Těžko hledat na světě zemi, která by byla posedlá pojmem „Západ“ víc než Rusko a Česko. Pro kremelské propagandisty má to slovo aspoň jasný obsah – Západ jsou degenerovaní homosexualisté a neonacisté zpochybňující ruskou oběť v druhé světové válce. Co ale znamená pro českou konzervativně liberální pravici, která trojjediným hlasem opakuje, že tam patříme? Zástěrku, jak prodat typicky východoevropskou politiku à la Varšava či Budapešť i pražským východofobům? Levice pak v lepším případě podotýká, že Západ jsou přece i stejnopohlavní sňatky, majetkové daně a cyklostezky. Ano, ale západní inspirace mohou být různé – proč bychom se třeba nemohli stát daňovým rájem jako Nizozemsko nebo Lucembursko? Proč nemít nezaměstnanost mladých na úrovni Španělska nebo pětiprocentní negramotnost jako v Portugalsku? Proč nezprivatizovat železnice a nezavést astronomické školné jako Británie? Proč nemít násilnickou policii jako Spojené státy nebo aspoň jako Francie? Všechno jsou to dosažitelné cíle – a některé by trojkoalice Spolu možná dokázala splnit i během jednoho volebního období.

Květnové, mírně optimistické Česko oslavilo devadesátiny legendární herečky a vtělení tuzemského šoubyznysu posledního půlstoletí. Když se řekne Jiřina, každého, kdo vstřebal aspoň základy televizního programu, napadne: Bohdalová. A kdo si vybaví Bohdalku, ten si vzpomene na Chalupáře, Televarieté, Křemílka a Vochomůrku nebo aspoň Bédu Trávníčka z reklamy na Mountfield. Zkrátka, Bohdalové je všude plno, a možná i proto ubylo jiných Jiřin, podobně jako po válce vymizeli Adolfové… I když – není tahle sranda zbytečně zlá? Existuje přece i laskavý humor… A právě v takovém duchu se nese swingové dílko Ondřeje Brzobohatého, Jakuba Prachaře a Libora Boučka. Hlavním sdělením rozmarné písně Vystřelená s povedenou slovní hříčkou „Jířa začíná bohdalovat“ je konstatování, že na Zemi už tahle „česká ženská“ dosáhla, čeho mohla, a tak vyráží na „turné galaktické“ pro „publikum mimozemské“. Prostě zábava, jak si ji pamatuju z doby, kdy jsem s babičkou sledoval televizní estrády. Znepokojivý je ovšem videoklip, v němž hereččin obličej vyříznutý ze starých filmů dělá němé grimasy uvnitř kosmického skafandru a naondulovaná hlava se vznáší za sklem helmy jako preparát v lihu nebo kompot v zavařovačce. Při závěrečném refrénu „Jiřino, budeš vystřelená!“ je člověku skoro úzko. V určitém věku už je na legraci pozdě.

editorial

...
#09/2021

městská divočina

Vrtěti vlkem - ultimátum

...

The Gagmen: S/T

...

Šustění pytlíkem po večerce

Se Zuzanou Burianovou o vyprávění sociálně vyloučených

...
#09/2020

sociální divadlo

Pojďte, pane, budeme si hrát

Alternativní historie v Civilizacích Laurenta Bineta

...

Trhliny v časoprostoru města

S Radanem Haluzíkem o městské divočině a vágních prostorech

...

(Ne)zbytná kultura

...

