Erich Neumann: Velká matka

...

Systém, který se osvědčil

Výzvy a proměny regionálních galerií po roce 1989

...

Harlekýn v odstínech šedi

Jak Nohavica potkal Antinováka

...

Někdo tu mluví o šílenství

...

Podzimní sezóna mi letos jednoho po druhém přivála do cesty dva prošedivělé vousáče s prorockou vizáží, Čecha a Slováka, ročníky 1943 a 1945. Ještě předznamenám, že obě události provázelo kvílení saxofonu – to kdyby vám vrtalo hlavou, proč se v glose setkali právě Vratislav Brabenec a Fedor Gál. Prvního z obou kmetů jsem slyšel mluvit už tolikrát, že bych část jeho monologů mohl odříkat sám (od autentického vyznění mě dělí jenom to, že mám zuby). Přesto mě při sledování dokumentu Život je jen boží mlýn aneb Poslední dny Plastic People, který se objevil v programu jihlavského festivalu, zaskočila jalovost materiálu, z nějž Břetislav Rychlík své šestadvacetiminutové dílko sestavil. Koneckonců i Brabenec jako by se chvílemi divil, proč vlastně stojí před kamerou, když nemá, co by řekl. Naštěstí během natáčení zvládá pít a kouřit, a tak jednou s popelníkem na koleně, podruhé s kelímkem slivovice nad Jirousovým hrobem aspoň nonverbálně zprostředkovává cosi z ducha „druhé kultury“. Vráťa zkrátka dělá, co může, aby nezkazil „prdel“. A právě on nakonec obstará něco jako pointu, když v závěru procitne a poznamená: „To je dobrý, jak se ten film vyprazdňuje, vole… Jak tam už není nic skoro… Ale to jsou právě ty důležitý věci ve filmu, když tam už není skoro nic…“ Opravdu, moc toho nezbylo – podobně jako z celého undergroundového mýtu po třech dekádách jeho vytěžování pravicovým establishmentem i vypatlanými pamětníky. S tímhle zážitkem v čerstvé paměti jsem vystoupení Fedora Gála na letošní Alternativě očekával s obavami: jednak z toho, že kombinace konfesního vyprávění a hudebního doprovodu kapely Drť vyzní až moc pateticky, jednak z možnosti, že i tenhle projekt se vyprázdní a nezbude „skoro nic“, jen pokažená vzpomínka. Patos Gálovu emotivnímu projevu o celoživotní zkušenosti s rasismem a stádním myšlením tuzemské společnosti skutečně nechyběl. Zvláštní však bylo uvědomit si, jak moc tento angažovaný děd věří v komunikaci. Jak moc mu záleží na tom, aby své publikum oslovil. A nejen oslovil; aby mu sdělil své veřejné, politické stanovisko. Dobrý, vole… Ale v Česku trochu nezvyk.

Doktoři a doktorky stávkují proti tomu, aby se legalizovaly čtyřiadvacetihodinové (i delší!) služby v nemocnicích. Poslouchám příběhy svých kamarádů, kteří s idealismem vystudovali lékařskou fakultu, aby mohli pomáhat lidem, pak nastoupili do mašinérie špitálů a léta za směšné peníze vykonávali tu nejhorší práci. Když se jim začaly rozpadat vztahy, idealismus je přešel, zcyničtěli, začali být protivní k pacientům a někteří medicínu opustili. A já se jim nedivím. Sám bych nechtěl, aby mne diagnostikoval, nebo dokonce operoval někdo, kdo čtyřiadvacet hodin nespal, protože dobře vím, jak vypadám, jak mi to myslí a jak „bystré“ mám reakce po probděné noci. Kromě úprav zákoníku práce, které se teď řeší v parlamentu, jsem ale v úžasu i nad tím, že české nemocnice až na pár výjimek svým lékařům nenabízejí supervizi, tedy podpůrnou činnost, která zaměstnancům pomáhá překonávat složité situace v profesním i osobním životě. Tento mechanismus se už roky úspěšně prosazuje v sociální práci, která je taky extrémně náročná, energeticky i lidsky. Jde vlastně o jakousi skupinovou psychoterapii – supervizor stojí stranou pracovního kolektivu, naslouchá mu, pomáhá identifikovat problémy, snaží se hledat řešení a odhalovat počínající vyhoření. Supervize se už dávno stala nezbytnou všude tam, kde se pracuje s feťáky, problémovými dětmi či umírajícími v hospicích. Lékaři a lékařky, co se denně potkávají se smrtí, náročnými reakcemi pacientů i jejich příbuzných a potýkají se s nadřízenými i kolabujícím systémem, zatím podléhají frustraci, stávají se z nich nefunkční partneři a partnerky či rozvedení rodiče a „spravují“ se alkoholem a dalšími látkami. Když jsem se probíral databázemi uniklých hesel z českých e­-mailů, nejoblíbenější heslo ke schránkám nemocničních lékařů bylo „Neurol“. Ty, kteří by měli pečovat o lidské zdraví, nutí český systém žít brutálně nezdravě. Proč, proboha, nemají aspoň tu supervizi? Každý streetworker, který vyměňuje stříkačky před hlavním nádražím, ji má.

