Jsem zastáncem pochybování

S Martínem Caparrósem o hladu, krizi médií a deziluzi z politiky

...

Myslet jinou válku

...

Roman Vojkůvka: Potřeba hladu

...

David Dolenský: Electric Tattooing

...

Stávající vláda slibovala nahradit chaotický populismus té předchozí přísně racionálními kroky, poslední týden ovšem předvedla magické myšlení rozkročené mezi hned několik spirituálních proudů. Ministr zdravotnictví Válek odmítá jakákoli proticovidová opatření, protože nejsme Čína nebo Severní Korea. Jedinou cestou je odevzdat sebe i zemi na milost slepému osudu. Ministr zemědělství Jurečka vyzývá k požárnímu zásahu svatou Žofii, protože svatý Isidor odjel na dovolenou. Formálně tak zůstává na křesťanské půdě, i když svoji víru mimoděk prezentuje jako vzývání hašteřivých lokálních bůžků. Pre­­miér Fiala na tiskové konferenci k témuž lesnímu požáru nabádá k opatrnosti v lese. Ta sice nepomůže odvrátit klimatickou změnu, která aktuální vlnu evropských katastrof způsobuje především, důraz na dodržování náhodných rituálů k naklonění zlých sil ovšem jasně odkazuje k primitivním náboženstvím. Jak tuto duchovní vertikálu každodenní politiky ocení voliči v jedné z nejagnostičtějších zemí světa, ukáže čas.

V červnu 2019 jsem po letech aktivního odpírání poprvé v životě cestoval letadlem. Výlet do Athén mi výrazně zvýšil uhlíkovou stopu, a navíc jsem se dobrovolně vystavil dvěma věcem, k nimž jsem měl podobný odpor jako k létání, totiž slunci a vedru. Proč? Je to prosté, podlehl jsem erótu. Proto jsem toho nikdy nelitoval, ale existuje i další důvod: kočky. V Athénách jsou všude a obdivuhodné je především to, jak se chovají – jako by jim město patřilo. Mohl bych napsat, že se mi líbilo, jak uvolněně se ve veřejném prostoru pohybují Athéňané a Athéňanky, ale vždy jsem měl radši zvířata než lidská zvířata. Jakkoli ne všechny kočky si v Řecku žijí jako v ráji, o lidech ani nemluvě, rozdíl oproti Česku je markantní. A proto bych chtěl vzdát hold bytosti, která mi athénskou kočičí idylu připomněla a v tuto chvíli už bohužel není mezi námi. Extrovertní černobílý kocour Šmucík se s neuvěřitelnou samozřejmostí a jistotou promenoval v okolí rušné křižovatky na pražských Malvazinkách (mezi Albertem, kde sedával vedle automatu na kafe, prodejnou pekárny Kabát, trafikou a řeznictvím), vyhříval se na slunci – rozvalený na zídce nebo na chodníku – a hlasitě se dožadoval pohlazení od kolemjdoucích. Měl vlastní facebookový profil (Šmucík – borec z Malvazinek) a početný fanklub, který stránku zásoboval fotkami. Stala se z něj zkrátka lokální celebrita, která lidem připomínala, že není nic přirozenějšího než chtít se ve své čtvrti cítit jako doma. Když před zhruba dvěma měsíci odešel z tohoto světa (nedoplatil na svůj bezstarostný životní styl, ale na selhání ledvin), jeho fanoušci spontánně přejmenovali místní zastávku na Malvazinky – U Šmucíka; někdo dokonce vytiskl nový jízdní řád a propašoval ho do vitrínky. William S. Burroughs v knize Kočka v nás napsal: „Kočky nenabízejí žádné služby. Kočka nabízí sebe.“ Má pravdu, ale můžeme se od nich i hodně naučit.

