Megahvězdy na koni

Co mají společného nejnovější alba Beyoncé a Shakiry?

...

Vidět se v milosrdnějším zrcadle

S Hankou Nguyen o básnické kvalitě a kreativitě

...

Vojedeš mě, nebo já tebe?

Kapitola z feministického manifestu Teorie King Konga

...

Zač je komunismu loket

Sága rodu Marxů v Divadle Husa na provázku

...

Věk těkavosti

...

Zlatá palma pro pracující v sexbyznysu. Americký režisér Sean Baker si vysloužil nejvyšší ocenění na festivalu v Cannes za film Anora a v děkovné řeči vzdal hold všem bývalým, současným i budoucím sexuálním pracovníkům. Komedie o striptérce a eskort dívce, která se zaplete se synáčkem ruských oligarchů, ale nenechá si nic líbit, je opravdu šťastná volba – snímek má vtip, sílu, nadčasovost, nikoho neuráží ani neponižuje, je prostý patosu i agrese. Canneský festival se letos doslova prsil přehlídkou děl, v nichž hrají prim hrdinky. Mezi dvaadvaceti tituly v hlavní soutěži, z nichž jen čtyři natočily ženy, byla slavná, mnohdy učebnicová jména: Francis Ford Coppola, David Cronenberg, Paul Schrader… Nic proti, pokud jdou aspoň trochu s dobou. Ageismus v showbyznysu tematizovala francouzská režisérka Coralie Fargeat v hororové komedii The Substance s Demi Moore v hlavní roli. Nápad by nebyl špatný, jen kdyby přišel tak před deseti lety. Italský režisér Paolo Sorrentino pojal svůj „ženský“ film Parthenope jako ódu na antické bohyně a také na bohatství. Tak jak to má rád: luxusní vily, luxusní způsoby a luxusní ženy, ideálně zrozené ve vodě jako bohyně. Ale pozor! Jeho hrdinka je intelektuálka s diplomem z antropologie a svou krásu nezneužívá jen tak s kdekým. S biskupem, to ano. I zde se ale ošíváme: tohle všechno jsme už viděli. Naopak francouzský režisér Jacques Audiard, hrdý člen paritního kolektivu 50/50, všem vyrazil dech troufalou fantazií. Krimi muzikál Emilia Perez z prostředí mexického drogového kartelu, v němž největší zlosyn projde tranzicí, a unikne tak spravedlnosti, je podle jeho slov vlastně telenovela. Film získal Cenu poroty, podle mě hlavně za vtip a výkony všech hereček. Tohle je aspoň biják na aktuální téma, ženy neženy!

I u nás se ozvaly hlasy, že bychom měli Ukrajině pomoci vracet do vlasti muže, které by bylo možné odvést do armády. Poslanec za TOP 09 Ondřej Kolář pro média uvedl, že „zatímco Česko a čeští občané ve velkém podporují Ukrajinu, někteří její obyvatelé se za naší finanční podpory vyhýbají svojí povinnosti“. Kolář slíbil, že se k tématu vrátí i na jednání zástupců vládní koalice. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski v rozhovoru pro Guardian pro změnu prohlásil, že „Ukrajina nám musí říct, co máme udělat s jejími občany. V žádném případě nevěřím tomu, že je lidským právem, aby kdokoli dostával dávky v nezaměstnanosti za to, že se vyhýbá vojenské službě“. Podobné tendence pozorujeme také v Německu či Litvě. Z právního hlediska se však jedná o těžko řešitelný úkol. Úvaha je to navíc pochybná i z čistě lidského aspektu – Ukrajinci v branném věku v Evropě často buď pobývají už dlouhá léta a jejich vazby na Ukrajinu se dávno rozvolnily, nebo jde naopak o mladé muže, kteří zemi opustili po vypuknutí války jako šestnácti­- či sedmnáctiletí. Ukrajině bychom měli pomáhat všemi možnými způsoby, rozhodně ale nemusíme nutit její občany k tomu, aby nasazovali život, pokud sami nechtějí. Tím spíš, že přibývá případů, kdy jsou odvedeni i vážně nemocní lidé. Rekruti jsou navíc zadržováni v nedůstojných podmínkách a k desítkám mužů, kteří při útěku do ciziny utonuli ve vodách pohraniční řeky Tisy, nedávno přibyl i první uprchlík zastřelený ukrajinskými pohraničníky. Mobilizace ve své stávající, nepromyšlené podobě společnost na Ukrajině hluboce rozděluje a současná kampaň ukrajinské vlády proti Ukrajincům v zahraničí je nejspíš motivována snahou najít další téma, které by občanům dovolovalo ventilovat svou nespokojenost. U nás pak jde hlavně o populistickou snahu využít nechuti k migrantům – data přitom nasvědčují tomu, že nově příchozí z Ukrajiny jsou pro naši republiku finančním přínosem.

