Jak definovat výjimečnost

Potřebujeme Nobelovu cenu za literaturu?

...
#24/2019

nobelova cena za literaturu

Podvědomá bitva

Bělohorský žal v antologii povídek z 19. století

...

Bojovníci na hranici

O světě lidí s vysokou emoční nestabilitou

...

Umenie polemizovať

...

Nůž na krk dostaly ve Spojených státech sportovní kluby, které svým názvem popuzují původní obyvatele amerického kontinentu. Zatímco týmy amerického fotbalu Washington Redskins a Edmonton Eskimos se již svých „indiánských“ názvů vzdaly, hokejová organizace Chicago Blackhawks se takovému tlaku stále vzpírá. Tradiční klub popírá, že by pokračoval v postkoloniální exploataci kultury domorodého obyvatelstva, a přichází s jednou úlitbou za druhou. Před každým utkáním má být čteno z prohlášení o uznání půdy, budou oslavováni indiánští vojenští veteráni a zakázána bude i tradičně nevkusná fanouškovská výbava v podobě umělohmotných čelenek či nafukovacích tomahawků. Spíše než vnitřní potřebou morální očisty jsou však tyto kroky motivovány strachem, že by klub mohl přijít o zavedenou značku, která má mnohem větší ekonomický význam než úspěchy na sportovním poli. Ještě že podobnou debatu nesledujeme u klubu, v jehož názvu by se skvělo třeba slovo Negros a právem rozhořčené komunitě Afroameričanů by se jako náplast slibovalo pravidelné čtení z Listiny lidských práv. To by totiž bylo přece opravdu absurdní, že?

Dvanáctého listopadu byl v „konspiračním bytě“ (čti na chalupě) poblíž Minsku zadržen běloruský anarchista Mikola Dziadok. Pár hodin nato takzvaný odbor pro boj s organizovaným zločinem zveřejnil na internetu video, ve kterém se evidentně mučený Dzia­dok vyznává z „lásky k vlasti“. Z jeho Telegramu byla také publikována zpráva, z níž vyplývá, že bude obviněn z přípravy teroristických útoků (údajně se u něj našly výbušniny). Jeho případ tak bude pravděpodobně spojen s kauzou anarchistů Igora Oliněviče, Dmitrije Dubovského, Dmitrije Rezanoviče a Sergeje Romanova, již dříve zatčených na bělorusko­-ukrajinské hranici. Vypadá to, že novodobí běloruští gestapáci dle příkladu svých ruských kolegů ze známé kauzy Síť připravují monstrproces s „teroristy“, jehož hlavním cílem bude diskreditovat pokojný běloruský protest a ospravedlnit brutalitu policejních složek. Anarchistům podle běloruského „práva“ může hrozit dokonce trest smrti. Tentýž den na následky zranění po rvačce s policisty zemřel v nemocnici 31letý Roman Bondarenko. Seznam obětí režimu roste: to je cena, kterou aktivisté musí platit za neschopnost běloruského dělnictva zapojit se do generální stávky, nedávno vyhlášené Světlanou Tichanovskou. Svědčí to také o tom, že běloruská diktatura je připravena vraždit, jen aby zastrašila obyvatelstvo a udržela se u moci.

Když se podrobněji podíváme na volební mapu Spojených států, je z ní zřejmé, že v podstatě neexistuje nic jako státy preferující demokraty nebo republikány. Například o tom, že Pensylvánie nakonec připadne Joeu Bidenovi, se rozhodlo ve Filadelfii a v Pittsburghu, zbytek státu volil Donalda Trumpa. Podobně fungují volby asi všude na světě, včetně Česka. Proti sobě stojí konzervativní venkov a progresivní město. Důvodů je hned několik, jak ostatně napsal po prezidentských volbách v roce 2016 David Wong v článku Jak půlka Ameriky ztratila zas..nou hlavu, nicméně za ten nejdůležitější považuji vzdělání. Víme, že lidé, kteří jsou vzdělaní nebo po vzdělání touží, se stahují do měst. Výsledkem je venkov obývaný těmi, kteří o vzdělání zájem nemají, případně na něj prostě nemají prostředky, a často tu chybějí i kvalitní učitelé. Třeba ve Finsku tu­hle nerovnost řeší tak, že učitelé a školy na vesnici dostávají víc peněz než ti ve městě. U nás i v USA chybějí vize, jak docílit toho, aby se vzdělaní lidé do vesnic vraceli a vzdělání dál šířili. Místo toho se snažíme nafouknout města. A pak se divíme, že se nůžky mezi městem a vesnicí dále rozevírají…

editorial

Bitva na Bílé hoře, od níž 8. listopadu uběhlo 400 let, je v českých dějinách spojena s mnoha mýty a právě na ty jsme se zaměřili v aktuálním čísle. Vojenský střet, po němž v českých zemích získala nadvládu římskokatolická víra, posloužil jako „vyprávění o dějinách, které nenapsali vítězové, …

...
#23/2020

indie bojuje

Ivan Acher: Nate tumáte

...

