Konspirační teorie pánů profesorů

Nestává se často, aby se kázání stalo událostí a diskutovalo se o něm týdny, ba měsíce poté, co bylo proneseno. Bývalému ministru školství a nyní údajně jednomu z hlavních rádců hlavy české katolické církve Dominika Duky se to podařilo. Aby ne, když své publikum postrašil vizí společnosti, …

...

„Jste ještě moc mladá na to, abyste tomu rozuměla,“ lehce mě šokoval německý architekt Hans Kollhoff, když jsme spolu nedávno natáčeli rozhovor. Otázka byla jednoduchá: „Kritizujete modernistickou výstavbu, co ale říkáte tomu, že lidem se na sídlištích žije dobře?“ Kollhoff svou odpověď jistě nemyslel nijak zle, předvedl ale přezíravost pro řadu architektů typickou. Při debatách o sídlištích se to ukazuje ještě víc než jindy. I přes částečnou rehabilitaci paneláků si mnozí architekti neustále stýskají nad nešťastnými architektonickými experimenty a nevyhovujícím urbanismem, který zcela popřel tradiční blokovou zástavbu. Homo sapiens byl totiž stvořen k tomu žít v městských blocích, a obyvatelům sídlišť je tedy třeba stále připomínat, v jak nevhodných podmínkách žijí a že by měli žít lépe. V nejlepším případě jim pak lze nabídnout řešení spolu s developery, kteří na sídlištích ochotně dostaví chybějící bloky. Lid si možná na takzvané participační schůzce vyslechneme, ale netřeba ho brát příliš vážně – je totiž v oboru nevzdělaný, takže stejně ničemu nerozumí.

Nedávno jsem na Facebooku začal sledovat skupinu Čechija UA. Na sociálních sítích je to pravděpodobně největší komunita Ukrajinců pracujících v České republice – v současnosti má přes 46 tisíc členů. Většinu statusů zde tvoří pracovní nabídky, ovšem trochu jiné než ty, na které jsme zvyklí. Největším lákadlem je vysoký počet pracovních hodin. Za hodinu se platí 90, 100 nebo nanejvýš 110 korun, cestou k výdělku je tedy především vytrvalost v práci. Výjimkou nejsou poptávky po zaměstnancích schopných odpracovat více než 300 hodin měsíčně, ačkoli ty už přece jen mezi eventuál­ními zájemci vyvolávají pochybnosti o lidských možnostech. Zbytek příspěvků umožňuje sledovat celou cestu běžného Ukrajince za prací do Česka – od získání potřebných dokladů přes shánění bydlení až po nákup domácích pelmeňů. Samozřejmě je lepší příliš nezobecňovat, vždyť ukrajinské vysoké školy poskytují obstojné vzdělání a kvalifikovaní IT specialisté, technici či lékaři u nás snadno najdou dobře placená místa. Přesto má podobný vhled do světa lidí obstarávajících hladký chod našeho rostoucího hospodářství svou cenu.

Po akci Čisté ruce, která vynesla do sedla Silvia Berlusconiho, a ištvanovskošlachtovském tažení, které otevřelo cestu k moci Andreji Babišovi, to vypadá, že různé kampaně proti korupci a za moralizaci veřejného života zatím nepřinesly demokraciím nic dobrého. Zatím poslední epizoda této černé knihy se píše v Brazílii. Tamní hon na korupci fakticky zničil demokratickou levici a otevřel dveře fašizující pravici. Tu vedle soudců a policie podporuje i tamní velký kapitál. Za cílené mediální úniky informací poškozující Stranu pracujících dostane vedoucí justičního tažení Sergio Moro ve vládě nového prezidenta Jaira Bolsonara post ministra justice a boje proti kriminalitě. Sám Bolsonaro zastává názor, že nejlepší cesta spravedlnosti je ta dutertovská neboli že ozbrojení občané se s bandity vypořádají vlastními prostředky a mimo soudní síně. Dá se však předpokládat, že ani po této odpudivé epizodě obliba protikorupčních akcí neklesne. Lidé totiž mají tendenci nevnímat justici jako moc, které hrozí zne­užití, nýbrž jako eschatologický korpus obrody společnosti.

editorial

Literární aktivismus je poměrně nový a poněkud nejednoznačný termín, který se systematičtěji používá především v německojazyčných zemích. I když se většina aktivistů angažuje i politicky, v první řadě jim jde o to, jak literaturu dostat mezi lidi a jakým způsobem jim ji prezentovat, aby se …

...
#22/2018

pasivita

Dnešní doba vzývá produktivitu, neustálý pohyb, změnu, rychle se měnící módu – tedy aktivitu. To nás přimělo obrátit pozornost k pasivitě a k tomu, jak může být prospěšná. Lucie Koudelková Jesenská se zaměřila na pasivní literární hrdiny – Oblomova, Řehoře Samsu, Bartlebyho, umělce …

?Alos: The Chaos Awakening

...