Jak to vypadá, když se dá nacionálně­-katolický kýč dohromady s kýčem motoristickým? V úterý 26. července byl v Chorvatsku za účasti politiků, kléru, celebrit a folklorních souborů otevřen dálniční Pelješacký most, který za převážně unijní peníze postavila čínská korporace. Oslavné písně se objevovaly už v předstihu – v jedné z nich například sbor Pro Musica zpívá, že „modrá nebeská sféra otevírá okna,/ pod ní jeden národ, pod ní jedno moře“. Stavbě, do které byl zabudován růženec, požehnal dubrovnický biskup, podle nějž jde o dílo „naděje, lásky a víry“. Nikoli, jde o dílo trojjediné hlouposti. Dva a půl kilometru dlouhý most spojuje dubrovnickou exklávu se zbytkem Chorvatska – a vznikl vlastně jen kvůli tomu, že několik kilometrů pobřeží kvůli mocenským třenicím z konce 17. století připadlo Osmanské říši a dnes patří Bosně a Hercegovině. Zřejmě je snazší utopit v moři 70 tisíc kubíků betonu a 420 milionů eur než se dohodnout se sousedem, s nímž země donedávna tvořila jeden stát. Intenzitu provozu by tu přitom zvládla obyčejná silnice. Mimochodem, Chorvatsko od získání nezávislosti v devadesátých letech v podstatě nedělá nic jiného, než že staví dálnice – v přepočtu na počet obyvatel už má nejhustší dálniční síť v EU. A vlaky ze Záhřebu do Rijeky, Splitu nebo Osijeku se přitom plouží po jednokolejkách jednou až třikrát denně, nemluvě o Sarajevu nebo Bělehradu, kam se vlakem z Chorvatska nedostanete vůbec. „Sen generací se stává skutečností,“ hlásil v titulku z přímého přenosu z otevření mostu zpravodajský portál 24sata. Rád bych věřil, že je to sen jen jedné generace: té odcházející.

editorial

...
#14-15/2022

cesty na Balkán

Třídní sraz po třiceti letech

...

Bolavá místa

Zapomnění Davida Fostera Wallace

...

Cestou k upířímu hradu

Putování Transylvánií proti srsti draculovského mýtu

...

Tommy Orange: Tam tam

...

Party Hárder: Summer Massacre

...

Vyvýšení

...
#14-15/2021

Slované

Deregulovaný Bělehrad

S členkami Ministarstva prostora o rozvoji srbské metropole

...

Hlad jako pokračování války?

...

Jan Rupp: V břečťanu

...

Kolegyně glosátorka v minulém vydání A2 zabrousila na tenký led, když ve svém rozhořčení nad nezájmem nakladatelů o diskusi s ministerskou komisí o rozdělování dotací pro oblast literatury uvedla: „To je situace tak absurdní, že zbytek této glosy by za mě spíše mohla dopsat umělá inteligence…“ Ta by se prý s domnělou lhostejností grantových žadatelů „dokázala vyrovnat lépe“. Dejme tedy slovo umělé inteligenci. A opravdu, „playground“ na stránce beta.openai.com na výzvu „Napiš text o neúčasti na debatě o rozdělování ministerských dotací“ formuluje podobný závěr jako rozladěná autorka: „Neúčast na debatě o rozdělování ministerských dotací byla pro mě velkým zklamáním. Česká literatura se v posledních letech rozvíjí a potřebuje podporu. Jsem přesvědčen, že by se dalo hodně diskutovat o tom, jak tuto podporu zvýšit.“ Zní to trochu roboticky, na druhou stranu je milé, když se i algoritmus snaží vyjádřit správné postoje. Hned při druhém pokusu si ovšem umělá inteligence vygenerovala omluvenku: „Bohužel nemohu přijít na debatu o rozdělování ministerských dotací pro oblast literatury, protože se mi nepodařilo najít babysittera. Moc se omlouvám.“ Ano, také tento přístup je pochopitelný – zvlášť když vezmeme v potaz tropické klima a nedostatečný počet přebalovacích pultů ve stanech Světa knihy, kde se diskuse měla odehrát. Ale já tady přemítám, a playground zahálí. Kromě toho cítím, že pomalu, ale jistě směřuji k nějaké jízlivé, nerelevantní pointě. Ne tak generátor v modu „davinci­-002“, jehož „krátký text v češtině o současném tématu“ promlouvá přímo do duše: „Dnes je den, který můžeme využít k tomu, abychom si uvědomili, jak jsou naše životy krátké. Ať už se na to díváme z jakéhokoliv úhlu, měli bychom se snažit žít každý den tak, abychom si ho užili.“ Odmyslete si uvozovky a řekněte: Nemám pravdu?

