Prázdninová debata o tom, zda Češi žili čtyřicet let v totalitě ve strachu, anebo to většině z nich bylo vlastně jedno, pronikla i do předvolebního letáku Miroslavy ­Němcové. Jako jeden z důvodů své kandidatury do Senátu uvedla, že „v knihách o našich dějinách je zamlčována zločinnost komunistického režimu“. Jak to chápat? Bude jako senátorka osobně dohlížet nad knihami o české historii? Bude se snažit protlačit nějaký cenzor­ský zákon? Nemohla toto iniciovat už jako poslankyně? A je to opravdu ten správný přístup k odborné literatuře, který ocení nejen její domovská ODS, ale i ti, kteří ji v kampani podporují, tedy TOP 09, STAN a Liberálně ekologická strana? Spíš to zavání přístupem putinovského Ruska, které se rozhodlo, že bude za trestný čin považovat jakýkoli jiný výklad dějin druhé světové války, respektive velké vlastenecké války, než ten oficiální. Strany, které se rády označují za obránce demokracie, za sebe nechávají kandidovat ženu, která se zjevně učí od neomezených vládců z končin na východ od nás.

Můžeme si oddychnout. Mezinárodní skupina Tatry Mountain Resorts, spravující areály na Slovensku, v Rakousku či Polsku, dosáhla povolení vybudovat novou sjezdovku na Ještědu. Šlo přitom o život. „Dosavadní sjezdovka je úzká a nepřehledná, nevhodná pro rodiny s dětmi, pro méně zdatné lyžaře může být pastí,“ prozradil deníku Právo ředitel Skiareá­lu Ještěd Jakub Hanuš. Představte si tu hrůzu: původní, ani ne čtyřistametrová sjezdovka byla na jednom místě zúžená na vražedných deset metrů. Až se pokácí les na rozloze sedmi hektarů, vznikne kilometr a půl dlouhá nová trať. Bude lemovaná umělým osvětlením, zasněžovat ji budou nové technologie a s dosavadními sjezdovkami ji propojí novotou zářící cesty. Kdo ale sežene novou planetu, kde by se dalo sekat, kácet a lyžovat až do zblbnutí, o tom zástupce lyžařského korporátu již neinformoval.

Možná jste ji viděli: fotografii deseti mužů, z nichž někteří mávají obřími šeky, jiní se jen uculují. Je to výstižná výpověď o české nejprestižnější literární ceně. Napříč všemi hodnocenými kategoriemi se u nás najdou skvělé autorky, letos ale všechny přišly zkrátka. To však není jediný problém Magnesie Litery. Nejde sice o „diváckou cenu“, ale cenu udělovanou odborníky, přesto často putuje do náručí literárního mainstreamu – Jiří Hájíček jistě neudává tempo české prózy – nebo jsou místo kvalit oceňovány zásluhy, jako se to letos stalo v případě Jiřího Kratochvila. Zakopaný pes přitom nebude jen ve sponzorovi, který by cenu asi nerad viděl v rukách nějakého literárního podivína. Někteří výrazní čeští nakladatelé (například Rubato) se odmítají podílet na televizní estrádě, jejíž dramaturgie není vzdálená Atletovi roku, a těžko se jim divit. Pro budoucnost Litery se tak dnes nabízejí pouze dvě možnosti. Buď se emancipuje od sponzora a televizní zábavy a zkusí najít sebe samu, nebo bude postupně kopírovat osud hudebních cen Anděl, které někdy nepožívají vážnosti ani u samotných laureátů. Přál bych jí ale první scénář. Kolem Magnesie Litery se ustavila skupina odborníků, kteří dokážou poznat dobré dílo a umí svůj soud i adekvátně zdůvodnit. Snad jim chybí jen trocha odvahy a odhodlání dělat věci jinak.

editorial

Na konci srpna zemřela ve věku devadesáti tří let polská historička literatury, pedagožka a feministka Maria Janion. „Vykreslila obraz jakoby z jiného světa, jakési podivné polské podsvětí plné šílenců, upírů, rusalek a dalších vyloženě pohanských bytostí, kteří jsou, jak říká, našimi …

...
#19/2020

biografická literatura

Lucie Faulerová: Smrtholka

...

V Kočnerovom mobile

Je Slovensko mafiánsky štát?

...
#19/2019

umělá inteligence

Velký průšvih s biomasou

...

Oplakávání nepochopitelných bytostí

K čemu je na světě biografické psaní

...

