Čas běží, a tak si letos na jaře můžeme připomínat jedno hořké desáté výročí za druhým. V dubnu 2014 začal na východní Ukrajině vojenský střet, který trvá dodnes. Druhého května přišly o život desítky lidí při požáru Domu odborů v Oděse, 12. května v Doněcku požádali o připojení k Rusku – a po letech se dočkali. Ruská federace násilně inkorporovala nejen Doněck a Luhansk, ale i většinu Záporožské a Chersonské oblasti, kde o to ani před deseti lety prakticky nikdo nestál. Jakpak je tam na jihu asi dnes? Vzpomínám na Heničesk, kde jsme se kdysi s kamarády koupali v mělkém Azovském moři, na sušené ryby z nádraží v Melitopolu, na písečné duny u Chersonu. Věrohodných zpráv z okupovaných území je málo, a tak namátkou projíždím lokální telegramové kanály. Filiálka státostrany Jednotné Rusko pro Chersonskou oblast nafotila kufr osobního auta naložený knihami: „Pomáháme knihovnám vzdělávacích institucí zbavit se škodlivé a lživé literatury, která byla dříve tak aktivně šířena pod rouškou evropské integrace.“ Melitopolský okresní přednosta z Jednotného Ruska postuje rozkvetlé záhony, Putina, opravy vodovodů nebo video z návštěvy moskevské baletky a „odbornice na kulturu“, která přijela učit děti ruské lidové tance. A prostřednictvím Junarmije, „všeruského dětsko­-mládežnického vojensko­-vlasteneckého hnutí“, pokračuje i militarizace ukrajinských dětí. „Řady Junarmějského bratrstva v Heničeském ­okruhu doplnili novobranci,“ dočítám se. „V Den Ná­­rodní gardy Ruska se v Novogrigorjevské škole konal slavnostní ceremoniál přijetí mládeže do řad Junarmije.“ Na fotkách vidím veterána sovětské invaze do Afghánistánu, jak promlouvá k šesti hubeným klukům v mikinách a dvěma holkám, seřazeným podle výšky. Ceremoniál se evidentně odehrává v učebně angličtiny, na stěně sice svítí čerstvě namalovaná silueta Kremlu a ruské slogany, ale je tu také velký nápis „I ♡ English“, a dokonce i vlaječky Británie a USA. Pod nástěnkou „English everywhere“ visí na zdi papíry formátu A4 a na každém je vytištěné jedno slovo: „When – you – close – your – eyes – and – think – of – peace – what – do – you“. Chybí „see“, ale i kdyby nechybělo, stejně by to celé nedávalo smysl. Když zavřu oči a pomyslím na mír, nechci, aby vypadal takhle.

Neoficiální facebookové stránky obcí a městských částí jsou kapitola sama o sobě. Stojaté vody zbraslavského kanálu v posledních týdnech rozhýbala kauza Pepina. „Zachraňme zbraslavskou Pepinu!“ – tak zní název petice, jež si klade za cíl zabránit odstřelu samice prasete divokého, která za poslední roky přišla o zbytky své divokosti, a tím prý ohrožuje své lidské sousedy. Většina Pepininých fanoušků prý bachyni bezpečně pozná; podle některých na Zbraslavi žije už šestnáct let, je úplně ochočená a nechá se krmit dokonce i se svými selátky po boku. Kdyby byla odstřelena, zavládla by údajně v prasečí smečce anarchie, prasata by ztratila všechny zábrany a teprve pak by obyvatelé Zbraslavi poznali, co takový divočák umí. Zbraslavané ochočené prasnici přisoudili status prostřednice mezi světem lidí a lesní divočinou. Skeptici ovšem tvrdí, že se v roli Pepiny v průběhu let vystřídalo hned několik bachyní a pod jednu její fotku nějaký kverulant dokonce napsal, že mu připadá spíš jako Pepa. Podle příspěvků se zdá, že návštěvníci zbraslavského Lidlu se s Pepinou potkávají skoro denně. Zatímco místní milovníci zvířat ji drbou za ušima a krmí mrkvičkou, přespolní se bojí vylézt z auta a volají Městskou policii. Ta naštěstí místo nahánění divočáků uklidňuje volající tím, že prase není nebezpečné, je to jen „naše Pepina“. Zastánci odstřelu jsou, zdá se, v menšině. Nakonec i radnice, která byla označena za iniciátora této akce, se ozvala, že nic takového neplánuje. Konspirátoři nicméně tuší, že jde o krycí manévr – Pepinu se chystají odprásknout tajně, stejně jako kdysi její dceru. Včera jsem se vypravila ve večerních hodinách směrem k Lidlu s nadějí, že se mi konečně poštěstí potkat místní celebritu tváří v tvář. Zatímco jsem nesměle pomlaskávala v křoví, pozorovala jsem černé siluety lidí mířících do světla na velký víkendový nákup. Kolik z těch, kteří brojí proti zabíjení místních divočáků, nepohrdne nasekanými kousky těl nebohých pašíků, kteří neměli to štěstí, aby si ochočili své lidi?

