Ačkoliv se počet kandidátů ve srovnání s předchozím prezidentským kláním nezměnil, pestrost zastupovaných názorů a sociálních skupin se letos velice zúžila. Na startovní čáře se objevila směsice stárnoucích mužů, kterým kdosi vnukl, že mají prezidentskou osobnost. Názorově byl rozptyl ještě užší, vymezený uhlazeným technokratismem Jiřího Drahoše a polofašistickým projevem Miloše Zemana. Není tudíž divu, že si mnoho lidí v průběhu kampaně stěžovalo, že „není koho volit“. Mnozí potenciální nevoliči se nakonec k nějaké volbě zlomit nechali, mimo jiné vydíráním, že každý hlas, který schází Zemanovým protivníkům, je vlastně hlas pro něj. Existuje však jednoduché řešení, jak se této nepříjemné situa­ci v budoucnosti vyhnout. Občané by měli dostat možnost hlasovat pro nultého kandidáta neboli pro dočasné neobsazení prezidentského úřadu. Starý prezident by skončil a nový nenastoupil. Třeba by Češi nakonec zjistili, jak zbytečný ten úřad je.

Česká televize s koncem roku v tichosti zlikvidovala pravidelné kulturní magazíny Konfrontace Petra Fischera, Jasná řeč Josefa Chuchmy, ASAP, Divadlo žije a Terra Musica a nahradila je pořadem jediným – ArtZónou. V řeči čísel tak na ČT art od nového roku dostane kulturní publicistika oproti dřívějším dvěma a půl hodinám týdně jen necelou hodinu. Pořad, který uvádí Saša Michailidis z Radia 1, je koncipovaný jako mix rozhovorů, vstupů kritiků a reportáží. Hned první díl však ukázal problémy. Většinu pořadu zabraly dva rozhovory: povídání o všem možném s Ivou Bittovou a diskuse zaměřená na český animovaný film, v níž jsme se od studentky animace, producenta Fimfára a režiséra celovečerního Hurvínka během dvaceti minut dozvěděli, že český animovaný film na tom není dobře, o čemž by zejména poslední jmenovaný mohl vyprávět. Divadlo zastoupil muzikál Hamilton s premiérou v roce 2015, v části věnované výtvarnému umění bylo připomenuto úmrtí Pavla Brázdy. Nejaktuálnější tak nakonec byla zmínka o pravidelném novoročním koncertu České filharmonie. Po prvním dílu to zkrátka vypadá, jako by výběr témat a hostů byl zcela náhodný.

Americký karikaturista Ben Ward zveřejnil na svém twitterovém účtu šokující úryvek z nové knihy Fire and Fury, v níž novinář Michael Wolff rozmazává pikantnosti ze zákulisí Trumpova Bílého domu. Stálo v něm, že Trump si po přestěhování do rezidence stěžoval na nepřítomnost „Gorilla Channel“ na své televizi. Spolupracovníci mu museli vytvořit smyčku z přírodopisných dokumentů, kterou teď prý dlouhé hodiny sleduje. V oblibě má hlavně souboje mezi gorilami. Pochopitelně šlo o vtip a žádná taková pasáž ve Wolffově knize není. Jenže když se v ní píše o tom, jak globální lídr v půl sedmé večer leží v posteli, cpe se cheeseburgerem a sleduje tři televize najednou, dá se pak věřit čemukoliv. Jednou z vlastností současných komunikačních bublin je, že pozorovatelé vně bubliny nemají nejmenší tušení, co se v ní vlastně děje a proč. Těžko tak zapojí kritické myšlení, natož smysl pro humor. Kauza gorilího kanálu předznamenává, že rok 2018 bude milníkem, za nímž se nenávratně rozpadnou zbytky sdílené reality.

editorial

Zažil to asi každý, kdo občas zajde do divadla: v okamžiku, kdy se herci začínají obracet k publiku a snaží se ho zapojit do hry, klopí diváci oči a modlí se, aby nebyli násilně začleněni do děje. Interaktivní či imerzivní divadlo chce zbourat zeď mezi herci a diváky, ovšem ne tím způsobem, že by je...

...
#01/2018

americké zábavné pořady

Pavel Novotný: Tramvestie

...

Out

...

Pozabíjať cigánov!

Historické paralely současného anticiganismu

...
#01/2017

Romové a násilí

Najednou jsme byli venku

Rozhovor s bývalými burzovními makléři a nynějšími bezdomovci

...

