Yuk Hui: Technodiverzita

...

#TwitteratureIsDead

Jak se literatuře (ne)podařilo dostat ze spárů starého média

...

Pět dolarů měsíčně

O tvorbě a umění v době války

...

Siete sú účinný nástroj

S Lenkou Macsaliovou o bookstagrame, BookTube a BookToku

...

Zemanova Ubu lekce

...

Ljudmila Ulická: Jákobův žebřík

...

More Miko

...

Značný rozruch vyvolala výstava Jak Rusové ve světě pomáhají Ukrajincům, kterou v centru Prahy uspořádalo několik ruských exilových opozičních sdružení. Organizátoři čelili kritice ze strany ukrajinské komunity, českých odborníků, ale i části ruských dobrovolníků. Zkusil jsem si představit, jaké reakce by vyvolala podobně zaměřená autoprezentace, kdyby za ní stáli Ukrajinci, a dospěl jsem k závěru, že taková výstavka by nikdy nemohla vzniknout. A ne proto, že by nebylo co prezentovat. Všechny Ukrajince, které znám – v diaspoře i doma –, stravuje obrovský pocit viny a studu. Ti, co odešli, se stydí před těmi, kteří zůstali; ti, kteří zůstali, se stydí za to, že toho udělali málo pro bezpečí svých blízkých, případně že nejsou v armádě; vojáci v týlu se stydí za to, že nejsou na frontě, a stydí se i ti, kteří na frontě jsou – za to, že dělají málo pro vítězství. Živí se stydí před mrtvými. Válka trvá, okupace trvá, Rusko páchá válečné zločiny přímo teď, v tuto chvíli, a to znamená, že naše pomoc Ukrajině je nedostatečná. Kdyby se snad v ukrajinské komunitě našel někdo, kdo by za těchto podmínek investoval vzácné a omezené zdroje do prezentace vlastní pomoci, bylo by to – stejně jako v případě Rusů – považováno za nestydatost. Lze se jen domýšlet, čím se řídili organizátoři. Možná představitelé ruské opoziční komunity v Praze získali pocit, že je vyhráno, a je tedy načase, aby se „spravedliví mezi národy“ přihlásili o své zásluhy. Možná vycházeli z předpokladu, že „ruská pomoc“ zní jako protimluv a je obecně tak vzácná, že zasluhuje zvláštní přístup a zviditelnění. Nevím. Při celkovém posouzení kontroverzní akce je myslím namístě řídit se jednoduchou logikou: žádné ruské gesto nemůže být obecně společensky přijatelné, pokud není přijatelné pro Ukrajince.

Svět příplatkových registračních značek má s životem pracovníka v kultuře jen málo styčných bodů, takže jsem se s ním dlouho míjel. Jednou mě sice z nudy při čekání na autobus vytrhl pohled na odbarvenou padesátnici v obřím voze s espézetkou IAM BL0ND, ale ke skutečnému průlomu došlo později. Bylo to jednoho všedního odpoledne, když mě při nákupu upoutala zvláštní postava, pravdě­podobně proto, že mi připomněla módu mého dětství. Asi bych na zavalitého chlapíka s muletem, oblečeného v hnědé kožené bundě pod zadek, hned zase zapomněl – kdybych ho ovšem vzápětí nezahlídl na parkovišti, jak nasedá do SUV s poznávací značkou 007 B0BR1. Od té doby si značek na přání všímám víc. Nedlouho po setkání s bobrem jsem zjistil, že sousedka z přízemí, jejíž mopsl ňafá na chodbě bytovky, vlastní autíčko registrované jako Y0U SM1LE. Tahle paní má ráda věci, které jsou malé a veselé. A také si dovede udělat radost, vždyť ji to stálo spoustu peněz… Trochu jsem zapátral na internetu a dozvěděl jsem se, že od zavedení individua­lizovaných SPZ před sedmi lety, kdy publicisté s napětím očekávali „bitvu“ o kombinaci JAN N0VAK, jich bylo vydáno už skoro třicet tisíc. V uplynulém roce o ně byl dokonce rekordní zájem a podle všeho přitahují i jiné zvědavce než mě. Obsáhlou sondu do magie „shluku číslic a písmen pro evidenci vozidla“, jak to vyjádřil redaktor webu Auto.cz, nabízí třeba facebookový účet „Fota vozidel s RZ/SPZ na přání“. Na portálu iDNES zase v posledních měsících probíhá „Boj espézetek“, v jehož dosavadních šesti kolech zvítězily značky MEJ R0ZUM, PSI B0UDA, 1CE CREAM, D0B RYDEN, VIN 0TEKA a 404 ERR0R. Aktuálně čtenáři volí mezi nominacemi T0P ­DREAM, T0P ­FRESH, H0T SNAKE, N0U STRES, HR0 SICEK a celkem decentní espézetkou KTV EM0LA, kterou „vozí na svém hranatém mercedesu bijec Karlos Terminátor Vémola“. Za zmínku stojí, že většina hlasujících příliš neoceňuje fantazie motoristických alfa samců jako DIC TAT0R, CHA MP10N, THE B0SSS, CAN EC007 nebo PAN RAMB0. Poměrně dobře si naopak stojí plody zemitého humoru PIJ PIVK0, 001 BUCEK, RUM V0DKA a MIL UJI69, ale i ty zde uvádím hlavně pro úplnost – pro potřebu budoucích antropologů. Sám dávám přednost rozpačitým pokusům o vtip typu BRE BTA01 nebo TYB RZD00. A naivní vyznání T0P DADDY mě už skoro dojímá. Při pohledu na nárazník s takovou značkou jde všechna povznesenost stranou a jen si pomyslím: „Hlavně se nevybourej, nejlepší táto, dětem by se stýskalo!“

