Uvězněná těla

Eskapismus a intimita ve filmu Hvězdy v poledne

...

Talent buď máš, nebo nemáš

Roberto Bolaño hostem Pedra Lemebela

...

A hotovo

...

Don DeLillo: Ticho

...

Lenka Blažejová: Cíťa

...

„Asi hledáte něco, co už na webu Fra není. Zkuste se vrátit na začátek,“ objeví se po zadání adresy, na níž se donedávna nacházelo menu Café Fra. Následují tři lyrická trojverší – to poslední o smítku na dotykovém displeji, jehož setřením se „všechno vyplaší“. S řešením chyby 404 si pražské nakladatelství, které před dvaadvaceti lety založili Erik Lukavský a Michal Rydval, poradilo s elegancí, jež trochu potěší i ve chvíli, kdy se podstatná část aktivit Fra uzavírá. Ale vraťme se na začátek… Loučení s klíčovou součástí tuzemského literárního života spustil na sklonku června Petr Borkovec, když oznámil, že končí s dramaturgií autorských čtení, která v suterénní kavárně pořádal ani nevím odkdy. Kulturní mikrosvět na těžkou ztrátu zareagoval emodži „péče“ a „to mě mrzí“. Zazněl i nápad, že by Borkovce mohl někdo nahradit. Na konci srpna jsme se nicméně dozvěděli, že „epicentrum české poezie“ (jak to nazval Milan Děžinský) v září už neotevře. Tentokrát reakcím pod statusem vévodí emotikon puklého srdce. Ano, je to smutné. Těch třicet metrů čtverečních s věčně vytíženým záchodkem bude příznivcům hobby jménem „kvalitní literatura“ chybět. Jistě nejsem jediný, kdo pocítil nostalgii nad přiloženými fotografiemi. Vida, tady je Erik zamlada, už tehdy vypadal jako mafián! Zato Petr jako by dorazil nočním vlakem z Vysočiny… To se ještě pil lahvový gambrinus, nosila se námořnická trika a lněné rubašky, na věšáku se potkávaly klobouky s bekovkami, a zdálo se to normální. A všichni ti efébové s kostnatými pažemi neustále kouřili… Na jedné fotce vidím svou bývalou ženu, stojí za barem s cigaretou v ruce; o pár snímků dál je, zpola zakrytá kávovarem, má pozdější láska. A heleme se, tohle jsem já. Ale klikám dál, a pozor, narážím na dávnou přítelkyni svého kamaráda! I ona je za barem… Barmanky zkrátka byly v centru pozornosti a z obrázků je to vidět. Ale nechme toho – většinou jsme ještě naživu!

V románu Podvolení Michel Houellebecq popisoval budoucí Francii jako zemi, v níž se dostanou zcela demokraticky k vládě islamisté. Voliče si prostě koupí. Lidé dokonce začnou dodržovat některé muslimské zvyky – ženy například nechodí do práce, čas tráví doma a dostávají za to od nové vlády, sponzorované šejky z arabských zemí, štědře zaplaceno. Francie má k takovému „podvolení“ zatím daleko, ale existuje oblast, která se Houellebecqově fikci rychle blíží: svět fotbalu. Již dříve si arabští podnikatelé kupovali kluby v prestižních evropských ligách a investicemi do hráčských posil je tlačili do fotbalové špičky. Dokonce se jim podařilo koupit si i mistrovství světa, které se navzdory protestům lidskoprávních organizací i některých politiků loni uskutečnilo v Kataru. Před rokem začali magnáti ze Saúdské Arábie do místní ligy přivádět fotbalové hvězdy v čele Cristianem Ronaldem. Tým Al­-Nassr Ronalda ulovil na těžko představitelný plat dvě stě milionů eur za sezonu (v přepočtu téměř pět miliard korun). Přestože Portugalec, který je považován za jednoho z nejlepších fotbalistů všech dob, v Saúdské Arábii díru do světa ne­­udělal, během letošní letní pauzy se s podobnými nabídkami špičkovým evropským hráčům doslova roztrhl pytel. Do donedávna marginální fotbalové ligy tak během krátké doby přestoupili Neymar, Fabinho, Fofana, Carrasco, Neves nebo Benzema. Jde sice většinou o hráče, kteří mají své nejlepší roky za sebou a chtějí si v závěru kariéry pořádně vydělat, nicméně díky těmto přestupům si saúdskoarabskou ligu můžete na jednom soukromém placeném sportovním kanálu pustit už i u nás. To byl pravděpodobně jeden z úmyslů saúdských boháčů: ukázat svou ligu i jinde než doma. Tento trend potvrzuje, že v současném vrcholovém fotbalu jde přinejmenším na klubové úrovni primárně o peníze. Kdo je má, může si koupit takřka cokoli a kohokoli.