Od zrcadla k timeline

Televizní komedie v čase sociálních sítí

Toužíme po vydařeném životě

S Robertem Menassem o nacionalismu, Evropské unii a štěstí

...

Pro Mexiko byl loňský rok rekordní. Odhaduje se, že v zemi došlo k 28 tisícům vražd a dalším tisícům zmizení spojených s válkou, kterou vedou drogové kartely se státem i mezi sebou. Vlna násilí trvá ve středoamerickém státě již více než deset let a nechala za sebou skoro tři sta tisíc mrtvol. Nedá se přitom říct, že by mexická policie byla v boji proti kartelům úplně neúspěšná. Ba naopak, daří se jí drogové náčelníky chytat, a to někdy i opakovaně, jak ukazuje známý případ bosse Joaquína Guzmána, řečeného El Chapo. Paradoxně však zatýkání vůdců vede k drolení kartelů na menší skupiny, které jsou dle expertů ještě násilnější než původní seskupení. Přesto ale vláda prezidenta Enriqua Peni Nieta nenašla lepší řešení než poslat do ulice vojáky a posílit pravomoci zkorumpované policie. Každoroční mexická jatka jsou bohužel kronikou ohlášené smrti. Účinné řešení, a sice legalizace, je dlouhodobě známé. Zůstává však jen na papíře kvůli nezájmu a pokrytectví velké části vládců této planety, kterým, zdá se, současný stav narkokapitalismu velice vyhovuje.

Doby, kdy se zdálo, že v Česku lze provozovat čtyři sta areálů sjezdovek, jsou pryč. Namísto ruky trhu začíná totiž rychle úřadovat nový imperativ: klimatická změna. Sjezdoví lyžaři a byznys na ně navázaný se sice zuby nehty snaží udržet sníh tam, kde ubývá, umělou cestou a tvrdí, že zasněžování vodu jen neškodně pozdrží. Podle nové studie z Alp jde však o nehorázné plýtvání vodou – až čtyřicet procent čerpané vody se na sjezdovku nedostane. I kdyby se studie mýlila, zasněžování bychom měli ukončit co nejdříve, protože vyhlídky s vodou v Česku nejsou vůbec růžové. Podle Českého hydrometeorologického ústavu se průměrné průtoky na mnoha povodích mohou snížit do roku 2030 až o apokalyptických čtyřicet procent. Proč? Vodu u nás získáváme jen z deště, sněhu či „horizontálních“ srážek (rosa, jinovatka). Nezlepšíme­-li radikálně vodní režim celé krajiny, i velké toky patrně přes léto zcela vyschnou a nastane dlouhodobé katastrofální sucho. Pokud chceme pít a jíst, nebude prostě možné brát z řek ani litr navíc, natož jen tak pro zábavu.

Psali v Guardianu, že „světu zbývá už jen šedesát sklizní“. Horší ale je, že pro samé starosti o budoucí pokolení pořád nemáme jasno ohledně nejbližších měsíců – budou na nás letos dělat roboti, nebo uprchlíci? Jako poslední jistota se staví starý pán na Hradě, který si pěstičkou ve vánočním poselství jasně řekl o znovuzvolení. Kdyby výslovně slíbil, že příští rok při projevu stáhne kalhoty a vystrčí na pražskou kavárnu hambatou prdel, snad bych mu to tentokrát i hodil. Ale Zeman nic neslíbí, protože kampaň nedělá, a tak pořád ještě zvažuju obejít jeho voliče, co jich znám, a nakukat jim, že když vyhraje Horáček, zruší všechny exekuce. U Topola by mi to nevěřili, protože si ho ještě pamatují, a s Drahošem to nemá smysl, protože nevědí, kdo to je. A ty ostatní zas neznám já. Nepodaří­-li se během následujících let přesunout celý Pražský hrad do Jeruzaléma, lze nanejvýš doufat, že skutečně důstojné reprezentace se česká společnost dočká nejdřív přespříště. Bolest lze tlumit pohledem upřeným na vlastní pupek, případně do minulosti. Takový doktor Hácha, důstojnost sama… Dokonce psal básně. A sklizní nás čekalo nepočítaně.

editorial

Jako malé vystřízlivění z vánočního opakování nejlepších epizod Televarieté a maratonu Silvestrů s Vladimírem Menšíkem nabízíme v prvním letošním čísle A2 malou sondu do progresivních zábavných televizních pořadů v USA. Fenomén quality TV se netýká jen seriálů a reality show, ale právě i různých for...

...