Kdo se bojí (umělé) inteligence

...

Marco Balzano: Zůstanu tady

...

Michal Hába: Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg

...

V dubnu oslavil brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva sto dní ve funkci. Zatímco v domácí politice si počíná poměrně obratně a snaží se zejména eliminovat škody v sociál­ní oblasti, které napáchal jeho předchůdce Jair Bolsonaro, v politice zahraniční se pouští do jednoho kontroverzního prohlášení za druhým. Alespoň z pohledu Západu. Většina z nich se týká aktuální situace na Ukrajině, které zatím žádná jihoamerická země nedodala zbraně ani jinou vojenskou pomoc. Dvanáctého dubna si Lula na státní návštěvě Číny notoval se svým protějškem Si Ťin­-pchingen ohledně nutnosti zprostředkovat mír na Ukrajině a oba prezidenti prohlásili, že jejich země nestojí ani na jedné straně konfliktu. Lula v Pekingu přímo řekl, že ačkoli loni v březnu na Valném shromáždění OSN Brazílie hlasovala pro odsouzení ruské agrese, nyní zaujímá neutrální postoj. Multilaterální politiku se záměrem udržovat rovnováhu ve vztazích se světovými mocnostmi, jako jsou USA, Čína a Rusko, Lula ostatně prosazoval již během svých prvních dvou funkčních období v letech 2003 až 2010. Situace se ještě zkomplikovala 17. dubna, kdy se v prezidentském paláci setkal se šéfem ruské diplomacie Sergejem Lavrovem, který se vydal hledat spojence na jihoamerickém kontinentě. Lavrov se bezpochyby snažil prohloubit vazby se zeměmi, které se hlasitě ozývají proti politice EU a USA. Navštívil tak Venezuelu, Kubu a Nikaraguu. Při schůzce s Lavrovem Lula prohlásil, že za konflikt na Ukrajině mohou obě strany a Západ ho jen rozdmýchává neustávajícími dodávkami zbraní. Washington i Kyjev se pochopitelně proti této rétorice ostře ohradily. Na zmírnění předchozích slov Lula o pár dní později uvedl, že Brazílie požaduje urovnání války diplomatickou cestou a že odsuzuje narušení územní celistvosti Ukrajiny. V souvislosti s rusko­-brazilskými vztahy je třeba zmínit, že z Ruska pochází značná část hnojiv pro brazilský zemědělský průmysl, který aktuálně dosahuje téměř třiceti procent HDP.

„Za trest si letos na Světě knihy nekoupím žádnou knihu.“ To jsem si předsevzal, když jsem letmým pohledem do poliček vyhrazených nepřečteným titulům zjistil, že se v nich stále nacházejí i ty, které jsem zakoupil na veletrhu minulém. Hned vedle nich navíc leželo pár neotevřených výtisků z loňského Knihexu a slovenského Braku. Knižní fetišismus je nutkání, které není společensky nebezpečné a nemá ani problematické jádro spočívající v patologickém přesměrování sexuál­ních tužeb a pudů. Jenže také platí, že nepřečtená kniha je jako intimní vztah bez soulože. Když se nadto od útlého dětství považujete za vášnivého čtenáře, je těžké se s tím vyrovnat – každá pořízená knížka by se přece měla aspoň otevřít, když ne přímo dočíst… První výpravu mezi nakladatelské stánky zvládám na výbornou, v podstatě stačí hru „tuhle knihu si koupím“ přepólovat na „tuhle si nekoupím“. O něco těžší je setkání se známými, kteří se chlubí svými úlovky. Skutečná zkouška vůle ovšem přichází až v poslední hodině veletrhu, kdy řada nakladatelů vyhlašuje až padesátiprocentní slevy, což není zrovna málo. Stačí si uvědomit, že některé z knih by mohly posloužit jako dárky, a moje předsevzetí se začíná hroutit. Koupím tedy dva výtisky románu, který mě v poslední době nejvíce zasáhl. Koneckonců ty knížky nejsou pro mě. Další už ale ano: tuhle musím mít, protože o ní zrovna každý mluví, tamtu jsem zase chtěl vždycky, ale nikdy nebyla tak levná, a další mi vnutí přímo nakladatel. Asi není náhoda, že termín „tsundoku“, tedy pořizování knih, které pak nestíháte číst, vymysleli zrovna Japonci, jinak jde ale o fenomén, jenž zjevně nezná hranic. Některé texty jsou zkrátka odsouzeny k čekání. Dá se ale slast z četby nahradit uspokojením z hromadění? Pro jistotu jsem si už vymyslel plán na příští rok. Odkoukal jsem ho od důchodců a školáků, kteří si ze Světa knihy odnášejí jen záložky či letáky, jež jsou na stáncích zdarma. Ty bych mohl zvládnout přečíst.