Začal jsem si zapisovat nevhodné texty ze starých dětských knížek. Ještě nevím, co z nich vyvodím, ale jejich nepřístojnost v očích dnešního rodiče je fascinující a tuším v ní nějaké hlubší poučení. Posuďte, co vytvořil třeba takový Josef Václav Sládek. Začíná to miloučce: „Zvonili, zvonili / na zvoneček, / lidé se sbíhali / na kopeček / jak na koni: / ‚Kdo to zvoní?‘ / Zvonil to maličký / mraveneček.“ Kdo by ale čekal pokračování příběhu o malém hrdinovi, bude tvrdě usazen: „Ty jeden ošklivý / mravenečku, / co že ty dělat máš / u zvonečku? / Běž si domů, hleď si svého, / nezvoň a nežaluj / na každého!“ František Nepil je o pár generací mladší autor, ale i v jeho Makovém mužíčkovi se najdou slova, nad nimiž dostanete chuť protřít si oči: „Dědeček vzal nožík, otevřel makovičku – a co nespatřili: v makovince leželo malinkaté děťátko! Tak maličké, že už ani menší být nemohlo, a dělalo bé bé bé. (…) Stařeček vyhnal kočku na půdu, podíval se do makovičky a řekl: ‚Je to chlapeček a bečí. Co kdybych mu nasekal?‘“ Koho proboha napadne, že plačící děťátko nejdřív ze všeho potřebuje výprask? Přitom se jedná o výrok kladné postavy v díle renomovaného autora knih pro děti. Spíš než polemické zaujetí to vzbuzuje smutek: opravdu se naše domněle přirozené instinkty mohly za půl století tolik proměnit? Můj nejčerstvější úlovek je dětmi pronášená modlitbička z humoristického, religiózně orien­tovaného románu Bence Uz sedmihradského spisovatele Józsefa Nyirőa (1933, slovensky 1942): „Zlatý sen im už zalepil očká, no jednako si kľakly na chudé čierne kolená, sopäly malé rúčky a ospanlivo žmurkajúc, drmolily: ‚Každý večer skladám k modlitbe ručičky, / do postieľky líham ako do rakvičky…‘“ To už není úsměvně bizarní, ale jednoduše děsivé: dětská slovesnost časů a míst s až padesátiprocentní dětskou úmrtností a všudypřítomným násilím. I ona Sládkova básnička o mravenečkovi měla nakonec hlavně varovat před zneužíváním poplašného zařízení. Staré knihy, které nepromlouvají k dnešnímu publiku, mohou být přesto cenné i dnes: vykreslují totiž světy, do nichž by bylo dobré se nevracet.

editorial

...
#11/2024

středoevropské snění o Evropě

Molière: Škola žen

...

Moc mě zajímá víc než mocní

Se Sergiem Ramírezem o básnících, geopolitice a Nikaragui

...

Vygrantovaná společnost?

Cesty nevládního aktivismu v České republice

...

Zátiší s gondolou a narcisem

Živé odrazy a mrtví lidé v seriálu Ripley

...

Zrada filosofie

...

Když byla – jak vidíme ve videu zveřejněném na TikToku – náhodným ženám na ulici položena otázka, zda by raději zůstaly samy v lese s neznámým mužem, nebo s medvědem, většina dala přednost medvědovi, který bývá považován za archetyp predátora. Překvapivé? Jak pro koho. Reakcí na video s hashtagy #manvsbear, #manorbear, #bearorman se objevily desetitisíce a videa rozebírající, proč to takhle dopadlo, mají miliony zhlédnutí. Publikum se rozdělilo, jak je na sítích obvyklé, na dva nesmiřitelné tábory: jeden začal vysvětlovat, že respondentky vůbec netuší, jak rychle je může medvěd zabít, druhý nabídl vrchovaté množství každodenních důkazů, jak nebezpeční jsou muži. Ročně je v Evropě – výspě civilizace, kde máme na vše zákony, tresty a data – zhruba 2300 žen zavražděno svými partnery nebo blízkými příbuznými. Každá druhá žena zažila sexuální obtěžování. Deset procent žen uvádí, že se během svého dospělého života staly obětí sexuálního násilí. Mezi oběťmi násilných sexuálních trestných činů zaznamenaných Eurostatem je více než devadesát procent žen, kdežto odsouzení jsou naopak téměř bezvýhradně muži. Procento nahlášených sexuálních deliktů je přitom velmi nízké – předpokládá se, že z činů spáchaných rodinnými příslušníky je oznámena jen pětina. Jinými slovy, nejenže se ženy oprávněně bojí mužů, ale obávají se i reakcí společnosti, které mohou přijít, pokud mužské násilí ohlásí. Je fascinující sledovat, jak na zjištění týkající se různých podob útlaku žen reagují někteří muži. Pocit nejistoty a ohrožení, vyvolaný stržením opony, která zakrývala něco hodně ošklivého, je jistě nepříjemný. Ještě nepříjemnější musí být, když chování, které roky prochází jako neškodná legrace, najednou někdo označí za nepřijatelné. Nejnepříjemnější ze všeho by nám ale měla být skutečnost, že ženy prožívají své životy v neustálém strachu z napadení, a navíc s vědomím, že jejich obavy jsou často bagatelizovány.

