Mýtus v preambule je ok

...

Ultimáta a výsměch

K bojům o směřování současných uměleckých institucí

...

Touha tvořit světy

Tolkien mezi Středozemí a světem 20. století

...

Řekni „přítel“ a vejdi!

Tolkien coby tvůrce jazyků

...

Jailhouse Rock

Priscilla očima Sofie Coppoly

...

Tereza Semotamová: Radikální potřeby

...

Česká výprava do vesmíru

...

Mělo by být samozřejmostí, že všichni patříme k Diaspoře. Protože tuláci byli stvořeni jako sobě rovní a tuláky jsme všichni – někteří z nás jen necítí potřebu bloudit tak daleko jako druzí. Někdy je však zapotřebí i ty nejsamozřejmější věci zopakovat, jako se to stalo při Deklaraci nezávislosti Diaspory ve středu 26. června v pražské galerii Display. Událost nebyla první svého rázu a nebude ani poslední: představitelé Diaspory – tajemný výbor zběhů a odpadlíků – odmítají násilí, a musí se proto spokojit s neúnavným opakováním. Přestože v okamžiku psaní tohoto textu stále čekáme na uznání nezávislosti Diaspory českými autoritami, předpokládáme, že se tak stane brzy, jelikož nevidíme žádný důvod, proč by právě tento stát měl lpět na představě, že nějaká země musí být něčí vlastí a že tato vlast musí, aby panoval pořádek, získat zpět své ztracené děti a vládnout jim. S uznáním nezávislosti Diaspory ze strany Izraele a dalších států to však může trvat déle. Jak ale stojí v samotné Deklaraci: „Diaspora je trpělivá.“ Jakým způsobem můžete tedy přispět ke zrychlení procesu uznání? Mezi lidmi je až příliš mnoho spících členů Diaspory. Neuvědomují si, že je to pouhá náhoda, že se narodili uvnitř hranic, kde si v současnosti přejí bydlet. Nebo si nevšímají velkých rozporů mezi svými vlastními hodnotami a zákony státu, na jehož území se pohybují. Chcete­-li se stát aktivním členem Diaspory, můžete podat žádost příslušným orgánům. Jak bylo na tiskové konferenci řečeno, podané žádosti nebudou nijak vyřizovány, už samotným aktem podání zakusíte sounáležitost, nebo přinejmenším získáte pocit, že můžete volně existovat a pohybovat se nezávisle na národních státech. A především na těch z nich – nebudeme je zde z pochopitelných důvodů jmenovat –, jež způsobují největší bordel.

Je podvečer a já mířím vycházkovým krokem ze stanice metra Palmovka směrem k tramvajové zastávce Libeňský most. Zapadající slunce mě lehce oslňuje. Kochám se atmosférou místa a pozoruji lidi. Na lavičce polepené reklamními letáky sedí dva zamilovaní lidé. Za jejich zády se tyčí kancelářské budovy nadnárodních korporací, před nimi probíhá rekonstrukce mostu – krásné místo pro letní romanci. Mladá žena tmavé pleti a muž výrazně světlejší se drží za ruce a takříkajíc cukrují. Jsem romantik, a tak přemýšlím o krásách a úskalích mladé lásky. Z krátkého přemítání mě vytrhává objemný plivanec, který mi dopadá pod nohy. Překvapeně zvedám hlavu. Chrchel vyšel z úst muže okolo šedesátky s mírně zarudlým obličejem, v obnošených kraťasech a tričku, s igelitkou v ruce. „Kde to, kurva, žiju, ty vole! Ten svět se už vážně posral! Já bych to postřílel,“ ulevil si a naše oči se na malý okamžik střetly. Poté se ještě jednou otočil k mladému páru. Beze slova jsem překročil plivanec, obešel řečníka a pokračoval dál směrem k zastávce. Místo úvah o mladé lásce se mi nyní hlavou honily nálepky, jimiž bych mohl původce plivance z nenávisti náležitě označit. A nebylo jich málo. Neměl bych zakročit a informovat onoho muže, že jeho věty by mohly být trestné? Po pár metrech jsem naštěstí dokázal nálepkování i občanský aktivismus zahnat. „V jakých podmínkách ten člověk asi vyrůstal? Daří se mu dobře? Z čeho má strach, rozhodí­-li ho zamilovaný etnicky smíšený pár? Není osamělý? O čem bychom spolu asi hovořili, kdyby byl mým klientem v kontextu psychoterapie?“ ptal jsem se sám sebe a snažil se zlost transformovat ve zvědavost. I v kruzích toužících po vzájemném respektu, rovných podmínkách a spravedlivé transformaci lze zaslechnout příliš rychlé odsudky. Možná bychom měli začít více reflektovat naše řeči o „dezolátech“, „náccích“, „rasistech“ a „xenofobech“. Pokud se my sami nezbavíme rigidního, stereotypního uvažování o druhých, jak asi může dopadnout naše volání po otevřené společnosti?

