Pár dní po teroristickém útoku hnutí Hamás na Izrael jsem seděl v kuchyni a bezmyšlenkovitě koukal z okna. Už jsem chtěl vstát a začít dělat něco užitečného, když jsem si všiml, že v rohu okenního rámu se odehrává mikrodrama. Maličký pavouk se pokoušel znehybnit mouchu, jež byla dvakrát větší než on a vší silou se snažila vymanit z jeho sítě. Zápas trval dlouho a já musel odejít dříve, než skončil. Nechci tuto scénu vydávat za paralelu k aktuálním válečným konfliktům, jen bych rád upozornil na to, že pokud jste pozorní, můžete násilí vidět všude. Všudypřítomné jsou pochopitelně i mírotvorné aktivity. Co má společného iniciativa Mír a spravedlnost, volající po „spravedlivém míru“ na Ukrajině, s výkřiky typu „srovnejte Gazu se zemí“? Především to, že se vztahují k něčemu, co nemá reálný základ. Zmíněná iniciativa předpokládá, že funkční mír lze nastolit, pokud se každá ze znepřátelených stran – bez ohledu na to, kdo je agresor a kdo oběť – něčeho vzdá. Lidé požadující vybombardování Pásma Gazy se zase tváří, jako by teroristické útoky neměly příčinu; v jejich interpretaci jde o blesk z čistého nebe či zlo v krystalické podobě. Mír je v obou případech chápán jako přirozený stav, a pokud je porušen, je možné ho obnovit: tím, že se zkrátka prosadí – buďto tvrdou diplomacií, nebo zničujícím úderem. Mnohem věrohodnější náhled na mír nabízí spaghetti western Pro hrst dolarů (1964): když hlava jednoho ze znesvářených rodů chce uzavřít příměří, hlavní hrdina ztělesněný Clintem Eastwoodem skepticky namítne, že je těžké mít rád mír, když o něm člověk nic neví. Usmíření s protivníkem bylo nakonec stejně pouze manévrem vedoucím k dalšímu vystupňování konfliktu, což je postup, který z reálného světa známe velmi dobře. Ponaučení nám může přinést i závěr filmu: k tomu, aby zavládl mír, je prostě třeba zabít každého, kdo by ho mohl porušit. Když pak protagonista opouští zdevastované městečko, působí to, že v něm nezůstal naživu nikdo vyjma bláznivého zvoníka, hostinského a hrobníka. A to opravdu není nejlepší východisko pro šťastnou budoucnost.

Za bohnickou léčebnou, na okraji Čimic i celé Prahy u obratiště autobusu 152, stojí kiosek Na Konečné, kam domorodci chodí na párek a pivo. Pár metrů od posezení s výhledem na Říp začíná pole, které se svažuje k přírodnímu parku Draháňské údolí a Prdlavé studánce. K potoku můžete dojít i alejí o pár set metrů vedle a pak nerušeně pokračovat až do kaňonu Vltavy. Podle vizí Ředitelství silnic a dálnic i současné vlády tohle všechno brzy bude minulost. Hned za kioskem má začínat Čimický přivaděč – jenž, jak název napovídá, přivede do oblasti auta – a v místě aleje se počítá s mimoúrovňovou křižovatkou, tedy s nájezdy na šestiproudou dálnici Pražského okruhu. Ta má nenávratně změnit nejen údolí Vltavy, ale i hodnotnou krajinu severně od Bohnic. A přitom v zásadě zbytečně. Politici a s nimi i média sice pořád dokola mluví o „palčivě chybějící“ části okruhu, ale ve skutečnosti jde o jeho nejméně potřebnou část. Tranzit mezi lounskou a karlovarskou dálnicí na levém břehu Vltavy a teplickou a libereckou na pravém je totiž vcelku slabý a sám o sobě by dálnici nezaplnil. Právě tranzitem se však donekonečna zaklínají pražští politici, pokud přijde řeč na zklidňování dopravy v centru. Náměstek Zdeněk Hřib sice tento „ažbudeokruhismus“ kritizoval, tím to ale skončilo. Z dokumentace severní části okruhu přitom vyplývá, že stavba centru města neuleví, například ve Strahovském tunelu se dokonce předpokládá mírný nárůst provozu. Výsledkem má být zkrátka to, co zatím vždy: víc aut a betonu na periferii a žádná změna v centru. Kompletní okruh mimochodem nemá ani řada západních metropolí a z těch, které ho mají, zácpy nezmizely. Stamiliony utopené v přípravě projektu, proti němuž se stavějí místní na obou březích Vltavy, by daleko lépe posloužily tramvajím nebo vlakům, nemluvě o desítkách miliard, které má spolknout stavba. Ta podle pravidel dopravní indukce nabídne nové a rychlejší trasy autem, a tedy další náskok automobilismu před veřejnou dopravou – a to vše uprostřed klimatické krize. Je načase si říct, že to nechceme.

Sté páté výročí vzniku Československa se u nás většině lidí připomnělo zavřenými obchodními řetězci a parádou s prezidentskými vyznamenáními. Jak dekády plynou, pozapomnělo se na to, že 28. říjen se dlouho slavil jako připomínka první vlny poválečného znárodňování. Znárodňovací dekrety podepsané prezidentem Benešem v říjnu roku 1945 se týkaly dolů, některých průmyslových podniků, akciových bank a soukromých pojišťoven. Souvislost se vznikem ČSR přitom není náhodná. Při ustavování česko­-slovenského státu panovala napříč politickým spektrem shoda v tom, že by mělo dojít k více či méně rozsáhlému zespolečenštění majetku a výrobních prostředků. I u nás rezonovala ruská revoluce. A třebaže se za první republiky nakonec realizovala v zásadě jen pozemková reforma (a i ta pouze částečně), idea přerozdělení kapitálu zůstala zakládajícím momentem moderního národního státu. Možná by nebylo od věci se k tomuto momentu vrátit. Ze současného oligarchického kapitalismu se vytrácí demokratická politika, roste moc nadnárodních firem, a zatímco nízké procento lidí bohatne, většina ryje držkou v zemi. V rámci usilování o spravedlivější, důstojnější a svobodnější uspořádání společnosti bychom proto měli začít vážně diskutovat o vyvlastňování ve veřejném zájmu. Na národní úrovni by se jistě dalo udělat mnoho, nejprve však bude třeba nově vymezit hranice mezi osobním, soukromým, státním a veřejným vlastnictvím. Klíčovým úkolem je dostat pod veřejnou kontrolu bezuzdné nadnárodní podniky (jako příklad se nabízí Muskova společnost X Corp). K tomu by ovšem bylo třeba postupovat na úrovni Evropské unie a dalších transnacionálních aktérů.