Na tuhle jízdu pražskou tramvají programátor jedné nadnárodní firmy jen tak nezapomene. Nigerijec, který kromě češtiny mluví dalšími šesti jazyky a má doktorát z jedné z pražských univerzit, se stal obětí rasistického útoku dvacítky fanoušků fotbalové Olomouce. Kromě nadávek do špinavé černé huby, která se má vrátit do Afriky nebo jít rovnou do plynu, mu agresoři vymačkali na hlavu citron a po stržení ze sedačky ho zkopali. Spolu­cestující i řidička tramvaje se přitom tvářili, že se nic neděje. Ještě během utkání proti Bohemians zadržela policie přímo v hledišti sedm identifikovaných útočníků. Olomoucký klub se od události okamžitě distancoval, zas takové překvapení to ale pro klub z Hané být nemohlo. Už na jaře se totiž hráč černé pleti Bidje Manzia v olomouckém dresu stal terčem nadávek „vlastních“ fanoušků. Pokřik „Negr ven!“ z úst lidí, kteří co zápas vyvěšují konfederační vlajku, nechal vedení poměrně chladným. Ne ale hráče. Ti svým fanouškům totiž neopomenou za jejich podporu po každém utkání dokonce poděkovat potleskem. Jejich zairský spoluhráč přitom musí mít podobně příjemný pocit jako nigerijský programátor při sobotní jízdě tramvají.

Český kardinál Dominik Duka se rád zaštiťuje tradicí. Ačkoli je jeho víra plná zázraků, rád by nechal věci plynout přirozenými cestami, a tak často v ústech koštuje pojmy jako národ, vlast a rodina. Snad aby se nedalo říct, že kam vítr, tam klerika (tedy že jím vzývané hodnoty jsou poněkud roztěkané, vágní a neurčité), zaslal gratulační dopis Tomiu Okamurovi, v současnosti nejúspěšnějšímu nacionalistovi, xenofobovi a demagogovi na české politické scéně. Příchylnost řady zástupců katolické církve k autoritářům hájícím se „hlasem lidu“, jakými byli generál Franco, Adolf Hitler či Benito Mussolini, zřejmě není jen záležitostí minulého století. Inu, tradice. Škoda, že se český kardinál raději neobrátil přímo k základům své víry. I tam lze totiž nalézt inspirativní pojmy – třeba láska, pokora či úcta.

editorial

Pojem young adult vymezuje skupinu zejména literárních a filmových děl, která by měla být určena dospívajícím čtenářům. Jenže jak se dozvíme hned z několika tematických textů, literatura pro náctileté má mnohem širší čtenářskou základnu a žánrový mix určený primárně adolescentům (př...

...
#23/2017

sto let od VŘSR

Revoluce bez konce?

Dějinné, prostorové a ideové meze Říjnové revoluce

Obrazy Říjnové revoluce se jen málokdy týkají samotného 25. října, podle evropského kalendáře 7. listopadu. Leninova plešatá hlava s bradkou, úzkýma očima a otevřenými ústy nad davem dělníků a vojáků; pózující řada většinou mladých členů Rudých gard; dav lidí se rozprchává...

...

Gleb: Lavička pimpin

...

Slunce, voda, klima

S Janem Pokorným o funkci lesa a oběhu vody v krajině

...
#23/2016

voda

Povstat z popela

Ibeyi hledají naději v rozvráceném světě

...

Co dělat s Říjnem?

Událost, která otřásla světem

...

Smolenské blouznění

Novodobé disidentství „po polsku“

...

