Ani princezny, ani harémy

Frankofonní próza íránských a severoafrických autorek

...
#25/2017

Leïla Slimani

Co vidí „jiní revolucionáři“?

Nad druhou knihou Neviditelného výboru

...

„Hrozí zavření celých oddělení a muzeí,“ bili na poplach na konci listopadu francouzští kunsthistorikové a kurátoři. Bouři vyvolal návrh sepsaný pro Elysejský palác akademiky Bénédictou Savoy a Felwinem Sarrem, aby Francie během několik let vrátila do Afriky všechny artefakty získané zde násilím a nátlakem. Z francouzských sbírek by tak zbyl jen zlomek exponátů – těch méně atraktivních. Zájem ze strany afrických zemí by ovšem byl: mnohé investovaly do vzniku nových muzeí, kterým ale často chybějí reprezentativní artefakty. Jak navíc upozorňuje politolog Achille Mbembe, v posledních letech se díky umění a kultuře v Africe utvářejí a šíří nové identity, které překračují hranice bývalých koloniál­ních států, jež napáchaly v minulosti tolik zla. Celá problematika však výrazně přesahuje myšlenkový obzor některých kurátorů a jejich podporovatelů, kteří se nakonec uchýlili k argumentům typu, že koloniální nadvláda nebyla černobílá a že některé restituované sbírky byly následně rozkradeny. Nelze tak než doufat, že Emmanuel Macron nepromešká příležitost zapsat se do dějin a blýsknout se před levicovým elektorátem.

Rok, který měl být připomínkou sta let od vzniku samostatného státu, potažmo jeho demokratických základů, máme skoro za sebou. Všechny významné svátky jsme přežili. Po pravdě, je to úleva. Tváří v tvář realitě moc důvodů k oslavám nebylo. Prezident dlouhodobě rozeštvává občany i politické oponenty, deformuje demokratické procesy, preferuje silová řešení a ostentativně vzhlíží k autoritářům. Vládu vede premiér spojený s předlistopadovou minulostí i podvody devadesátých let. Zásady jdou stranou, a tak nevadí ani trestní stíhání, ani již několikrát prokázaná lež. Do čela senátu usedl muž, jehož mnohá vyjádření, a nejen na adresu žen, jsou – kulantně řečeno – předpotopní a urážlivá. V čele sněmovny se nachází člověk, kterému nedělá problém jít na ruku těm, jež strategičtí partneři považují za osoby nežádoucí a nebezpečné. Nejstarší tuzemská demokratická strana páchá veřejné harakiri a na svou příležitost čekají xenofobové vedení politickým podvodníkem. Důvěra v média, která mají na demokratický proces dohlížet, je na bodu mrazu. Zkrátka a dobře, stoletému státu vládnou staří muži se starými záštěmi a ještě starší touhou po moci.

Americký věrozvěst John A. Chau, kterého minulý měsíc usmrtili domorodci na indickém ostrově Severní Sentinel, možná nebude mít klid ani po smrti. Jak upozornila BBC, příslušníci jednoho z posledních zcela izolovaných kmenů na světě zřejmě jeho tělo napíchnou na bambus jako strašáka. Přitom jim jen přišel říct, že je miluje jakýsi pán jménem Ježíš – a kdyby ho nechali domluvit, třeba by jim i vysvětlil, zač je takové lásky loket. K takto zprostředkovanému vyznání citů od chlapíka, kterého v životě neviděli a který je podle zlých jazyků již nějaké dva tisíce let po smrti, se místní postavili víc než rezervovaně. Třeba ale Sentinelci vůbec nejsou tak primitivní, jak tvrdí novináři vyděšení představou naostřeného bambusu protínajícího jejich bible. Třeba jen vyvodili z dějin západní civilizace důsledné závěry.

editorial

„Je jasné, že vše může jít pouze od deseti k pěti. ‚Budoucnost už nemá budoucnost‘ – tak zní moudrost doby, která pod zdáním své krajní normality dospěla na úroveň vědomí prvních punkerů.“ První knižní esej francouzského Neviditelného výboru, nazvaný Vzpoura přichází, …

...
#24/2018

normalizace

Radek Štěpánek: Hic sunt homines

...

Hladké čtení fikčních světů

Young adult, dívčí román a prostupnost hranic

...
#24/2017

young adult

Normalizace byla i modernizační

S Michalem Pullmannem o líbivosti diktatury a tvorbě konsenzu

V knize Co byla normalizace? na titulní otázku jednoznačně neodpovídáte. Znamená to, že žádná taková odpověď neexistuje? Anebo problém tkví už v samotném pojmenování této etapy českých dějin?

