Čaroděj, komunista a skříň

Suverénní režijní debut Vojtěcha Maška

...

Materiál na dobrou knížku

Společná matérie literární scény

...

Ahoj Terminátore!

Jakub Polák by se letos dožil sedmdesáti let

...

Želá si Slovensko ruský triumf?

...

Viktor Špaček: Čistý, skromný život

...

„Léto je skoro pryč,“ zpívá v rádiu Jim Morri­son a já, místo abych si jako obvykle v takové situaci připomněl, že nemám rád The Doors, myslím na to, že je to pravda. Moje léto vlastně bylo pryč dřív, než vůbec začalo. Bezstarostný letní čas jsem letos zažíval pouhý týden v srpnu, během čundru po Karlovarsku. Ani sebevětší radost ovšem není bezbřehá, stejně jako jezero Medard poblíž Sokolova, jedna ze zastávek našeho výletu. Vybavuje se mi, jak jsem začátkem devadesátých let stál u silnice a zíral do obří jámy hnědouhelného dolu – byl jsem v Sokolově na návštěvě u příbuzných, kteří mi jako správní hostitelé chtěli ukázat hlavní chlouby jejich okresu. Teď zírám na největší rekultivační jezero u nás a jímá mě podobná závrať jako tehdy. Není úplně snadné se k němu pěšky dostat, ale když zvolíte správný čas, například nedělní podvečer, odměna stojí za to: ocitnete se v místě, které jako by patřilo jen ptákům, hmyzu a rybám. Po koupání při zapadajícím slunci vyrážím do nízkého borového lesa pro dřevo na oheň, přítelkyně mezitím staví stan. Vracím se s notně poupravenou představou o ráji bez lidí. „Vůbec si nemusíme dělat starosti se změnou klimatu,“ říkám popuzeně, zatímco připravujeme ohniště. „Dřív než se tu stihneme usmažit nebo umřít žízní, se stejně všichni utopíme v hajzlpapíru…“ Lamentaci nad toaleťákovou apokalypsou jsem schopen utnout teprve ve chvíli, kdy si přítelkyně přede mnou mlčky stáhne kalhotky, vyčurá se, oklepe z rozkroku kapky moči dlaní a tu si pak otře o moje rameno. To mě uklidní natolik, že si opět dokážu užívat krásný večer na výjimečném místě. Cítit se dobře je někdy hrozná dřina a potvrzuje se to hned další den, když se nazí vyhříváme na břehu v dopoledním slunci a máme pocit, že si můžeme dovolit úplně cokoli. Vyruší nás trojice cyklistů, tatínek se dvěma holčičkami. Když nás míjejí, slyšíme, jak muž říká: „Holky, tady to jednou bude jako v Dubaji. Postaví se tu hotely, restaurace, různý atrakce…“ „To sem pak budeme jezdit častějc!“ zaplesá jedno z dětí a já začnu v duchu poměřovat les posetý toaletním papírem s představou toho, co jsem právě zaslechl. Pomalu se už smiřujeme s tím, že nám projíždějící rodinka zkazila ráno, když se z dálky ozve: „My s maminkou se toho ale už nedožijem…“ Tak přece nějaká naděje!