„Proč ses rozhod kurvit si hezkej život tím, že půjdeš do politiky?“ ptá se jeden z tazatelů podcastu Brocast kandidáta do europarlamentu, bývalého automobilového závodníka a podnikatele Filipa Turka. „Protože se mě to týká,“ odpovídá vážně muž, jemuž se přezdívá „český Dolph Lundgren“, a vzápětí odlehčí situaci vtipem: „Víš, proč ptáci krouží furt dokola nad Belgií? Protože si jedním křídlem musí držet zobák, jakej je tam smrad.“ Sice naráží na to, že Belgie je jedním z největších producentů vepřového masa, nicméně i ve strukturách Evropské unie leccos zapáchá, a proto musí nastoupit lídr společné kandidátky hnutí Přísaha a Motoristé sobě, aby to v Bruselu a ve Štrasburku „stmelil“. Podcastu ovšem nevládne tuzemský král petromaskulinity, ale především druhý host, Zdeněk Pohlreich. Nejukecanější z českých televizních kuchařů sice ohrnuje nos nad smažákem nebo kuřecími prsy s broskví a sýrem, ale zato má dost silný žaludek na to, aby stylem „všude jsem byl, všechno znám“ diskutoval o množství témat, od byznysu a politiky přes ekologii až po problematiku současných médií, a zároveň hlásal: „Míň mluvit, víc myslet!“ Dvou­apůlhodinový pořad, v němž nechybí nadávání na „socík“, obdiv ke kapitalismu a volnému trhu, výsměch ekologickému aktivismu či teorii nerůstu ani varování před novou totalitou, lze považovat za symptom současné éry, kterou bychom nepochybně mohli označit za dobu podcastovou. Málokdo dnes zvládne dát dohromady koherentní odstavec psaného textu, ale žvanit půltřetí hodiny na youtube o čemkoli, co zrovna přijde na jazyk, připadá skoro každému normální. Zatímco z Turkových názorů občas běhá mráz po zádech, Pohlreichův řečový proud se nedá vnímat jinak než v kontextu komediálního žánru. Šéfkuchař, který se proslavil sadomasochistickým gastropořadem Ano, šéfe, chrlí protichůdné názory způsobem, který připomíná praktiky těch nejotřesnějších kuchyní, jež si vzal ve své televizní show na paškál: „Maliny, vole… vedle toho kreveta, ty vole… vedle toho knedlík…“ Nevím, jak vy, ale tady já fakt nežeru.

Státní cena za literaturu a Státní cena za překlad jsou, jak názvy napovídají, udělované státem. Vznikly ve dvacátých letech minulého století, zanikly v roce 1948, kdy se začal udělovat titul „národní umělec“, a obnoveny byly v roce 1995 ministrem kultury Pavlem Tigridem. Vyhlašují se 28. října a každoročně bývají předmětem debat kulturní obce. Loni cenu za literaturu obdržel Jiří Kratochvil za knihu Škrtiči bohyně Kálí s dovětkem „s přihlédnutím k dosavadnímu dílu“, před ním Kateřina Tučková za román Bílá Voda „s přihlédnutím k dosavadní literární tvorbě“. Na rozdíl od jiných literárních cen tu nejde o objevování nových přístupů, ale spíše o potvrzení již prokázaných kvalit, jak dokládá výčet laureátů, mezi nimiž nechybí Ivan Diviš, Josef Škvorecký, Milan Kundera nebo Ludvík Vaculík, tedy tvůrci, kteří již dávno před udělením ceny vstoupili do školních osnov. U překladu se samozřejmě jedná o méně známá jména – naposled byla oceněna Jarka Vrbová, která překládá z norštiny a švédštiny (často literaturu pro děti), před ní to však byly současné ikony českého překladu jako Anna Kareninová, Martin Hilský nebo Vladimír Mikeš. Zatímco v cenách za literaturu byli autoři a autorky poměrně často oceňováni především za svůj poslední počin, v případě překladu šlo většinou o cenu za celoživotní dílo. Od letošního roku se tomu MK ČR rozhodlo dát víc „štábní kultury“: jeden rok budou ceny uděleny za konkrétní knihu vydanou v uplynulých dvou letech, další rok za celoživotní dílo. Těžko říct, jestli byl nový systém motivován tím, aby se dostalo „na každého“, nebo má jít o nápovědu pro navrhovatele a navrhovatelky. Obávám se ale, že problém státních cen zůstane stejný jako doposud: mají nějaký smysl, pokud upozorňují především na bestsellery nebo prověřené autory a autorky?

editorial

...