Gleb: Lavička pimpin

...

Slunce, voda, klima

S Janem Pokorným o funkci lesa a oběhu vody v krajině

...
#23/2016

voda

Povstat z popela

Ibeyi hledají naději v rozvráceném světě

...

Co dělat s Říjnem?

Událost, která otřásla světem

...

Smolenské blouznění

Novodobé disidentství „po polsku“

...

Na přelomu října a listopadu jsme opět přeřídili ručičky hodinek z letního času na zimní. Už dlouho se mluví o tom, že změna času nemá ve 21. století vliv na úspory energií, naopak je technicky a finančně náročná a kromě rozhořčení nad narušováním biorytmu vyvolává problémy hlavně v logistice, v níž tu hodina chybí, tu přebývá: „EN 477 Metropol Berlín–Budapešť bude po příjezdu do stanice Brno hodinu čekat a odjede ve 3:15 SEČ.“ A tak u našich sousedů Polská lidová strana svůj návrh na zrušení zimního času dostala dokonce už ke druhému čtení v dolní komoře parlamentu – navzdory tomu, že je jeho znění v rozporu s nařízeními Evropské unie. V době posouvání hodinových ručiček probíhal na Vysočině festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kde se tématu času věnovalo vícero dokumentů. Jedním z nich byl oceněný argentinský Panický záchvat (Ataque de Pánico) o narůstajícím tempu moderního života a potřebě prosadit zpomalení ve státní správě, snížení pracovního nasazení či o vhodnosti zavedení delších přestávek. Jak dokládají sociologové Jiří Šubrt nebo Hana Librová, od doby nahrazení biologického času časem měřeným, mechanickým a společenským, vždy část lidí truchlila po včerejšku. Změna má však své pozitivní poselství – je zastavením zběsilého tempa doby, důkazem arbitrárnosti času. A na rozdíl od sebevražedného adorování tradic, jehož jsme aktuálně svědky v Polsku, nám mile a vlastně neškodně připomíná, že zastavení je důležitý prvek současnosti.

Proč se tak ráda vracím do Německa? Vařit tam moc neumějí, vkusem zrovna neoplývají… Došlo mi to až při četbě obrázkových magazínů pro ženy. Od podobného čtiva nelze čekat žádnou intelektuální inspiraci, zpravidla se čtou kvůli odreagování. Ale stejně jako nejrůznější rozhlasové či televizní lifestylové pořady i tyto časopisy spoluutvářejí náš pohled na svět. V těch německých se nepíše o tom, jak se zbavit vrásek, ale o tom, jak z nich udělat přednost. Nedočtete se, že pokud vám to doma neklape v posteli, měla by se manželka naučit polykat. Poradí vám, jakou kupovat kosmetiku, pokud nechcete znečišťovat vodu mikročástečkami plastů, které zabíjejí mnohá volně žijící zvířata. Nesmaží se v nich kuřecí kůžičky, ale vaří se pohanka. A takhle by se dalo pokračovat. Prostě i komerční média se v Německu snaží o sociál­­ní odpovědnost, a tak pozvolna a nenápadně vzdělávají všechny společenské vrstvy.

Taky se k vám doneslo, že od prosince bude na cestě vlakem z Berlína do Vídně rychlejší objet Česko přes Norimberk? To bylo tak: zprávu vypustil Jan Sůra, který nedávno odešel z MF DNES a spoluzaložil server zdopravy.cz. Je to snad jediné médium, které přináší denní zpravodajství o dopravě, a celkem dobrý zdroj informací, pokud bereme s rezervou několik jeho axiomů – trh prospívá; odbory škodí; česká železnice je pomalá; rychlost rozhoduje. V souladu se dvěma posledními byl i Sůrův titulek „Ostrov pomalé železnice. Vlaky z Berlína do Vídně zrychlí, delší trasou objedou Česko“. Zavádějící je ovšem hned dvakrát. Za prvé, vlaky Česko vlastně neobjedou, přímé spojení Berlína a Vídně oklikou totiž nevznikne. Za druhé, trať přes Prahu a Drážďany je „pomalá“ ve všech třech státech a jejím nejslabším článkem je Německo (ano, skutečně). K tomu se sluší dodat, že na trase Berlín–Vídeň stejně dominují letadla, a kdo se rozhodne strávit den ve vlaku, půlhodinu už neřeší, takže celá věc má leda symbolický význam. Ale nechme Sůru, ten aspoň přišel do styku s jízdním řádem. Větší ledabylost prokázala mainstreamová média, která zprávu převzala včetně chybného pravopisu: Durynsko, kde Němci otevřeli novou rychlou trať, uvádějí shodně jako Duryňsko. U mnoha z nich přifukování bubliny nepřekvapí, ale třeba u Českého rozhlasu dokáže zamrzet.

editorial

„V roce 1917 se toho stalo tolik, že na něj lze nahlížet libovolným prizmatem: války a míru, osobností a davů, svobody a diktatury, solidarity a kolektivního egoismu,“ píše jeden z respondentů naší ankety o VŘSR. Do historie se ale nejvýrazněji z...

...
#22/2017

psychedelika jako lék

John Clellon Holmes: Jeď!

Přeložil Josef Rauvolf

Argo 2016, 432 s.

Koho vždy zajímalo, kdo byly ony „nejlepší hlavy mé generace“, které vzýval Ginsberg ve svém Kvílení, má možnost se s plejádou hvězd newyorského podzemí seznámit v románu Jeď!. Holmes v něm zachytil atmosféru New Yorku ko...