Na přelomu října a listopadu jsme opět přeřídili ručičky hodinek z letního času na zimní. Už dlouho se mluví o tom, že změna času nemá ve 21. století vliv na úspory energií, naopak je technicky a finančně náročná a kromě rozhořčení nad narušováním biorytmu vyvolává problémy hlavně v logistice, v níž tu hodina chybí, tu přebývá: „EN 477 Metropol Berlín–Budapešť bude po příjezdu do stanice Brno hodinu čekat a odjede ve 3:15 SEČ.“ A tak u našich sousedů Polská lidová strana svůj návrh na zrušení zimního času dostala dokonce už ke druhému čtení v dolní komoře parlamentu – navzdory tomu, že je jeho znění v rozporu s nařízeními Evropské unie. V době posouvání hodinových ručiček probíhal na Vysočině festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kde se tématu času věnovalo vícero dokumentů. Jedním z nich byl oceněný argentinský Panický záchvat (Ataque de Pánico) o narůstajícím tempu moderního života a potřebě prosadit zpomalení ve státní správě, snížení pracovního nasazení či o vhodnosti zavedení delších přestávek. Jak dokládají sociologové Jiří Šubrt nebo Hana Librová, od doby nahrazení biologického času časem měřeným, mechanickým a společenským, vždy část lidí truchlila po včerejšku. Změna má však své pozitivní poselství – je zastavením zběsilého tempa doby, důkazem arbitrárnosti času. A na rozdíl od sebevražedného adorování tradic, jehož jsme aktuálně svědky v Polsku, nám mile a vlastně neškodně připomíná, že zastavení je důležitý prvek současnosti.

Proč se tak ráda vracím do Německa? Vařit tam moc neumějí, vkusem zrovna neoplývají… Došlo mi to až při četbě obrázkových magazínů pro ženy. Od podobného čtiva nelze čekat žádnou intelektuální inspiraci, zpravidla se čtou kvůli odreagování. Ale stejně jako nejrůznější rozhlasové či televizní lifestylové pořady i tyto časopisy spoluutvářejí náš pohled na svět. V těch německých se nepíše o tom, jak se zbavit vrásek, ale o tom, jak z nich udělat přednost. Nedočtete se, že pokud vám to doma neklape v posteli, měla by se manželka naučit polykat. Poradí vám, jakou kupovat kosmetiku, pokud nechcete znečišťovat vodu mikročástečkami plastů, které zabíjejí mnohá volně žijící zvířata. Nesmaží se v nich kuřecí kůžičky, ale vaří se pohanka. A takhle by se dalo pokračovat. Prostě i komerční média se v Německu snaží o sociál­­ní odpovědnost, a tak pozvolna a nenápadně vzdělávají všechny společenské vrstvy.

Taky se k vám doneslo, že od prosince bude na cestě vlakem z Berlína do Vídně rychlejší objet Česko přes Norimberk? To bylo tak: zprávu vypustil Jan Sůra, který nedávno odešel z MF DNES a spoluzaložil server zdopravy.cz. Je to snad jediné médium, které přináší denní zpravodajství o dopravě, a celkem dobrý zdroj informací, pokud bereme s rezervou několik jeho axiomů – trh prospívá; odbory škodí; česká železnice je pomalá; rychlost rozhoduje. V souladu se dvěma posledními byl i Sůrův titulek „Ostrov pomalé železnice. Vlaky z Berlína do Vídně zrychlí, delší trasou objedou Česko“. Zavádějící je ovšem hned dvakrát. Za prvé, vlaky Česko vlastně neobjedou, přímé spojení Berlína a Vídně oklikou totiž nevznikne. Za druhé, trať přes Prahu a Drážďany je „pomalá“ ve všech třech státech a jejím nejslabším článkem je Německo (ano, skutečně). K tomu se sluší dodat, že na trase Berlín–Vídeň stejně dominují letadla, a kdo se rozhodne strávit den ve vlaku, půlhodinu už neřeší, takže celá věc má leda symbolický význam. Ale nechme Sůru, ten aspoň přišel do styku s jízdním řádem. Větší ledabylost prokázala mainstreamová média, která zprávu převzala včetně chybného pravopisu: Durynsko, kde Němci otevřeli novou rychlou trať, uvádějí shodně jako Duryňsko. U mnoha z nich přifukování bubliny nepřekvapí, ale třeba u Českého rozhlasu dokáže zamrzet.

editorial

„V roce 1917 se toho stalo tolik, že na něj lze nahlížet libovolným prizmatem: války a míru, osobností a davů, svobody a diktatury, solidarity a kolektivního egoismu,“ píše jeden z respondentů naší ankety o VŘSR. Do historie se ale nejvýrazněji z...

...