Takzvanou euroamerickou civilizací obchází strašidlo. Je to strašidlo estrogenizace mužů, které vzdorují poslední machističtí mohykáni – u nás třeba hranatý Filip Turek. Výčet spouštěčů tzv. krize tradiční maskulinity by přesáhl délku této glosy, proto se zastavme jen u hlavních viníků: očekávatelně jimi jsou ženy, resp. feministky. Jako by emancipace žen automaticky vedla k degradaci mužství, jako by mužnost nebyla myslitelná bez nadvlády jednoho pohlaví nad druhým. Podle komentáře Terezy Šimůnkové, jenž se odvolává na několik výzkumů, je vedlejším viníkem i hormonální antikoncepce, která u žen způsobuje, že „odmítají tradičně maskulinní a dominantní mužské typy“. Pomocí těžko uvěřitelného oslího můstku Šimůnková dovozuje, že možná právě proto Turek bodoval spíše u mužského elektorátu. Že jej ženy zřejmě nevolily bez ohledu na to, zda antikoncepci berou, či nikoli, autorku netrápí, důležité je zkrátka vzdorovat „feministickému mýtu o ovládání a utlačování“. Na pomoc si bere také psychogynekoložku Helenu Máslovou, která je známá třeba tím, že varuje před epidemií neplodnosti – navzdory údajům českých i světových zdravotnických organizací. Zženštilost se u současných mužů údajně projevuje i fyzicky, chybí jim totiž „široká brada, někdy s důlkem, výrazná čelist, prořezanost, tvrdost, definovatelnost“. Aby toho nebylo málo, někteří „mají dvojky prsa“ (zde se taktně přehlíží, že největší prsa lze spatřit na kulturistech se slabostí pro steroidy, o nichž se ví, že plodnost ani potenci nezvyšují). Tady už se ovšem pomalu, ale jistě ocitáme na eugenické stezce, jež vede přímo k ideálu mužství, jak si jej představovali v nejrůznějších totalitách. Pokud by vás zajímalo, jak podle obránkyň „tradiční maskulinity“ vypadá opravdivý muž, vězte, že třeba jako Jiří Paroubek nebo Mirek Topolánek. Možná je opravdu nejvyšší čas porozhlédnout se po nějaké nové maskulinitě…

editorial

...
#13/2024

proměny

Příliš jednoduchá spravedlnost

Sociální drama Saint Omer

...

Opičáctví, co lechtá každého

Kafkovy prekérní situace a věda o přízracích

...

Liberální únos

Tragédie polské levice

...

Nemrtvé paláce kultury

Velká kniha o kulturních domech v Československu

...

Hlavně jděte k volbám?

...

Franz Kafka sedí v loďce, jeho přítel Max Brod vesluje. „Podívej, pán se chce zabít,“ poznamená Kafka, zatímco soustředěně pozoruje muže, který stojí na zábradlí mostu. Scéna zachycující upřímné zaujetí situací sebevraha je jedním z mnoha momentů šestidílné německo­-rakouské minisérie Kafka, jež vykreslují spisovatele v přesných detailech, a přitom se vyhýbají klišé životopisného žánru. Seriálový Kafka není žádný výstřední génius, herec Joel Basman ho ztvárňuje jako skromného a empatického muže, obvykle toho nejtiššího ve společnosti, ale také jako člověka, který umí jednat velmi pragmaticky, je­-li k tomu donucen situací – takové jednání ho ovšem příliš nezajímá. Podle scénáře, na němž se podílel literární historik Reiner Stach, autor trojdílné kafkovské monografie, vzniklo nápaditě zrežírované a suverénně vyprávěné dílo, při jehož sledování jsem si rekapituloval tuzemské pokusy o „quality TV“. Stačí si vzpomenout třeba na seriál Božena, kde literáti zkoprněle recitují repliky jako z učebnice pro druhý stupeň základní školy. Zatímco německého Kafky se chopil scenárista, který se mu věnoval osmnáct let, pro tuzemský snímek Franz, jehož premiéra je naplánovaná na příští rok, si režisérka Agniezska Holland vybrala Marka Ep­­steina. Ten se vyznačuje tím, že doposud nenapsal žádný opravdu dobrý scénář, a jak sám přiznává, o Kafkovi vůbec nic neví. „Spíš jsem přemýšlel, proč bych to měl psát já,“ popisuje v rozhovoru pro Respekt svůj údiv, že jej Holland oslovila. První verzi scénáře prý napsal jako drama vystavěné kolem spisovatelových milostných příběhů. Režisérka mu ji však hodila na hlavu s tím, že to chce punkovější přístup. Prozatímní indicie jsou vskutku neradostné, a tak závěrečné slovo raději nechme Epsteinovi: „Říkal jsem si, že kdyby se sešly všechny filmařské zázraky, nemusí tohle spojení dopadnout špatně.“