Markéta Pekarová Adamová nedávno uspořádala dobročinnou dražbu luxusního pera, jímž prezident Petr Pavel před půl rokem podepsal inaugurační slib. Její nápad mě přiměl přemýšlet o úskalích charity. Byly doby, kdy jsem si jako charita sám připadal. Často po mně na ulici lidé chtěli peníze, zpravidla pár drobných, ale někdy i vyšší desítky až stovky korun (na jídlo, lístek na vlak, ubytovnu apod.) – to se stává kdekomu, ale problém byl, že já jsem minimálně u nižších částek téměř vždy vyhověl. Uvědomil jsem si, že musím začít tento druh výdajů omezovat. To znamená: občas se slitovat, ale většinu žádostí odmítat. Jenže jak odmítat? Ke způsobu, jakým to dělá většina lidí, tedy k ignoranci, jsem se uchylovat nechtěl, takže jsem zkoušel různé odpovědi – od vtipných přes rafinované až po upřímné. „Nejsem Gott,“ říkával jsem, když byl Karel ještě naživu; na otázku „Neměl bys, prosím tě, nějakej drobák?“ jsem po pravdě odpovídal: „Měl“ – a pokračoval v cestě; případně jsem omluvně vydechl: „Já jsem rád, že jsem rád“ (asi jsem kecal, mnohdy jsem nebyl vůbec rád). V poslední době mě drastická inflace zbavila ostychu, a tak se nebojím přiznat: „Jsem chudej.“ Nešlo ovšem jen o žebrající jedince, ale také o nejrůznější dobročinné sbírky. Kytičky proti rakovině jsem odmítal s tím, že jsem pro rakovinu, nabídky duchovní literatury od členů hnutí Hare Krišna jsem odrážel sdělením, že výrobní prostředky by se měly vrátit do rukou lidu, a na žádosti o pomoc ohroženým dětem jsem namítal: „Od toho by tu snad měl být stát!“ A to mě přivádí zpátky k dražbě prezidentova pera. Pekarová Adamová k němu někde vyštrachala i designovou krabičku a výsledkem bylo sto čtyřicet tisíc pro Spolek svobodných matek. Přičinlivá politička dala jasně najevo, že by si zasloužila významnější funkci, než je post předsedkyně sněmovního výboru pro prodej upomínkových předmětů. Určitě by pak dokázala velké věci.

editorial

...
#18/2023

houby

Houby jsou skupinou živých organismů, která byla moderní vědou dlouho přehlížena. V posledních desetiletích se jí ovšem začínají intenzivně věnovat kromě mykologů a lékařů i evoluční biologové, ekologové nebo filosofové a v současné době probíhá – slovy kanadského antropologa Michaela …

Sport jako avantgarda filosofie

Dokážeme docenit nejistotu a získat zpátky svou budoucnost?

...
#18/2022

filosofie sportu

Vše, co jsem mohla, jsem udělala

S Ottou Bednářovou o komunismu, novinařině a statečnosti

...

Objevujeme obrovskou sílu hub

S Michaelem J. Hathawayem nejen o houbě matsutake

...

Houbovitost

...

Petr Steiner: Václav Havel

...

Tropical Fuck Storm: Submersive Behaviour

...

Vladimir Iljič Lenin byl houba. Tak zněl závěr seriózně působícího a dodnes virálního pořadu, který v květnu 1991 odvysílala leningradská televize. Hudebník a herec Sergej Kurjochin v pracovně plné knih mluví s moderátorem nejprve o původních obyvatelích Mexika, peyotlu, lysohlávce aztécké, ale také o surreálných výjevech z Říjnové revoluce. Od Carlose Castanedy pak přejde k halucinogenním účinkům muchomůrky červené a úryvku z Leninova dopisu Plechanovovi: „Včera jsem se přejedl hub, cítil jsem se znamenitě.“ A jelikož „je dokázáno, že u člověka, který pojídá muchomůrky, se houba postupně stane jeho vlastní bytností“, byl Lenin houba (a navíc prý i rádiová vlna, jak se můžete přesvědčit – na YouTube najdete i verzi s anglickými titulky). Přestože Kurjochin občas stěží zadržoval smích, spousta lidí tehdy vzala pořad vážně – v Sovětském svazu byli zvyklí, že se v televizi ukazuje to, čemu se má věřit. Recesista Kurjochin nejspíš nesledoval žádné politické cíle, i když se těsně před svou smrtí v roce 1996 stačil s Eduardem Limonovem a Alexandrem Duginem přidat k nacionálním bolševikům – i to ale tehdy ještě mohlo být jakžtakž vtipné. Co kdybychom ale pořad vzali vážně dnes? Je známo, že v současné kremelské ideologii představuje Lenin záporáka. Nejde jen o to, že tři dny před spuštěním ruské invaze označil Putin Lenina za „autora a architekta Ukrajiny“. Houby jsou především rozkladné, a ať už Lenin nastolil cokoli, v první řadě dokázal taktickou prací úspěšně rozložit carské impérium. A rozkladu se Putin krutě brání, tak jako před ním jeho oblíbení Romanovci a Stalin. Mimochodem, Lenin byl navíc doložitelně vášnivý houbař, kdežto mykofobní Putin vyrazil na houby jen párkrát, aby ho vyfotili. Co když byl Lenin houba – byť ke konci poněkud červivá –, která vyrostla z podhoubí touhy po spravedlivé společnosti? Takové antiimperiální mycelium vydrží v podzemí velmi dlouho a nikdo shora nevidí, kam až sahá. Když Lenin začal dávno před revolucí vydávat časopis Jiskra, dal mu motto „Z jiskry vzejde plamen“. Ano, ale jiskra tím zaniká a plamen se vyčerpá nebo ho někdo uhasí. Zato z podhoubí vzejde houba vždy znovu – jen co nastanou aspoň trochu příznivé podmínky.