Když se na konci září Daniel Křetínský po pěti letech zbavil akcií ve skupině Le Monde, zdálo se, že si francouzská novinářská obec oddychla. Z příchodu „nejmysterióznějšího podnikatele v Evropě“, jak českého oligarchu nazvali v magazínu L’Humanité, jí totiž vstávaly vlasy hrůzou. Křetínského společnost Czech Media Invest prodala svůj podíl za padesát milionů eur telekomunikačnímu magnátovi Xavieru Nielovi, celá úleva tedy pramení ze skutečnosti, že cizího miliardáře mezi akcionáři jednoho z nejvlivnějších deníků ve Francii vystřídal miliardář místní. Niel se sice dušoval, že své akcie vloží do Fondu za nezávislost tisku, ten ovšem v roce 2021 založil on sám – bavte se, jako bych tu nebyl! Nutno dodat, že na nezávislost levicového deníku Le Monde dohlížejí ještě sdružení redaktorů a čtenářů. Ta však nad faktem, že Niel již vlastní vlivný pravicový deník Nice­-Matin, a začíná tak nenápadně dobývat mediální svět, mávla rukou. „Aspoň je to náš oligarcha,“ zlehčovala situaci jedna z redaktorek týdeníku Courrier International. Křetínský nicméně z francouzského mediálního prostředí jen tak nezmizí. Vlastní francouzskou mutaci Elle, společensko­-politický týdeník Marianne, podíl má i v televizi TF1 a chystá se převzít vydavatelství Editis. Co si ale budeme povídat, tisk přece nevydělává. To spíš elektrárny na fosilní paliva (Gazel­­Energie), prodej a distribuce potravin (Casino) nebo kyberbezpečnost (Atos). Na pažravost českého podnikatele upozornil například týdeník L’Express. Navíc prý zná „zvláštní vchod do Elysejského paláce“. Jak by ne, je přece groupie Emmanuela Macrona.

