Moderní architekturu obvykle buď obdivujete, nebo se vám hnusí. Má se za to, že modernismus mají v oblibě především jedinci s kulturním kapitálem, kteří dokážou ocenit minimalismus a absenci prvoplánové líbivosti. Stereotypně jsou fanoušci moderny tak trochu snobi, kdežto takzvaným normálním lidem se brutalistní či high­-tech výstřelky nelíbí a nikdy nelíbily.

Na pěkný příklad, že takto prvoplánově jednoduché to rozhodně není, jsem nedávno narazila v knize Osvěta, kultura, zábava. Kulturní domy v Československu. Kulturák stojí snad v každém městě i v mnoha vesnicích. Kulturní domy byly symbolem pokroku, občané je vítali a často se na jejich vzniku sami podíleli. Odtržení od všeho starého a tradičního nemuseli komunisté lidem vždy nutit, jak se dnes někteří snaží tvrdit, mnohdy šlo o autentickou touhu po nové, lepší budoucnosti, jakkoli byla možná leckdy zaměňována za materiální komfort. „Komunistické kostky“ nebyly zdaleka odmítány tak razantně jako dnes, kdy představují pro velkou část společnosti symbol zla a totality.

Když například v polovině osmdesátých let – v době, kdy už byly modernistické ideje dávno překonané – dostal architekt Vlado Milunić zakázku na kulturní dům v jedné malé obci, přišel s návrhem inspirovaným zdejší lidovou architekturou a respektujícím urbanismus místa. Někteří obyvatelé v čele s předsedou ONV proti němu ale protestovali a prosadili realizaci v tu dobu již zastaralého návrhu – jednalo se o mnohem větší a v jejich očích modernější budovu. Nechtěli zkrátka působit jako zaostalí vesničané „s kulturákem ve stodole“.

Stačilo ale jen pár let a všechno bylo jinak – moderna se rychle stala nejohroženější architektonickou vrstvou. Poválečné stavby začaly mizet: byly bourány či necitlivě přestavovány. Jak trefně poznamenala editorka knihy Irena Lehkoživová, nejkritičtější k nim možná byli právě ti, kteří je dříve nejvíce prosazovali – vždy poslušni těm, kteří jsou zrovna u moci.

Knihobot vznikl v roce 2019 a během pandemie, kdy se rozmohl online prodej bazarových knih, vyplnil díru na trhu. Na rozdíl od klasických antikvariátů se zaměřuje primárně na knižní produkci po roce 1990, nevykupuje sbírky po zesnulých prarodičích a nepřijímá poškozené publikace. Používá marketingový slovník – o čtenářích hovoří jako zákaznících –, obsah webu plní motivačními citáty loajálních zaměstnanců a jeho podnikání je velmi efektivní. Může si dovolit nižší marži: ponechává si čtyřicet procent z prodejní ceny knihy, zatímco české distribuční sítě si berou v průměru padesát procent. Idea takového podnikání není tolik originální. Už více než deset let ve světě vznikají podobné firmy, cílící na generaci Z, která vyžaduje, aby prodej a nakupování byly nejen pohodlné, ale i šetrné k přírodě. Knihobot jako nejdravější konkurent kolosů českého knižního trhu však neřeší podstatný problém – nadprodukci knih. Naopak na ní vydělává.

Pro střední a menší nakladatele podobné firmy pochopitelně představují problém – každá kniha zakoupená přes Knihobot pro ně znamená ušlý zisk. Na druhou stranu čtenář, který za knihu zaplatil či ji dostal jako dárek a rozhodl se poslat ji dál, jistě může se svým majetkem nakládat dle vlastních představ. Háček je v nerovnoměrném rozložení sil. Stejně tak jako nezávislí nakladatelé a knihkupci nemohou konkurovat velkým nakladatelským domům, online platformy typu Knihobot pijí krev menší hráčům. Kdyby si obchodní oddělení Albatrosu, Kosmasu a Euromedií spočítala ušlý zisk způsobený existencí Knihobotu, možná by se velcí hráči připojili k volání malých nakladatelů a knihkupců po větší a zdravější bibliodiverzitě. Otázka pevné ceny knihy a hypotetická regulace prodeje knih z druhé ruky by pak mohly znovu vstoupit do hry. Zatím se ale k ničemu takovému neschyluje a všichni se ohánějí otřepanou mantrou volného trhu.

„Vy degradujete Prahu,“ říká mi paní v důchodovém věku před suterénním barem na pražských Vinohradech a ukazuje na moje výrazně vykrojené tílko. „Nezlobte se na mě, ale já vám to musím říct. Tohlencto tady chlapi nikdy nenosili. To je, jako kdyby ženský chodily bez podprsenky.“ Potáhnu z cigarety, kouř v sobě držím, co nejdéle to jde, a přemýšlím, co odpovědět. Vtipná reakce typu „OK, boomer“ mě bohužel v tu chvíli nenapadla. Zamumlám něco v tom smyslu, že to unesu a Praha snad taky.

Paní, která vylezla z toho samého pajzlu jako já, to kupodivu myslí naprosto vážně a pokračuje: „Vy nejste rodilej Pražák, že ne?“ Určitě jsem si z jižních Čech přinesl pár zlozvyků, ale záliba v sexy tílkách k nim rozhodně nepatří – k tomu jsem přičichnul až v Praze, ve městě, jehož úroveň prý snižuju. Típnul jsem cigaretu a pronesl větu, z níž mi na poloobnaženém těle naskočila husí kůže už ve chvíli, kdy jsem ji pronášel: „Časy se mění.“ Žena se ale nenechala zastrašit a z voleje vypálila: „Ale k horšímu!“

No nic, jdu zpátky dovnitř a pustím to z hlavy. Později ve mně ale bizarní konflikt začne hlodat. Ve výsledku mi nevadilo ani tak to, že se do mě kvůli stylu oblékání naváží žena v černých kalhotách, zeleno­-bílém pruhovaném tričku a červené větrovce, ale to, že už se ani nedokážu autenticky naštvat – co je jí sakra do toho, co mám na sobě! Ale i to mě nakonec přešlo.

Možná dělám něco špatně. Většinu svého dospělého života se držím hesla: Nikdy nic nedělej a nic neříkej, když můžeš strnule stát a významně mlčet. Věřil jsem, že mi takový postoj může zajistit vcelku komfortní život, ale když o tom tak uvažuju, už se mi mnohokrát vymstil. Vzpomínám si, jak jsem tenhle přístup jednou praktikoval na zahrádce hospody U Veselé kozy a zničehonic mi kolem hlavy prolétl skleněný popelník… Asi budu muset zapracovat na tom, aby moje nečinnost a mlčení nepůsobily vyzývavě, ale jenom prázdně. Zatím si aspoň užívám radost z toho, že je stále ještě co degradovat.