Něžné nechutnosti

Lisa Hanawaltová mezi komiksem a animací

...
#11/2019

adult animation

Překonávat vlastní nelidskost

S Alenou Wagnerovou o odboji, socialismu a emancipaci

...

Křesťan a socialista

O filosofickém myšlení Ladislava Hejdánka

...

Zatímco jinde stačilo před hospody nebo kavárny postavit pár stolků a židlí, v historickém centru Prahy otevření restauračních zahrádek 11. května vyvolalo čilý stavební ruch. Malé náměstí na Starém Městě pražském pokryla mohutná pódia, zeleň v květináčích, pravidelně rozmístěné koule osvětlení a masivní slunečníky – to vše je zárukou toho, že si budete moci dát pivo za sto dvacet korun bez přílišného kontaktu s náhodnými kolemjdoucími. Za tu cenu koneckonců máte nárok na trochu soukromí. Turistů ale letos podle všeho moc nebude, a tak je otázka, kdo a v jakém počtu bude na těchto bytelně zbudovaných záborech veřejného prostoru hřadovat. Zatímco obchody se suvenýry nabízejí Pražanům „totální výprodej“ bábušek, restaurace se po letech, kdy je to ani nenapadlo, náhle snaží nalákat místní, a tak se ceny poledních hotovek propadly o několik tříd dolů. Namístě jsou ovšem obavy, že po návratu turistů staroměstští podnikatelé ztratí zájem o místní zákaznictvo stejně rychle, jako jej nabyli.

„V Petrkově je vše a navždy ztraceno,“ rozplamenil se v anketě Respektu o tom, zda by stát měl koupit od dědiců známý Reynkův zámeček, spisovatel Václav Vokolek. A ke své bojovné lamentaci přizval literárního editora Jana Šulce, podle nějž „je to tak příšerné“, že ho „z toho mrazí už dva dny“ – nejradši by tam prý zřídil „bordel“. Uražené krasoduchy ovšem neranil bídný stav rozlehlé nemovitosti, která je nyní na prodej, protože její správa není v silách běžného člověka. Nažhavila je skutečnost, že Reynkovi dědicové interiéry venkovského sídla uzpůsobili – obyčejnému rodinnému životu. Na fotkách v katalogu realitní kanceláře skutečně vidíme jiné kulisy, než když křehoučkého vysočinského básníka fotila na sklonku šedesátých let Dagmar Hochová. Jenže v půlstoletí starém obrázku se bydlet nedá a známkou duchovních hodnot nejsou ani otřískaná kamna, ani koťata hopkající po kuchyňském stole. Dodejme, že propírat veřejně domácí vkus jiných je na úrovni pavlačového kádrování a že Bohuslav Reynek žádné apokalyptiky, majetnicky střežící jeho bezmála světecký kult, nepotřebuje.

Nejvzývanější bůh současného urbanismu má jméno „město krátkých vzdáleností“. „Nákupy, práci, zábavu, vše pořídíte v klidu do patnácti minut, aby bylo město přívětivé pro lidi,“ vysvětlují zaníceně urbanisté. „Takové Vinohrady mít všude,“ zasní se architekti. Jdu se tedy projít po Korunní a místo původních obchodů se nemůžu dopočítat ekodesignových showroomů. Cestou k Českému rozhlasu mám možnost nechat se ostříhat v pěti barbershopech. A centrum proměnila pandemie už v úplné město duchů. Jedu radši domů. Vystoupím na Strašnické a na pěti stech metrech k domovu míjím dvě pekárny, tři drogerie, hodinářství, papírnictví, dvě řeznictví, domácí potřeby, kadeřnictví, optiku, lékárnu, asi patery potraviny a několik hospod. Chodník je plný – vyhýbám se důchodcům, tramvajákům a asijským prodavačům. Romští a ukrajinští dělníci křičí přes celou ulici a SK Bušírna chrlí ze dveří malé osvalené postavy s pitbuly. Dokonce i pár černochů tu máme! Prošly snad Strašnice faceliftem pod taktovkou Institutu plánování a rozvoje nebo studia Zahy Hadid? Ne, jen se tu nikdy moc nezvedly nájmy a neuhnízdil se tu žádný kulturní spasitel. Takhle jednoduché to je, milí městští plánovači, s vaším vysněným „funkčním městem pro lidi“. Místo přebujelých metropolitních plánů by možná stačilo víc prosazovat dostupné bydlení pro všechny.

editorial

Nedlouho po oslavách výročí konce druhé světové války, které provázely poněkud neuvěřitelné mediální kauzy, se v tomto čísle zaměřujeme na československý protinacistický odboj. Jak se ukazuje, i zde platí banální fakt, že dějiny píšou vítězové – a také že ledacos podstatného nám stále …

...
#10/2020

současná polská literatura

Písek ve vzduchu

...

Kde jinde se večer setkat?

S Jiřím Vinopalem o tradiční české hospodě

...
#10/2019

hospody

Rozhněvaný ročník „osm čtyři“

Několik slov o polské literatuře nového milénia

...

Řád nemoci – nová normalita

...

