Aktivistická deprese hrozí všem

S Éricem Fassinem o veřejném mínění, vzdoru a vyhoření

...
#21/2016

interaktivní dokumenty

Dlouho je brzy, najednou je pozdě

S Lenkou Slepičkovou o bezdětnosti a reprodukční medicíně

...

Taky vás miluju

Sladký plod segregace Charles Bradley

...

Proti lidem i přírodě

Přehrada Pěčín jako dar pro betonovou lobby

...

Říká se, že podzim je nejhorší období pro hledání nového bydlení v Praze. Obliba Airbnb, davy studentů a prekariát, stahující se do metropole za lepším živobytím, vyšroubovaly ceny nájmů do astronomických výšin. Když pak člověk na Facebooku vidí poptávku typu „kuřák se psem a kočkou hledá 2 + 1 v centru za deset tisíc se vším všudy“, nezbývá mu než jen s hořkým úsměvem zavzpomínat na dobu ne tak dávno minulou. Prognóz, analýz a kritik pražské bytové situace v poslední době vyšlo dost. A všichni už víme, že lépe nebude. Proto navrhuji následující: Pokud patříte mezi ty šťastnější, kteří mají byt vlastní nebo bydlí v pořád ještě ucházejícím podná­jmu, tak až odložíte toto číslo Ádvojky, zapalte svíčku a vzpomeňte na všechny, kteří měli v životě smůlu a nic nezdědili. Nebo nestihli dost rychle naskočit do vlaku výhodných hypoték. Nebo si jen naivně zamilovali město, které cenami (když už ničím jiným) dohání vysněný Západ. Nic jiného pro ně už letos udělat nemůžete.

Volby se kvapem blíží a občan má stále méně času se rozhodnout, která ze stran kandidujících do sněmovny získá jeho hlas. Pomoci by mu v tom měly předvolební debaty – jenže jejich úroveň je dosti kolísavá. V debatě o zahraniční politice na ČT 24 vystoupily těžké váhy české politiky (ženy opět musely zůstat stranou), provinčnost české zahraničněpolitické diskuse to však nezakrylo. V debatě o migrační politice naprostá většina stran kromě Zelených a Top 09 projevila sebezahleděnost a neschopnost vnímat politiku za horizont českého písečku. O absenci základní solidarity, kterou by člověk u nominálně levicových stran ČSSD a KSČM očekával, ani nemluvě. Zdá se, že sestupná trajektorie, po které se náš stát ubírá, je nevyhnutelnou konstantou a rozjetý vlak odpoutávání se od jádra Evropské unie už nic nezastaví.

Každý spisovatel vám potvrdí, že v momentu vydání si knížky začínají žít vlastním životem. Ten zahrnuje i jejich zevrubnou analýzu. Není výjimkou, že autor, který své duševní úsilí dokázal vybičovat až k finalizaci díla, nesnese následné pitvání ze strany čtenářstva a recenzentů a na kritiku reaguje nepřiměřeně. Takového emocionálního lapsu jsme nyní svědky u Jakuba Horáka, autora humoristické knížky Kočky jsou vrženy. Těžko lze jinak nazvat jeho reakci na recenzi, kterou pro Respekt napsal Petr A. Bílek. Časopis následně uveřejnil Horákovu odpověď, v níž o Bílkovi píše jako o zamindrákovaném recenzentovi, „který se má potřebu ukázat“, a kritizuje Bílkovo údajné elitářství, s nímž prý pohrdá dílem, kterého se „už deset tisíc výtisků prodalo a prodává se dál“. Číst podobné myšlenkové vývody přináší zvláštní druh škodolibého potěšení, které je srovnatelné snad jen s poslechem písniček Marie Pojkarové a podobných exotů z YouTube. Sám Horák je internetová celebrita typu Dominika Feriho. Svou filipikou proti Bílkovi však ukázal, že hranice mezi „smát se s někým“ a „smát se někomu“ může být občas nebezpečně tenká.

editorial

Pokud nemáte děti a nemůžete se rozhodnout, zda si máte jedno či dvě pořídit, aktuálním číslem, jehož hlavním tématem je bezdětnost, vám zřejmě příliš nepomůžeme. Pokud bychom se o bezdětnosti a reprodukci bavili v rovině osobní zkušenosti, není vlastně dialog vůbec možný, nebo...

...
#20/2017

literární kritika

O těle a duši

(Testről és lélekről)

Režie Ildikó Enyediová, Maďarsko, 2017, 116 min.

