Jáchym Topol tento týden vydává nový román Kloktat dehet. V polštině zároveň vychází jeho esejistická povídka Supermarket sovětských hrdinů, již známe jako „doslov“ ke knize A. Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem. Doslov k překladu Topolovy knihy napsal Mirosłav Nahacz. A zanedlouho, začátkem listopadu se objeví další autorova próza, Zlatá hlava, pocházející „z třísek rozepsaného románu Mongolskej vlk“. Jako předzvěst podzimního Topolova hattricku otiskujeme dílo napsané pro festival Sedm smrtihlavů, který v červnu 2005 uspořádalo divadlo Husa na provázku.
I. část
Vězeňská cela. Tři postele a na nich těla. Šero.
1. hlas, Soňa: Sem tu, protože sem umlátil Soňu, svou ženu, a sem king a těch dvou debilů si všímám, jen když je dusim. Já mám mozek vymázlej alkoholem, to je tu častý. Sou tu taky bachaři a s těma se nenávidíme, to jo!, sou to buzny, nosej nám v dělohách herák. My nejsme buzny, i když se sjíždíme, já teda v přesladký vzpomínce na Soňu, kterou sem bohužel umlátil. Na bachaře je vymyšlenej bachařskej buben. To je takhle: veme se bachařská hlava a strčí se do hrnce na oheň. Vaří se tak dlouho, až vopadá maso. Lebka, kterou pak votáčí vařicí voda, mlátí vo poklici. Dobrý, ne?
Já se přejmenoval na Soňu, po manželce, kterou sem umlátil. Sem Soňa, king.
Takhle to bylo: ona mi pořád vytýkala! Nadávala mi za každý pivko. Popíjel sem docela slušně, to je teda fakt. Ale Soňa mě pěkně štvala. Někdy mě její nepřetržitý výčitky a peskování štvaly do nepříčetnosti.
Idiote, řvala na mě, sotva sem zapnul bednu. Když jela reklama se srandovníma chlápkama z pivního výcvikovýho tábora, prostě sem se musel chechtat. Kreténe, ječela Soňa. Nesnášela, když sem nasával přes den. Bylo jí úplně jedno, že to slyšej děti.
Tehdy sme se dost chytli. Rozkopala láhve, co sem si rozestavil po podlaze na víkend.
Ječela! Tohle nebudu snášet!, řek sem si. Vlek sem ji po bytě. Kluci se někam schovali. Třísk sem s ní o podlahu. Vypad sem, a to na furt. Akorát v bundě. Měl sem v ní klíčky od auta.
U benzínky za městem sem se trochu spravil pivem. Potřeboval sem ale nějaký opravdový pití. Sprostý pití. Vzal sem pár kartónů pivek, vodku a nějaký červený. Obsluha, dobrej kuk, mi s tim pomoh do auta. Flašku vodky sem hned votevřel. Myslel sem na tu svou příšernou ženskou a na svý kluky. Teď už se teda tak často neuvidíme!
Šinul sem si to nočním lesem a bylo mi dobře. Jo, normálně sem klouzal vesmírem jak delfín oceánem. Vlastně to byla ta nejkrásnější chvíle, jakou sem kdy zažil. Pil sem vodku. Vypil sem spoustu vodky. Pak něco narazilo do auta a světlo zhaslo a všechno bylo špatně.
Ležela přes silnici. Srnka. Nabral sem ji auťákem a vodhodil. Dal sem ji dozadu. Přece sem ji nemoh lámat a strkat do kufru! Seděla tam mrtvá, čumák od krve. Otevřel sem další láhev. Něco sem povídal. Jeli sme dál. Začal padat sníh. Napadlo mě, že stopy po autě brzo zapadnou. Vjedu do lesa a zůstanu tam, říkal sem si. Měl sem to udělat. Měl sem tam tehdy zůstat. Jenže sem najednou uslyšel vzdech.
Házela sebou. Zmítala se. Kopytem prosekala potahy, úpěla. Popad sem francouzák, těžkej klíč, a třísk tu srnu do čela. Pořád sem ji tim železem třískal.
Jenže pak sem se pořádně kouk a byla to Soňa. Chtěl sem dobít omráčenou srnu, ale na zadním sedadle seděla moje žena a z lebky jí crčela krev.
Viděl sem ji docela zřetelně. V černý krvi sem viděl i mozek. Ubil sem ji. Její krev byla všude.
Hmát sem po další láhvi vodky. Pak bylo ráno.