Rozlišení aktivní versus aktivistický prezident vstoupilo do české debaty díky kandidátskému projevu Václava Klause v roce 2003. V podstatě všichni naši dosavadní prezidenti se v nějakém ohledu zařadili do druhé, Klausem jednoznačně pejorativně pojaté kategorie. A zvlášť závěrem svých mandátů ji v podstatě vyplnili tím nejhorším, co se dalo v daném okamžiku udělat: Václav Havel svou účastí na Dopisu osmi, jímž podpořil válku v Iráku, Klaus zase účelovou amnestií, která se stala cynickou tečkou za „českou cestou“ ekonomické transformace. Jen u Miloše Zemana podobné „poslední hurá“ dost možná překazila válka na Ukrajině. Že na tuto pseudodichotomii přistoupil v jednom rozhovoru i dnes již úřadující prezident Petr Pavel, není právě uklidňující. Pokud jde o milníky Zemanovy politické dráhy, žádný z nich vlastně nesouvisí s výkonem prezidentské funkce. Jakkoli toho Zeman během dvou mandátů zvládl hodně, opravdu zásadní momenty, které ovlivnily českou politiku a společnost, přišly mnohem dřív. Prvním z nich byla opoziční smlouva v roce 1998, která se stala základem proměny ČSSD ve stranu šíbrů a podílela se na poklesu důvěry v demokracii jako takovou. Dalším byla zmíněná prezidentská volba v roce 2003. Většina sociálnědemokratických zákonodárců pro Zemana nehlasovala a tato zrada udělala z muže, jenž nikdy neoplýval velkorysostí, mstící se monstrum. Pokud bychom z toho chtěli vyvodit nějaký závěr, asi by to byl velký význam zhrzenosti v české politice.

editorial

...
#05/2023

non-music

Kapitalismus štve lidi proti lidem

S Bořkem Slezáčkem o neoliberalismu a jeho nákladech

...

Umělec Gómez

Příběh z (ne)hudebního podzemí

Michael Antony – Tony: Tramping

...

Spory o (ne)růst

Argumentační arzenál zastánců a odpůrců nerůstové ekonomiky

...
#05/2022

nerůst

Architektura bez stavění

První sbírka Ivana Palackého

...

Zlý výrostek Hugo?

Deset let od smrti Huga Cháveze

...

Od „knížete“ ke „generálovi“

...

„Jednou, tak koncem listopadu, vytáhnu najednou u lesa z písku celý ‚kořen‘ podbělu a na něm tolik poupat, co se jich tam mohlo vejít. A tak jsme si jej dali doma do kořenáče a měli jste vidět, jak si rozkvetl! Trochu jsme mu popletli kalendář.“ V popularizačních herbářích ze čtyřicátých a padesátých let si čtu vždycky, když je nejhůř. Ale poslední dobou, zvlášť v zimních měsících, se sedativní nostalgie nad kresbami Karla Svolinského a Otto Ušáka nějak nedostavuje. „Prvosence jarní chodíme na květ v dubnu a květnu.“ Jenže petrklíč („říkají mu též kropáček, prvnička, mrtvičná, dnová nebo šlakovní bylina“) mi na zahradě kvetl už v listopadu. „Podsněžník bílý roste ve vlhkých hájích a lesích i na lukách, místy velmi hojně. Kvete mnohdy již koncem února.“ A přitom před trsy sněženek uhýbám pohledem od začátku ledna. Roky se mi vrací sen o tom, že jdu v horách pořád výš a výš, ale sníh se neobjevuje. Mrazem přešlá, zkřehlá stébla trávy zašlapávám do rozmočené půdy a slunce se nepříjemně opírá do zad. Míjím vodopád, který měl být touhle dobou přece celý z ledu. Na začátku sjezdovky, na plochém vrcholku hory, se dav lidí na ostrůvcích bílé břečky veselí v péřových kombinézách, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku. Většinu ledna jsem se budila s tím, že taková je realita, a vypočítávala jsem v polospánku, co to všechno znamená: nulové zásoby vody ve sněhové pokrývce, vyšší odpar z nezmrzlé půdy, vyšší evapotranspirace způsobená rostlinami, které nepřešly do vegetačního klidu. Jinými slovy, jarní sucho za dveřmi. „Na světě se všechno pořád a pořád mění a všechno je v neustálém pohybu, nic nemůže zůstat věčně stejné. Změnily se životní podmínky. Stromovité přesličky se jim nestačily přizpůsobit, a proto vyhynuly.“ Trochu jsme přírodě popletli kalendář. Nezbývá než doufat, že sami budeme v adaptaci schopnější než přesličky z řádu Calamites.

