Časopis Lógr chce mluvit o kultuře „normálním jazykem“, protože takový formát psaní tu prý dosud chyběl. Jak takový „normální jazyk“ vypadá, si udělá čtenář představu z aktuálního vydání, které nese název Ženy s perem. Například o Mozartově sestře se tu dočteme, že by mohla být stejně slavná jako její bratr – „kdyby měla koule“. Ponechme stranou anatomické žertování topolánkovské úrovně. Horší je, že se za redakční rozjuchaností schovávají argumentační lapsy, myšlenkové zkratky a formulační neschopnost. To by nevadilo u samizdatu středoškolských studentů; u magazínu, do nějž přispívají lidé z univerzitních a akademických kruhů, vzbuzují takové okolnosti smíšené pocity. Stefan Segi z Ústavu pro českou literaturu AV ČR v článku o literárních pseudonymech třeba ukvapeně usuzuje, že když chtěl britský nakladatel po autorce Harryho Pottera knížku podepsat tak, aby se nedalo poznat její pohlaví (J. K. Rowling), „má mnoho autorek stále pocit, že jsou spisovatelé­-muži respektovanější“. Tereza Arndt, která vyučuje na Univerzitě Karlově, zase v odbytém pojednání o dívkách v klubáckých komiksech zcela opomíjí Modrou pětku, kde vystupují dokonce dívčí dvojčata, soustředí se výhradně na Rychlé šípy a Strážce a její výklad podivuhodně stylisticky meandruje: „Dominantní vlastností je seriálovost. Ta se vztahuje ke způsobu jejich vydávání z hlediska časové posloupnosti. To znamená, že klubácké komiksy vycházely postupně ve formě krátkých příběhů.“ A přitom ženy… takové to mohlo být krásné téma.

Staré hlavní nádraží v Bělehradu, kdysi ústřední stanice celé Jugoslávie, po 135 letech zanikne. Všechny vlaky budou od července jezdit na nové nádraží, které se buduje od roku 1977, slavnostně otevřeno bylo předloni, a dokonce už je skoro hotové. Jmenuje se sice Beograd­-Centar, ale od centra je o dva kilometry dál než to původní a v jeho okolí není takřka nic. Kdyby aspoň bylo přesunuté nádraží napojeno na solidní MHD, mohl to být jen průšvih jako Brno. Jenže metro ve městě není, trolejbus je daleko, tramvaj ještě dál a autobus byl zaveden spíš pro forma. Posmívat se balkánským poměrům je snadné, ale pravda je spíš taková, že v chudších zemích se lidé hůř brání velkému kapitálu – tentokrát ze Spojených arabských emirátů. Pod starým nádražím se totiž uvolňují obrovské pozemky, na kterých už investor staví první luxusní rezidence a hotely. Ministryně dopravy mezitím opakuje, že se „Bělehrad vrací na železniční mapu Evropy“. To se možná stane, až do sousedního Chorvatska pojede víc vlaků než jeden denně nebo až cesta do Budapešti nebude trvat celý den. Železnice se ale na mapu centra Bělehradu nejspíš nevrátí nikdy.

Fotbalové delegace z celého světa zvolily pro fotbalový šampionát v roce 2026 pořadatelský trojlístek Mexiko, USA, Kanada, a nejednomu obhájci utlačovaných menšin spadl kámen ze srdce. Vždyť po letošním LGBTQ­-not­-friendly Rusku a vykořisťování zahraničních pracovníků velmi nakloněnému Kataru o čtyři roky později totiž reálně hrozilo, že by se mundial stěhoval do Maroka. Naštěstí se role největšího aktivisty ujal sám Donald Trump. Americký prezident lobbující za domácí pořadatelství africkým zemím vzkázal, ať při hlasování zapomenou buď na kontinentální spřízněnost, nebo na dávky zahraniční pomoci, které jim jeho země posílá. Vydírání očividně zabralo. Tím ale americký boj za lepší svět nekončí. Sportovní firma Nike v reakci na vypovězení jaderné dohody s Íránem okamžitě přestala dodávat kopačky jeho fotbalové reprezentaci. Ačkoli této korporaci v minulosti proti­íránské sankce nijak nepřekážely v dobývání tamního trhu, touha po bezpečnějším Blízkém východě letos byla silnější. Stačí jen doufat, že americký korporát nezapomene šířit dobro ani v jihoasijských sweatshopech, kde se jeho boty vyrábějí.

editorial

Na titulní straně tohoto čísla vyobrazil výtvarník Jan Šrámek místo, kde to ve dvacátých a třicátých letech minulého století všechno začalo: dům ve Frankfurtu nad Mohanem, v němž sídlil Institut pro sociální výzkum. S ním byla svázána jména významných myslitelů frankfurtské školy: Waltera Benjamina,...