Možná, že mě viděl někdo, kdo jel kolem do práce, nevim. Policajti do mě lili kafe. Nejdřív vykládali něco o nějakým směšným obvinění z pytláctví. Pak sme se šábli. Chtěli maso i kůži. Řidičák mi nechali. Já ho ale před nima roztrhal, tak mě odvezli někam na autobus. Byli to dobrý kuci. Pak sem se vrátil domu.
Když sem do ní třískal, měl sem slejvanou, to pijete pořád. Mý kluci se báli a někam zdrhli. Řval sem, až se třásly stěny.
Tady není kam uhnout, ale stejně mi de každej z cesty. Sem Soňa, king. Mám kudlu. To kingové mívaj jediný. Vpálim ji do bachaře před snídaní, při podávce ešusu? Nebo chvíli pak? Protože já tu nechci bejt. Ne s těmahle dvěma sráčema. Na našem uzavřeným oddělení magorů. Chci vodsaď vypadnout, chci jinam. Chci pokecat u soudu, chci jet autobusem pryč, chci vidět lidi, co šukaj. Tak teda nakrmim bachaře. Nakrmim ho, a jestli vytáhne bouchačku, mrsknu na něj debila Omyla. Budu rád, dyž ho vodpráskne! To by mohlo vyjít, tohleto. Takovej jako muj fórek. Už sem se rozhod.
2. hlas, Stařík: Těšim se! Vklouznu do smrti smrťoucí a tou jak kanálem vyklouznu pryč. Dyť já byl venku z basy naposledy někdy v Československu a vopravdu nebylo vo co stát. Dybych se v životě nějak vodšoup vod bas a smrti, moh sem bejt teďkonc klíďopíďo movitým jedincem, co chchrlá někde v rodinným kruhu, ale nebylo mi to přáno! Depak, muj osud je zvláštní! A nebudou už mě vostatní trestanci vodstrkávat smrdutejma nohama a křičet na mě: fosile! Ach jo, pořád je někde ve mně ten kluk hladovej, zadrátovanej. Jo, v sovětským táboře Perm sem se to vyučil, věšet, no, to dneska mladý už ani neznaj.
Jo, já smrti do kostěnýho ksichtu koukal už na zavšivenejch palandách dětskýho oddělení sovětskýho tábora v Permu, slyšte, slyšte, pablbové. Já věšel a žil a ostatní chcípali, tak to bylo, to už je dávno. Kdo vo nich ví?
A jako kat, v dětství teda snad katek, sem se svou živností klouzal východem západnějc a západnějc a dál až do milejch strastiplnejch Čech sem se s armádou dostal tehdá!
Jo, válka mě i jiný Čechy v Rusku ze smrťáckejch baráků lágrů vyvlekla, ale se mnou ta smrt tak nějak profesně zůstala.
Vlasovce sme stříleli, Germány sme stříleli a naši vlastní zaprodaný soudruzi čekali v base na smyčku, s kterouž sem k nim přistupoval já. Kulka by snad byla lepší, oni se totiž některý najedený soudruzi ve smyčce někdy pokadili a to dá rozum, to jim na důstojnosti nepřidalo. Dobře mi nebejvalo, ale zvyk sem si.
A když teďka přivřu voči a tlačim je víčkama na mozek, tak mám přímo v hlavě zástup těch, co sem popravil, je jich dost a dost, neb já svůj úřad podržel až do toho roku 1989 a tou dobou sem dávno dělal hlavně na civilech, to dá rozum.
Jo, za Husáka už sem jen vládnul mladejm klukům z ostrahy a povídal: Ty dones koště, ty kbelík! Udělej ty tohle, ty zas tohle!
Ale byl sem tam hlavní! To já doprovázel všechny ty nemnohý odsouzený. Mírový. Civily! No dyť to povídám, na ty sem měl asistenty. Dyť já už měl svý léta taky, herdek, ne? Ale byl sem navyklej usmrcovat! Inu, proto sem se dostal až sem. Do sviňský basy. Tři sme tady, nenapravitelný vodsouzený, kašlající a prdící na svých lůžkách, achich.
Po ztrátě svýho zaměstnání vlivem změny politickejch poměrů sem se teda semhle támhle lajdal mírovým světem, jak to šlo. Bez práce si ovšem člověk připadá, jako že je po něm!
Inu, ani nevim, jak se to stalo, jedný noci sem vybil zahrádkářskou kolonii v Podbabě, jo, to sem byl já. Všechny sem tam usmrtil, civily posraný, manžele, manželky, děti, kočky, psy. Dal bych se i do brouků a malejch mšic, co jim tam jistě všude lezly po salátech, kdyby nepřijela zkurvená lítačka. Poldové mi říkali: Pane, neviděl ste něco? Svědku vážený! Posaďte se, kmete! Jistě ste šokovanej, ctihodnej pane!
