Zofia Bałdyga začala psát o frontách, přepážkách a nemocnicích. O „obyvatelích, kteří nejsou občany“ přitom často vypovídají věty, jejichž subjekt je zastřený. Může být tématem sociální poezie absence? Autorka se soustředí na situaci člověka, který „je majitelem příběhu a …

Výběr z japonských básní o hmyzu, přeložených Helenou Honcoopovou a Petrem Borkovcem, reprezentují formáty pětiverší waka a trojverší haiku z 8. až 20. století. Objevují se zde druhy hmyzu odedávna oblíbené díky duchovnímu vlivu šintoismu a buddhismu na japonskou poezii: motýli, světlušky, …

V krátkých prózách Alžběty Stančákové se intimně obcuje s fašismem a obědvá pod dohledem turistů, v básních – většinou sonetech – se zase bytová krize mísí s výčty nesourodých věcí a útržky povědomých promluv. Požitek z jazyka jako by se tu utkával s rozčilením nad nehostinnou každodenností. …

Básně autora, který se skrývá za heteronymem vanjek, sledují tři hlavní témata: empatické střetávání lidského a mimolidského, hrozbu klimatické apokalypsy a sofistikované pojetí tělesnosti. „Mluvit o těle neznamená / mluvit o chlebu, ale o hladu.“

Texty Bernardety Babákové neplýtvají básnickými prostředky, aby dokázaly, jak moc jsou lyrické. Místo toho nás konfrontují s neuspokojivou scenerií krajiny, která je ostře sociální i přeludně mléčná – jako v nemocnici, v okamžicích samoty, zranění či nejisté sebepéče: „v tomto úhlu …

Básně Miroslava Lukačoviče pracují s distancí a střihem. Poetické je tu setkávání odpozorovaných situací, které autor neruší pointou a často ani svou přítomností. Moci pozorování, jež jako síť obepíná náš svět, jsou si vědomy i postavy „beznadějně odsouzené k vidění / bez nároku na opravu“. …

Co se stane s opuštěnými zahradami za frontovou linií? Proč je důležité napsat závěť? A kde vzít živou vodu pro vyschlá slova? Básně Kateryny Michalicyny (viz rozhovor na straně 4), jež autorka průběžně zveřejňuje na svém facebookovém účtu, reagují na nekončící hrůzy dobyvačné války.

V jádru básní argentinské básnířky Alejandry Pizarnik zeje nepřítomnost a nemožnost, v krátkých prózách o hraběnce Báthoryové zase chladně obsedantní destrukce mladých dívčích těl. Všechny texty ale mají společné bydliště „v sevřené pěsti mrtvého / v paměti blázna / ve smutku dítěte“.

Nové texty Jakuba Řeháka jsou imaginativní poctou Vršovicím a Grébovce. V básnické skladbě se roztříštěné vědomí zastavuje u tajemných domů trpících všemožnými neduhy i u jejich přízračných obyvatel. Není přitom jasné, zda rozpadající se městská čtvrť čeká na apokalypsu, nebo ji už dávno prožila.

Z fragmentů jinotajné poezie Ladislava Zářeckého probleskují zprávy o nejhlubším nitru, ale současně také o nejsoučasnějším světě, a v jejich proudu občas vykrystalizuje podmanivé zaříkávadlo: „neboj se jich víc / bojí se nás víc / než ty se jich bojíš“.