Bytová výstavba v Karlíně dosáhla letos v létě nové úrovně. K přibývajícímu železobetonu, který čím díl více znemožňuje chodcům pohyb po Rohanském ostrově, se totiž připojila novostavba, kterou developerská firma Trigema představuje jako nový typ gesamtkunstwerku. Do fasády domu, jehož půdorys připomíná ležící postavu, jsou různě zakomponovány objekty Davida Černého. S ohledem na to, že je komplex prezentován jako nová luxusní dimenze smart bydlení v Praze s měsíčními nájmy až 85 tisíc Kč, je podivné, že si pro něj firma vybrala umělecký projekt, který je několikátým odvarem již vytvořeného. Obdobné nerezové sochy Černý vytváří jako na běžícím páse – loni byla například v pražské Hostivaři slavnostně odhalena Sekretářka a umělec se při této příležitosti vyjádřil, že se jedná o první ze série žen v pracovním prostředí –, takže už by mohl být bezpochyby prohlášen za prince developerů. Jeho karlínské postavy jsou jen obměnou objektů pro hotel Miura v Čeladné u Frýdlantu nad Ostravicí – s tím rozdílem, že ty pražské jsou bohužel o dvacet metrů vyšší. Od chvíle, kdy jsem si přečetla, že Černého umělecký výkon navíc souvisí s původním posláním nedaleké Invalidovny (postavy by prý měly „ležící“ barák „ošetřovat“, spíše to však působí, že budou lidem čumět do oken), se navíc nemůžu zbavit představy, že ve fragmentech ruky trčící ze země a nohy po koleno vidím amputované končetiny vojáků. Vidina stále se rozšiřující armády Černého nerezových panáků – Kafkova hlava, těhotná žena, ruka a noha, rozcapená matka v bazénu – se tak postupně mění v noční můru.

O rozruch na ukrajinské literární scéně se postaral jeden z předních ukrajinských spisovatelů Jurij Andruchovyč, když na norském Bjørnsonově literárním festivalu vystoupil společně s rusko­-švýcarským prozaikem Michailem Šiškinem. Andruchovyč, autor i u nás známých románů Rekreace či Moskoviáda, se náhle stal předmětem všeobecného odsouzení. Ukrajinská veřejnost totiž očekává, že představitelé ukrajinské kultury se nebudou zúčastňovat akcí, kde vystupují ruští umělci. Tento postoj formuloval vzápětí po ruském vpádu Ukrajinský institut a většina tvůrců ho přijala za svůj. Můžeme ale Šiškina, jenž je od roku 1995 švýcarským občanem, vystupuje na obranu politických vězňů Putinova režimu, hlasitě odsoudil ruskou okupaci Krymu a Rusko od roku 2014 prý nikdy nenavštívil, považovat za typického představitele ruské kultury? Andruchovyče se zastal jeho přítel, literární vědec a esejista Oleksandr Bojčenko – Šiškina přirovnal k německým antifašistickým emigrantům a přesvědčivě vyložil, že umělce nelze soudit jen podle příslušnosti k určitému národu. Andruchovyč sám ve své poněkud povýšené odpovědi zase zdůraznil, co už pro propagaci Ukrajiny ve světě vykonal. Vyznění jejich obratně napsaných textů ovšem oslabuje fakt, že v předcházejících měsících a letech sami nejenže šmahem odsuzovali ruskou kulturu k mlčení, ale především víc než ochotně dělili na „dobré“ a „špatné“ samotné Ukrajince – „špatné“ přitom bylo mluvit rusky či třeba poslouchat ruskou hudbu. Jejich kritici se nicméně o Šiškinovy postoje příliš nezajímají: namísto toho zdůrazňují, že k podobným vystoupením není důvod, protože Ukrajina, která musí učinit krok od postavení postkoloniálního k úplné dekolonizaci, už nechce být s někdejším imperiálním centrem jakkoli spojována.

editorial

...
#19/2022

splatterpunk

Rozřezat na kusy nestačí

Tomie míchá horor a grotesku

...

Mika Waltari: Válka o pravdu

...

Petr Charvát: Příběhy dávného času

...

Naše půlka cesty

Dantovo Peklo a jeho morální geografie

...
#19/2021

Dante

Slasti a bolesti splatterpunku

Brak a extrémy v hororovém subžánru

...

O sebevystavování

Huxley, Orwell, Instagram, TikTok, Tinder, OnlyFans a BeReal

...

Ľudia vedia

...

Gotlib: Perverzní páprda

...