Premiéra v ČR 21. 9. 2017

Letos na MFF v Berlíně zvítězil snímek O těle a duši, kterým se po sedmnácti letech vrátila k režii někdejší výrazná představitelka magickorealistických tendencí v ...

...

Folklor se valí z televize denně

S Evženem Gálem nejen o maďarské kulturní politice

...
#20/2016

Maďarsko v současné próze

Odmítnout žvanění

Anketa o literární kritice

„Dříve než přistoupíme k otázkám prosperity, musím vás, ač nerad, upozornit na jednu velice nepříjemnou věc. Rozmohl se nám tady takový nešvar. Děti velice často používají sprostá slovíčka. Zejména pak jedno slovo. Je to slovíčko – kapitalismus,“ oznamuje s protáhlou tváří strážce dobrých mravů na srazu střední třídy. „Odkud to přišlo?“ ptá se zděšeně jedna z účastnic. „Od nás to nemají,“ odpovídá strážce. „A to říkají všichni?“ „Všichni. Uhlová taky.“ Investigativní projekt Hrdinové kapitalistické práce Saši Uhlové, který provádí sondu do nejhůře placených zaměstnání u nás, pojmenovává problém už ve svém názvu. Zatímco u jedněch vyvolává nadšení ze záslužné a přelomové novinářské práce, druhých se zmocňuje bezmála morální panika. Slovíčko kapitalismus by se totiž podle nich vůbec nemělo používat, protože patří do slovníku aparátčíků minulého režimu. A když už použít, tak pochvalně. Na tom ostatně něco bude – po finanční krizi, která se táhne od roku 2008, bychom mohli říct: o mrtvých jen v dobrém, protože takovou krizi legitimity jako dnes kapitalismus nepamatuje nejpozději od pádu sovětského bloku.

Těžko byste hledali český film, o kterém se letos diskutovalo víc než o Klusákově „portrétu něžného neonacisty“ Svět podle Daliborka. Potvrdil se známý fakt, že Češi jsou odborníci prakticky na všechno, ať už jde o hokej, problematiku Středního východu nebo dokument. Zvláštní postavení v této debatě mají rozhovory s autorem snímku. Hlavním krité­riem kvality těchto interview je patrně sám fakt, že celebrita byla vůbec ochotna se s reportérem bavit. Průvodním projevem této dětinské fascinace je kladení banálních otázek, které se v každém rozhovoru opakují. Osobně bych historku, jíž Klusák odpovídá na to, jak se k objektu svého dokumentu dostal, dokázal odvyprávět snad i ze spaní. Argument, že s historkou čtenáři rozhovoru nemusí být obeznámeni, neobstojí. Rozhovor má mezi novinářskými útvary zvláštní postavení. Obsažené informace nejsou pro konkrétní útvar jedinečné, spíše by měly kumulativně vycházet z dřívějších rozhovorů a dalších zdrojů. To se učí studenti nejpozději v druhém ročníku žurnalistických škol. Cokoli jiného je plýtváním času novinářů, respondentů a ve výsledku i čtenářů.

Česká vláda v říjnu 2016 přijala usnesení, kterým dala zelenou obchodní dohodě mezi Kanadou a Evropskou unií CETA. Pokus číst jejích 1600 stran jsem po pár hodinách vzdal – je to šroubované, mlhavé. Analýza dopadů? Práce pro několik týmů na roky. Přesto sněmovna smlouvu v září 2017 schválila prakticky bez jakékoli veřejné debaty. Už loni jsem se na ministerstvu financí ptal, zda alespoň ministři četli smlouvu celou. Nikdo prý neví, nicméně se předpokládá, že s jejím obsahem byli z titulu své funkce důkladně obeznámeni. Kým, to řečeno nebylo. Co je na CETA špatně? Ve zkratce to, co na TTIP: devalvace norem ochrany životního prostředí a potravinové bezpečnosti. Dovoz geneticky modifikovaných plodin a chemie, břidlicového plynu a ropy těžené z písků. Ohrožení služeb, místní ekonomiky, bezpečnosti dat, zdravotnictví. Arbitrážní tunelování státní kasy (jak už se stalo u NAFTA). Zkrátka je to trojský kůň s fíkovým listem udržitelnosti…

editorial

„Kritik nejprve musí zjistit, jak to udělat, aby před ním zase povstal nepřítel, povídám, vraťte nám nepřítele!“ volá vesnický písmák Václav Káně, který současné kritiky vůbec nešetří. A my spolu s ním klademe několik klíčových otázek, které mimo jiné souvisí s prov...

...