Seržant Pepř na acidu

Psychedelická historka z natáčení legendárního alba Beatles

...
#22/2017

psychedelika jako lék

Nutkání k výstřelku

S Anttim Salminenem o fosilní energii a neužitečných rituálech

...

Just do it!

Jak Colin Kaepernick prodal svou revoltu

...

Mohl to být románek, ale je z toho zase jen glosa do Ádvojky. Ve dveřích mého kupé v rychlíku z Prahy do Krušnohoří se objevila zmatená mladá Němka. Chtěla prý jet jenom do Holešovic, ale nějak nezvládla vystoupit, a ptala se, která je příští stanice. To máte smůlu, povídám, vlak staví až v Ústí nad Labem. Zoufale začala hledat Ústí v mapě na mobilu. Nabídl jsem pomoc s šátráním po displeji – a ejhle, na maps.google.de není žádné Ústí, nýbrž Aussig. A okolo něj Teplitz­-Schönau nebo Tetschen­-Bodenbach (název zavedený v roce 1942). Potlačil jsem vzpomínku na výročí Mnichova a už na vlastním zařízení si ověřil, že to funguje i obráceně: na české verzi map figurují vedle Výmaru a Cvikova i takové perly jako Olešnice nad Halštrovem (Oelsnitz). Jistě, exonyma patří k bohatství jazyka, ale koho by dnes napadlo dávat je do map v mobilech, podle nichž se lidé pokoušejí zorientovat v cizích zemích? Sám sice používám raději o řád lepší OpenStreetMaps nebo Mapy.cz, ale vždycky jsem si myslel, že v Silicon Valley aspoň tuší, co dělají… Evidentně ne. Mezitím jsme zastavili v Aussigu: spolucestující se šla ptát na první spoj nach Prag, zatímco já pokračoval podzimním soumrakem na Teplitz, Brüx a Komotau.

Tvrdá hudba je málo queer

„Udělal chybu, skočil skok strašně nízko,“ bryskně okomentoval smrt svého koně žokej Josef Bartoš. Devítiletý valach Vicody nejenže na zlověstné překážce Taxisův příkop ukončil svůj život, ale především svému jezdci pokazil šanci vyhrát legendární Velkou pardubickou. Koně aby se začali bát, když si je Bartoš vyhlédne. Před čtyřmi roky tamtéž a pod jeho sedlem ukončila život klisna Zulejka. Světe, div se, i tehdy mohl za pád kůň: „Dostala strach ze skoku, chtěla zastavit,“ komentoval to tehdy Bartoš. Jezdci v sedle a s bičem v ruce ale nakládají koňům dost i bez smrtelných pádů. Studie univerzitních vědců v Melbourne zjistila, že po dostihu krvácí z nozder každý druhý kůň. Krev v plicích má po proběhnutí cílovou rovinkou dokonce devadesát procent ze závodících lichokopytníků. Až bude zase někdo vehementně tvrdit, že koně soutěže neskutečně baví a naplňují, mohl by si provětrat mozkové závity skákáním přes Taxis. Ideálně s Bartošem za krkem.

Dobrá zpráva je, že většina současných kauz plnících přední stránky novin nebude za dvacet let nikoho zajímat. Špatná zpráva je úplně stejná. Budeme totiž řešit mnohem horší věci. Zpráva mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu na začátku října konstatovala, že nám zbývá jen dvanáct let na to, abychom s vynaložením veškerých sil udrželi globální oteplování pod hranicí 1,5 stupně. Pod 1,5 stupně přitom neznamená klid a mír, ale značnou míru obětí a tragických změn. Pokud však bude lidstvo ještě pár let krčit rameny, čekají ho války, populační přesuny a přírodní katastrofy nepoznaných rozměrů. A pokud budeme váhat ještě o chvíli déle, dožijeme se konce civilizace v její dnešní podobě. Vzhledem k okolnostem se dá bohužel předpokládat, jaký je nejpravděpodobnější scénář. Boj prostřednictvím individuální spotřebitelské volby či tlaku na politiky je už k smíchu. Na určité věci zkrátka není čas. Jediným řešením je rychle dostat k reálné politické moci lidi, pro které bude snižování emisí oxidu uhličitého tématem číslo jedna. Jak toho dosáhnout, je na každém z nás. Před touhle krizí, na rozdíl od všech předchozích pohrom přírodních i lidských, není a nebude kam utéct.

editorial

Dnešní doba vzývá produktivitu, neustálý pohyb, změnu, rychle se měnící módu – tedy aktivitu. To nás přimělo obrátit pozornost k pasivitě a k tomu, jak může být prospěšná. Lucie Koudelková Jesenská se zaměřila na pasivní literární hrdiny – Oblomova, Řehoře Samsu, Bartlebyho, umělce …

...