„Tak si vyber: fašismus, nebo nacionalismus?“ dělá si legraci Alexis, který je botanik a nemá daleko k ultralevicovým hnutím. Trochu přehání, ale ne zas tak moc. Půlka francouzské populace má ještě v hlavě svou volbu „menšího zla“ při loňských prezidentských volbách, v nichž Emmanuel Macron „o prsa“ porazil Marine Le Pen. Staronový prezident se tak udržel v úřadu, přestože během svého prvního funkčního období mnohé své přívržence zklamal sociálně necitlivou politikou. Další volby budou až za čtyři roky, už teď se ale začínají hlásit zájemci o trůn. V polovině srpna svou kandidaturu připustil současný ministr vnitra Gérald Darmanin. Politik, kterému za poslední roky, kdy si drží palác Beauvau, stouplo sebevědomí do astronomických výšek, sice v červenci ostrouhal, když nebyl jmenován novým předsedou vlády (Élisabeth Borne měla namále, nakonec si ale premiér­ské křeslo udržela), rychle se však oklepal a představil svůj ambiciózní plán. Ministr proslulý až obsedantní láskou ke všem typům policejních složek je pro většinu svých odpůrců hlavní příčinou zvyšujícího se násilí a hlavně dramatického nárůstu používání střelných zbraní ze strany policie. Sám Darmanin nemá k násilí daleko: v minulosti byl obviněn ze znásilnění a z toho, že si vynutil sex za protislužby. Obvinění ho sice zprostili, nicméně pro feministické kolektivy, jako je třeba Nous Toutes, nadále zůstává agresorem. Chráněnec Emmanuela Macrona se dočkal podpory i od podobné nátury, bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho. „To je úroveň!“ valí oči Alexis. „Jen si to představ: ve druhém kole Darmanin versus Le Pen! To bude horor!“

Můj syn trávil kdysi velkou část svého volného času tím, že sledoval na YouTube, jak někdo jiný hraje počítačovou hru. I když jsem si zvykl na to, že zkrátka existují věci, kterým už asi nikdy zcela neporozumím – a nutně to neznamená, že bych je měl zatracovat –, docela mě to tehdy štvalo. Přišlo mi to příliš pasivní, mnohem radši bych byl, kdyby sám pařil. To jsem ještě nevěděl, že jednou si budu čas mezi redigováním a psaním textů krátit sledováním houbařských youtuberů a sám budu čelit nechápavým pohledům a otázkám přátel, kteří mají vcelku oprávněnou starost o mé duševní zdraví. Jedna věc je navyšování hráčských skills hltáním videí nejslavnějších gamerů, ale virtuálně brouzdat po lese s lidmi, kteří prostě jenom sbírají houby? To se zdá už trochu na pováženou. Brzy jsem zjistil, že jsou různé druhy „houtuberů“, a ne všechny jsem si tolik oblíbil. První skupinou jsou „instahoubaři“, mezi něž řadím třeba oblíbenou Šumavskou Houbičku. Mám z nich podobný pocit jako z herců, kteří na divadle přehrávají, a do lesa bych s nimi nejspíš nešel. Další jsem překřtil na „Homolkovy“. To jsou případy, kdy videa sice obhospodařuje jeden člen rodiny, ale více či méně dobrovolnými aktéry se stávají všichni zúčastnění včetně dětí. I když mám děti rád, jejich výskyt v houbařských videích bych zakázal. Skutečné zalíbení jsem našel až v kanále Hríbari ze Záhorá Andreje Macka, který spíše než sbírání hub zachycuje jejich lov. V jeho videích to ale působí, že se houby chtějí nechat ulovit, a každý nový přírůstek jako by Mackovi prozrazoval, kde se schovává další. Už chybí jen to, aby mu houby skákaly samy přímo do košíku. Když přidáme záhorácký dialekt, který mě vždy fascinoval, a protagonistovu bezprostřednost, získáme perspektivu, jakou jiná houbařská videa postrádají. Je to velmi funkční placebo, asi i proto, že v poslední době slýcháme málo tak potěšujících sdělení, jako je Mackovo „Lude, vidíte ho tam, hnedáka, dubáka!“.

editorial

...