V pořadí třetí ministr školství Fialovy vlády Mikuláš Bek, který je ve funkci od 4. května, naznačil v prvních rozhovorech velké plány: zrušení deváté třídy a rozšíření povinné školní docházky alespoň na část středního stupně nebo upgrade učňovského školství, který by umožnil každému učni udělat si maturitu. V současné době, kdy stát není schopen zajistit na středních školách dostatek míst, tyto nápady ovšem působí jako blouznění. Problém nespočívá jen v neschopnosti českých vlád reagovat na demografické trendy s patřičným předstihem (opravdu je takové překvapení, že do středoškolského věku dorostl silný ročník 2008?), ale především v dlouhodobém nezájmu o školství jako takové. Každý kabinet sice tvrdí, že vzdělávání je pro něj priorita, hlavně ale proto, že to patří k dobrému tónu. Přiznat, že vzdělanost české populace zajímá naši exekutivu asi jako výsledky albánské fotbalové ligy, by vyvolalo zbytečnou nevoli. Ve skutečnosti vše pokračuje ve vyjetých kolejích, což znamená, že tuzemské školství stačí právě na to, abychom sloužili jako montovna pro západoevropské partnery našich „kapitánů průmyslu“. Nesmíme se pak divit, že mezi zeměmi OECD se v ukazatelích týkajících se školství pohybujeme kdesi na chvostu. Symptomatický je v tomto ohledu nezájem státu o finanční situaci pedagogů a pedagožek na filosofických fakultách. Zlepšení se v kontextu vládního konsolidačního balíčku, nesoucího se hlavně ve znamení šetření ve veřejném sektoru, nedá v dohledné době očekávat. Snadno se naopak můžeme dočkat argumentu, že neblahý stav českého školství vyřeší trh. Zatím to zaznívá od postav bez přímé vazby na vládní koalici, třeba od bývalého guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka. Nejspíš je však jen otázkou času, kdy se zázračným všelékem přijde některý z ministrů či přidružených ekonomických expertů.

editorial

...
#10/2023

ÚSTR a politika paměti

Depeche Mode: Memento Mori

...

Jana Viktorínová: Chudá Praha

...

Národ a kultura

Co očekáváme od kultury a z čeho ji zaplatíme?

...

O kulturní identitě

Víc než dodavatelé úsměvů a sluníčka

...

Kudrnovy přízraky

Místo polemiky konspirační teorie a denunciace

...

Pozdní doba ÚSTR

Od bojů o minulost ke slušně placeným úvazkům

...

Sommerovo denunciační pojetí dějin ÚSTR

Otiskujeme polemickou reakci na článek Vítězslava Sommera Pozdní doba ÚSTR v A2 č. 10/2023.

...

Asociace spisovatelů zjišťovala, jak „žijí spisovatelé v Česku“. Výsledná zpráva má posloužit jako podklad při přípravě takzvaného statusu umělce, v němž by se měly zohlednit i podmínky literární tvorby. Sesbíraná data říkají toto: jen pět procent spisovatelů a spisovatelek má za psaní pravidelný příjem, čtyři pětiny si jím vydělají méně než pět tisíc korun měsíčně a šedesát procent běžně pracuje bez honoráře. „Naši spisovatelé se nevěnují tvorbě jako svojí práci, ale pracují, aby mohli vůbec psát,“ dodávají k tomu autoři výzkumného projektu s tím, že česká literatura vzniká v rámci jakési „druhé směny“, která „z ekonomického hlediska hraničí s náplní volného času“. Je to konstatování známého faktu – stejně jako informace, že se tvůrčí činnost „neřídí zásadami fungování volného trhu“ nebo že se „špatně vykonává ‚na povel‘“. Ale chápejme to správně: jde o apely určené lhostejnému, tržnímu světu a snad i ministru kultury! Pokud mohu soudit z jedné veřejné debaty, úřednictvo dokáže vstřebat například pracovní podmínky akrobatů: hodiny tréninku, nestálé výdělky, výpadky příjmů vlivem úrazů, brzký konec kariéry – zkrátka dřinu, která se dá zanést do tabulek. Z této perspektivy se snaha „odromantizovat“ uměleckou praxi a nemluvit o talentu, inspiraci a dílu, nýbrž o kompetenci a práci jeví pragmaticky. Co si ale počít třeba s poezií? Schválně uvádím krajní případ. Pokud status umělce spojíme s kategoriemi práce, jako jsou pracovní doba, výkon nebo výdělek, neodsuneme tím ty nejlepší počiny právě na úroveň hobby? „Ten, kdo píše, riskuje –/ neuplatní se na trhu práce./ Být básníkem je finančně špatné řešení,“ píše v nové sbírce Jiří Dynka. Chápu, že snaha přiblížit svět literatury byrokratické a politické agendě a s tím spojené úsilí „přeložit“ specifika umělecké tvorby do pracovněprávních termínů má ono „špatné řešení“ učinit aspoň snesitelným. Přesto se mi nezdá šťastné hájit umění tím, že je představíme jako práci. Stát se o umělce nestará. Změní se to, když se převlíknou za dělníky?