Po nedávném fotbalovém mistrovství světa v Kataru – kritizovaném některými evropskými zeměmi, jejichž reprezentace se ovšem na turnaji mohly přetrhnout v honbě za úspěchem – se roztáčí další kolo morálního pokrytectví ve světě sportu. Tentokrát se jedná o snahu zakázat start ruských a běloruských sportovců na olympijských hrách v Paříži v roce 2024. Na první pohled se důvod jejich vyloučení jeví rozumně: kdo by chtěl s válečnými agresory a jejich pohůnky sdílet výjimečnou sportovní událost? Pro zákaz se vyslovilo již pětatřicet zemí včetně pořadatele – nechtějí dát Putinovi příležitost, aby her zneužil ke své propagandě. Francie nicméně může žádat vyloučení Rusů i Bělorusů ostošest, ale pokud Mezinárodní olympijský výbor jejich účast povolí, bude jim muset na základě již podepsané smlouvy o pořadatelství poskytnout veškerý komfort. To však není jediný paradox. Drtivá většina z oněch pětatřiceti zemí totiž zároveň odmítá v případě neúspěchu své snahy olympiádu bojkotovat. Čert aby se v tom vyznal: chtějí s Rusy a Bělorusy soupeřit, nebo ne? A není nakonec mnohem lepší mít možnost ruské, potažmo běloruské sportovce na sportovním poli rozdrtit? V minulosti se objevovala myšlenka, aby mezi sebou státy během konání her neválčily. Šestnáct dnů trvající celosvětový mír se ale nikdy nestal skutečností a dnes už ho ani nikdo nežádá. Pokud se Rusové a Bělorusové olympiády opravdu nezúčastní, co se tím změní? Budeme si užívat sportovní selanku, zatímco na východě Evropy budou vybuchovat rakety a umírat lidé? Nebylo by nakonec upřímnější hry raději vůbec nepořádat a místo toho řešit skutečné problémy? Za to se ale medaile nedávají.

Fotbalista pražské Sparty a český reprezentant Jakub Jankto se veřejně přiznal k homosexualitě, a svět velkého fotbalu se tak konečně dočkal prvního významného coming outu. V pořadu Události, komentáře v České televizi si k diskusi na toto téma přizvali také bývalého hráče Ladislava Vízka. Ten o pár dní dříve na webu iSport vyjádřil Janktovi podporu, a očekávalo se tedy, že v podobném duchu promluví i v televizi. Jenže ouha, Vízek se svěřil, že podle něho měl fotbalista s vyoutováním „chvilku počkat“, neboť „lidi tohle budou vnímat negativně“. Na závěr pak prohlásil: „Musím říct, že je to takový nesportovní téma. Když řeknete homosexuál, tak si opravdu někdo představí zženštilýho… Do přírody to prostě nějak nepasuje… takže lidi o tom radši budou mlčet… A já jsem napsal článek, kde jsem ho označil za frajera, ale jenom proto, že měl tu odvahu… Já vám musím říct, že… já je neviděl, ale je jich hodně, na Západě… a jsou tam trošku dál než u nás v Český republice… že nikdo takhle… to nevyšlo ze Západu­­… že to vyšlo u nás a od takovýdleho kluka, kterej je plnej sil… Lidi si opravdu budou představovat, že je zženštilej, že je prostě jinej.“ Respondentova formulační anabáze ve mně vyvolala celou škálu pocitů, od údivu ke znechucení, od pobavení k soucitu. Sociální sítě jsou ovšem neúprosné: na twitteru kdosi poznamenal, že Vízek promarnil jedinečnou příležitost držet hubu. To je pravda, ale nejen on. Týká se to i spousty dalších včetně těch, kdo měli potřebu blekotajícího důchodce, jenž se sám dostatečně znemožnil, označit za „hnusnýho homofoba“, „fašistu“, či dokonce „kleronacistu“ a vylučovat ho z „civilizované debaty“ (co to proboha je?) – zřejmě proto, aby se kolektivně utvrdili, že stojí na správné straně. Fotbal ke své proměně bezpochyby potřebuje výrazného homosexuálního hrdinu a Jakub Jankto se jím může stát. Ale nenávistné výpady vůči zmatenému Vízkovi svědčí jen o tom, že si mnozí problematiku homofobie silně zjednodušují. Kde vůbec berou jistotu, že se vyloučením homofobů z debaty problém vyřeší? To se nebojí, že se ostrakizovaní jedinci začnou někde stranou hromadit? Přijde jaro, zaprší, začne to bobtnat a pučet – a než se nadějeme, budeme mít co do činění s masou, která se možná nespokojí s bojem na twitteru.

editorial

...