To sem udělal já, krucilaudon, já!, povídám jim. Valili voči. Že prej sem stařík!
Já sem ale kat, a to eště předválečnej, vy pablbové, povídám. Nakonec jim to došlo, moulům, málem zasalutovali. Čuměli na tu smrt všudevá vůkol a brady se jim klepaly, no jo. Pochůzkářům!
No, já brzo pudu taky, to dá rozum! Ale mně se chce! Ne jako těm, na kterejch sem dělal!
Moc tu teďka vzpomínám na drahou paní Miladu. Jo, já to byl, kdo ji věšel, a kdokoli si bude přisvojovat to její usmrcení, je lhář mizernej. Miladu chtěli soudruzi před smrtí eště pěkně podusit. Nějak je srala. Byla vzpurná prej eště z Terezína. Proto před Miladou věšeli čtyři chlapy. Šli k provazu kolem její cely a nesli si rakve. Čtyřikrát šli kolem její cely a zpátky je v rakvích nesli. No to nebyly žádný těžký jarmary, tyhlety vězeňský rakve, to byly lehký dřeva. Miladu nechali jako poslední. Vokýnko cely musela mít votevřený. Ať vidí! Ať slyší. Ať se klepe! Ať si říká: Teď žiju. Za chvíli mě zabijou. Co bude pak? Nikdo neví, co bude pak.
Ať se bojí, svině jedna, říkali si soudruzi. Ale nebyli moudrý tihle soudruzi teda. Milada? Stojí a kouká. Já koukám. Přes všechny mý zkušenosti! Přes to mý dětství smrťácký posraný. De mi po zádech mráz. Vona se totiž vůbec nebojí, ta Milada! To já poznám přece! Na to já sem vodborník! Ona totiž vypadá, že ví, co bude pak. Takovou má vona sílu! Dobře vypadá! Soudruzi udělali chybu! Hnali před ní k provazu čtyři chlapy. Některý křičeli, prosili. Takhle chtěli soudruzi Miladu před popravou vyděsit k smrti. Proto ji nechali na konec! Ale houby! Nevyšlo to! Byla silnější než voni! Šla do svý smrti jako do přátelský komnaty a nic se nebála. Chtěl bych to taky tak. Nebudu se bát. Pověsim se na záchodě. Kus deky sem vypáral, ten bude na muj krček stačit. Pověsim se hned, jak tihle dva vyfásnou svý ešusy, mám to vymyšlený. Vim, kolik minutek potřebuju. Kdo by to měl vědět líp než já? Oni budou žrát.
3. hlas, Omyl: Já sem tu omylem za zmizelýho caparta, co policajti a soudci a jedna kráva z psychiny našli jeho hadry, ale caparta ne. Nenávidíme se hlavně se Soňou, tak moc, že ho za chvíli zabiju, to je jasný.
A jak to ten hnus Soňa povídal? Bachařskej buben? Uřízneš bachaři hlavu a strčíš do kotle a vaříš a hotový to je, až dyž vopadá maso a lebka tříská vo kotel, zabít ho je málo, ale tohle se mu povedlo, ksindlovi jednomu, tenhle fór na bachaře. Jeho poslední fór, neboť ho dneska zabiju, prasáka jednoho, Soňu, a jestli usnu a ráno mě vzbudí bachařův řev, tak zbejvá jediná pomoc na světě a to sou mý bráchové, andělé nesoucí světlo do mý, omylem úchylný duše, duše, duše, protože jak to nazvat, to dennodenní trápení do živýho masa mozku?
Jo, Emil, Spařenec, Zimbák, Totem, Kalič, to sou mý andělé, přátelé a bráchové, mám šest nejlepších bráchů na světě a my už máme plán, co s touhle sviňskou basou provedem!
Dyť sem tu omylem! Ne jako ty dvě stvůry, pošahanej stařík a zabiják Soňa, co mi to udělal, ten hnus, dybych se s timhle ksichtem ukázal u nás v hospodě, nebo nedej bože na fakultě! na ředitelství! ve firmě! na ambasádě!, neboť já mám v životě lecjaký strmý plány!, ovšem než být s takovýmhle ksichtem, to už je lepší umřít, a i to s mým ksichtem se seběhlo tak nějak omylem.
