Vždycky jsem si myslela, že pokud mají nějaké skupiny lidí být vůdci revolučních změn, budou to ti, kteří mají zkušenost s útlakem z pozice oběti. Když však sleduji dění v Gaze a to, jak se k němu staví velká část izraelské a židovské společnosti, zažívám zklamání. Kdo jiný než národ, který si při všech příležitostech připomíná, že prošel pěti tisíci lety pronásledování, by měl být vnímavý k útisku jiných skupin! Přes dva tisíce civilistů bylo postřeleno a autority tomu říkají obrana. Jak je možné, že někdo s takovou historií nechává v Gaze živořit téměř dva miliony Palestinců? Poslední zbytky mého idealismu se tříští. Dopadne to stejně s Kurdy, až získají svůj stát? Budou Tibeťané terorizovat jiné menšiny, pokud dosáhnou svých cílů? Protože ten, kdo dlouho trpěl, namísto aby s druhým soucítil, je mu naopak ochoten udělat téměř cokoli, aby uchránil svou zdánlivou svobodu? Jistě, Izrael šíří účinnou propagandu, která jeho chování vůči Palestincům ospravedlňuje. Také je pravda, že jí značná část izraelské společnosti nepodléhá, chodí na demonstrace a snaží se věci zlepšit. Na výsledku to ale moc nemění.

Na hejty z úst politiků jsou neziskovky a aktivisté dávno zvyklí. Na občanskou společnost si ale rád došlápne třeba i autor metropolitního plánu Roman Koucký. V rozhovorech pravidelně šermuje termíny jako „doba temna“, „nemocná společnost“ či „aktivistická anarchie“. Častuje jimi ty, kteří nesdílejí jeho neoliberální vizi, ve které je žádoucí do podoby města co nejméně zasahovat a de facto ho nechat volnému trhu. Školky nebo zeleň přece nepotřebují ochranu před developerskými plány, svobodná a chytrá společnost si je zajistí i bez obtěžující regulace. Do práce by architektům neměli mluvit nejen ti, kteří chrání městskou zeleň nebo se brání husté výstavbě za každou cenu, ale ani obyvatelé sídlišť, kteří podle Kouckého stárnou, chudnou a hloupnou. Městský architekt tvrdí, že starost o věci veřejné nás vrátí do dob bolševismu. Jeho vize nás ovšem mohou lehce vrátit do dob divokého kapitalismu devadesátých let, případně ještě hlouběji do minulosti, například do středověku. I tehdy frčela hustě zastavěná města a na chudý, hloupý lid se taky moc nehledělo.

editorial

V tomto čísle A2 věnujeme pozornost nejmladší generaci českých animátorů. Většinou jsou to studenti nebo čerství absolventi filmových škol, kteří už ale svými krátkými filmy stačili vzbudit pozornost u porot a publika domácích i zahraničních festivalů. Česká média, která se tradičně soustředí předev...

...
#10/2018

krize bydlení

Bratři Lumièrové

...

Günter Grass: O konečnosti

...

Božstva v procesu výstavby

O digitálních platformách a amerindiánském perspektivismu

...
#10/2017

kapitalismus platforem

Bílé kápě a hořící kříž

Polská reportáž o rasismu v Americe

...

Měsíc jménem Evropa

Létající migrant ve filmu Kornéla Mundruczóa

...

Příliš dostupná katastrofa

...

Babička je lišák!

Kniha získala Cenu Jiřího Ortena 2018

„Ne, nepřináším útěchu. Leda tak sbírku odlesků své bezútěšné lásky. Chtěl jsem psát souvisle, přehledně, literárně… text se mi nicméně rozsypal jako babiččino tělo, jako mé city k ní,“ píše Ondřej Macl v úvodních pasážích své prvotiny Miluju svou babičku víc než mladé dívky (2016...

Vedení belgické banky KBC, pod niž spadá i česká ČSOB, dalo ruce pryč od dalšího financování těžby uhlí v České republice, a potvrdilo tak své rozhodnutí ustoupit od investic do fosilních paliv. Je to velké vítězství jak ekologů (především hnutí Greenpeace), kteří tlak na banky vyvinuli, tak ekonomů, kteří se rozhodli uznat klimatické změny za ekonomický imperativ a dostát závazkům klimatických dohod z Paříže. Po mnoha letech nejistoty se bude moci radovat i Horní Jiřetín. ČSOB totiž financovala také projekty skupiny Czech Coal (České uhlí) kontroverzního uhlobarona Pavla Tykače, usilujícího prolomit těžební limity a Horní Jiřetín zbourat.

Když se před lety v Adenském zálivu a Indic­kém oceánu objevili piráti, kteří žádali výpalné po tankerech a nákladních lodích, vytvořila proti nim mezinárodní komunita velice rychle specializované komando. Svýma dvěma centy tehdy přispěla i naše suchozemská republika. Šlo přece o obnovení mezinárodního práva proti zloduchům, a to je nám vždy svaté. Piráti, již občas unesli i nějakého bohatého turistu, vymizeli, přesto se v tamních vodách stále děje bezpráví. Jak upozorňuje koalice Stop Illegal Fishing, nedostatečně chráněné zóny ekonomické exkluzivity Somálska a dalších afrických zemí drancují obří rybářské lodě z Číny a Evropy. Většinou se plaví pod vlajkou nějakého daňového ráje a jejich působení je natolik zničující, že ruinují hospodářství místních rybářských komunit. Plavidla mezinárodní stráže práva však tentokrát zůstávají v přístavu. Koneckonců zlotřilí velkorybáři námořní stezku levného spotřebního zboží neohrožují a do Evropy každoročně dovezou tisíce tun nelegálně vylovených ryb. Tváří v tvář tomuto systematickému drancování působí řeči o tom, že se má africkým obyvatelům pomáhat doma, jako nedozírný cynismus.

Fáma o řepkovém původu žlutého pylu, který pokryl republiku, se rozšířila jako požár, a to je fajn. Je na tom znát, že oligarcha z Agrofertu štve čím dál víc lidí. Zkoumání žlutých zrnek pod mikroskopem ale ukazuje, že pyl pochází z jehličnanů a jeho nevídané množství je způsobeno extrémním teplem a suchem. Občanům tedy zasvinila auta a balkony nikoli nenáviděná řepka určená na výrobu biopaliv, ale sama klimatická změna, dalo by se říct. Ta ovšem také nevzniká samovolně. Kromě energetiky a dopravy je jednou z jejích hlavních příčin industrializované zemědělství, především živočišná výroba. Střízlivá (rozuměj podhodnocená) data Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) odhadují podíl živočišné výroby na emisích skleníkových plynů mezi čtrnácti a osmnácti procenty. Podle novějších dat by metan z trávení přežvýkavců spolu s dalšími plyny z mnoha souvisejících jevů mohl mít na svědomí přes dvacet procent celého skleníkového efektu. Jistě tušíte, kam tato úvaha směřuje: největším zvířecím koncentráčníkem je u nás přece tentýž oligarcha. Takže klid, Babiš za pylovou záplavu může tak jako tak.

editorial

V posledním roce se něco změnilo. Zatímco dříve se o problematice bydlení téměř nediskutovalo, dnes je tohoto tématu s ohledem na vzrůstající ceny nemovitostí i nájmů a s tím spojenou gentrifikaci všude plno, tedy aspoň v médiích. Pokud hledáte důkazy o tom, že se nerodíme do spravedlivého světa, v ...

...