Hnutí proti plíživé totalitě se zapsalo do dějin rezistence pozoruhodnou inovací, kterou tu chci připomenout pro případ, že by si jí někdo nevšiml. Bouřliváci z iniciativy Milion chvilek pro demokracii se rozhodli v čase pravidelné zkoušky sirén nahnat vztek Babišovi tím, že budou troubit taky – ti nejstatečnější navíc s protikomoušskými transparenty. „Kdo má odvahu a možnost, ať protestuje i v práci či ve škole, stačí jen mlčky stát,“ vzkazují organizátoři. Neupřesnili však, zda se doporučuje i zle koulet očima nebo v duchu drmolit Modlitbu pro Martu či nějaká jiná zaříkadla. Babiš, Zeman a další zlobři mají o čem přemýšlet. Už se nemohou tvářit, že nevědí, proti čemu stojí. Umírněné většině společnosti pak nezbývá než se připravit na divoké časy. Není zdaleka vyloučeno, že svůj nátlak liberální aktivisté vystupňují až k rozčilenému blikání baterkou v pravé poledne, k házení koblihami v kavárně nebo snad k zahájení protestního spánku. Kdo, když ne my; kdy, když ne teď. Proč, když ne proto!

Praha 1 udělala tlustou čáru za cyklominulostí. A to doslova. Vybraná místa v centru metropole totiž od začátku července zdobí bílá linie, kterou zlotřilí cyklofašisté nesmějí překročit. Důsledný boj za práva turistů na poklidný pochod Prahou autentickou se konečně stal skutečností. Velkorysost radních se ale dokázala povznést nad uraženou ješitnost několika desítek lidí, kteří se nedokážou vzdát svých privilegií (rozuměj: chtějí být rychlejší než chodci, aniž by blokovali veřejnou dopravu). Samozřejmě že zákaz v některých místech moudře vyvažuje cesta spletitější, delší, ale o to dobrodružnější. Milovníci Homérovy Odyssey jistě ocení průjezd Lazarskou, kde Skyllu a Charybdu představují všudypřítomné tramvaje v obou směrech, které mezi sebou nenechají ani zbla místa. Uměleckého ducha také jistě potěší, že se Praha stává centrem futurismu. Omezováním cyklistů totiž přeskakuje zcela zbytečnou éru, jíž prochází v současnosti například Kodaň, kde si chodci nestěžují na auta, vytlačená z centra v sedmdesátých letech, ale na příliš frekventovanou cyklistickou dopravu. Praha by mohla jít ale klidně ještě dál do budoucnosti a rovnou zakázat do lukrativních historických částí vstup. Oni i ti pražští chodci zabírají příliš místa, spěchají a ani jako fotogenická okrasa za moc nestojí.

Světový šampionát vždy pořádně napumpuje fotbalový trh. V tomto dostihu miliardářů, divného křížence trhu s otroky a společnosti spektáklu, zatím vítězí Juventus Turín. Ten si za sto dvanáct milionů eur pořídil Cristiana Ronalda. Portugalec má sice v kolenech třiatřicet let a jeho nároďák skončil už v osmifinále, jeho symbolická hodnota je ovšem obrovská. Ne všichni však byli z rekordního kaufu nadšeni: dělníci z automobilového koncernu FCA, jehož hlavní akcionář Juventus vlastní, proti přestupu stávkovali. Dělnický hněv nevzbuzuje pouze Ronaldova mastná gáže, ale především fakt, že vlastníci se již drahnou dobu zdráhají investovat výraznější prostředky do modernizace výroby. Ovšem stovku milio­nů eur na deal s nulovou návratností vysolí bez mrknutí oka. Vlastníci Juventusu, rodina Agnelli, jsou ztělesněním degenerace starých průmyslnických rodů, které výroba přestala bavit, nemají vizi ani perspektivu a pouze ze svých podniků dojí tučné dividendy, aniž by investovaly či zaváděly tolik vzývané inovace. Dělníci z Fiatu nejsou sami, kdo musí strpět tuto karikaturu buržoazie. I v třídním boji přitom platí, že je lepší, když je nepřítel na úrovni.

editorial

Kanadský marxista Moishe Postone nás před nedávnem opustil hned nadvakrát – nejprve když se po sociálních sítích rozšířila falešná zpráva o jeho úmrtí, po níž následovaly omluvy za šíření fake news. Vyhrát zápas se smrtelnou chorobou se ale Postonemu nepodařilo a 19. března se s námi rozloučil...