...
#12/2018

literární horor

Erri de Luca: Obnažená příroda

...

Manifesto

...

Očima lišky

Balkánští autoři dobývají Německo

...
#12/2017

post- jugoslávská literatura

Plíživá normalizace slov

...

Brutalita zásahů stoupá

S Markem Čejkou o dění na hranicích Gazy a Izraele

...

Tribeč spolkl celé Slovensko

S Jozefem Karikou o trhlinách, transgresi a Thanatu

...

eskA2látor 3

„Konečně!“ mohou jásat vegani, vegetariá­ni a všichni milovníci nerozporcovaných zvířat a přírody. IKEA totiž bude ve svých restauracích nabízet veganské hot dogy. Není to poprvé, co se nadnárodní moloch snaží přispět k trochu etičtějšímu konzumu. V posledním katalogu, který každoroč...

...

Akademická politika často nezajímá ani ty, kteří na dané škole aktuálně studují. V případě FAMU se ale ze sporu mezi děkanem a senátem stalo mediálně vděčné téma. Možná nejvíc pro to, abychom pochopili povahu sporu, vykonal Jiří Bartoška. Ten se pro server iDnes vyjádřil jednoznačně: „Vidím v tom stopu neomarxismu.“ Uštěpačné poznámky o tom, co si asi ředitel karlovarského filmového festivalu představuje pod slovem neomarxismus, nejsou namístě. Herec, který během normalizace natáčel jeden film za druhým, musí být schopen marxismus poznat v jakékoli podobě. V Bartoškovi se zhmotňuje dialektika českého údělu – v roce 1977 podepsal Antichartu, v roce 1989 zase prohlášení Několik vět, a každý si tak v jeho osobě můžeme najít to své. Škarohlídi by mluvili o konjukturalismu, jenž se drží maximy „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, ale mé jediné osobní setkání s Bartoškou svědčí o tom, že už dávno dospěl k hlubší dialektické syntéze. Na debatě o posouvání hranic svobody v souvislosti se zákazem kouření v hospodách mi totiž uštědřil ultimátní poučení: „Že se na to mluvení nevykašlete, podívejte, kolik je tady krásnejch holek!“

Stejně jako většina z těch, kteří se k představení Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí již stihli vyjádřit, se musím přiznat, že jsem ho neviděl. Musím ale souhlasit s Michaelem Žantovským, který vyčetl Tomáši Halíkovi nekonzistentnost, když nejprve kritizoval karikatury proroka Mohameda a teď zase kritizuje ty, kterým vadí „karikatura“ Ježíše Krista (znásilňujícího muslimku). Podobná nekonzistentnost ohledně politické korektnosti však přichází i z druhé strany. Uskupení Slušní lidé stavějí svou „slušnost“ hlavně na odmítání uprchlíků a kritice islámu. K tomu tak nějak patří i kritika politické korektnosti, kterou jsou posedlí politici horující proti problémovým menšinám. Teď se ale jejich postoj zcela obrátil: Frljić, navážející se do symbolů křesťanství a české státnosti, jim připadá nekorektní příliš. Pokud bychom ale opravdu chtěli srovnávat Halíka s neonacistickou skupinkou rváčů, je třeba dodat, že férovější a odvážnější je být nekorektní vůči silné většině než vůči slabé menšině.

editorial

Horor je v české literatuře spíše na ústupu. I proto jsme se na tento fantastický žánr v přítomném čísle zaměřili a snažíme se prozkoumat jeho aktuální projevy u nás i za hranicemi. Proč se horor stáhl do pozadí ve prospěch fantasy nebo sci­-fi, vysvětluje v rozhovoru Honza Vojtíšek, šéfredaktor...

...