Revoluci nelze ukrást

S Jiřím Přibáněm nejen o revolučním roku 1989

...
#23/2019

30 let od Listopadu

Vstříc autoritářskému státu

Konec demokracie v druhé nejlidnatější zemi světa?

...

Takové milé prázdné nic

Absence tématu v nové próze Jiřího Hájíčka

...

Přiznání politického podnikatele

...

Počet expertních rad na úrovni Brouka Pytlíka v tuzemsku roste podobně exponenciál­ně jako křivky šíření epidemie onemocnění ­covid­-19. Ještě dynamičtěji ovšem přibývá těch, kteří veřejně deklarují, že je vlastně v pohodě nechat důchodce umřít. Jistě, důchodová reforma se sama nevyřeší, ale způsob, jakým se k věci stavějí zástupci novodobé eugeniky, ve mně vyvolává úzkostné stavy a také spoustu otázek. Opravdu se nás nedotýká, že už si po pandemii možná s někým z přátel nebo příbuzných nikdy nepromluvíme? A jsme vážně tak cyničtí, že nám přijde v pořádku nechat umírat lidi o samotě a bez odpovídající péče? Když sleduji všechna ta emocionálně okoralá vyjádření, narůstá ve mně přesvědčení, že jsme smrt až příliš vytěsnili ze svého života a netušíme, jak vlastně doopravdy vypadá. Možná by pro začátek stačilo, kdybychom si vzpomněli, kolik lidí jsme kdy drželi za ruku, když umírali.

„Jasný důkaz, že příliš demokracie někdy škodí,“ nahrává v rozhovoru v říjnovém časopise Včelařství jeho šéfredaktor Petr Kolář šéfce Českého svazu včelařů Jarmile Machové, která přiznává, že v prosinci hodlá opět kandidovat na předsedkyni svazu. „Přesně tak, protože demokracie do léčení včelstev nepatří,“ odpovídá. Baví se o tom, že včelaři už nemusí povinně léčit včely podle toho, jak svaz píská. A mohou za to prý „ekovčelaři“, tedy jakási včelařská menšina, která nemá na věc správný náhled. „Spokojená mlčící většina nezmůže nic, nesouhlas svazu také ne,“ stěžuje si Machová. Místo toho, aby Český svaz včelařů v době, kdy padá jedno včelstvo za druhým, hledal cesty, jak včelám pomoci, razí tvrdohlavě cestu, která se za desítky let ukázala jako neúčinná. Tedy chránit včely léčením proti kleštíkovi, a když to nefunguje, léčit o něco víc. Samozřejmě, za pomoci léčiva od spřáteleného výzkumného ústavu v Dole. Pokud totiž demokracie omezuje ekonomické zájmy zúčastněných, je jí pros­­tě příliš.

Malá lekce z politické geografie: zkuste se někdy podívat na leteckou mapu Santiaga de Chile. Ve změti vyprahlého okru a šedi uvidíte i ostrůvky zeleně, koncentrované vpravo nahoře. Potom si otevřete mapu výsledků referenda z 25. října, ve kterém se téměř osmdesát procent Chilanů vyslovilo pro vytvoření nové ústavy – ta současná z roku 1980 totiž byla sepsána během zavádění neoliberalismu uprostřed Pinochetovy diktatury a v zemi extrémních nerovností znemožňuje hlubší sociální reformy. Co uvidíte? Pro zachování staré ústavy hlasovaly v Santiagu jen tři nejbohatší čtvrtě – vpravo nahoře se totiž nacházejí nejen na mapě, ale i politicky a sociálně. Kromě nich odmítla svolání nového ústavodárného shromáždění už jen jedna pohraniční vesnice v Andách a téměř liduprázdné chilské antarktické teritorium (v obou místech ostatně mají nadprůměrné zastoupení silové složky). Všude jinde se lidé vyslovili pro změnu a hned večer vyrazili výsledek oslavit. Tady už otřepaný narativ o rozdělené zemi neobstojí: vidíme ghetto bohatých na pár desítkách čtverečních kilometrů, které ovšem v osmnáctimilionové zemi stále ještě drží většinu politické i ekonomické moci. Těm jediným status quo vyhovuje. Chilanky a Chilané nicméně koncem října podnikli rozhodující krok k tomu, aby je konečně integrovali do společnosti.

editorial

Asi každý, kdo někdy otevřel zahraniční tisk, si všiml, jak nesouměřitelně obsáhlá v něm oproti českým novinám bývá rubrika zpravodajství ze světa. Jednou ze zemí, které česká média spíše opomíjejí, je bezesporu Indie. Turbulentní proměny, jimiž v posledních letech tento asijský subkontinent …

...