Světlo světa oficiálně spatřil nový pojem: předsudečná nenávist. Schválila jej koncem dubna česká vláda společně s výroční zprávou Projevy extremismu a předsudečné nenávisti. Smyslem termínu není nahradit dosavadní diskurs o extremismu, ale naopak jej rozšířit o praxe, které doposud této definici unikaly, protože nebylo zřejmé, nakolik jsou v rozporu s liberálně demokratickým řádem. Předsudečně nenávistní aktéři už nemusí být nutně napojeni na existující skupiny spadající pod definici extremismu, ale mohou podkopávat demokratický systém i samostatně – například šířit poplašné zprávy, fake news nebo předsudky vůči skupinám osob definovaným typicky kulturou, etnicitou nebo náboženským vyznáním. Zpráva ministerstva vnitra ale také ukazuje na zcela konkrétní aktéry, mezi jinými i na okamurovskou SPD, kterou chápe jako subjekt, jejž ovšem nelze jednoduše zařadit do množiny politického extremismu, a vyloučit jej tak z politické hry. Takto rozšířená definice se sice v mnoha ohledech může jevit sympaticky, neřeší ale problémy s definicí původní, která do značné míry sloužila a stále slouží jako bič na veškeré aktivisty nepohodlné aktuální moci.

Ministr zemědělství si pochvaluje každoroční záplavu řepky, protože prý tato plodina zadržuje vodu. Jen se už nezmiňuje o tom, že ona zadržená voda je zároveň plná zemědělské chemie. Proto mě jako Pražáka vyděsila fotografie, na níž vidíme, že řepková pole obklopují vodní nádrž Švihov na Želivce, z níž je z velké části zásobována právě Praha. Ochranné pásmo mezi jedovatými poli a vodním zdrojem se zdá být z fotografie nebezpečně úzké. A pesticidy z vody jen tak nedostanete. U člověka pak jejich požívání průběžně narušuje nervovou soustavu i hormonální systém, u dětí způsobuje leukémii a u dospělých Parkinsonovu chorobu. Zatímco v dobrodružné literatuře a akčních filmech jsou lidé, kteří se pokoušejí otrávit zdroj pitné vody, považováni za padouchy, zemědělci nejen z okolí Želivky, kteří dělají to samé, jsou podporováni z nejvyšších míst a jejich produkce míří do zpracovatelských podniků nejoblíbenějšího politika v zemi.

Svatojánský spolek hodlal pro zpestření letošních oslav svatého Jana Nepomuckého osvětlit z vody Karlův most nočním ohňostrojem. „Jen jednou v roce Pražané a lidé z celého světa uvidí nejznámější kamenný most v Čechách v tak impozantních kulisách,“ říkal leták s fotkou vybuchujících rachejtlí. Bohužel už nedodal, že ohňostrojem vyděšené, notabene v této době hnízdící labutě potmě nevidí a náraz do překážky pro ně znamená třeba i smrt. První podobná oslava – i když ta se týkala přenesení ostatků svatého Norberta – proběhla prý na Vltavě již 5. května 1627. Jednalo se o hudební vystoupení na lodích. Proč ne? Musela to být krása. A protože šlo o skupinu hudebníků na lodích, konala se určitě ve dne… Jako spoluautor petice za zákaz používání a prodeje zábavní pyrotechniky jsem kontaktoval organizátory, aby pyroakci zbytečně rušící okolí a pro ptáky nebezpečnou stopli, což se nakonec, po odezvě široké veřejnosti, opravdu stalo. Snad půjde o příklad toho, že se bez této toxické a rušivé zábavy můžeme obejít.

editorial

Antropomorfní kůň ve středních letech, který žije v silně absurdní verzi Hollywoodu, utápí se v sebestředném splínu a vzpomíná na devadesátá léta, kdy byl hvězdou populárního sitcomu. Dva puberťáci ze sedmé třídy ovládaní hormonálními monstry, která neustále mačkají spínače pro nadrženost nebo …

...
#10/2019

hospody

Humorista

...

Aleš Palán: Miss exitus

...

Přeformulovat soukromé a veřejné

S Eliškou Černou o blížící se krizi bydlení

...
#10/2018

krize bydlení

Mateřství ve spárech misogynie

...

Soumrak českých hospod?

Opomíjené konotace práva na město

...