Životy těch druhých

...

Ve stojatém láku koronavirové okurkové sezóny se občas objeví báječný anekdotický důkaz toho, jak chytré jsou vlastně systémy, o kterých se neustále zdůrazňuje, že jsou chytré. Twitterový účet Chytré karantény, společného projektu zdravotních a armádních specialistů a teď asi i několika stážistů – budiž jim jejich sívíčko lehké –, vypustil na internet graf, z něhož se člověk na základě „analýzy tisíců dat ze systému“ dozví, že když bude doma koukat na televizi, nejspíš nechytí koronavirus. Zde ovšem statistický výkon superpočítačů z hygienických stanic zdaleka nekončí – ona analýza je totiž jen zrcadlově otočenou kopií dva měsíce starého grafu texaské medicínské společnosti TMA. Jedinou změnou jsou některé „počeštěné“ aktivity různé rizikovosti: na rozdíl od Američanů, kteří by si měli při bohoslužbách dát pozor na kašlání, Čecha čekají trable při intenzivním sdílení brček na diskotéce. Systém tak pro jednou rozptýlil pochybnosti těch, kteří se obávali, že jsou jím sledováni intenzivněji než formou špatně vyplněné excelové tabulky.

„Pozornost veřejnosti stále více přitahují objekty a místa, do kterých se po letech stagnace či uzavřenosti vrací postupně život.“ Ne, milé děti, dnes si nebudeme povídat o squattingu ani o politicích, kteří se konečně rozhodli zatočit s vlastníky, co nechávají stovky prázdných domů a bytů schválně chátrat nebo je využívají jen na investice. Dnes se budeme bavit o City Makers! Že nevíte, kdo to je? Jsou to například noví majitelé Domu odborových svazů, dnes ovšem zvaného Radost, nebo plánovači Pražské tržnice. Tito stvořitelé nových měst a světů vyprávěli na festivalu OpenHouse o svém neutuchajícím nasazení a o překážkách, se kterými se musí potýkat. Vkrádá se mi na mysl kacířská otázka, co je tou překážkou, když Radost i holešovická tržnice byly a jsou normálně využívaná místa. Zda jí náhodou nejsou obyčejní obyvatelé města, kteří ho také po právu využívají a nechtějí se nechat ze svých domovů a veřejného prostoru vystrnadit designově vyleštěnou kulturou a drahými službami. Možná bychom měli podobným „tvůrcům měst“ připomenout, že města tu existovala i před nimi a že gentrifikace městské čtvrti spíš poškozuje, než že by je vytvářela.

Když se po dlouhém váhání nakonec předseda Senátu Miloš Vystrčil rozhodl, že uskuteční cestu na Tchaj­-wan naplánovanou svým předchůdcem, působilo to jako znamení, že Čína nebude určovat zahraniční politiku České republiky alespoň v horní komoře parlamentu. Během čestného proslovu ovšem Vystrčil udělal hned několik přešlapů. Snad aby se vyrovnal velikánům, pasoval se ve svém projevu neskromně na následovníka odkazu Václava Havla a zvoláním „Já jsem Tchajwanec!“ dokonce na pokračovatele Johna F. Kennedyho. V proneseném projevu pak osmatřicetkrát zopakoval různé varianty slova demokracie, snad aby nebylo pochyb, na které straně barikády stojí. Jeho proslov byl následně mnoha „demokraty“ veleben na sociálních sítích téměř jako záblesk politické geniality. Stačilo přitom zdlouhavě hovořit o podobnosti cest obou zemí k demokracii, o tom, jak je svoboda báječná, a prokládat to nadšením pro krásy navštívené, ale i rodné země. Návštěva Vystrčilovi nicméně otevřela cestu ke stranické nominaci na post prezidenta, kterou zatím neodmítl. Je otázkou, zda by byl ve své funkci následně kopií Václava I. nebo Václava II. Pravděpodobně by se ale vrátil ke své původní nenápadnosti, v níž žil do roku 1989, jak v proslovu přiznává, ale i roky následující.

editorial

V letošní okurkové sezóně se stala věc nevídaná – narušily ji totiž dvě literární události, které zarezonovaly i mimo literární kruhy. Nepřekvapivě to byly biografie: vzpomínky na režiséra Pavla Juráčka od Dani Horákové a kunderovská monografie od Jana Nováka. První kniha, v níž se partnerka …

...