Večírek A2

Můj bože, co to zas žvaním?!

Jaroslav Hašek v deseti bodech

...

Krok stranou

...

„Slečno, nedáte si s náma? Ale něco za něco, víte co.“ – „Prdelka k nakousnutí!“ – „Ukážeš mi nejbližší cestu z Čáry na Hlavas? Dej mi ruku a jdem!“ Jak se cítíte vy, když takovéhle věty čtete? Já nic moc. Jde o popisky k jedné studentské fotografické výstavě. Reálně vyslovené věty jsou doplněné reakcemi těch, které si je musely vyslechnout. A ty už ve mně vyvolávají silnou úzkost: „Mám pocit, že nemůžu nic dělat, jen koukat před sebe, dělat, že tam nejsem, a doufat, že dál se už nic nestane.“ – „Chtělo se mi zvracet.“ – „Chtěla jsem utéct, ale nebylo kam. Nebyl tam nikdo, kdo by mě z nepříjemného sahání na záda a postupného přibližování vysvobodil.“ Autentické výpovědi šestnáctiletých holek, které někdy na prahu dětství a dospělosti prožily to, co asi většina žen. Včetně toho příšerného zážitku, kdy něco hrozně niterně nechcete, ale tělo selže. Chce se vám utéct, ale není kam. A možná to vlastně ani nejde. V takových chvílích ovšem neselhává jenom tělo, nýbrž i společnost. Lidi, kteří stojí okolo a tváří se, že jich se ty oplzlosti netýkají. Navíc když má holka piercing a kérku, tak si určitě bude umět poradit sama, ne? Ne! Tahle fotografická výstava je studentský projekt několika gymnazistek, který asi nikdo jiný než jejich učitelé a spolužáci neuvidí. Ale právě to je na něm důležité. Míra společenské kuráže se nezvyšuje, míra sexuálního obtěžování nesnižuje, ale něco se přece mění. Když jsem dospívala já, nikoho by ani nenapadlo ozvat se a podobné věci řešit třeba na výtvarce. Je to drobnost. Ale dává mi naději, že jednou budeme žít v jiném světě. Bez ohledu na to, jak dopadnou volby.

Jakkoli se současná vláda tváří, že má státní rozpočet pod kontrolou, a pokud je do něj potřeba sahat, tak pouze na straně výdajů, objevil se začátkem ledna návrh, který by měl „zjednodušit“ výběr daně z přidané hodnoty. Tohle zjednodušení by mělo vzniknout tím, že by se dvě snížené sazby, tedy patnáct a deset procent, sjednotily na třinácti nebo čtrnácti procentech. Už dnes je u nás nejnižší DPH nastavena poměrně vysoko, například v Německu je to sedm procent a v Polsku dokonce jen pět, a pokud by k úpravě skutečně došlo, byla by dolní hranice v rámci Evropy rekordní. V desetiprocentní sazbě je dnes například vodné a stočné nebo léky, takže by na to doplatili především lidé s nejnižšími příjmy, kteří už teď nevědí, kde ještě ušetřit. V patnáctiprocentní sazbě jsou pak potraviny – v tomto případě se předpokládá, že snížení daně by mohlo na chvíli ztlumit inflaci. V desetiprocentní sazbě jsou ale také knihy, u nichž se můžeme dohadovat, zda jde o zbytné, nebo nezbytné zboží. Rozhodně je to ale komodita, která dokáže vzdělávat nebo rozvíjet osobnost člověka. Navíc nakladatelé a s nimi i jejich čtenáři právě prožívají období, kdy jdou ceny knih skokově nahoru. Je možné, že se blížíme k hranici, při jejímž překročení by se mohl celý trh zhroutit. Už dnes se průměrná cena knihy pohybuje okolo pěti set korun a mnoho čtenářů si rozmyslí, jestli si ji raději nepůjčí v knihovně. A každá knihovna zase zvažuje, zda nenakoupit jen pár bestsellerů, které se budou na regále rychle otáčet. Zvýšení DPH na knihy tak může paradoxně vést k tomu, že bude mít smysl vydávat jen bestsellery – tedy právě takové knihy, jejichž četba čtenářům kromě krátkodobého vzruchu většinou nic dalšího nepřináší.

editorial

...
#01/2023

30 let od rozdělení

Od rozpadu Československa – státu, v němž se mnozí z nás narodili – uběhlo třicet let. Pro některé z těch starších zůstává rozdělení nezhojenou ranou, třicátníci a čtyřicátníci možná nostalgicky vzpomínají na dvojjazyčné vysílání Československé televize a třetina lidí společný stát …

Patrik Banga: Skutečná cesta ven

...

