Slované

...

Kytarák - literární zápisník

...

Anatolij Dnistrovyj: B­-52

...

Vanessa Springora: Svolení

...

Prostě dada

Ke kořenům českého antifemu

...
#14/2020

antifeminismus

Budoucnost bez emancipace?

Program pro konzervativní levici

...

Mobilizační potenciál panslavismu

Se Stanislavem Tumisem o propagandě a spojenectví mezi Slovany

...

Jde o moc

...

Jaroslav Jásek, Kryštof Drnek: Vodovody předměstských obcí před vznikem Velké Prahy

...

Evropský rok železnice, vyhlášený na letošek Evropskou unií, se Středočeský kraj ­rozhodl pojmout po svém – chystá se totiž zastavit osobní dopravu na devíti lokálních tratích a na několika dalších ji omezit. Důvodem jsou jako obvykle peníze. Je pravda, že krajský radní pro veřejnou dopravu Petr Borecký (STAN) po pravicové daňové reformě moc možností nemá. Než by ale ze zachování veřejné železniční dopravy udělal celostátní předvolební téma, raději se poslušně chystá škrtat. Na jeho nové mapce nejsou vyznačeny červeně jen cancourky do Mochova nebo Rožmitálu pod Třemšínem, kde se náhrada autobusem dá pochopit, ale třeba i trať na Dobříš, případně lokálky, do kterých stát nedávno investoval stamiliony s vidinou pravidelného provozu. Kraj by přitom za rok ušetřil jen desítky milio­nů, tedy zhruba polovinu ceny nového mostu v Lužci nad Vltavou, z nějž by se stala ukázková zmařená investice. Možná by se nejen na krajském úřadě mohli zamyslet spíš nad tím, jak dostat do vlaků víc lidí – uprostřed nedořešené pandemie má ostatně turistický potenciál v zásadě každá lokálka. Pokud se však chystáte vlakem do Kouřimi nebo Staré Huti, neváhejte. O podobnou redukci se ne­­úspěšně pokoušeli hejtmani Petr Bendl (ODS) a David Rath (ČSSD), ale je možné, že Starostové budou schopnější – aspoň ve škrtání.

Kanada zažívá doslova horké léto. Nemohou za to jen extrémní teploty šplhající k 50 stupňům Celsia, ale i nálezy několika set dětských ostatků u dvou internátních škol v Britské Kolumbii – důsledek snahy převychovat více než sto padesát tisíc potomků původních obyvatel katolickou církví. V reakci na to byly 21. června na Národní den původních obyvatel vypáleny dva kostely v indiánské rezervaci. Podobný osud od té doby potkal dalších šest katolických svatostánků v jiných částech Kanady. Některé kostely byly potřísněny rudou barvou, stejně jako socha bývalého papeže Jana Pavla II. Objevují se nasprejované číslice „751“, odkazující na počet neoznačených hrobů u jedné ze škol, jsou strhávány sochy královny Viktorie i Alžběty II. Dlouho na sebe nenechaly čekat ani výzvy k ukončení útoků, které varují před nenávistí zaměřenou na katolickou komunitu. Zdá se tak, že slovník hájící utlačované se dá použít i na ochranu dřívějších utlačovatelů. Jenže na rozdíl od někdejší úspěšné katolicizace nebyl při současných „zvěrstvech“ nikdo ani zraněn.

Již více než deset let je běžné, že se o smrti blízkých či známých dozvídáme ze sociáních sítí. Příspěvky z dovolených a reklamy se tak najednou promísí se zkratkami R.I.P., osobními vzpomínkami a fotografiemi nebožtíka. Během jednoho červnového týdne se touto cestou objevily zprávy o úmrtí dvou klíčových osobností ruské undergroundové scény devadesátých let: pionýra postsovětského skateboardingu Pavla Sorokina a Světlany Jelčaninovové, zakladatelky nejznámějšího a možná i prvního punkového klubu v Rusku – Jerry Rubin. Obě tato jména pro mnoho lidí představovala naději a také příklad, že ze sovětského dítěte lze vyrůst v nového, svobodnějšího člověka, který je naplněním utopického ideálu posledního desetiletí dvacátého století. Oba milovali život, Pavel se nikdy nerozloučil se svým „prknem“, Světlana umožnila velkému množství kapel zahájit kariéru na scéně legendárního klubu. Jejich odchody tak neznamenají jen další záplavu nekrologů na sociálních sítích – symbolizují konec doby, v níž vyrůstali dnešní čtyřicátníci, definitivní rozchod s naivitou devadesátých let a tvrdé probuzení do setrvale se zhoršující ruské současnosti.

editorial

...
#13/2021

bělorusko rok poté

Montáž jako obraz světa

Revoluční poetiky Isaaka Babela a Borise Pilňaka

...

