Z nuly na sto - ultimátum

...

Richard Erml: Libeňský román

...

Zápražka a písačky

Timrava po sedmdesáti letech

...

Dekonstrukce „jiného“

O vizuálním antisemitismu a delegimitizačních strategiích

...

Jak dlouho ještě?

...

Lucy Dacus: Home Video

...

James Bridle: Temné zítřky

...

Co a proč oceňujeme na dobré architektuře? Otázku, nad níž se obvykle zamýšlejí jen samotní architekti, si letos jistě pokládají studující a vyučující Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Její nová budova totiž získala cenu Grand Prix Architektů a dostala se mezi finalisty České ceny za architekturu. Na fotografiích je tato přestavba, původně menza od Karla Pragera, skutečně krásná, zkušenost s ní už ale takové nadšení nevyvolává. Nejen v univerzitním prostředí kolují historky o zatékání při každém větším dešti, nepraktickém uspořádání vnitřních prostor, nedostatečné kapacitě záchodů a nepočítaně dalších „drobností“, které uživatelům ztrpčují život. Můžeme debatovat, zda leží větší odpovědnost za konečnou podobu stavby na stavařích, architektech nebo zadavateli, hlavní otázka ale zní jinak: Můžeme v takovém případě mluvit o skutečně kvalitní architektuře? A pokud oceníme původní výborný záměr, nebylo by správné nepovedenou realizaci nějakým způsobem v odborné debatě aspoň reflektovat? Zatím si stěžují hlavně studenti a učitelé na sociálních sítích a po hospodách, to je ale pro to, abychom posunuli veřejnou debatu o architektuře, trochu málo.

Co uděláte, když prohrajete sportovní zápas? Obviníte soupeře z podvodu. Když jordánské fotbalistky podlehly po penaltovém rozstřelu v kvalifikaci na mistrovství světa reprezentaci Íránu, jordánský princ Ali bin Husajn osočil brankářku soupeřek z toho, že je chlap. Zohreh Koudaei se obvinění chystá bránit i soudní cestou a celou záležitost označila za šikanu. „Jsem žena. Mojí jedinou chybou je, že nejsem pěkná,“ prohlásila ironicky. Nějakou tu chybičku na sportovním výkonu něžného pohlaví zkrátka šovinisté vždycky najdou. Nutno dodat, že v týmu íránských fotbalistek v minulosti skutečně došlo k odhalení mužských hráčů – a právě na tuto kauzu se odvolává jordánský svaz. Jenže za sedm let starým skandálem se skrývá spíše neporozumění sexuální tranzici. Od té doby musejí navíc tamní reprezentantky podstupovat před zahájením každého kvalifikačního cyklu lékařské testy zkoumající pohlaví. Jestli by spíše nepomohlo, kdyby ženy nebyly jen na hřišti, ale měly i své bafuňářky, včetně postů nejvyšších. Mohlo by to do fotbalu vnést nevídanou míru racionality, která navzdory zažitým stereotypům některým mužům jednoznačně chybí.

Bylo už pozdě večer, když jsem se ­přikradl k Šútovskému jezeru, zezadu, od fatranských svahů, a měl jsem celou severní stranu pro sebe. Vklouzl jsem do vody. Plavu si tichem a tmou, když najednou od dohasínajícího kiosku na protějším břehu zaznělo povědomé mollové intro na klavír a po něm slova o zemi „pradávnych sĺnk v chladnom tieni tajomstiev“ – Mekyho Atlantída. „Pod hladinou spí kameň s tvárou naveky/ v nehybnom tieni rias…“ Kdo by se nedojal? Jenže já si zároveň uvědomil, že Šútovské jezero je vlastně zatopený kamenolom a že právě plavu nad pozůstatky někdejších lidských snah. Atlantídu z roku 1982 otextoval Kamil Peteraj, nicméně o dva roky později na albu Nemoderný chalan přišel Miro Žbirka s vlastními texty. I v nich se objevuje vodní téma: „Do člna mi stále tečie voda/ niekoľkými dierami./ Čakám, či mi ruku niekto podá,/ sám som medzi vlnami.“ Album plné syntezátorů, elektronických bicích a ironicko­-depresivních textů patří k tomu nejlepšímu, co dokázal československý pop nabídnout, a dodnes má cenu se k němu vracet. Stejně jako k rozhovoru, který s Mekym vedl v roce 1999 Jaroslav Rudiš: „Myslím, že svět čekají větší, globální, často ekologické problémy, před kterými se nemůžeme uzavřít,“ říká v něm Žbirka. „Je nutné si uvědomit, že když někdo vykácí pralesy v Brazílii, může to změnit počasí v Čáslavi.“ Ano, nakonec nám první slovenský zlatý slavík připomíná i to, kolik času jsme promeškali. Do člunu nám stále teče voda a mnozí z nás se nejspíš ještě dožijí novodobých Atlantid.

editorial

...
#23/2021

boje o půdu v Latinské Americe

Vojtěch Rauer: Na seně

...

