obsese minulostí
#13/2017

Dějí se ještě zázraky? Zdá se, že svědkem jednoho z nich se stala britská společnost. Navzdory prognózám o naprostém propadu labouristů, ze kterého Theresa Mayová chtěla těžit tak moc, až vypsala předčasné volby, došlo k malému politickému zemětřesení v zemi, která stále stojí před propastí brexitu. Britští toryové přišli následkem voleb o většinu v parlamentu a jsou nuceni slepit koalici se severoirskými ultrakonzervativci, kteří jsou proslulí svými středověkými postoji k homosexualitě, interrupcím nebo příběhu o stvoření světa. Křehká většina, na které nová koalice stojí, bude jen zesilovat hlasy takových exotů. Znamená to, že nově se formující vláda nemá silný mandát vůbec k ničemu, natožpak k vyjednávání o brexitu. A to je poněkud problém, vzhledem k tomu, že oficiálním důvodem pro vypsání nových voleb mělo být právě získání silného mandátu pro jednání s představiteli Evropské unie o podmínkách odchodu. Nepřekvapí tak, že už se začíná mluvit o dalších předčasných volbách, které by patovou situaci vyřešily. Labouristé by to určitě uvítali, protože už několik dní po volbách v průzkumech vedou. Kdo by tedy měl Británii přinést silnou a stabilní vládu, mandát k jednání o podmínkách vystoupení a začít skutečně řešit problémy ostrovní ekonomiky? Nikdo jiný než ten, komu jeho fanouškovská základna vymyslela pokřik na melodii skladby Seven Nation Army od skupiny White Stripes, která často zní při fotbalových zápasech: „Oh, Jeremy Corbyn!“

Některým developerům nechybí odvaha. Společnost CPI Group miliardáře a absolventa plzeňských práv Radovana Vítka si troufla vyslat architekty ateliéru Kaama na sídliště Ďáblice, aby místním představila budoucnost, kterou mají chtít. Vcházím tedy do Kulturního domu Ládví. Je půl páté odpoledne, načasování akce zřejmě mělo vyjít vstříc důchodcům a prekariátu bez pevné pracovní doby. Přesto na chodbě vidím desítky lidí včetně rodin s dětmi, kteří se do vyhrazené místnosti nevešli. Tedy místa by bylo dost, kdyby uprostřed nepřekážely stoly – cedule nás však informovaly, že se smějí přesouvat jen se souhlasem správkyně objektu paní Hudcové. Nakonec se mi však přece jen podařilo spatřit prezentaci projektu. Čtyři jednopodlažní sídlištní pavilony, kde jsou dnes prodejny potravin a levné pivnice s krásnými názvy jako Satanka nebo Bar Kantáre, prý potřebují revitalizaci. Ani tím bych si nebyl jist, nicméně záměrem investora je nastavět na jejich půdorysu dalších patnáct pater bytů. Následující dvě hodiny patřily hlavně přestřelkám mezi pracně překonávanou arogancí architektů a apriorním nepřátelstvím části místních vůči všem, kdo tu nebydlí od roku 1972. Jejich obavy o výhled z oken jsou jistě oprávněné, stejně jako otázka, proč vlastně zahušťovat zdařilé a urbanisticky uzavřené sídliště. Architekti před nimi bránili své stavby srdnatě. V kontextu zhoršující se dostupnosti bydlení mě však nejvíc zasáhl zdánlivě bezelstný dotaz, který zazněl slabým ženským hlasem odkudsi z kouta přeplněné místnosti: „A dostanem tam byt?“

V České republice už nějakou dobu i se svou rodinou žije ruský umělec Oleg Vorotnikov, člen skupiny Voina. Zatímco se zdejší veřejnost ještě nevzpamatovala z toho, že v zářijovém rozhovoru pro Aktuálně.cz označil Čechy za „valutové prostitutky“ a prohlásil, že systematicky krade, aby nemusel používat peníze, ruským novinám Kommersant se nedávno přiznal k mnohem zajímavějším věcem. Aktivista, na kterého Putinovo Rusko vydalo mezinárodní zatykač, říká při vzpomínce na své umělecké akce, které už vešly do dějin ruského i světového umění: „Vláda si také nevedla špatně. Jaký vybraný vkus! V Americe by proti nám použili slzný plyn, v Evropě by začaly ty nesmyslné evropské potyčky, ze kterých mi je absolutně na blití, ale u nás… Rusko mělo pořádné štěstí, vstoupili jsme do nové historické éry.“ Putina vnímá jako vládce, který svým jednáním nepřímo vytváří estetické hodnoty. Připomíná také svou přezdívku Vor, souzvučnou s anglickým slovem „war“, což dalo vzniknout názvu umělecké skupiny Voina, a říká, že „v podstatě jsme vždycky prosazovali demonstraci síly – v umění, politice, všude“. Estetizace politiky je podle klasického eseje Waltera Benjamina typická pro fašismus a logicky prý vede k válce. Známého umělce, považovaného obvykle za anarchistu, tak jeho nedávné výroky ukazují ve zcela jiném světle.