editorial

...
#08/2024

globální logistika

6,1 m × 2,44 m × 2,59 m = 38,5 m3. Tak zní jedna ze základních rovnic současného světa. Jde o délku, šířku, výšku a objem standardizovaného kontejneru. A pokud chápeme modernitu jako směřování k maximální efektivitě a kalkulovatelnosti, pak je jednotka TEU, odpovídající jednomu …

Když jídlo pluje po světě

Na vlnách rozvratu potravinového systému

...

Pamflet psaný vlastní krví

Vyhoření Petra Šestáka

...

Zodpovědnost, ze které se nevylžeme

...

Potrat v ústavě! Historický moment! Přepisujeme dějiny! – tímto způsobem se psalo o průkopnickém článku ústavy Páté republiky ve francouzských médiích. Francie se stala první zemí na světě, která má právo na potrat zapsaný ve svém ústavním řádu. Interrupce je tak absolutní právo a může ji podstoupit každá žena bez ohledu na vyznání nebo sociální status. A žádná žena za to nemůže být souzena nebo penalizována. Bouřlivé ovace přišly zejména po konečném hlasování ve francouzském Senátu. Čekalo se, že většinově pravicový a vůči potratům zdrženlivější Senát bude přehlasován Národním shromážděním. To se nakonec nestalo a i v Senátu měl návrh mimořádně vysokou podporu. Až překvapivě umírněná byla reakce Francouzské biskupské konference. „Vzali to celkem v klidu,“ shodujeme se s kolegou poté, co její prezident Éric de Moulins­-Beaufort vyzval v tzv. potratovém týdnu (kdy byl potrat oficiálně se vší pompou zapsán do ústavy, k čemuž došlo příznačně 8. března) všechny věřící k půstu a modlitbám. A zopakoval, že církev bude nadále podporovat život od jeho vzniku a poskytovat pomoc těhotným ženám v těžké životní situaci, aby nemusely interrupci podstupovat. Modlitby by se podle sboru katolických biskupů měly vztahovat zejména k tomu, aby lidé měli chuť do života a k plození. Biskupové by si také přáli větší institucionální podporu matkám i dětem. Možná kdyby katolická církev změnila názor na antikoncepci, nebylo by pak zapotřebí hovořit tolik o potratech. Místo toho se pořád dokola řeší jen následky, nikoli příčiny otěhotnění. „Ale vlastně je to takhle OK,“ říká kolega, „taky by mohli vyhrožovat peklem.“