Minimálně poslední dekádu je častým tématem nejrůznějších debat, publicistických článků, vědeckých studií i uměleckých děl krize maskulinity. Společnost se v problematice genderu výrazně posunula, stále však existují lidé, kteří se domnívají, že krizi maskulinity nezpůsobují genderové stereotypy, ale ti, co na ně upozorňují. Ukazují to i reakce na kauzu Dominika Feriho, odsouzeného k tříletému nepodmíněnému trestu za znásilnění. „To bude super, když budu mít přítelkyni, budeme spolu deset let chodit a já se s ní rozejdu a ona mě nahlásí, že jsem ji celých deset let každý den znásilňoval. Důkazy nejsou potřeba, jdu si sednout. Paráda, takhle to prosím vypadá, když je nějaké pohlaví diskriminováno.“ Když něco podobného čtete, snadno začnete pochybovat o tom, jestli v našem přemýšlení o maskulinitě a femininitě k nějakému progresu vůbec dochází. Pokud se ale doopravdy vrátíte zpět – například tak, že si pustíte kterýkoli akční film z osmdesátých let –, uvědomíte si, že to, co dnes většina lidí považuje za výstřelky, byla tehdy norma. Já jsem před nedávnem v kocovině zhlédl snímek Predátor s Arnoldem Schwarzeneggerem a od začátku jsem musel myslet na to, jak dlouhou cestu jsme ušli. Přišlo mi, že dnešní mladá generace by snadno mohla nabýt dojmu, že jde o parodii, neboť mix šovinismu, sexismu a xenofobie, jejž film od prvních minut servíruje, je z dnešního hlediska těžko pochopitelný. „Vy jste ale banda teplejch kreténů, tohle z vás udělá v posteli pořádný tyranosaury – jako jsem já,“ říká jedna z postav během úvodního transportu do akce, v sekvenci, v níž se sice nic neděje, ale testosteron z obrazovky přímo stříká. Zajímavé je, že titulní „predátor“, fyzicky i technologicky extrémně dobře vybavený návštěvník z kosmu, skupinku amerických vojáků nejprve pouze pozoruje a vraždit začne teprve poté, co jeden z hrdinů odvypráví sexistický vtip týkající se příliš velké vagíny. A můžete hádat, kdo umře jako první… V narážce na zmíněný vtip lze konstatovat, že mezi koncem osmdesátých let a dneškem se naštěstí rozléhá opravdu velká propast. Opravdu velká propast… Ne, neříkám to dvakrát, to je jenom ozvěna.

Není to tak dávno, co každodenní součástí venkovského koloritu bylo vykrmování prasat v drastických podmínkách samovazby v těsném chlívku, připoutávání psů řetězem k boudě, topení čerstvě narozených koťat či trávení nejrůznějších divokých zvířat pesticidem karbofuranem. V průběhu pár desítek let byl karbofuran zakázán Evropskou unií, ze psů a koček se staly zbožštělé součásti interiérů a vepře i ostatní užitková zvířata chováme v koncentrácích, které nejsou tolik na očích. Každodenní venkovský sadismus, ona sůl země, která člověku dává zakusit jeho vítězství nad přírodou, však zdaleka nevymizel. Nacházíme ho v méně nápadných detailech, jež jsou ovšem všudypřítomné: kde není asfalt nebo štěrk, tam jsou sterilní anglické trávníky, kde zůstal plevel, tam se pravidelně vrací zahrádkář a stříká ho dosud bohužel nezakázaným rakovinotvorným herbicidem glyfosátem. Nad tím vším se tyčí torza stromů „ošetřená“ samozvanými arboristy (rozuměj kýmkoli, kdo má k dispozici plošinu a motorovou pilu), protože co kdyby některá z větví spadla na auta, která pod nimi parkují? Čest výjimkám, ale procházky českou krajinou jsou často velmi smutnou přehlídkou přízemnosti, nevkusu a absence fantazie. Za agresivní potřebou kontrolovat každý relikt staré kulturní krajiny se přitom skrývá definitivní odtržení od přírody – málokterý venkovan si ji dnes dokáže představit jinak než jako kompozici z katalogu Hornbachu. V duchu tak společně s Master’s Hammer pronáším kletbu: „Chlap, kterej porazí posvátnej strom, / pomalu zešílí a do roka zemře. / Až vychladne jeho prach, / po záhadných chorobách / na dementní potomstva / padne kletba sodomstva. / Nespočine po smrti, / svědomí ho rozdrtí.“

editorial

...