V září začal nejen školní rok, ale také oficiální fáze prezidentské kampaně Petra Pavla. Bývalý vysoký činovník NATO si dlouhodobě udržuje pozici nejslibnějšího adepta na „Antibabiše“, byť stále není jasné, zda bude expremiér vůbec kandidovat. Kdyby se tak nakonec nestalo, o čemž se v souvislosti s průzkumy, jež mu předpovídají nejistý výsledek, spekuluje, byly by nadcházející prezidentské volby nepochybně daleko zajímavější. Nejenom proto, že strategie být generickým antikandidátem stojícím proti populárnímu populistickému politikovi ke zvolení nestačí (jak ukázala poslední prezidentská volba), ale také proto, že by se řada z nás nemusela trápit tím, v jakém kole začít volit strategicky a s velkým sebepřemáháním. Kandidáti by se také mohli skutečně konfrontovat navzájem, a ne jen soupeřit o to, kdo dokáže nejlépe plnit úlohu Babišovy morální a zároveň pragmatické alternativy. Hlouběji bychom se mohli zamyslet například nad heslem Pavlovy kandidatury „Vraťme Česku řád a klid“, které působí jako nedokončené haiku složené během pochodového cvičení, nebo nad tím, proč kampaň vyvolává dojem, že křestní jméno kandidáta zní Generál. Je ale pravda, že v „generál­-prezidentovi“ Petru Pavlovi se skrývá potenciál konkurovat Babišovu „lidově“ působícímu blekotání a pitvoření v duchu scének Felixe Holzmanna: „A byl tam ten generál Petr, nebo prezident Pavel?“ „No přece prezident Petr Pavel!“ „A ten generál tam teda nebyl?“

„Chraňte vlky, zachráníte vodu!“ říká jeden z protagonistů dokumentu Vlci na hranicích. Pokud nevidíte jasnou souvislost, nedivím se, také mi chvíli trvalo, než jsem pochopila myšlenkovou konstrukci za těmito čtyřmi slovy. Tedy: pokud budeme chránit vlky, budou tito predátoři udržovat nižší stavy zvěře, lesy se začnou přirozeně obnovovat a pestrá vegetace zadrží více srážek. Jak prosté, milý Watsone! Ale vodu lze prý chránit různě – na Instagramu jsem se dočetla, že i odmítnutím fatshamingu typu: „Nevadí mi, že seš tlustá, ale…“ Za tím stojí ještě větší myšlenkový oblouk: mezi příčiny obezity a nadváhy totiž patří také nedostupnost levného, a přitom kvalitního jídla. Není proto efektivní nutit lidi s nadváhou hubnout, ale spíš tlačit politiky k odpovědné politice ve vztahu ke společnosti a krajině. A to povede i k ochraně vody… Zkrátka, zdá se, že čím dál citelnější dopady klimatické krize i návrhy na její řešení je těžké srozumitelně komunikovat. Uvedené příklady nakonec spíše nahrávají vtípkům ve stylu „Šetřím vodu, piju Radegast!“, než aby odhalovaly jádro problému, jímž je náš vztah k životnímu prostředí.

Kempování na Máchově jezeře patří – minimálně od dob, kdy byl původně Velký rybník přejmenován podle národního barda, který sem rád jezdil a snad tu napsal i svůj Máj – téměř k vlasteneckým povinnostem. Spory o jméno rybníku, jejž nechal založit sám Karel IV., trvaly už od konce 19. století, oficiálně byl současný název ukotven až na konci padesátých let století dvacátého. Sice nejde tak úplně o jezero, ale Máchův rybník by patrně zněl příliš nebásnicky. Kolem jezera je vybudováno množství rekreačních objektů, nedotčena zůstala jen bažinatá část v jeho jihovýchodní části, která se stala národní památkou, a to se silně nevlasteneckým označením Swamp. I na Mácháči ale zasáhla neviditelná ruka covidu. Rekreantů přijelo letos o poznání méně a zdražilo se pivo v proslulém Kempu Březňák, kde už desítku nepořídíte za dvacet, ale za pětadvacet korun. Co se nezměnilo, je liknavý přístup města i provozovatelů k recyklaci. Po konzumaci čím dál oblíbenějších nápojů v plechovkách nemáte jinou možnost než vzácný kov vyhodit do směsi, anebo si ho z výletu odvézt s sebou. Ale i tak je v místě, které dalo světu Hynka, Viléma a Jarmilu, ale také Fifinku, Pinďu, Bobíka a Myšpulína, krásně. Zvlášť při západu slunce.

editorial

...