Miroslav Kalousek: „Peníze, za které tito mladí studují a konzumují další bezplatné služby, generuje kapitalismus. Peníze, které se investují do ochrany klimatu, generuje kapitalismus. Protestovat proti kapitalismu v den oslav svobody a demokracie je politováníhodné nedorozumění. Je to ve skutečnosti protest proti vlastním zájmům a proti svobodě.“ The Ugly Truth: „Neexistuje kapitalismus. Tyhle děcka by měl rychle někdo vzpamatovat. Buď je v zemi demokracie, nebo není. U nás je a buďme za to rádi.“ Radovan Kratochvíl (konzervativec se zájmem o internet se šálkem kávy): „Kapitalismus existuje a je to nejlepší vynález lidstva, vedle vynálezu umělých hnojiv.“ Kerberos111: „Je to bohužel ukázka úrovně našeho školství. Kapitalismus by si měl umět ohlídat, do čeho pak ty prostředky dává. Tam jsou velké mezery.“ Jiřík Kamík: „Kolik je mezi nimi mediků, právníků, inženýrů. 99,9 % z nich jsou genderstudies a podobné obory, které my by si místo vyřvávání nesmyslů měli nacvičovat ‚… samostatně, nebo to chcete v meníčku s hranolkama?‘“ Zdena (Tvrdohlavá beranka. Věk je jen číslo. Dělat chyby není slabost, když se z nich poučíš.): „Revoluce jim utekla a taky chtějí být něčím vyjímeční. Jako jejich rodiče. Tohle bych jim ani nezazlívala, pokud tam nezačnou provolávat slávu Palestině. Ať si v klidu demonstrují za ochranu klimatu. Aspoň se k ničemu nelepí, neničí památky a podobný hovadiny!“ Martin Beníček: „Tak už to tady máme ze západu dovezené. Pamatuji 90tá, kdy na vysokých školách byl kapitalismus nedotknutelný. Přišlo mi, že je všem jasné, že to je jediný správný směr. Teď se máme tak dobře, že mladí blbnou.“ Libor Němec (přítel dobré nálady a správce rodinného dvora): „To je protest pro protest. Zaprotestujeme a půjdem ten protest probrat do hospody. Povedlo se nebo ne? Ale božínku, to je fuk, zejtra budeme protestovat proti něčemu jinému. Vždycky se něco najde.“ Bohumila Štěpánová (nenapravitelný optimista): „Magoři. Chodit s transparenty je jednoduchý, kdyby radši zasadili strom, blbci.“

editorial

...
#23/2023

Češi z Vietnamu

Cítím se jako Evropan

Rozhovor s česko­-vietnamským rapperem Ankim

...

Říkali mu marmeláda

Přiznaný i nepřiznaný Foglar

...

Tahle země není pro levičáky?

...

Pár dní po teroristickém útoku hnutí Hamás na Izrael jsem seděl v kuchyni a bezmyšlenkovitě koukal z okna. Už jsem chtěl vstát a začít dělat něco užitečného, když jsem si všiml, že v rohu okenního rámu se odehrává mikrodrama. Maličký pavouk se pokoušel znehybnit mouchu, jež byla dvakrát větší než on a vší silou se snažila vymanit z jeho sítě. Zápas trval dlouho a já musel odejít dříve, než skončil. Nechci tuto scénu vydávat za paralelu k aktuálním válečným konfliktům, jen bych rád upozornil na to, že pokud jste pozorní, můžete násilí vidět všude. Všudypřítomné jsou pochopitelně i mírotvorné aktivity. Co má společného iniciativa Mír a spravedlnost, volající po „spravedlivém míru“ na Ukrajině, s výkřiky typu „srovnejte Gazu se zemí“? Především to, že se vztahují k něčemu, co nemá reálný základ. Zmíněná iniciativa předpokládá, že funkční mír lze nastolit, pokud se každá ze znepřátelených stran – bez ohledu na to, kdo je agresor a kdo oběť – něčeho vzdá. Lidé požadující vybombardování Pásma Gazy se zase tváří, jako by teroristické útoky neměly příčinu; v jejich interpretaci jde o blesk z čistého nebe či zlo v krystalické podobě. Mír je v obou případech chápán jako přirozený stav, a pokud je porušen, je možné ho obnovit: tím, že se zkrátka prosadí – buďto tvrdou diplomacií, nebo zničujícím úderem. Mnohem věrohodnější náhled na mír nabízí spaghetti western Pro hrst dolarů (1964): když hlava jednoho ze znesvářených rodů chce uzavřít příměří, hlavní hrdina ztělesněný Clintem Eastwoodem skepticky namítne, že je těžké mít rád mír, když o něm člověk nic neví. Usmíření s protivníkem bylo nakonec stejně pouze manévrem vedoucím k dalšímu vystupňování konfliktu, což je postup, který z reálného světa známe velmi dobře. Ponaučení nám může přinést i závěr filmu: k tomu, aby zavládl mír, je prostě třeba zabít každého, kdo by ho mohl porušit. Když pak protagonista opouští zdevastované městečko, působí to, že v něm nezůstal naživu nikdo vyjma bláznivého zvoníka, hostinského a hrobníka. A to opravdu není nejlepší východisko pro šťastnou budoucnost.

