Vladimir Iljič Lenin byl houba. Tak zněl závěr seriózně působícího a dodnes virálního pořadu, který v květnu 1991 odvysílala leningradská televize. Hudebník a herec Sergej Kurjochin v pracovně plné knih mluví s moderátorem nejprve o původních obyvatelích Mexika, peyotlu, lysohlávce aztécké, ale také o surreálných výjevech z Říjnové revoluce. Od Carlose Castanedy pak přejde k halucinogenním účinkům muchomůrky červené a úryvku z Leninova dopisu Plechanovovi: „Včera jsem se přejedl hub, cítil jsem se znamenitě.“ A jelikož „je dokázáno, že u člověka, který pojídá muchomůrky, se houba postupně stane jeho vlastní bytností“, byl Lenin houba (a navíc prý i rádiová vlna, jak se můžete přesvědčit – na YouTube najdete i verzi s anglickými titulky). Přestože Kurjochin občas stěží zadržoval smích, spousta lidí tehdy vzala pořad vážně – v Sovětském svazu byli zvyklí, že se v televizi ukazuje to, čemu se má věřit. Recesista Kurjochin nejspíš nesledoval žádné politické cíle, i když se těsně před svou smrtí v roce 1996 stačil s Eduardem Limonovem a Alexandrem Duginem přidat k nacionálním bolševikům – i to ale tehdy ještě mohlo být jakžtakž vtipné. Co kdybychom ale pořad vzali vážně dnes? Je známo, že v současné kremelské ideologii představuje Lenin záporáka. Nejde jen o to, že tři dny před spuštěním ruské invaze označil Putin Lenina za „autora a architekta Ukrajiny“. Houby jsou především rozkladné, a ať už Lenin nastolil cokoli, v první řadě dokázal taktickou prací úspěšně rozložit carské impérium. A rozkladu se Putin krutě brání, tak jako před ním jeho oblíbení Romanovci a Stalin. Mimochodem, Lenin byl navíc doložitelně vášnivý houbař, kdežto mykofobní Putin vyrazil na houby jen párkrát, aby ho vyfotili. Co když byl Lenin houba – byť ke konci poněkud červivá –, která vyrostla z podhoubí touhy po spravedlivé společnosti? Takové antiimperiální mycelium vydrží v podzemí velmi dlouho a nikdo shora nevidí, kam až sahá. Když Lenin začal dávno před revolucí vydávat časopis Jiskra, dal mu motto „Z jiskry vzejde plamen“. Ano, ale jiskra tím zaniká a plamen se vyčerpá nebo ho někdo uhasí. Zato z podhoubí vzejde houba vždy znovu – jen co nastanou aspoň trochu příznivé podmínky.

„Tak si vyber: fašismus, nebo nacionalismus?“ dělá si legraci Alexis, který je botanik a nemá daleko k ultralevicovým hnutím. Trochu přehání, ale ne zas tak moc. Půlka francouzské populace má ještě v hlavě svou volbu „menšího zla“ při loňských prezidentských volbách, v nichž Emmanuel Macron „o prsa“ porazil Marine Le Pen. Staronový prezident se tak udržel v úřadu, přestože během svého prvního funkčního období mnohé své přívržence zklamal sociálně necitlivou politikou. Další volby budou až za čtyři roky, už teď se ale začínají hlásit zájemci o trůn. V polovině srpna svou kandidaturu připustil současný ministr vnitra Gérald Darmanin. Politik, kterému za poslední roky, kdy si drží palác Beauvau, stouplo sebevědomí do astronomických výšek, sice v červenci ostrouhal, když nebyl jmenován novým předsedou vlády (Élisabeth Borne měla namále, nakonec si ale premiér­ské křeslo udržela), rychle se však oklepal a představil svůj ambiciózní plán. Ministr proslulý až obsedantní láskou ke všem typům policejních složek je pro většinu svých odpůrců hlavní příčinou zvyšujícího se násilí a hlavně dramatického nárůstu používání střelných zbraní ze strany policie. Sám Darmanin nemá k násilí daleko: v minulosti byl obviněn ze znásilnění a z toho, že si vynutil sex za protislužby. Obvinění ho sice zprostili, nicméně pro feministické kolektivy, jako je třeba Nous Toutes, nadále zůstává agresorem. Chráněnec Emmanuela Macrona se dočkal podpory i od podobné nátury, bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho. „To je úroveň!“ valí oči Alexis. „Jen si to představ: ve druhém kole Darmanin versus Le Pen! To bude horor!“

Můj syn trávil kdysi velkou část svého volného času tím, že sledoval na YouTube, jak někdo jiný hraje počítačovou hru. I když jsem si zvykl na to, že zkrátka existují věci, kterým už asi nikdy zcela neporozumím – a nutně to neznamená, že bych je měl zatracovat –, docela mě to tehdy štvalo. Přišlo mi to příliš pasivní, mnohem radši bych byl, kdyby sám pařil. To jsem ještě nevěděl, že jednou si budu čas mezi redigováním a psaním textů krátit sledováním houbařských youtuberů a sám budu čelit nechápavým pohledům a otázkám přátel, kteří mají vcelku oprávněnou starost o mé duševní zdraví. Jedna věc je navyšování hráčských skills hltáním videí nejslavnějších gamerů, ale virtuálně brouzdat po lese s lidmi, kteří prostě jenom sbírají houby? To se zdá už trochu na pováženou. Brzy jsem zjistil, že jsou různé druhy „houtuberů“, a ne všechny jsem si tolik oblíbil. První skupinou jsou „instahoubaři“, mezi něž řadím třeba oblíbenou Šumavskou Houbičku. Mám z nich podobný pocit jako z herců, kteří na divadle přehrávají, a do lesa bych s nimi nejspíš nešel. Další jsem překřtil na „Homolkovy“. To jsou případy, kdy videa sice obhospodařuje jeden člen rodiny, ale více či méně dobrovolnými aktéry se stávají všichni zúčastnění včetně dětí. I když mám děti rád, jejich výskyt v houbařských videích bych zakázal. Skutečné zalíbení jsem našel až v kanále Hríbari ze Záhorá Andreje Macka, který spíše než sbírání hub zachycuje jejich lov. V jeho videích to ale působí, že se houby chtějí nechat ulovit, a každý nový přírůstek jako by Mackovi prozrazoval, kde se schovává další. Už chybí jen to, aby mu houby skákaly samy přímo do košíku. Když přidáme záhorácký dialekt, který mě vždy fascinoval, a protagonistovu bezprostřednost, získáme perspektivu, jakou jiná houbařská videa postrádají. Je to velmi funkční placebo, asi i proto, že v poslední době slýcháme málo tak potěšujících sdělení, jako je Mackovo „Lude, vidíte ho tam, hnedáka, dubáka!“.