Příliš dlouhé zásnuby
Un long dimanche de fiançailles
Režie Jean-Pierre Jeunet, 2004, 133 min.
Po pěti filmech má slušné mezinárodní renomé a zároveň zvládl výrazně proměnit charakter svého autorského stylu. Jeunet rád vypráví o bizarních osůbkách a ještě raději z jejich osudů vymaluje ritualizované, dokonalými vizuálními detaily podepřené univerzum. První dva snímky, Delikatesya Městečko ztracených dětí, byly pro širší diváckou obec snad až příliš černé a čtvrtý díl Vetřelce uzavřel tetralogii tak cynicky, aby nikoho dalšího už ani nenapadlo sérii dál protahovat. V kontextu postapokalyptických vizí působila Amélie z Montmartru jako krok stranou. Příliš dlouhé zásnuby však potvrzují, že Jeunetovi se v pitoreskním idealistickém světě, kde se dobrým lidem dějí jen dobré věci, líbí. Zůstala Audrey Tatouová, známá posedlost drobnokresbou i postmoderní mísení žánrů; nově přibyla snaha o vážnější tón vyprávění a bohužel i délka filmu. Asi jsem nevděčný divák. Je pěkné vidět, že si Jeunet rád hraje, ale pozornost k milým drobnůstkám jej zbavila ostražitosti vůči soudržnosti snímku jako celku. Samotný titul pak zůstává smutným nomen omen – expozice příběhu je příliš dlouhá, vedlejších postav je v komplikovaném ději mnoho; přijdou, dokonalí ve svém typovém určení, pronesou přidělené věty a tiše zmizí. Platí, že s jídlem roste chuť, a dříve vybraný labužník Jeunet se tentokrát dopustil zbytečného obrazového obžerství.
Šárka Gmiterková
Válka policajtů
36 Quai des Orfèvres
Režie Olivier Marchal, 2004, 110 min.
Francouzský snímek vychází z nepříliš originálního námětu. Soupeření dvou hrdinů, jejichž vnímání zákonů a práva je výrazně odlišné, bylo zpracováno již nejednou. Režisér (a spoluscenárista) Olivier Marchal však dokázal svůj příběh uchopit tak, že jindy tolik vtíravý pocit „již viděného“ se tentokrát nedostaví. Marchal se moudře rozhodl nesoustředit na akci a dává přednost pečlivému budování temné atmosféry, která od prvních minut ovládá prostor příběhu a v níž každé drobné gesto či promluva získávají neodbytný nádech osudovosti. Vydatně mu v tom pomáhají všichni zúčastnění herci, bezchybně obsazení i v těch nejmenších rolích. Na vztahu dvou hlavních hrdinů, čestného policisty Vrinkse v podání Daniela Auteila a skrznaskrz záporného Kleina s tváří Gérarda Depardieua, i na poměrech uvnitř celého policejního aparátu staví Marchal nenápadně také paralelu mezi naší „legální“ společností a světem zločinu. Ukazuje se, že pojmy jako spravedlnost, čest a zákon platí překvapivě v podsvětí víc než v naší právně posvěcené společnosti… Mezi bonusy najdete na DVD krátký film o filmu a „výběr zbraní“ – několikaminutový záznam toho, s jakou pečlivostí Marchal, sám bývalý policista, vybíral pro jednotlivé hrdiny jejich osobní výzbroj.
Štěpán Hulík
Království nebeské
Kingdom of Heaven
Režie Ridley Scott, 2005, 145 min.
Pohádku o statečném kováři, který ke štěstí přišel, by mohla připomínat výpravná podívaná režiséra Ridleyho Scotta, nebýt toho, že záměrem tvůrců bylo natočit historické drama. Výsledek zůstal někde na půli cesty. Francouzský kovář Balian (Orlando Bloom) se po tragické smrti své ženy a vraždě duchovního rozhodne spasit svoji duši ve Svaté zemi, kam zamíří společně s křižáky. Píše se rok 1186 a Jeruzalém je opět jablkem sváru mezi muslimy a křesťany. Balian s hrstkou nejbližších se snaží tyto dvě znepřátelené strany přesvědčit o nesmyslnosti války a potřebě míru. Bohužel způsob, jakým se tohoto úkolu zhostí, je do království nebeského volající přehlídkou naivity. Přeměna obyčejného kováře v neobyčejného rytíře, stratéga, zemědělce a vůdce lidu je stěží uvěřitelný konstrukt, podobně jako charakteristika a vývoj klíčových vedlejších postav. Ty uštědří Balianovi několik „do kamene tesatelných“ rad, než se náhle a nepochopitelně, vzhledem k vývoji zápletky, z děje vytratí. Tuto „nedotaženost“ scénáře nezachrání ani takoví herci jako Liam Neeson či Jeremy Irons. Co však nelze Scottovu spektáklu upřít, je vizuálně působivý obraz. Kromě bitevní vřavy dostaly oku libou kresbu i záběry rozpálených ulic Jeruzaléma či zimní zádumčivá krajina francouzského venkova. Vzhledem k rozpočtu a hereckému potenciálu je to však trestuhodně málo.