Divadla jsou v důsledku pandemie zavřená a cestování komplikované, nořím se proto do vzpomínek. Budou to dva roky, co jsem se s kamarádkou vydal z Athén do slavného divadla ve starém Epidauru na severovýchodě Peloponésu. Ze zhruba sedmi tisíc diváků, kteří na večerní představení dorazili, jsme jediní podnikli cestu veřejnou dopravou a z nedaleké obce pak po svých. Samotná hra mě moc nenadchla, globální režisérská hvězda Robert Wilson uvedl Oidipa jako komorní spektákl založený na designu a hře světel. Výjimečné byly pocity stesku, úzkosti a marnosti, které jsem při představení prožíval. Cesta, po níž jsme přišli, se totiž na několik hodin proměnila v dálnici plnou aut a autobusů, jež bezohledně spěchaly, aby jim Oidipus neutekl. A neutekly jim ani tisíce tvorů – ještěrky, hmyz, ptáci, hadi, kočky a další. Jejich mrtvoly pokrývaly asfalt, po kterém jsme přicházeli ke kultovnímu areálu boha uzdravení Asklépia, původně antického hrdiny, jehož zabil Zeus za to, že křísil mrtvé. Krásné prostředí pro lidskou tragédii. Ostatně i Oidipův osud se naplnil, když pochopil, co napáchal, a oslepil se. Brzy padla tma a hra mohla začít.

Případ slávistického hráče Ondřeje Kúdely, který dost pravděpodobně počastoval protihráče tmavé pleti ze skotských Glasgow Rangers rasistickou urážkou, se ukázal být tím pravým pojivem rozdělené české společnosti. Stopka na deset zápasů v evropských pohárech a národních utkáních za výrok „You ­fucking monkey“ se zdá být nepochopitelná prakticky všem napříč politickým spektrem. Největší haló vyvolal dopis kancléře Vratislava Mynáře, který světu vzkázal „Nepoklekneme před vámi“, čímž narážel na rituál před začátkem zápasu, jímž hráči v USA a v Evropě vyjadřují podporu hnutí Black Lives Matter. Vedle Mynáře se do boje proti verdiktu komise UEFA, jež trest Kúdelovi udělila, na sociálních sítích zapojili i další politici: za TOP 09 Miroslav Kalousek, za KDU­-ČSL Jiří Čunek, za Piráty Mikuláš Ferjenčík… Všichni přitom vycházeli jednak z toho, že Kúdelovi nikdo nic nedokázal (při vyslovení nadávky si zakryl ústa), a pak z průběhu zápasu, v němž se hráči Rangers rozhodně nedrželi zpátky, pokud jde o zákroky za hranicí fair play. Za opici označený Glen Kamara si dokonce dovolil Kúdelovi v zákulisí jednu vrazit. Jenže zatímco Češi se mohli zbláznit, v zahraničí chápali trest za rasismus jako adekvátní. V Česku tak stále platí, že většina národa se za rasisty nepovažuje, jen moc nemusí lidi jiné barvy pleti.

„Joe Biden je 46. prezident USA. Andrzej Duda je debil.“ Tak zakončil spisovatel Jakub Żulczyk svůj facebookový post, v němž polskému prezidentovi (který Bidenovi gratuloval k „úspěšné kampani“, nikoli ke zvolení) vysvětloval finální fázi amerického volebního procesu. Status vzbudil větší zájem teprve koncem března – kterýsi snaživý občan totiž mezitím na spisovatele podal trestní oznámení. Żulczykovi tak hrozí až tři roky vězení za veřejné hanobení prezidenta republiky. Autor úspěšného románu Oslněni světlem z prostředí varšavské kokainové scény, který se stal předlohou seriá­lu HBO, je v Polsku poměrně známou postavou a možnost, že by se stal de facto politickým vězněm, k němu přitáhla i pozornost řady zahraničních (byť ne českých) médií. Na jeho podporu se sice vyslovil ombudsman Adam Bodnar, ale bohužel zrovna v době, kdy se polská vláda rozhodla úřad ochránce práv demontovat. V půlce dubna se pak objevil i rapový track nového projektu Forevayang s refrénem „Chtěl bych být debilem/ jako náš prezident“. Mě na celé věci trochu mrzí jeden detail: kauzu spustila skutečnost, že se Żulczyk zastal jednoho z nejmocnějších mužů světa, jemuž Duda sotva mohl způsobit nějakou újmu. A přitom by nebylo těžké najít prezidentovy debilní výroky, které skutečně někomu uškodily – třeba více než milionu homosexuálních Poláků a Polek.

editorial

...