Poklad z literární suburbie

Nad Krajinou! Jiřího Sádla

...
#13/2020

krajina

Pracuji, abych se nezbláznil

Se Sjarhejem Kalendou o psaní, solidaritě a manuální práci

...

Ne znamená ne

Řečové akty a sexuální násilí

...

Solidarita s ručením omezeným

...

Alice Vincentová: Přesazená

...

Osudná džungle

...

Přestože by vzestup předvolebních preferencí německých Zelených mohl svědčit o obratu německé společnosti k progresivně liberálním hodnotám, chování spolkové země Berlín, jíž vládne rudo­-zelená koalice, napovídá spíše opak: 17. června byl policií obsazen bytový projekt Rigaer Straße 94 v berlínské čtvrti Friedrichshain, který byl jednou z posledních bašt squatterského hnutí ve městě. Možná však jde o průvodní jev komplexnější společenské proměny. S generacemi formovanými kontrakulturními vzpourami odchází také potřeba žít mimo pravidla institucí a středostavovské hodnoty. Punkové squaty se tak mění v legální hausprojekty pro slušné lidi, kteří budují své komunity na hodnotách píle a osobní odpovědnosti.

V meziválečném Československu ve dvacátých letech fungovalo hned několik vysokoškolských institucí určených pro emigranty z bývalého carského Ruska. Rusové mohli studovat na Ruské lidové univerzitě. Ukrajinci měli svou Ukrajinskou svobodnou univerzitu (ta mimochodem dodnes existuje, jen se přesunula do Mnichova). Dále zde byla Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech, kde studovali budoucí ukrajinští inženýři, a pak několik odborných škol a gymnázií. Všechny tyto instituce financoval v rámci takzvané Ruské pomocné akce československý stát, který navíc emigrantům nabízel stipendia na školách pro domácí studenty. Po sto letech je situace opět napjatá. Represe v Bělorusku i v Rusku nabývají značného rozsahu a lze očekávat, že počet emigrantů z těchto zemí v nejbližší době poroste. Skupina významných světových intelektuálů – například Timothy Snyder, Ivan Krastev, Slavoj Žižek, Olga Tokarczuk nebo Eva Illouz – proto 14. června na serveru Open Democracy zveřejnila otevřený dopis, v němž volá po zřízení východoevropské univerzity, která by působila v některé zemi Evropské unie. Měla by „poskytnout nové příležitosti pro ty, kteří byli vyhozeni, postihly je represe a museli opustit svůj domov, a také pro ty, kteří chtějí studovat v souladu s vysokými evropskými standardy“. Dokážeme si vůbec představit, že by se dnešní česká vláda rozhodla napodobit Masaryka a Beneše a navrhla, že toto vzdělávací zařízení bude financovat naše republika? Nejspíš ne. Časy se mění a my si čím dál tím víc přejeme, aby nás svět hlavně nechal na pokoji.

Česko bude mít svou první dálnici, která mu nebude patřit – třicet kilometrů D4 mezi Příbramí a Pískem postaví společnost Eurovia s francouzským vlastníkem a poté ji má provozovat osmadvacet let, dokud ji stát nesplatí i s úroky. Dálniční „public­-private partnership“ česká média dočista okouzlil a ředitel Eurovie Martin Borovka v rozhovorech ujišťoval, že je projekt „předurčen k úspěchu“ a je pro stát každopádně výhodný. Překvapivé, že? Jelikož tato lobby měla dveře dokořán i v médiích veřejné služby, bylo by asi bláhové očekávat zamyšlení nad tím, jestli má stavba dálnice vůbec smysl, ať už ji bude provozovat kdokoli. Opravdu je v pořádku, že stavíme hned dvě dálnice do jižních Čech, nejřídčeji osídleného regionu celé republiky? Kdyby se stát včas rozhodl jen pro jednu z nich – třeba pro tu příbramskou –, nemuselo se plýtvat penězi a úsilím na neprosaditelnou D3 přes Posázaví a za ušetřené prostředky jsme mohli mít hotový železniční koridor nejen do Budějovic, ale až na rakouské hranice. V Rakousku mimochodem nedávno rozhodli, že místo budování dálnice do Waldviertelu u českých hranic radši zkapacitní železnici. Na rozdíl od nás zřejmě začínají chápat, že řešit přebujelou silniční dopravu novými dálnicemi je jako řešit otylost koupí nového, delšího opasku.

editorial

...