Do programu MFF Karlovy Vary byl zařazen ruský film Kapitán Volkonogov uprchl. Proti uvedení snímku se formou otevřeného dopisu ohradila jak skupina ukrajinských filmařů, tak ukrajinský velvyslanec v Česku Jevhen Perebyjnis. Vedení festivalu reagovalo prohlášením, že v díle lze rozpoznat kritiku současného ruského režimu. Zkrátka další kolo nekonečné diskuse o tom, zda je v době agrese Ruska na Ukrajině namístě bojkotovat ruskou kulturu. DVTV se u této příležitosti spojila s rusistou Tomášem Glancem, který k uvedení zmíněného filmu řekl, že podle jeho názoru soudný člověk může chápat stanoviska obou stran, ale osobně by volil přístup citlivější k Ukrajincům. Zároveň odmítl jakoukoli snahu o kulturní paušalizaci, která – nutno dodat – mnohým ukrajinským představitelům není cizí. Glanc ale ve svém uvážlivém rozboru situace, proti němuž se dá těžko něco namítat, použil jednu zvláštní formulaci: řekl, že „ruská kultura teď může trochu počkat“. Představa kultury, která může počkat, a teď myslím kulturu obecně, nejen tu ruskou, ve mně zanechala nepříjemnou pachuť. Na co by měla čekat? Nemohla by počkat spíš válka? Ale vážně, mám pocit, že kultura tak nějak pořád čeká, vždycky je zkrátka na programu „něco důležitějšího“ – a to je možná ten problém. V Česku se sice neválčí střelnými zbraněmi, ale mnoho lidí bojuje dennodenně a někteří právě proti těm, kdo si myslí, že kultura může počkat. Ukrajinský velvyslanec 29. června na twitteru napsal: „Tuto šestiletou holčičku Rusové zabili, když spala ve své posteli v ukrajinském Mykolajivu. Ten, kdo odpálil raketu, určitě četl Dostojevského a sledoval filmy Michalkova. Zatímco nás někteří přesvědčují, že kultura nemůže za vraždy, pohřbíváme své děti. Užijte si ruskou ‚kulturu‘.“ Na to lze říct jediné: Michalkov ať jde k čertu, ale kdyby onen voják Dostojevského četl opravdu pozorně, žádnou raketu by nejspíš neodpálil. Pokud jde o kulturu, není na co čekat.

Kutám do ubývajícího podhůří šlehačky na vídeňské kávě ve vyhlášené cukrárně na náměstí. Kde jinde si taky podobnou záležitost dopřát než tady, s výhledem na již bývalou hospodu U Járy Pospíšila, kam jsme na literární exkurzi před dvaceti lety, plni důvěry ve vlastní sílu a s nadějí na vítězství nad systémem i nad smrtí, vzali roha před návštěvou památníku Fráni Šrámka. Začíná být zřejmé, které domy už nikdo neopraví a kde to naopak žije. Městečko, do nějž prostřednictvím festivalu českého jazyka, řeči a literatury vstupuje déle než půlstoletí velkoměstský vliv, už by mělo být na intervence zvyklé – a taky že je, odbývá je konstatováním „To víš, Praha“. Přesto byly z Prahy přesazené výstavy v gesci kurátorky galerie Artwall Zuzany Štefkové kupodivu typem zásahu do maloměstského veřejného prostoru, který měl šanci dotknout se i otrlých místních. Vlastenecká klimaagitka s výzvou „změňme hymnu nebo zastavme změnu klimatu“ se na plakátovacích plochách mezi pozvánkami na alternativní letní festivaly, aluzivně humornými názvy revivalových kapel a inzeráty na dobře placený přivýdělek či prodej kuřic vyjímala vlastně daleko příhodněji než na nábřeží pod Letenskými sady. Navíc v kulisách kraje obrozenských revolučních gard, (jako všude jinde) umírajících lesů a širých konvenčně obhospodařovaných lánů… Záznamy přízračných postav v sudetských ruinách Lukáše Houdka zase jako by odjakživa patřily do opuštěné puristické budovy místní hospodářské záložny. A fotky Adama Tománka s postavou, která bezvýsledně hledá stín v rozpáleném městě, posunulo ještě o úroveň výš jejich umístění do výkladů, na jejichž původní funkci – lákat zákazníky – se dávno zapomnělo. Melancholické snahy a zarputilá marnost, tak dobře známá všem maloměstům. Úspěšná umělecká intervence, tj. taková, která dosáhne skutečné změny, se bez citlivosti k tomu, co narušuje, neobejde.

editorial

...