Česká filosofie zaniká. Pokud jste o tomto trýznivém faktu dosud neslyšeli, máte nejvyšší čas pustit si rozhovor s filosofkou Terezou Matějčkovou, která v Českém rozhlase vysvětlovala svůj odchod z FF UK. Zánik tuzemské filosofie je tu velmi pěkně popsán. Tereza Matějčková tvrdí, že dostanou­-li čeští filosofové grant, což se jim občas stane, mění se ve správce grantu, kteří na skutečnou filosofii nemají čas. Pokud jste snad v závěrečných zprávách vedle excelových tabulek popisujících čerpání peněz zahlédli i výstupy v podobě knih, článků, konferencí, popularizačních přednášek nebo veřejných debat na školách, vězte, že to byl jen sen. Nic takového samozřejmě neexistuje, říkali to přece v rádiu. Tereza Matějčková dále upozorňuje na to, že ona hrstka lidí, kteří u nás na tzv. filosofii ještě mají čas, se vůbec nechce bavit s veřejností. Čeští filosofové jsou v tomto zatvrzelém odporu až zarážejícím způsobem úspěšní: většinou utvářejí skupinky o dvou třech jedincích, baví se jen mezi sebou, například o belgické epistemologii první poloviny 19. století, a vůbec nikam nechodí – především ne mezi skutečné lidi. Pokud máte dojem, že filosofové vlastně docela často píší do novin, jsou zváni do knihoven, na fary či do škol, zřejmě jste se stali obětí optického klamu. Vaše chyba. Není zde bohužel dostatek místa na to docenit další přesné postřehy, které v rozhovoru zazněly. Na závěr by se ale slušelo Tereze Matějčkové, a nyní zcela bez ironie, poděkovat. Je autorkou řady skvělých filosofických studií či knih a umí jako nikdo jiný u nás filosofii „prodat“ veřejnosti. Zároveň je však třeba říct, že česká filosofie rozhodně není v tak špatném stavu, jak naznačuje. Beru její slova spíše jako varování před riziky, která by měl mít na paměti každý akademický obor. Tuzemští filosofové se s těmito riziky dovedou vypořádat a Tereza Matějčková i řada jejích kolegů jsou toho nezvratným důkazem.

„Papírového robota vyrobíme ze šesti krabic. Na plochy, které budou přilepené k sobě, po­­užijeme oboustrannou lepicí pásku. Na hlavu robota z krychlové krabice nalepíme ruličku od toaletního papíru představující anténu.“ Tohle není citace z normalizačního časopisu pro malé kutily, ale z letošního přijímačkového testu určeného deváťákům. Jestli je to v době, kdy řešíme bezprecedentní vpád umělé inteligence snad do všech sfér našeho života, obsahově adekvátní text, to nechť posoudí jiní. Strefovat se do jednotných přijímacích zkoušek na střední školy je už skoro lidová tradice, nutno však říct, že Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) si svým zpracováním přijímaček o kritiku říká. Nebudu se vyjadřovat k návratu otázek týkajících se přechodníků, víc mě zaujal už tradiční útok na poezii. Každoročně se totiž do testu dostane v lepším případě nějaký písňový text, v horším případě Seifert. Abychom si rozuměli: nemám vůbec nic proti jedinému českému nobelistovi, ale přijde mi velmi nešťastné testovat na něm třeba to, jestli patnáctiletý člověk chápe, co vyjadřuje zmíněný přechodník, nebo zda pozná epizeuxis. Ještě horší ale je, že takový výběr básniček musí v patnáctiletých lidech nutně umocňovat pocit, že poezii nerozumějí. Seifertovy básně zkrátka nejsou určené k rychlému čtení ve stresu. Jako pěst na oko navíc působí i proto, že další úlohy testující porozumění textu se zpravidla opírají o žánrovou literaturu vydanou po roce 2000. Je­-li záměrem zjistit čtenářskou vyspělost zkoušených, budiž… V tom případě bych se však přimlouvala, aby outlocitní autoři či autorky testu v Seifertově poezii propříště neškrtali a báseň Rozhledna na Petříně otiskli celou, včetně veršů, v nichž se objevují sousloví „dívčí klín“ a „závěj špíny“. Vyspělí čtenáři báseň ocení v její celistvosti a ti ostatní ji stejně nepochopí, takže obavy o jejich mravní vývoj snad nejsou namístě.

editorial

...