Na Českém rozhlasu Plus se 23. dubna objevil článek s názvem Žid v čele ukrajinských fašistů. Text, který vyšel v sekci Názory a argumenty, ve shodě se svým kontroverzním titulkem vyvolává spoustu otázek, mezi nimiž převažuje rétorické „what the fuck?“. Titulek již druhého dne redakce Českého rozhlasu po výzvě ukrajinského velvyslance změnila na „méně problematický“ Žid v čele Ukrajinců, ponechávajíc čtenáře tápat, jestli údajně ironicky myšlenou politickou nadávku nahradila synonymem. Obsah článku je podle šéfredaktora Plusu Petra Šabaty „věcně správný a korektní“. Nehodlám zde rozebírat všechny zavádějící a manipulativní informace, které v krátkém článku zazněly, zastavím se u nejproblematičtějšího: s odvoláním na nejmenované průzkumy autor článku přichází s tvrzením o vysoké míře „ukrajinského antisemitismu“ a o rostoucím počtu protižidovských útoků na Ukrajině. Všechny relevantní průzkumy, naneštěstí pro autora článku Jana Fingerlanda, tvrdí pravý opak. Například 27. února tohoto roku, během Mezinárodního dne památky obětí holocaustu, klesající míru antisemitismu na Ukrajině přiznal Stát Izrael (jak s odvoláním na zprávu izraelského ministerstva diaspory sdělil portál Židé Eurasie). Na stejném webu lze najít také zprávu Kongresu národnostních hromad Ukrajiny – Skupiny monitoringu lidských práv národnostních menšin, nazvanou Xenofobie na Ukrajině v roce 2018, kde se vysloveně píše jak o klesající tendenci antisemitského vandalismu na Ukrajině (v roce 2018 takových incidentů bylo zaznamenáno dvakrát méně než v roce předchozím), tak i o tom, že poslední antisemitsky motivovaný útok se odehrál v létě 2016 a byl ojedinělý. A do třetice, Pew Research Center přišel v březnu loňského roku s tvrzením, že míra antisemitismu na Ukrajině je nejnižší ve východní Evropě – pouze pět procent Ukrajinců by nechtělo mít podle průzkumu za souseda Žida. Tvrzení o ukrajinském antisemitismu je zkrátka v současnosti pouhým přežívajícím mýtem. To ostatně částečně přiznává i autor kontroverzního článku, když zdůrazňuje etnický původ nově zvoleného ukrajinského prezidenta. Svým článkem nicméně sám přiživuje stereotyp o ukrajinském antisemitismu a dělá z něj nástroj informační války: prostředek vyobrazení Ukrajinců jako zabedněných xenofobů, polodivokých podlidí, východních barbarů, nehodných soucitu, empatie a pomoci.

Každý ten pocit někdy zažil. Vyšší vyhrávají. Snadněji se trefí do basketbalového koše. Seberou míč ve fotbale, protože mají delší krok. Mezi muži sportu zkrátka vrozené dispozice rozhodují. Pro ženy ovšem, jak se zdá, platí jiná pravidla. Na prvního května sportovní arbitrážní soud v Lausanne potvrdil, že pravidlo atletické světové federace o povoleném množství testosteronu v krvi u ženských běžkyň platí. Není třeba běhat kolem horké kaše, šlo o to, zda může dvojnásobná olympijská šampionka Caster Semenyová z Jihoafrické republiky dál soupeřit se ženami, když má oboupohlavní orgány, což jí zajišťuje vyšší, leč přirozenou produkci testosteronu. A tu nyní musí podruhé v kariéře uměle snižovat. Pokud má ještě někdo pochyby o existenci genderových nerovností ve sportu, rád to zopakuji ještě jinými slovy: závodit v ženské kategorii znamená splňovat odsouhlasené normy, které určují dostatečnou „ženskost“, a to i v případě, že tyto normy odporují vrozeným dispozicím.

Další z pilířů německého kapitalismu se otřásá. Po skandálech s dieselovými motory se nyní mračna stahují kolem farmaceutického koncernu Bayer. Ten v loňském roce koupil za více než šedesát miliard dolarů dodavatele prostředků zemědělské chemie, koncern Monsanto. Jenže rekordní investice prochází fází rychlé devalvace. Akcie Monsanto začaly klesat poté, co soudy ve Spojených státech uznaly zdravotní závadnost jednoho z hlavních produktů firmy, přípravku Roundup. Proti gigantům bojují bývalí zahradníci, kterým intenzivní používání postřiku poškodilo zdraví, a zatím vysoudili desítky milionů dolarů. Vyhlídky nejsou radostné, akcionáři Bayeru začínají projevovat svou nevoli a vzali vrcholným manažerům část benefitů v ­akciích. Monsanto by totiž mohlo stáhnout Bayer na úplné dno. Nad ekologicky uvážlivým investováním, tedy reformistickým postupem non plus ultra, se stále ve finančním světě dost ohrnuje nos: je bráno za výmysl ekofanatiků. Kdyby však manažeři Bayeru brali v potaz i perspektivu životního prostředí, do prekérní situace by se nikdy nedostali. A ve vzácném ztotožnění osobního i obecného zájmu by prospěli jak svým peněženkám, tak i planetě.

editorial

Ať je nám to milé, nebo ne, hospoda je místo, které je stejně jako náš nejikoničtější nápoj – tedy pivo – těsně spjato s českou národní identitou. V hospodách se připravovaly zlomové dějinné okamžiky, kvasily tam velké myšlenky a vznikaly zásadní kulturní hodnoty. Ostatně i Hermann …

...