy obracejí: z bezmocných se po ztroskotání stávají mocní a superboháčům, oligarchům, modelům nebo influencerům hrozí, že umřou hlady, pokud nebudou poslouchat svou novou „kapitánku“. Östlund jde ale ještě dál. Jeho snímek nekritizuje jen zhýralství, ale i samotný kapitalismus. „Všichni porotci byli po zhlédnutí filmu šokováni,“ pronesl předseda poroty po ceremoniálu. Pozitivně i negativně, prostě je zvedl ze židle. Vyhrát si tedy podle všeho zasloužil.

Příští rok v září by se Týdeník Rozhlas dožil stých narozenin. To je mezi tištěnými periodiky úctyhodné výročí. Slavit se však nebude. Český rozhlas se rozhodl vydávání téměř ze dne na den zaříznout – k 30. červnu týdeník z ekonomických důvodů končí. A nemůže za to nikdo jiný než zrádný vir a válka na Ukrajině. Kupodivu se o tomto kroku nedozvíme z úvodníku, ale z oznámení na čtvrté straně, které nikomu nestálo za to ani podepsat. A není divu, protože jde o pořádný blábol. Píše se tu, že se časopis „potýká s nedostatečným prodejem na volném trhu“. To se však v 21. století obvykle řeší změnou distribuční strategie. Dále jsou čtenáři ujištěni, že do konce června bude časopis o svém obsahu „nadále informovat také na svých facebookových stránkách“. Jako by posluchači, kteří se nepohybují v online světě jako ryba ve vodě, již vymřeli. V Ádvojce dobře chápeme, že vydávání tištěného média je náročné a drahé, ale že by si ho nemohlo dovolit veřejnoprávní médium? Zrušení týdeníku tak vypovídá spíše o nesmyslné strategii Českého rozhlasu než o situaci na „volném trhu“. Přestože je známo, že rádio poslouchají spíše starší generace, posluchači, kteří rádi ladí svou oblíbenou stanici kvůli konkrétnímu pořadu a pomáhá jim v tom tištěný program, mezi priority ČRo zřejmě nepatří.

editorial

...