Mělo by být samozřejmostí, že všichni patříme k Diaspoře. Protože tuláci byli stvořeni jako sobě rovní a tuláky jsme všichni – někteří z nás jen necítí potřebu bloudit tak daleko jako druzí. Někdy je však zapotřebí i ty nejsamozřejmější věci zopakovat, jako se to stalo při Deklaraci nezávislosti Diaspory ve středu 26. června v pražské galerii Display. Událost nebyla první svého rázu a nebude ani poslední: představitelé Diaspory – tajemný výbor zběhů a odpadlíků – odmítají násilí, a musí se proto spokojit s neúnavným opakováním. Přestože v okamžiku psaní tohoto textu stále čekáme na uznání nezávislosti Diaspory českými autoritami, předpokládáme, že se tak stane brzy, jelikož nevidíme žádný důvod, proč by právě tento stát měl lpět na představě, že nějaká země musí být něčí vlastí a že tato vlast musí, aby panoval pořádek, získat zpět své ztracené děti a vládnout jim. S uznáním nezávislosti Diaspory ze strany Izraele a dalších států to však může trvat déle. Jak ale stojí v samotné Deklaraci: „Diaspora je trpělivá.“ Jakým způsobem můžete tedy přispět ke zrychlení procesu uznání? Mezi lidmi je až příliš mnoho spících členů Diaspory. Neuvědomují si, že je to pouhá náhoda, že se narodili uvnitř hranic, kde si v současnosti přejí bydlet. Nebo si nevšímají velkých rozporů mezi svými vlastními hodnotami a zákony státu, na jehož území se pohybují. Chcete­-li se stát aktivním členem Diaspory, můžete podat žádost příslušným orgánům. Jak bylo na tiskové konferenci řečeno, podané žádosti nebudou nijak vyřizovány, už samotným aktem podání zakusíte sounáležitost, nebo přinejmenším získáte pocit, že můžete volně existovat a pohybovat se nezávisle na národních státech. A především na těch z nich – nebudeme je zde z pochopitelných důvodů jmenovat –, jež způsobují největší bordel.

Je podvečer a já mířím vycházkovým krokem ze stanice metra Palmovka směrem k tramvajové zastávce Libeňský most. Zapadající slunce mě lehce oslňuje. Kochám se atmosférou místa a pozoruji lidi. Na lavičce polepené reklamními letáky sedí dva zamilovaní lidé. Za jejich zády se tyčí kancelářské budovy nadnárodních korporací, před nimi probíhá rekonstrukce mostu – krásné místo pro letní romanci. Mladá žena tmavé pleti a muž výrazně světlejší se drží za ruce a takříkajíc cukrují. Jsem romantik, a tak přemýšlím o krásách a úskalích mladé lásky. Z krátkého přemítání mě vytrhává objemný plivanec, který mi dopadá pod nohy. Překvapeně zvedám hlavu. Chrchel vyšel z úst muže okolo šedesátky s mírně zarudlým obličejem, v obnošených kraťasech a tričku, s igelitkou v ruce. „Kde to, kurva, žiju, ty vole! Ten svět se už vážně posral! Já bych to postřílel,“ ulevil si a naše oči se na malý okamžik střetly. Poté se ještě jednou otočil k mladému páru. Beze slova jsem překročil plivanec, obešel řečníka a pokračoval dál směrem k zastávce. Místo úvah o mladé lásce se mi nyní hlavou honily nálepky, jimiž bych mohl původce plivance z nenávisti náležitě označit. A nebylo jich málo. Neměl bych zakročit a informovat onoho muže, že jeho věty by mohly být trestné? Po pár metrech jsem naštěstí dokázal nálepkování i občanský aktivismus zahnat. „V jakých podmínkách ten člověk asi vyrůstal? Daří se mu dobře? Z čeho má strach, rozhodí­-li ho zamilovaný etnicky smíšený pár? Není osamělý? O čem bychom spolu asi hovořili, kdyby byl mým klientem v kontextu psychoterapie?“ ptal jsem se sám sebe a snažil se zlost transformovat ve zvědavost. I v kruzích toužících po vzájemném respektu, rovných podmínkách a spravedlivé transformaci lze zaslechnout příliš rychlé odsudky. Možná bychom měli začít více reflektovat naše řeči o „dezolátech“, „náccích“, „rasistech“ a „xenofobech“. Pokud se my sami nezbavíme rigidního, stereotypního uvažování o druhých, jak asi může dopadnout naše volání po otevřené společnosti?

Takzvanou euroamerickou civilizací obchází strašidlo. Je to strašidlo estrogenizace mužů, které vzdorují poslední machističtí mohykáni – u nás třeba hranatý Filip Turek. Výčet spouštěčů tzv. krize tradiční maskulinity by přesáhl délku této glosy, proto se zastavme jen u hlavních viníků: očekávatelně jimi jsou ženy, resp. feministky. Jako by emancipace žen automaticky vedla k degradaci mužství, jako by mužnost nebyla myslitelná bez nadvlády jednoho pohlaví nad druhým. Podle komentáře Terezy Šimůnkové, jenž se odvolává na několik výzkumů, je vedlejším viníkem i hormonální antikoncepce, která u žen způsobuje, že „odmítají tradičně maskulinní a dominantní mužské typy“. Pomocí těžko uvěřitelného oslího můstku Šimůnková dovozuje, že možná právě proto Turek bodoval spíše u mužského elektorátu. Že jej ženy zřejmě nevolily bez ohledu na to, zda antikoncepci berou, či nikoli, autorku netrápí, důležité je zkrátka vzdorovat „feministickému mýtu o ovládání a utlačování“. Na pomoc si bere také psychogynekoložku Helenu Máslovou, která je známá třeba tím, že varuje před epidemií neplodnosti – navzdory údajům českých i světových zdravotnických organizací. Zženštilost se u současných mužů údajně projevuje i fyzicky, chybí jim totiž „široká brada, někdy s důlkem, výrazná čelist, prořezanost, tvrdost, definovatelnost“. Aby toho nebylo málo, někteří „mají dvojky prsa“ (zde se taktně přehlíží, že největší prsa lze spatřit na kulturistech se slabostí pro steroidy, o nichž se ví, že plodnost ani potenci nezvyšují). Tady už se ovšem pomalu, ale jistě ocitáme na eugenické stezce, jež vede přímo k ideálu mužství, jak si jej představovali v nejrůznějších totalitách. Pokud by vás zajímalo, jak podle obránkyň „tradiční maskulinity“ vypadá opravdivý muž, vězte, že třeba jako Jiří Paroubek nebo Mirek Topolánek. Možná je opravdu nejvyšší čas porozhlédnout se po nějaké nové maskulinitě…