Jedna pandemie u nás, zdá se, končí, další pokračuje a sílí. Virus sucha nenapadá člověka přímo, ale skrze vodní plochy, půdní zásoby a koryta řek. Na rozdíl od koronavirové katastrofy v jeho případě nemusíme odpovídat na většinu otázek bezmocným „vlastně vůbec nevíme“. Víme totiž naprosto přesně, odkud se bere, jak se chová i jak se situace bude dál vyvíjet. V Česku už teď chybějí stovky litrů vody na metr čtvereční. V posledních dnech sice trochu zapršelo, ale během blížících se letních veder se vše zase vypaří. Příčina? Sucho je nepříjemnou externalitou hospodaření, kterému vládne ekonomický zisk – ať jde o zemědělství, průmysl nebo třeba cestování. Letošek bude nejsušším rokem za posledních pět set let, můžeme si však být jisti tím, že v budoucnu na něj ještě zavzpomínáme se slzou v oku jako na dny vodního blahobytu. Tedy pokud naše tělo bude vůbec ještě schopno v extrémním suchu nějakou tekutinu vyprodukovat.

To, že kontroverznímu brazilskému prezidentovi Jairu Bolsonarovi klesají preference, se ví již od nezvládnutých požárů v amazonském deštném lese v září 2019. K tomu se přidávají další mezinárodně ostře sledované nedemokratické kroky, jako podpora ilegálních těžařských společností, objednaná vražda opoziční političky Marielle Francové či ignorování práv původního indiánského obyvatelstva nebo LGBT komunity. Bolsonarovu popularitu samozřejmě snižují i výrazné ekonomické problémy země a kulminující a ze strany státu téměř neregulovaná epidemie koronaviru, která zatím způsobila smrt téměř šesti tisícům Brazilců. V posledních dubnových dnech ovšem brazilský prezident rozpoutal obří politickou krizi, která mu pravděpodobně zlomí vaz. Jeho rodina se dostala do hledáčku vyšetřovatelů pro podezření ze zpronevěry. Deník Folha de S. Paulo doslova hovoří o tom, že jeho syn Flávio měl coby senátor ve státě Rio de Janeiro dohlížet na praní špinavých peněz a mít vazby na zločinecké gangy. Bolsonarovým politickým katem by mohl být Sérgio Moro, který kvůli neodůvodněnému odvolání policejního prezidenta, jenž byl posléze nahrazen Bolsonarovým přítelem Alexandrem Ramagemem, rezignoval na post ministra spravedlnosti. Bývalý soudce Moro je široce respektovanou a veřejně velmi známou postavou. V minulosti vyšetřoval korupční kauzu, která skončila obviněním a zatčením vysoce postavených politiků, včetně dvou bývalých prezidentů Michela Temera a Luise Luly da Silvy, a vedla k odvolání tehdejší hlavy státu, Dilmy Rousseffové. Kauza Mora v zemi proslavila jako zarytého bojovníka za spravedlnost. Moro se v současnosti nemůže smířit s tím, že Bolsonaro se pokouší mařit policejní vyšetřování členů své rodiny. Ať již jeho výsledek dopadne jakkoli, získat Brazilce zpět na svou stranu bude pro prezidenta obtížné. Průzkumy ukazují, že většina obyvatel věří v pravdivost Morova obvinění a více než polovina si pak myslí, že by Bolsonaro měl odstoupit. Jak napsal již 29. dubna americký deník Washington Post, je těžké dělat populistickou politiku, když jste nepopulární.

Všechno sice ještě může být tisíckrát jinak, ale dosavadní vývoj pandemie přece jen vyvolává otázku, zda se teď východoevropské země (včetně té naší) se svými mnohonásobně nižšími počty obětí nedokážou aspoň částečně zbavit stigmatu béčkové zóny, jakýchsi nedospělých příbuzných Západu. Jsou ale sféry, kde žádnou změnu očekávat nelze – třeba liberální mainstream českých médií. Pro mnohé z našich komentátorů nejsou světové strany kategorií geografickou, nýbrž morální – pokud vůbec za něco stojíme, pak díky tomu, co je v nás západního. Ale Východ? To je přece čirý Koněv. Takovému Petru Honzejkovi v Hospodářských novinách z toho nutně vyšel paradox: před koronavirem nás bohužel chrání „ozvěny totality“ a komunistické dědictví v podobě „mentality strachu“, která prý na Západě není. Jiří Pehe zase špatně skrýval škodolibost, když počty nakažených poskočily i v Budapešti, zatímco Aktuálně.cz nabídlo titulek „Prosadil u soudu zrušení omezení pohybu. Vracíme se z Maďarska na Západ, říká právník“ – a to ve dnech, kdy na znehybněném Západě umíraly tisíce lidí. Ve východní Evropě zkrátka můžeme mít sebelepší epidemické křivky, ale v postkomunistickém rámování čehokoli nám to není nic platné. Jsme vlastně tak méněcenní, že i míň umíráme.

editorial

Letošní Svět knihy, jehož hlavním hostem mělo být Polsko, sice kvůli pandemii COVID­-19 neproběhne, ale s polskou literaturou se během roku naštěstí budeme v nadprůměrné koncentraci setkávat alespoň na pultech knihkupectví. I proto jsme ve spolupráci s Instytutem Książki sestavili tematické …

...