Asociace spisovatelů zjišťovala, jak „žijí spisovatelé v Česku“. Výsledná zpráva má posloužit jako podklad při přípravě takzvaného statusu umělce, v němž by se měly zohlednit i podmínky literární tvorby. Sesbíraná data říkají toto: jen pět procent spisovatelů a spisovatelek má za psaní pravidelný příjem, čtyři pětiny si jím vydělají méně než pět tisíc korun měsíčně a šedesát procent běžně pracuje bez honoráře. „Naši spisovatelé se nevěnují tvorbě jako svojí práci, ale pracují, aby mohli vůbec psát,“ dodávají k tomu autoři výzkumného projektu s tím, že česká literatura vzniká v rámci jakési „druhé směny“, která „z ekonomického hlediska hraničí s náplní volného času“. Je to konstatování známého faktu – stejně jako informace, že se tvůrčí činnost „neřídí zásadami fungování volného trhu“ nebo že se „špatně vykonává ‚na povel‘“. Ale chápejme to správně: jde o apely určené lhostejnému, tržnímu světu a snad i ministru kultury! Pokud mohu soudit z jedné veřejné debaty, úřednictvo dokáže vstřebat například pracovní podmínky akrobatů: hodiny tréninku, nestálé výdělky, výpadky příjmů vlivem úrazů, brzký konec kariéry – zkrátka dřinu, která se dá zanést do tabulek. Z této perspektivy se snaha „odromantizovat“ uměleckou praxi a nemluvit o talentu, inspiraci a dílu, nýbrž o kompetenci a práci jeví pragmaticky. Co si ale počít třeba s poezií? Schválně uvádím krajní případ. Pokud status umělce spojíme s kategoriemi práce, jako jsou pracovní doba, výkon nebo výdělek, neodsuneme tím ty nejlepší počiny právě na úroveň hobby? „Ten, kdo píše, riskuje –/ neuplatní se na trhu práce./ Být básníkem je finančně špatné řešení,“ píše v nové sbírce Jiří Dynka. Chápu, že snaha přiblížit svět literatury byrokratické a politické agendě a s tím spojené úsilí „přeložit“ specifika umělecké tvorby do pracovněprávních termínů má ono „špatné řešení“ učinit aspoň snesitelným. Přesto se mi nezdá šťastné hájit umění tím, že je představíme jako práci. Stát se o umělce nestará. Změní se to, když se převlíknou za dělníky?

Česká filosofie zaniká. Pokud jste o tomto trýznivém faktu dosud neslyšeli, máte nejvyšší čas pustit si rozhovor s filosofkou Terezou Matějčkovou, která v Českém rozhlase vysvětlovala svůj odchod z FF UK. Zánik tuzemské filosofie je tu velmi pěkně popsán. Tereza Matějčková tvrdí, že dostanou­-li čeští filosofové grant, což se jim občas stane, mění se ve správce grantu, kteří na skutečnou filosofii nemají čas. Pokud jste snad v závěrečných zprávách vedle excelových tabulek popisujících čerpání peněz zahlédli i výstupy v podobě knih, článků, konferencí, popularizačních přednášek nebo veřejných debat na školách, vězte, že to byl jen sen. Nic takového samozřejmě neexistuje, říkali to přece v rádiu. Tereza Matějčková dále upozorňuje na to, že ona hrstka lidí, kteří u nás na tzv. filosofii ještě mají čas, se vůbec nechce bavit s veřejností. Čeští filosofové jsou v tomto zatvrzelém odporu až zarážejícím způsobem úspěšní: většinou utvářejí skupinky o dvou třech jedincích, baví se jen mezi sebou, například o belgické epistemologii první poloviny 19. století, a vůbec nikam nechodí – především ne mezi skutečné lidi. Pokud máte dojem, že filosofové vlastně docela často píší do novin, jsou zváni do knihoven, na fary či do škol, zřejmě jste se stali obětí optického klamu. Vaše chyba. Není zde bohužel dostatek místa na to docenit další přesné postřehy, které v rozhovoru zazněly. Na závěr by se ale slušelo Tereze Matějčkové, a nyní zcela bez ironie, poděkovat. Je autorkou řady skvělých filosofických studií či knih a umí jako nikdo jiný u nás filosofii „prodat“ veřejnosti. Zároveň je však třeba říct, že česká filosofie rozhodně není v tak špatném stavu, jak naznačuje. Beru její slova spíše jako varování před riziky, která by měl mít na paměti každý akademický obor. Tuzemští filosofové se s těmito riziky dovedou vypořádat a Tereza Matějčková i řada jejích kolegů jsou toho nezvratným důkazem.

„Papírového robota vyrobíme ze šesti krabic. Na plochy, které budou přilepené k sobě, po­­užijeme oboustrannou lepicí pásku. Na hlavu robota z krychlové krabice nalepíme ruličku od toaletního papíru představující anténu.“ Tohle není citace z normalizačního časopisu pro malé kutily, ale z letošního přijímačkového testu určeného deváťákům. Jestli je to v době, kdy řešíme bezprecedentní vpád umělé inteligence snad do všech sfér našeho života, obsahově adekvátní text, to nechť posoudí jiní. Strefovat se do jednotných přijímacích zkoušek na střední školy je už skoro lidová tradice, nutno však říct, že Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) si svým zpracováním přijímaček o kritiku říká. Nebudu se vyjadřovat k návratu otázek týkajících se přechodníků, víc mě zaujal už tradiční útok na poezii. Každoročně se totiž do testu dostane v lepším případě nějaký písňový text, v horším případě Seifert. Abychom si rozuměli: nemám vůbec nic proti jedinému českému nobelistovi, ale přijde mi velmi nešťastné testovat na něm třeba to, jestli patnáctiletý člověk chápe, co vyjadřuje zmíněný přechodník, nebo zda pozná epizeuxis. Ještě horší ale je, že takový výběr básniček musí v patnáctiletých lidech nutně umocňovat pocit, že poezii nerozumějí. Seifertovy básně zkrátka nejsou určené k rychlému čtení ve stresu. Jako pěst na oko navíc působí i proto, že další úlohy testující porozumění textu se zpravidla opírají o žánrovou literaturu vydanou po roce 2000. Je­-li záměrem zjistit čtenářskou vyspělost zkoušených, budiž… V tom případě bych se však přimlouvala, aby outlocitní autoři či autorky testu v Seifertově poezii propříště neškrtali a báseň Rozhledna na Petříně otiskli celou, včetně veršů, v nichž se objevují sousloví „dívčí klín“ a „závěj špíny“. Vyspělí čtenáři báseň ocení v její celistvosti a ti ostatní ji stejně nepochopí, takže obavy o jejich mravní vývoj snad nejsou namístě.