Za bohnickou léčebnou, na okraji Čimic i celé Prahy u obratiště autobusu 152, stojí kiosek Na Konečné, kam domorodci chodí na párek a pivo. Pár metrů od posezení s výhledem na Říp začíná pole, které se svažuje k přírodnímu parku Draháňské údolí a Prdlavé studánce. K potoku můžete dojít i alejí o pár set metrů vedle a pak nerušeně pokračovat až do kaňonu Vltavy. Podle vizí Ředitelství silnic a dálnic i současné vlády tohle všechno brzy bude minulost. Hned za kioskem má začínat Čimický přivaděč – jenž, jak název napovídá, přivede do oblasti auta – a v místě aleje se počítá s mimoúrovňovou křižovatkou, tedy s nájezdy na šestiproudou dálnici Pražského okruhu. Ta má nenávratně změnit nejen údolí Vltavy, ale i hodnotnou krajinu severně od Bohnic. A přitom v zásadě zbytečně. Politici a s nimi i média sice pořád dokola mluví o „palčivě chybějící“ části okruhu, ale ve skutečnosti jde o jeho nejméně potřebnou část. Tranzit mezi lounskou a karlovarskou dálnicí na levém břehu Vltavy a teplickou a libereckou na pravém je totiž vcelku slabý a sám o sobě by dálnici nezaplnil. Právě tranzitem se však donekonečna zaklínají pražští politici, pokud přijde řeč na zklidňování dopravy v centru. Náměstek Zdeněk Hřib sice tento „ažbudeokruhismus“ kritizoval, tím to ale skončilo. Z dokumentace severní části okruhu přitom vyplývá, že stavba centru města neuleví, například ve Strahovském tunelu se dokonce předpokládá mírný nárůst provozu. Výsledkem má být zkrátka to, co zatím vždy: víc aut a betonu na periferii a žádná změna v centru. Kompletní okruh mimochodem nemá ani řada západních metropolí a z těch, které ho mají, zácpy nezmizely. Stamiliony utopené v přípravě projektu, proti němuž se stavějí místní na obou březích Vltavy, by daleko lépe posloužily tramvajím nebo vlakům, nemluvě o desítkách miliard, které má spolknout stavba. Ta podle pravidel dopravní indukce nabídne nové a rychlejší trasy autem, a tedy další náskok automobilismu před veřejnou dopravou – a to vše uprostřed klimatické krize. Je načase si říct, že to nechceme.

Sté páté výročí vzniku Československa se u nás většině lidí připomnělo zavřenými obchodními řetězci a parádou s prezidentskými vyznamenáními. Jak dekády plynou, pozapomnělo se na to, že 28. říjen se dlouho slavil jako připomínka první vlny poválečného znárodňování. Znárodňovací dekrety podepsané prezidentem Benešem v říjnu roku 1945 se týkaly dolů, některých průmyslových podniků, akciových bank a soukromých pojišťoven. Souvislost se vznikem ČSR přitom není náhodná. Při ustavování česko­-slovenského státu panovala napříč politickým spektrem shoda v tom, že by mělo dojít k více či méně rozsáhlému zespolečenštění majetku a výrobních prostředků. I u nás rezonovala ruská revoluce. A třebaže se za první republiky nakonec realizovala v zásadě jen pozemková reforma (a i ta pouze částečně), idea přerozdělení kapitálu zůstala zakládajícím momentem moderního národního státu. Možná by nebylo od věci se k tomuto momentu vrátit. Ze současného oligarchického kapitalismu se vytrácí demokratická politika, roste moc nadnárodních firem, a zatímco nízké procento lidí bohatne, většina ryje držkou v zemi. V rámci usilování o spravedlivější, důstojnější a svobodnější uspořádání společnosti bychom proto měli začít vážně diskutovat o vyvlastňování ve veřejném zájmu. Na národní úrovni by se jistě dalo udělat mnoho, nejprve však bude třeba nově vymezit hranice mezi osobním, soukromým, státním a veřejným vlastnictvím. Klíčovým úkolem je dostat pod veřejnou kontrolu bezuzdné nadnárodní podniky (jako příklad se nabízí Muskova společnost X Corp). K tomu by ovšem bylo třeba postupovat na úrovni Evropské unie a dalších transnacionálních aktérů.

editorial

...