Nevím, jestli za to může marketingová magie Black Friday nebo krátící se dny, ale do míst typu OC Černý Most nebo Westfield Chodov se většinou dostanu na podzim. Venku je sychravo, pasáže vesele září a lidí zmožených prací, nákupy i pohledem na mladé páry v zářivě bílých teniskách se zmocňuje potřeba sebepéče. Při pomyšlení na temný labyrint podzemního parkoviště nebo ledový průvan ve vestibulu metra pak leckdo zakolísá a zamíří k věšákům se sezónní módou. Samozřejmě všichni víme, že oblečení z levných řetězců vypadá jakžtakž k světu asi půl roku a že kromě údaje „80 % polyester, 20 % viskóza“ se na cedulce uvádí „Made in Bangladesh“ – jinými slovy, že hadřík vznikl v nelidských podmínkách a ani jeho nošení nám moc štěstí nepřinese. Ale zoufalí lidé dělají zoufalé nákupy, a tak neodoláme a zhřešíme. Taky se mi to stalo. Za trest jsem následujících několik měsíců nosil polyamidový nesmysl, ve kterém jsem si připadal jako maskot levné práce. Mezitím jsem trpělivě čekal, až se objeví první nezpochybnitelné vady a po době zpytování nadejde den odplaty. Důvod k reklamaci se totiž během záruční lhůty vyskytne pokaždé, stačí si schovat účtenku – a ovšem, nenechat ji na světle, jinak písmenka časem vyblednou podobně jako naše černé svědomí. Nejde přitom jen o peníze. Vrátit se na místo činu s důkazem vlastního selhání v igelitce a inkasovat původní cenu je poučné a osvobozující: spolu s úlevou jsem na chvíli okusil i suverénní pocit někoho, na kom se nevydělává (pro jednou nevydělalo). Tím ale příběh nekončí. Cestou od pokladny jsem si všiml, že New Yorker v zimní sezóně 2022/2023 vsadil na kolekci FSBN s potiskem „Money Talks“ a „Fuck Off“ (grafika cituje logo Pornhubu). Jak velkou míru deprivace produktoví manažeři od svých zákazníků vlastně očekávají? A přitom jak věrně tyto slogany vyjadřují byznysovou strategii značek s rychlou módou!

To byl zase den! Drobná blonďatá padesátnice v kobaltovém kostýmku zaparkovala auto v garáži dvoupatrového rodinného domu. Vystoupala několik schodů k proskleným dveřím, za kterými na ni čekala tma a ticho. Bylo kolem deváté večer a manžel jako každou středu touhle dobou hrál fotbal. Po fotbalu vždy zajde s kamarády „na jedno“ a většinou jich vypije o „pár“ víc, než by měl. Snad je zas nebude prokládat panákama, pomyslela si, když odemykala. Rozsvítila a vešla do haly. Nepořádek jako obvykle, povzdechla si. Oblek nedbale pohozený na pohovce v obýváku, košile na koberci, aktovka na skleněném konferenčním stolku. Kolikrát jsem mu už říkala, že kovová přezka může sklo poškrábat! Vešla do kuchyně a hlasitě si odfrkla. Myčku plnou špinavého nádobí nezapnul a ještě zaplnil dřez až po okraj. Sáhla do poličky pro tabletu, strčila ji do zásobníku myčky a zmáčkla tlačítko. Zvuk zurčící vody jí připomněl, že se jí chtělo čurat. Jasně, prkýnko jako vždy nahoře! Po rychlé večeři – lasagne z mikrovlnky – otevřela složku, kterou si přinesla z práce, aby si ještě prošla podklady k zítřejšímu jednání. Když po zhruba hodině a půl desky zaklapla, manžel pořád nebyl doma. Vykonala večerní hygienu a odebrala se s knížkou do postele. Na čtení ale nebyla naladěná, měla dost všech těch útoků, jimž byla dennodenně vystavena. Člověk chce udělat něco dobrýho pro stát a pro rodinu, a každej má jenom plnou hubu keců… Zavřela knížku a zhasla, ale jen co začala usínat, v přízemí se ozval rámus. Poslepu na nočním stolku nahmatala špunty a strčila si je do uší. To zas bude noc… Když v půl šesté ráno zazvonil budík, byla k smrti unavená. Manžel usnul, hned jak padl do postele, a okamžitě začal chrápat. Nocí se tak v podstatě promlaskala. Ložnicí se vznášel těžký sladkokyselý odér, panáky evidentně byly. Pane bože, pomyslela si, musím já tohle snášet? Za tohle bych si zasloužila medaili… Za pár hodin ji čekalo první zasedání podvýboru pro rodinu, a ona si teď vůbec nedokázala představit, že by se mohla postavit na nohy. Měla toho blbce už dávno vypakovat… Ale ta medaile, to vlastně není tak špatnej nápad, přemýšlela. Cestou do Senátu musí zavolat kolegyni Chalánkový, třeba z toho něco vytřískaj. Ocenění za dlouholetý manželství jako hold tradiční rodině, z toho se všichni ti homoaktivisti, genderisti a bojovnice za rovnoprávnost pominou. Úplně vidím tu hroznou Šípovou, jak jí tuhne úsměv. Poslední myšlenky ji povzbudily natolik, že konečně dokázala vstát z postele. Už byla skoro u dveří, když uklouzla po narůžovělé tekutině s drobnými kousky čehosi… Ach jo, medaili!