...

Revolta na bicyklech

Uberizace jako bublina, která splaskne

...
#22/2016

Josef Jedlička

Jasná zpráva o konci světa

Environmentální žal Hany Librové

...

Neseme světlo dál

S Charlesem Grobem o pokroku v psychedelické terapii

...

Být, či nebýt (Evropanem)

...

Život v jihovýchodní Asii vás může naučit leccos o intersekcionalitě genderové, třídní a etnické nerovnosti. Například regionální status Hongkongu jako finančního centra a bohaté bývalé kolonie se promítá i do vzorců sociálního vyloučení v této hustě osídlené metropoli. Místní dobře zabezpečené rodiny si na výpomoc v domácnosti běžně najímají jako služky filipínské ženy (často muslimky), které tak za nuzný peníz, stravu a ubytování pracují v jednom z nejdražších měst v regio­nu s alarmujícím nedostatkem veřejného prostoru a ekonomické mobility. Díky těmto okolnostem zde člověk může každou neděli narazit na naprosto nevídaný jev – podchody, nadchody, ale i ulice velkoměsta jsou zalidněné tisíci ženami, které na zemi debatují nad společně uvařeným obědem. Neděle je totiž jediný den v týdnu, kdy mají domácí služebnice volno: zatímco jejich zaměstnavatelé berou své děti na výlety do místního Disneylandu, Filipínky – daleko od svých rodin – musí trávit svůj volný čas téměř jako bezdomovkyně. Služebnice totiž často bydlí u rodiny, která je zaměstnává, a nedostatek prostoru je proto nutí sdílet jednu místnost, v níž se dá prakticky jen přespávat, se svými „kolegyněmi“ či dokonce s dětmi domácí rodiny. U vstupní haly sídla banky HSBC v centrálním distriktu se pak sváteční sociální život filipínských služebnic stává metaforou nerovností světa – zatímco ony posedávají na kartonech, které jim ochranka budovy blahosklonně dovolila roztáhnout ve stínu čtyřiačtyřicetipatrové budovy, v nejvyšších podlažích mrakodrapu představitelé jedné z nejmocnějších bank světa rozhodují o tocích financí, jež by všem ženám v přízemí i jejich rodinám na Filipínách stačily do konce života.

Jaroslav Faltýnek – je to skoro k nevíře – se v politice pohybuje již od roku 1990. Byl členem Zemědělské strany, následně prošel komunální politikou pod hlavičkou ČSSD a v roce 2012 navlékl dres ANO. Přestože je od roku 2015 prvním místopředsedou strany a dokonce i šéfem poslaneckého klubu, nebýt kauzy Čapí hnízdo, ani bych si asi nevšiml, o jak významný politický talent se jedná. Faltýnek má sice pověst zlého muže, který za svého stranického šéfa řeší nepříjemné problémy, ale jak u toho vystupuje, dosud příliš známo nebylo. Proto bylo fascinující sledovat, jakým způsobem se choval při rozhovoru s Martinem Veselovským v DVTV. Přechody mezi maskou bodrého stréce z dědiny, který se nebojí umazat hnojem, k žoviálnímu pantátovi švejkovského ražení plynule prolínal výraz vyšetřovatele, před nímž byste zradili i vlastní mámu. Navíc se vše obešlo zcela bez sdělení, protože Faltýnek je zdatným slalomářem ve významech. Stalo se módou tvrdit, že mladí se navracejí k tendencím minulého režimu. Že přebírají jeho rétoriku i postupy. Jenže Faltýnek dal jasně najevo, že na staré pardály mladí cucáci rozhodně nemají. A Veselovský byl jen bezmocným sekundantem v představení toho největšího politického retra, jakého jsem byl v poslední době svědkem.

Paul Robinson, profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Ottawě, nedávno na svém blogu irrussianality.wordpress.com upozornil na zajímavý projev toho, jak západní – i česká – média přispívají k vytváření a udržování stereotypních představ o současném Rusku. Snad na všech ­zpravodajských serverech i v novinách se objevilo zářijové odhalení sochy Michaila Kalašnikova, konstruktéra legendární útočné pušky. Naproti tomu se v podstatě žádné pozornosti nedostalo otevření památníku věnovaného dvaceti tisícům lidí popravených na střelnici v Butovu u Moskvy, které za účasti vysokých církevních hodnostářů proběhlo 27. září. Památník obětem Stalinova Velkého teroru let 1937 a 1938 tu stojí už od roku 2007, letos byl ale rozšířen a doplněn mimo jiné o dvě kamenné desky se jmény všech obětí. Podobně si na Západě skoro nikdo nepovšiml existence obřího bronzového sousoší Stěna zármutku, pomníku obětí sovětských represí, jenž od roku 2015 vyrůstá za finanční podpory moskevského magistrátu v centru Moskvy. Zřejmě to nezapadá do představy Ruska, které by na Stalinovy zločiny nejraději zapomnělo a krvavého diktátora uctívá jako „největšího Rusa“. Nejde o to, že by podobné tendence neexistovaly. Problém je spíš v tom, že o tyto nuance ochuzený obraz dnešního Ruska je ve výsledku nutně černobílý a zkreslující.

editorial

Na přelomu září a října se v Praze konala Mezinárodní transpersonální konference, na níž se mimo jiné probíral aktuální stav výzkumu a terapeutického využití psychedelických látek. Podobné akce dokazují, že tyto substance už dávno nejsou démonizovanými „drogami“, jež nič...

...