...
#14/2018

literatura východo- evropských periferií

James Welch: Zima v krvi

...

Pavel Němec: Záměstí

...

Zprávy z předních linií

Fanziny v západním kulturním prostoru

...
#14/2017

fanziny

Východniari z Balkánu

S Marošem Volovárem o kulturní scéně vojvodinských Rusínů

...

Oslnivá zář sovětů

...

Ruský akcionista Pjotr Pavlenskij, který si v listopadu 2013 přibil genitálie k dlažbě Rudého náměstí a v listopadu 2015 zapálil dubová vrata sídla ruské tajné služby FSB v centru Moskvy, opustil Rusko v lednu 2017 kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování. Azyl ve Francii získal v květnu. Když se ale rozhodl pokračovat ve své umělecké činnosti a pokusil se podpálit budovu centrální banky na náměstí Bastily v Paříži, skončil v říjnu minulého roku ve vězení. Hrozí mu až deset let odnětí svobody a navíc pokuta 150 tisíc eur. V rozhodnutí o prodloužení vazby z 22. května se píše, že „nikde nepracuje, nemá adresu ani bankovní účet a nedostává žádnou sociální pomoc“. Spolu s družkou Oksanou Šalyginou – která je nyní vyšetřována na svobodě – prý „žijí bez práce, za nic neplatí a squattují domy“. Podle výsledků psychiatrického šetření navíc umělec trpí „nutkavými bludy“. Soud tudíž dospěl k závěru, že kontrolu nad Pavlenským, kterého k Francii nic neváže, může zajistit jenom tak, že ho zbaví svobody. Následně, 11. června, se na náměstí Vendôme konala demonstrace francouzských umělců za jeho propuštění pod heslem „Umělec ve vězení – Francie hrobem kultury“. Podle účastníků je nepřípustné, aby byl ve Francii umělec vězněn za svou práci. Člověku se vybaví citát z posledního Pelevinova románu iPhuck 10 o těžkém osudu ruského umělce ve svobodném světě: „Světová kunda ho nepotřebuje. Ba co víc, ohrožuje ji a ona mu čelí neuvěřitelným, spalujícím chladem.“

Na konci června jsme si připomněli výročí popravy Milady Horákové. Vzpomínky na tuto politickou vraždu se však opět nesly v duchu jednoduchého antikomunismu a redukce celého života političky na oběť totality. Horáková bezpochyby položila svůj život za věrnost demokratickým hodnotám a neochotu podílet se na revolučním puči. Opomíjí se ale, jaké byly její další ideály. Byla také celoživotní feministkou – podle jejích slov se žena feministkou nestává, ale rodí. Založila ženský časopis Vlasta, velkou část svého života se věnovala sociálním otázkám a stavěla se na stranu chudých. Mnozí, kteří se v posledních dnech hlásili k jejímu odkazu, přitom pro obdobné postoje nacházejí jen slova pohrdání a označují je termínem neomarxismus. Jaký paradox!

Evropská unie se opět hroutí a příčinou je opět migrace. Počet uprchlíků se sice rapidně snížil díky handlům s Tureckem a libyjskými bandami, ovšem v Bavorsku, Rakousku a Itálii chtějí tamní vlády v protiuprchlických opatřeních ještě přitlačit na pilu. Vis­-à­-vis antiimigrační hysterii může jisté sympatie vzbuzovat Angela Merkelová, která se snaží udržet alespoň minimum lidské solidarity. Ovšem německá kancléřka sklízí bouři, kterou v krizových letech zasela spolu se svým věrným kumpánem Wolfgangem Schäublem. Pravidla eurozóny deprimovala státy Jihu, v jejichž společnostech to vyvolalo velké napětí a které zároveň neměly migrantům příliš co nabídnout, takže ti se pochopitelně vydávali dále na sever. Státy obsedantně střežící své bohatství (Rakousko a Bavorsko) tak mají příležitost pochopit, že blahobyt nemůže dlouhodobě putovat jen jedním směrem. V této situaci jsou jediní, kdo si zaslouží sympatie, uprchlíci. Stačí se podívat na tváře, manýry a osobní historii politiků, kteří o jejich životech na různých evropských summitech rozhodují. Monstra.

editorial

Literární periferie se v přítomném čísle projevuje dvěma způsoby. Jde jednak o periferii prostorovou ve smyslu odlehlosti, jak vyvstává v díle srbského Rusína Ivana Medešiho, a jednak o periferii mentální, pocitovou a částečně i kulturní, která souvisí s nejrůznějšími národnostními stereotypy, traum...

...