Že nedáváme učebnicovou odpověď, souvisí patrně s tím, že kniha vznikla jako soubor statí, které …

...

Bratislava je určitě výjimečné město. Málokdo ale tuší, že jde o metropoli takřka nezasaženou gentrifikací. Tvrdí to aspoň zástupci projektu Aliancia Stará tržnica. Dokázala snad Bratislava vyřešit palčivý problém dnešních měst? Spíše se ukázalo, že aktivisté takzvaně oživující veřejný prostor si často vůbec neuvědomují následky svých dobře míněných aktivit. Lidem z AST nelze upřít, že zprovoznili chátrající tržnici v centru Bratislavy. Jejich následné snahy rekultivovat náměstí SNP a Kamenné náměstí jsou také vedeny dobrými úmysly. Jak na sebe ale nechtěně prozradili, širší souvislosti svých činů si ne­uvědomují. Gentrifikační procesy totiž často začínají nevinně, právě třeba instalací cool městského mobiliáře nebo zbouráním starých, „nevzhledných“ stánků. Přitom takové změny odborná i laická veřejnost většinou bez debat vítá. Je možná načase si začít klást zdánlivě kacířskou otázku, jestli trocha lehce zanedbaného veřejného prostoru není pro život ve městě naopak prospěšná. Pojďme pro změnu bojovat za špinavá města!

Sedmnáctý listopad byl letos dnem demonstrací překvapivě také ve Francii. Ulice – a především silnice – patřily takzvanému Hnutí žlutých vest, které odstartovala venkovská kosmetička Priscilla Ludosky peticí proti plánovanému zvýšení spotřební daně z pohonných hmot. Vláda svůj krok odůvodnila tím, že jde o ekologické opatření proti dieselovým motorům znečišťujícím ovzduší. Daně z pohonných hmot se však zvyšují od sedmdesátých let takřka nepřetržitě, a individuální automobilismus přesto roste. Ovšem evropské volby jsou za dveřmi a boj liberálů, jimž jde o blaho planety, proti maloburžoazii, která nevidí za obzor svého mrzkého zájmu, je osvědčený narativ. Co na tom, že s podvádějícími automobilkami tytéž vlády jednají v rukavičkách, jen aby náhodou akcionáři nepřišli k újmě! I v tomto střetu se vyjevuje odvěký limit liberální ekologie, pro niž je soukromé vlastnictví nedotknutelné. Fiskální disciplína obdobného ideologického ražení přivedla Evropu na pokraj fašismu, liberálním elitám ale nezbývá než hrát dál podle zavedeného – a dnes jednoznačně zhoubného – scénáře.

Eileen Kramer je 103 let a stále je aktivní tanečnicí, která se už desítky let věnuje modernímu výrazovému tanci. Znala se dokonce i s Loui­­sem Armstrongem, který ji naučil tancovat twist, ale také to prý byl pěkný nemrava. – Tohle není začátek dalšího příběhu, v němž se po letech provalilo nějaké dobře maskované prasáctví, ale snaha upozornit na skutečnost, kterou kritici MeToo zpravidla opomíjejí: když se my ultrafeministky (termín senátora Jaroslava Kubery) pokoušíme hovořit o sexuálním obtěžování a násilí na ženách a když říkáme, že takové chování není v pořádku, nestáváme se tím asexuálními bytostmi, jenom možná chceme, aby nás muži balili (opět termín páně Kubery) s určitým glancem, noblesou a nonšalancí. Aby nám dali šanci se na tom balení podílet, popřípadě ho beze strachu odmítnout. Od člověka, který si veřejně postěžuje, že vegani jsou podobní sexuálním násilníkům a že si mu na radnici chodí stěžovat rodiče, jejichž děti je doma nutí nejíst maso (a říkat někomu, ať nejí maso, hraničí s fyzickým násilím, myslí si pan Kubera), ale asi nelze čekat, že rozliší erotické námluvy od sexuálního násilí. Víte, pane Kubero, onehdá mi na eskalátorech sahal nějaký pán vašeho věku na lýtka. Tak jsem se na něj otočila a něžně se ho optala, jestli mu to není hloupé. Nechal toho. A vám, pane Kubero, vám to není hloupé?

editorial

Atraktivita antikomunismu jako zásadního formujícího elementu polistopadové identity v posledních letech výrazně vyčpěla. I díky tomu se historiografie na normalizaci začíná dívat i z úhlů, které byly před nedávnem nemyslitelné – čímž samozřejmě není myšleno laskavé ostalgické retro. …

...