Občas o sobě slýchám, že jsem kočičí člověk. Co to znamená? Kočičí lidé jsou ve stejnojmenném americkém snímku z roku 1982 zobrazeni jako zvláštní člověčí druh. Vyznačují se tím, že se po sexu promění ve velkou kočkovitou šelmu, a aby se mohli vrátit do lidské podoby, musí zabít člověka. To se mi neděje, ale stávají se mi jiné věci. Před lety jsem narazil na článek o jisté veterinární klinice v Dublinu, která nabízela zaměstnání, jehož náplní nebylo nic jiného než mazlit se s kočičími pacienty. Občas sním o tom, že takovou pozici zastávám – zpravidla ve chvílích, kdy mi moje vlastní práce přestává dávat smysl. Bylo by pěkné mít možnost vrátit těm malým šelmám to, co ony dlouhodobě poskytují mně. A poskytují mi toho opravdu hodně: uklidňují mě, vysávají ze mě nemoci i splín a střeží můj spánek, z nějž se pro mě za léta práce v novinách stala možná nejsmysluplnější – a přitom tak nesamozřejmá – životní náplň. I u nás existují kliniky, jež se specializují na léčbu koček, ale zaměstnání spočívající v mazlení podle všeho žádná z nich nenabízí. Poptávka je po dobrovolnících v útulcích, ale já sním o práci, která by mě dokázala uživit, navíc se bojím, že bych si bral kočky z útulků domů – nerad bych, aby mi moje kočičí posedlost přerostla přes hlavu. Další možnost je živit se hlídáním koček: na jednu nabídku jsem nedávno narazil, ale musel bych být zaměstnaný na plný úvazek, jezdit po Praze na skútru a posílat majitelům videa, jak jejich mazlíčkům kroužím kolem hlavy mávátkem. A nechci si ani představovat, jaké následky by pro mě měl syndrom vyhoření v takovémto zaměstnání. Asi tedy budu ještě chvíli korigovat texty a s kočkami se mazlit ve volném čase. Moje současné dvě kočky jsou koneckonců přítulné ažaž. Jedna dokonce natolik, že mě nedávno v noci málem zardousila. Zdál se mi sen, v němž jsem byl zamotaný do jakýchsi textilií a nemohl jsem se nadechnout. Urputně jsem se snažil vysvobodit, už jsem to začínal vzdávat, a vtom jsem se probudil a zjistil, že mi na krku leží kočka. I tohle se může stát kočičím lidem. A já, přestože nejsem tak sexy jako Nastassja Kinski ve zmíněném filmu, se k nim počítám, protože malým kočkovitým šelmám věnuju občas až přehnanou pozornost. Ale útoky Hamásu ze 7. října 2023 odsuzuju, to jen aby bylo jasno…

Velké pivovary hledají cesty, jak oslovit zákazníky holdující spíše osobitějším portfoliím řemeslného pivovarnictví. Budvar dělá kolaborační várky s minipivovary, Plzeňský Prazdroj si ve svém areálu v budově bývalé elektrocentrály před čtyřmi lety založil rovnou vlastní minipivovar Proud. Ten uvařil zhruba čtyři desítky piv rozmanitých stylů, která navzdory technologickému a finančnímu zázemí velké korporace na tuzemské pivní scéně vzbudila vesměs spíše rozpaky. Kvalita přinejlepším průměrná, odpovídající rádoby hravým názvům jako TheMže nebo Soutock. Patnáctiletým zákazníkům v roce 2001 by to možná přišlo vtipné. Škoda, že taková cílovka nemůže produkty od Proudu legálně konzumovat. Pokud se po celou dobu existence Proudu vedly debaty o tom, nakolik vůbec mají sládková Lenka Straková a její kolega Martin Škoda volnou ruku vařit pivo bez dohledu korporátního dozoru, poslední tah Plzeňských ukázal, že na prvním místě je jednoznačně marketing. V tichosti značku Proud Strakové a Škodovi odebrali a pod stejným logem uvařili ve velkém objemu produkt označený jako „moderní ležák z Prazdroje“. Mok odpudivé světlé barvy v čiré průhledné lahvi svým vzhledem připomíná levné mexické ležáky, kvůli použití blíže nespecifikovaných aromat ovšem v chuti zaostává i za nimi. Reklamní kampaň provázející tento nápoj s nižším obsahem alkoholu (3,9 procenta) evidentně cílí především na mladé. Těžko říct, co je na tom nejsmutnější. To, že pivovar, který v roce 1842 definoval, co je to ležák, nyní vyrobil parodii tohoto pivního stylu? Že se tuto parodii snaží vnutit nejmladším konzumentům s tím, že jde o něco lepšího a modernějšího než „obyčejná piva“? Nebo způsob, jakým se v Plzni otočili zády k lidem stojícím za původním Proudem? Z toho se mezitím stala Elektrárna a může se pod novým názvem pokusit vykročit z průměru. Dokud zase nějaký korporátní rozmar nezavelí jinak.

editorial

...