Bez prostoru pro jinotaje

S Janem Charvátem o české a slovenské krajní pravici

...

Konfliktní společenství

Cesta k česko­-slovenskému rozvodu

...

Rozpad byl čistá prohra

S Fedorem Gálem o rasismu, politice a odvaze jednat

...

Odkud jste?

...

„Lodž je nádherná. Tady jsem začal znovu snít,“ prohlásil kdysi David Lynch. Myslím na jeho slova, zatímco bloumám ulicemi města, které koncem 19. století vyrostlo živelně takřka z ničeho díky textilnímu průmyslu. Je konec prosince, právě se setmělo. Mysteriózní atmosféra od poslední návštěvy znovu o trochu zeslábla, ale snít se tu pořád dá. Ještě jsou tu zbytky továren, cihlové činžáky připomínající zříceniny hradů a potemnělé dvorky vyplněné jednou velkou kaluží, v níž se zrcadlí několik žlutě planoucích oken. Před večerkou se mezi dvěma zaparkovanými auty soustředěně rvou dva muži v kožených bundách a na plácku, kde dlažba přechází v hlínu, se z lavičky svezl opilec, jako když ze střechy padá tající sníh. O ulici dál ale lidé spokojeně sedí v Costa Coffee nebo se hrnou do Cinema City na Avatara 2. Slavný filmař se mezitím s Lodží rozžehnal a o starostce z Občanské platformy prohlásil, že město zabíjí. Hlavním důvodem deset let staré roztržky bylo, že radnice odmítla financovat projekt Lynchova filmového studia a kulturního centra, které měl navrhnout režisérův kamarád, architekt Frank Gehry. Lynch ale nejspíš také zaznamenal, že různými „revitalizacemi“ město pomalu přichází o svou osobitost. To se nicméně děje snad všem městům a v Lodži to tak chtějí – proto Hannu Zdanowskou zvolili starostkou už potřetí. Lidé asi zkrátka místo lynchovské temné krásy pořád vidí spíš bídu. Zdanowska ostatně poukazovala na to, že režisér nežije v Lodži, ale v Kalifornii. Jako by tu pořád platilo, co napsala Annie Ernaux v Rocích o lidech, kteří jezdívali na „autentickou“ dovolenou do zemí východního bloku: „Procházeli se šedivými ulicemi s dírami v chodnících, večer viděli v oknech bytů u stropu viset holé žárovky… Zažívali příjemné a nesdělitelné pocity. Žít by tam nechtěli ani za nic.“

„Omlouvám se, ale musím vám oznámit, že se nám to podařilo,“ přerušila konferenci o kyberšikaně, online sexismu a sexuálním násilí předsedkyně francouzského Národního shromáždění Yaël Braun­-Pivet v okamžiku, kdy byl schválen návrh zákona číslo 3793. Proč se jedná o převratný krok? Především: byla otevřena cesta k vůbec první změně francouzské ústavy z roku 1958. A za druhé jde o samotný předmět legislativní úpravy: potrat by se měl stát základním a výsadním právem každé ženy. Z Bourbonského paláce začaly okamžitě chodit desítky tweetů a instagram zaplnily snímky finálního hlasování: 337 hlasů pro, 32 proti a 18 poslankyň a poslanců se zdrželo. Mezi nimi i lídryně ultrapravice Ma­­rine Le Pen. „Je to historická volba plná emocí,“ nechal se slyšet ministr spravedlnosti Éric Dupond­-Moretti. A historie tomuto rozhodnutí dává další rozměr: téměř před padesáti lety se Simone Veil povedl husarský kousek s legalizací potratů. Teď návrh 3793 míří do senátu a Francie se může stát první zemí na světě, kde bude právo na potrat garantováno samotnou ústavou.

editorial

...