Ève Curieová: Paní Curieová

...

Iva Hadj Moussa: Démon ze sídliště

...

Feministky, islám, středověk

Česká literatura v kontextu kulturních válek

...

Monomanie a kreativita

Dantovy naplněné ambice

...

Už jde zase o všechno

...

Woodstock 99: Peace, Love and Rage

...

Do boje proti evropskému Green Dealu, tedy přechodu energetiky na bezemisní v co možná nejkratší době, se u nás pustil leckdo. Český premiér prohlásil, že na spalovací motory našim automobilkám Brusel sahat nebude, prezident Agrární komory Jan Doležal se snad v každém svém sloupku, které píše do Mladé fronty Dnes, zmíní, že zelená politika jistě povede k rozvratu současné Evropy. Připojil se i Ondřej Neff v Posledním slově v Lidových novinách: „Co zelená tsunami prezentuje, to není jen útok na jakýsi blahobyt, k němuž jsme se po třiceti letech prodychtili, je to útok na samotnou existenci.“ Pravda, klimatická změna se tématem voleb asi nestane, přinejmenším ne těch říjnových. Politici totiž mají zřejmě pocit, že nás se netýká a že občany nezajímá. Argumenty pro zachování klidu mají dva: Evropa je celosvětově jen menším producentem oxidu uhličitého, takže něco dělat by měli začít jinde; a za druhé, klima se mění od počátku věků. Skutečný důvod pokračující destrukce naší planety je ale jediný: ekonomika si to žádá. Že „útokem na samotnou existenci“ není zelená tsunami, ale reálná změna klimatu, si prostě naši politici nechtějí připustit, protože by to mohl být útok na jejich existenci politickou.

Zemřel Jean­-Paul Belmondo. V českém tisku se o něm v lepším případě psalo jako o komikovi, všem filmům s Jeanem­-Lucem Godardem navzdory, v horším případě dostal větší prostor jeho dabér Jiří Krampol. A tak nejzajímavější rozloučení přinesly sportovní plátky. Ty totiž „Bébela“ představily nejen jako vášnivého boxera, ale také jako fotbalového brankáře. Jeho matka ho doporučila fotbalovým trenérům s tím, že když její dítě nestojí v poli za nic, ať jde do brány. Ještě zajímavější byla Belmondova podpora klubu PSG, který ve chvílích největší finanční nouze osobně zachraňoval. O to větší zklamání dával najevo, když se pařížský klub stal hračkou v rukou katarského kapitálu. Možná, že s Belmondem skutečně odešel romantik ze starých časů, pro jaké už ani ve fotbale není místo. Svět, který opustil, totiž nemálo připomíná Belmondovu postavu ze závěru Bláznivého Petříčka, která se se slovy „Je suis idiot“ odpálí dynamitem.

Vždycky mě potěší, když jazyk prozradí pravdu, i když se ji mluvčí snaží překrýt lží. Politická propaganda je takových freudovských přeřeknutí plná. Když Andrej Babiš zatíná v kampani pěstičky a holedbá se, jak se bude rvát „do roztrhání těla“, nelze si nevzpomenout, že prvním slavným mluvkou, který tento příměr použil, byl Josef Švejk. Ten však na rozdíl od současného premiéra netajil ani limity své hrdinné sebedestrukce: „Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla. Já mám oteklý kolena.“ Nevíme sice, jakou část těla hodlá obětovat Babiš, víme však jistě, že podobné řeči dovedly Švejka před lékařské konzilium, které zkoumalo jeho duševní zdraví. A literární historiky před dilema, zda je Haškova nesmrtelná postava jen neškodným blbem, nebo děsivou dadaistickou kreaturou, zrozenou z válečného kataklyzmatu lidských hodnot. Nemůžeme vyloučit, že Babišův tým tu s popularitou románu, jenž je zvlášť oblíben mezi pivními tatíky, čaruje záměrně. V takovém případě nabídněme prchalovské úderce ještě jedno literární ohlédnutí: „Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ‚Švejku, nepřiznávejte se k ničemu‘, budu se vykrucovat do roztrhání těla.“

editorial

...
#18/2021

Bohumila Grögerová

Jean Giono: Kéž tonu v radosti

...

Chcíplý pes a krásný vrah

K Hegelově dialektice a vztahu obecnosti a jednotlivosti

...
#18/2020

hegel

Hledání místní zkušenosti

Vznik feministického vědomí československých umělkyň

...