Igor Faltus
Prince of Persia: The Two Thrones
UBI Soft 2005
PC, PS2, Xbox, Gamecube
V herní historii existují dva výrazné milníky: rok 1990, kdy pod operačním systémem DOS vyšel skvěle hratelný Prince of Persia, a rok 2003, kdy vyšlo jeho 3D pokračování s podtitulem The Sands of Time. Hra revolučně pozvedla obsahovou náplň žánru, když funkčně zakomponovala nejen horizontální, ale také vertikální pohyb hrdiny a vnesla do hratelnosti funkční prvek zpomalení času. Navíc měla fantastickou grafiku s architektonickými skvosty arabského světa, které by bez váhání mohly zaujmout místo v příbězích Tisíce a jedné noci. Jinými slovy, atmosféra a hratelnost společně se strhujícím orientálním příběhem pasovaly The Sands of Time na legendu. The Two Thrones je v podstatě to samé ve zlepšeném grafickém kabátě a s novým designem úrovní. Princ se vrací do rodného Babylonu, který leží v troskách pod náporem nepřátelské armády. Příběhová linie se rozvětví, odkáže na události v předešlých dílech a opět překvapí – jedním ze závažnějších vylepšení je dualita hrdiny – občas se promění na Zlého prince se smrtonosnými typy útoků. Skvěle funguje využití prostoru pro pohyb směrem vzhůru, ať už po plošinkách nebo ručkováním po římsách – při hraní se skutečně bojíte hloubky a uděláte vše pro to, aby princ nespadl. Hlavními přednostmi hry jsou tak její osobitost a v poslední době málokdy prožité podobné vtažení do hry.
Pavel Dobrovský
General Patton, The X-ecutioners
General Patton vs. the X-ecutioners
Ipecac Recordings 2005
Snad natruc termínu „cross-over“, jímž byla označována kapela Faith No More, ukazuje Mike Patton na každém dalším projektu, že v hranice žánrového míchání už více nevěří. S urputností ne nepodobnou taktice skutečného generála George S. Pattona dobyl momentálně území zvukových koláží, které však chápe téměř ve výtvarném slova smyslu. Ve chvíli, kdy se zdá, že nebudou pohromadě držet dobrovolně, přilepí k sobě jednotlivé části trochou svého slizkého vokálu. Pravověrný fanoušek FNM by se měl této desce opět vyhnout širokým obloukem. Těm méně konzervativním je mimo jiné nabídnuto názorné vysvětlení rozchodu FNM. Člověk, který ve svém hudebním cítění a hlasovém projevu došel tak daleko (resp. tak jinam), musel v rockové kapele cítit něco podobného klaustrofobii. Kvůli účasti X-ecutioners je stylové zařazení přibližně masitý hip-hop. Jenže pak je zde množství ethno- a retrovtípků, stejně jako popkulturních a bůhvíjakých ještě citací. K dešifrování všech samplů by jeden musel být chodící zvuková databanka. Ke slyšení jsou zde například Residents, Kraftwerk nebo slavný Eastwoodův monolog z Drsného Harryho: „Vím, co se ti teď honí hlavou, jestli jsem z toho Magnuma vystřelil pětkrát, nebo šestkrát. Přiznám se ti, že sám nevím…“
Jakub Pech
České klarinetové kvarteto
Echoes From Stone
Black Point 2005
Klarinet byl u nás vždy trochu opomíjeným nástrojem. Měl své místo v klasické hudbě a tam měl i zůstat. Nepomohlo mu ani to, když s ním Felix Slováček začal vystupovat na nejrůznějších estrádách. A tak dřevěný nástroj musel počkat až do devadesátých let, kdy s ním prorazil Tomáš Dvořák neboli Floex. Tradiční zvuk okořenil elektronikou a netají se tím, že by jednou chtěl vydávat u Warp Records. Na část jeho „odkazu“ navázal soubor s názvem České klarinetové kvarteto. Ne, nebojte se, nejde o žádný vedlejší projekt některé z domácích filharmonií, ale o sdružení tří klarinetů, jednoho basklarinetu, DJe, sampleru, počítače a zpěvačky. Na nástroj nahlížejí originálně – vracejí ho tam, odkud pochází, tedy do džungle zvuků (klarinet se vyrábí z ebenového dřeva, které roste právě v pralesích). Praskání, svištění, beat (někdy rovný, jindy zlomený), rastamanské pištění, trylky. A do toho se vinou průhledně čisté tóny zpod plátku. Nejslabším momentem je poslední skladba Little Love, ze které zpěvačka Radka Fišarová udělala normalizační popík. To je ovšem jediné minus tohoto alba. Klarinety si konečně našly své místo, kde zaujmou. Pokud by takhle měla vypadat klasická hudba budoucnosti, těšme se.
Ondřej Stratilík