Jak jsem se stala partyzánkou

...

Příběh vzestupu a pádu?

Bílá hora v devatenáctém století

...
#24/2020

co zbylo z bílé hory

Agroextraktivismus

O zemědělské exploataci v hispanoamerické literatuře

...

Okusovat syrové kosti

Brazilští rolníci o dopadech vývozu potravin

...

Potěmkinova vesnice kulturních válek

...

Seznam „bohem nadaných“

...

Martin Jiroušek (ed.): Fialoví ďábli

...

Ekonom Lukáš Kovanda sáhl do svého portfolia odborných znalostí a jal se na Twitteru radit, jak se vyhnout další zkáze na způsob Bohemia Energy. Kdo by se obával návrhu na nějakou zásadní systémovou změnu, nebo dokonce regulace trhu, ten může zůstat v klidu. Kovanda totiž přišel s ohranou neoliberální písničkou o tom, že vláda v žádném případě hlavně nikomu nesmí pomáhat, protože jedině tak se podvedení klienti „spálí o kamna“ a jednou provždy se poučí. „Jsme zodpovědní za svá rozhodnutí. Alternativou je komunismus,“ napsal doslova. Není však příliš jasné, jaké poučení by si poškození lidé ze situace měli odnést, když energetický dodavatel skončil ze dne na den jednoduše proto, že jinak by vzhledem k rostoucím cenám energií na smlouvách s odběrateli těžce prodělal (a zároveň by si musel ukrojit z královského zisku za loňský rok, kdy si vydělal přes 600 milionů korun). Poučit by se zato mohl sám Kovanda, který ještě loni předvídal výrazné snižování cen energií. Analytik však za své prognózy zřejmě žádnou zodpovědnost nenese – spálili se jiní.

Smutným hrdinou posledních týdnů není Andrej Babiš senior, který se rychle vpravil do role opozice a jistě se o sebe postará, i kdyby ho politika jednou omrzela. Je jím jeho syn, který se ve dnech před volbami stal hlavní postavou příběhu, jehož scénář sám neznal, když na chvíli sehrál roli nejlepšího přítele politických veteránů i zoufalých naháněčů lajků. Teď je po volbách a Andrej Babiš ju­­nior, hrdina barvotiskového vyprávění o zločinu a černém svědomí svého otce, zmizel z veřejného života stejně rychle, jako se v něm objevil, a dává o sobě vědět jen nesouvislými výkřiky na sociálních sítích. Jeho bývalí kumpáni už chodí na pivo s novými lidmi, a v naší paměti tak brzy zůstane jen vzpomínka na jeden bizarní příběh – a snad i poučení, že ani v politickém boji není správné zacházet s lidskou křehkostí jako s věcí na jedno použití.

Skoro učebnicový případ mocenské šikany se odehrál 28. října v jedné ze škol v kazašském městě Almaty. Sergej Kiš, žák osmé třídy, si od spolužačky vypůjčil sukni, aby v ní dorazil na podzimní ples. Hned u vstupu do školy byl ovšem vyhozen se slovy „kluci tu sukně nenosí“ a jeho rodiče upozorněni, aby své neposlušné dítě odvedli domů. Systém znovu slavně zvítězil: Sergej se na ples nedostal a ani večer se kamarádům neozýval. Později se ukázalo, že mu rodiče za trest vyhodili telefon z okna bytu v jedenáctém patře – a kluk skočil za ním. Zatímco starší a konzervativnější svědci tragédie se vydali tradiční cestou zametání případu pod koberec, za zesnulého se postavili spolužáci a studenti jiných kazašských škol a začali zveřejňovat své fotografie v sukních na sociálních médiích. Kolik obětí ještě bude potřeba, aby i ti nejzatvrzelejší strážci normality a pořádku pochopili, že oblečení nikdy nemělo, nemá a nebude mít gender?

editorial

...