Poslední z Bonapartů

Emmanuel Macron jako reakce na krizi

Druhé kolo voleb do francouzského Národního shromáždění skončilo očekávaným úspěchem uskupení La République en marche (Republika na pochodu, LRM) prezidenta Emmanuela Macrona. LRM získala 306 mandátů, a má tak v dolní sněmovně většinu i bez svých centristických koaličních partnerů z hnutí Modem, kte...

...

editorial

K minulosti se dnes neobracíme proto, abychom poznali kontext aktuálních společenských bolestí, a už vůbec ne, abychom se poučili pro budoucnost. Spíše je minulost to jediné, co nám dává ucelený a jasný smysl – je to ukončený příběh, který lze na rozdíl od so...

...
#12/2017

post- jugoslávská literatura

Sběr odpadu je práce

S Lakshmi Narayanan o navracení důstojnosti dalitským ženám

...
#12/2016

mecenášství

Politické bezdomovectví

...

Jsem literární pašerák

S Dubravkou Ugrešić o postjugomužích a politické petrifikaci

...

Národní knihovna měla v poslední době ředitelů možná až moc. Jeden si chtěl vybudovat pomníček na Letné a byl pro výhru svého architektonického favorita ochotný lehce upravit podmínky soutěže, kterou sám vypsal. Jiný své knihovnické zkušenosti posbíral ve školní knihovně. Následující tři se proslavili zejména schopností být neviditelní. Ministr kultury Daniel Herman se to ale rozhodl změnit a místo provizorního ředitele Petra Kroupy jmenoval ředitele řádného, a sice Martina Kocandu. Ten je jako bývalý vězeňský kazatel odborníkem na teologii, vězeňství a snad také právo. Absence knihovnického vzdělání i zkušeností podle ministra nevadí, ostatně ve společnosti stále žije představa, že na vedení čehokoliv stačí být manažerem. A kněz, to je vlastně také trochu manažer. Podle Hermana to stačí i proto, že se nový ředitel Národní knihovny má soustředit na revitalizaci budovy Klementina. Otázka je, zda vitální Klementinum rovná se vitální Národní knihovna…

Kdo je český doktorand? Jedním z pojítek různorodé skupiny mužů a žen mohou být existenční problémy, stagnace a neradostné vyhlídky: očekávané vysoké studijní nasazení doktorandů naráží na podfinancovanost celého vysokého školství. Vedle pochybného statusu doktoranda jako studenta, který ovšem nepožívá výhod studentských ani zaměstnaneckých, je nejpalčivějším problémem právě finanční ohodnocení. Měsíční stipendia v rozmezí 4500 až 7500 korun sotva pokryjí životní náklady a doktorandi tak namísto výzkumu hledají práci, která jim umožní důstojnější život. Naději vyvolaly výroky ministryně školství Kateřiny Valachové o navýšení stipendií až na patnáct tisíc korun. Ministerstvo školství pro tyto účely počítalo s jednou miliardou z vyžádaných čtyř a půl. Ministerstvo financí však v květnu oznámilo, že je ochotno na školství poslat sto milionů. Je smutné uvědomit si, že stát si práce nejmladší generace vědců cení tak málo a tak málo vkládá do jejich budoucnosti. Je smutné vidět odcházet vědecké talenty mimo akademickou obec. Málokdo je totiž schopen vykazovat excelentní výsledky s ohodnocením pod hranicí chudoby.

Americký komik Patton Oswalt vyrůstal ve Virginii, kde prý existovaly pouze dva druhy rodičů: hipíci a nudní konzervativní malo­­měšťáci. Jeho vychovávali ti druzí. Jelikož správné dítě se proti svým rodičům bouří, zajímal se o alternativní kulturu, začal tvořit a těšil se, že vypadne z domu a udělá vše pro to, aby žil zajímavý život. Hipíci byli naopak tak nesnesitelně cool, že si jejich ratolesti z rebelie nasadily bílé límečky, usadily se na předměstí a oddaly se životu v nudě a šedi. Oswalt si tedy dal za cíl všechno zajímavé před svými dětmi zatajit a být naopak nudným fotrem, který si libuje v příšerné hudbě – aby ho jeho děti poslaly do háje a stali se z nich pohodáři. Asi je ale naivní doufat v to, že čeští rodičové nutící své děti zpívat před vlajkou o uříznutých hlavách nevědomky adaptovali Oswaltovu metodu. Že všechny ty face­bookové momentky rodinek v tričkách Ortel jsou předzvěstí mladých uvažujících rebelů s kvalitním hudebním vkusem. Jak zpívá Conflict 88: „Kdyby to byla pravdy půl, byl bych tam rád.“

editorial

Jedním z hlavních taháků letošního divadelního festivalu Bazaar bylo drama Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! režiséra Olivera Frljiće. České publikum bylo konfrontováno s něčím, co už si spousta z nás vůbec neuvědomuje – s faktem, že obyvatelé zemí bývalé Jug...

...