Vážné hry

Na okraj života a díla Bohumily Grögerové

...

Cizinci zrcadla

...

Pray Away: Očista modlitbou

...

Je absurdní vyhlásit soutěž na podobu veřejných prostor, když jejich úprava už proběhla či je dokonávána? Aktuální případ holešovické tržnice. Tedy jestli půjde ještě o tržnici – závažné úpravy usilují o obnovení vzhledu jatek z roku 1895 a jakýkoli pozdější historický charakter likvidují. Proč nevrátit i odpovídající jméno? Co takhle „Pražská jatka“ či rovnou „Pražský masakr“? Jateční provoz, barvitě popsaný v článku z roku 1936 a přetištěný v „masterplanu rozvoje areálu“, dnes už ovšem nefrčí: „Zatím co jeden jen morduje, druhý pouští krev, další dva vhodí zvíře do necek, je­-li to pořádné prase, tedy s pomocí provazů. Ubohý čuník se paří, je to jeho jediná koupel. Však ho ale hoši také vydrhnou. Když je vepř zbaven štětin, je bílý jak panenka, radost se na něj podívat. Potom se vykuchá a řeznický dělník, který má úžasnou sílu, jej odnese do obrovské haly. Zde visí nebožtíci druh vedle druha, v dlouhých liniích. Přijede si pro ně řezník a uzenář. Cestou v nákladním automobilu končí všechno. Prase se objeví v plné kráse na jídelním lístku.“ V areá­lu teď půjde jen o tu úhlednou fázi: signifikantní aktivitou má být foodeventový gastro­tainment. Jedna věc je, že se tu bez veřejné diskuse zavádějí architektonicko­-urbanistické postupy v zahraničí vyčpělé, nemělo by se ale zapomínat ani na to, že se maže místní historie osmdesátých a devadesátých let a spolu s ní mizí třeba i živý vietnamský element. Hlavní je s posvěcením hl. m. Prahy umést cestičku gentrifikaci. Když Pražané před několika lety volili změnu, hlasovali opravdu pro tohle?

Poněkud ve stínu nedávných pompézních oslav třicátého výročí vyhlášení ukrajinské nezávislosti zůstala zpráva o tom, že tamní úřady nechaly 20. srpna na základě rozhodnutí Národní bezpečnostní rady zablokovat zpravodajský portál Strana.ua, který patří k nejnavštěvovanějším v zemi. Stačilo tvrzení, že „šíří proruskou propagandu“. Mírně bulvární a silně názorový web ukrajinské úřady provokuje od roku 2016, dosud se ale nepodařilo prokázat, že by skutečně byl nástrojem ruské strany. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj tak pokračuje v systematickém omezování médií, která se netají svým skeptickým postojem k evropské budoucnosti Ukrajiny. Už na začátku letošního února úřady uvalily sankce na televizní stanice 112, NewsOne a ZiK, teď problémy nejspíš čekají kanál Naš. Přestože k úrovni novinářské práce těchto médií lze mít výhrady, poskytovala důležitý prostor pro názory nezanedbatelné části ukrajinské veřejnosti. To, jak důsledně Strana.ua kritizovala každý sebemenší nezdar ukrajinské vlády, z ní dělalo vhodný korektiv podstatně méně konfliktních prozápadních médií. Problematické je však hlavně to, jakým způsobem k zákazu došlo – bez soudu, bez důkazů, vlastně bez jakéhokoli konkrétního obvinění. Podobná praxe nevěstí pro ukrajinskou mediální ani politickou scénu do budoucna nic dobrého.

Zpráva o tom, jak regionální běžecký závod na Slovensku vyhrála romská dívka Annamária Horváthová v balerínách bez ponožek, obletěla před třemi lety celý sportovní svět. Když později, již pod profesionálním trenérským vedením, dokonce dosáhla na republikový dorostenecký titul, nadšení z chudé dívky žijící s matkou a sourozenci v jedné místnosti v romské osadě propadli už úplně všichni milovníci hlubokých lidských příběhů. Letos však šestnáctiletá běžkyně otěhotněla a sen o slovenské sportovní naději už už doháněla trudná sociální realita. Fandové si ale nakonec přece jen mohou oddychnout: Isabela, matka Annamárie, chce dívce zaplatit potrat. Není vážně načase přestat lidské osudy sledovat jako sportovní přenosy a skutečně si uvědomit, v čem méně šťastní z nás musejí žít?

editorial

...