My na pracech totiž vo pauze hrajeme Člověče, nezlob se a je tam teplo vod kamínek a máme pauzu vod lesní práce a mně je chvíli fajn, tak muj velkej omyl je, že nedávám pozor a omylem rozmašíruju tohodle Soňu hnedka při první hře, a von povídá: Budem se teďka sázet, ale vo tetůvku! Vo pořádnou tetůvku z krimu, vo kérku jednu velkou, mladej, chceš, ju?
A copak sem moh říct ne? Kingovi Soňovi? Já? Mladinkej a navíc úplně omylem v base drženej inteligentní Omyl?
Dneska ho sejmu, už to jeho věčný komandování, řvaní, nemluvě o jebání, nevydržim, dneska se tenhle Soňa teda neprobudí!
Sázku sem totiž prohrál, přímo tam v naší dřevotřískový vězeňský trestní buňce sem celej znervenej další kolo Člověče projel a Soňa hnedka povídá: Berte ho na tet! A všichni mě čapli, posadili se na mě a chechtaj se, všichni ty psychouši a kriplouši a jejich tetér, ten pan umělec, má svý tetový nádobíčko pohotově a hnedka mi na líc vykéruje obrovskýho čuráka, co mi míří přímo do huby a pne se mi přes celou držku, a jak mě pustěj, tak i dyž skučim bolestí jak ňáký zvíře, udělám si bolest eště takovou, že naštěstí omdlim, vod kamínek, kam sem ve skoku přitisk tvář, mě totiž musej vodervat, šílený vedro rozpálenejch kamen mi přiškvaří kůži a s tou kůží zmizí i ten obrovskej čurák a já mám ksicht jednu spáleninu, a tak Soňa, i když sázku vyhrál, vlastně prohrál a dává mi to pořád sežrat a já s nim mám peklo, tak ho teďka musim zabít.
Vo vostatní se postaraj mý bráchové, moje parta, zlatý skvělý klucí, Emil, Spařenec, Zimbák, Totem a Kalič…, a dyž policajti a úchylný soudci našli všechny ty zakrvácený hadry a držej mě nabitym kvérem u zdi a mručej si pod vousy kdesi cosi o zákeřnejch a úchylnejch a vůbec hnusnejch vraždičích dětí v naší čtvrti… v tý naší posraný Libni, že by se ztráceli capartí? Bestiálně zamordovaný? Ale děte, prosim vás, to v jednadvacátým století snad ani není možný! Koulim na ně vočima a verbálně protestuju, ale šoupou mě před sebou až do sklepa, kde to najdou.
Ale prosim vás!… dyž se někomu nebohýmu tak zle zvrtne celá psychika duše, omylem samozřejmě, tak snad se takovej pobloudilej občan má léčit na psychině, a ne strčit do basy plný vražednejch sviní, který ho poráde minimálně bijou, no ne?, povídám těm občanům, co mě v mym vlastnim sklepě držej pod kvérama… a městský policista, placený z daní nás všech!, mi dá takovou facku, že druhou vemu vo zeď, a ty vobčani nad nalezenejma capartíma hadrama dělaj, že tu šlupku jaksi omylem neregistrovali, a dál nad nálezem blednou… a rozkládaj tam ty hadry a hadérky, co možná patřej nějakýmu chlapci, plaváčkovi ztracenýmu snad kdesi u pískoviště? U prolejzačky? Vopuštěnýmu v průjezdě? Napadenýmu úchylákem kdesi ve zlatistém podzimu, doznívajícím na tragicky, ach! opuštěnost bolí!, pustém fotbalovém hřišti?... A když tam tak rozkládaj ty zakrvácený hadérky, kluk nikde!, tý megeře z psychiny se třesou ruce a málem tam nechá voběd, tak se zasměju! Chci projasnit chvíli!, a vtom vemu druhou vo zeď a ve vlnobití bělostnejch křídel, jak se ze mne totiž, lehoulince úpící, dere má duše, náhle slyšim zpěv andělů! A to zpívaj mý bratří, no přece Emil, Spařenec, Zimbák, Totem a Kalič, a sdělujou mi, že dou do akce právě tohle ráno!
Kalič a Zimbák totiž dělaj v pražský čističce odpadních vod, a tak znaj všechny trubice, kudy v barácích teče voda, a Totem a Spařenec sou profesionální vojáci údernýho oddílu NATO, a tudíž vylezou na každou střechu a prosmyknou se každou škvírou a seberou bachařskou bouchačku jedním lehkým pohybem, spíše trhnutím, ale to možná ani nebude nutný, neboť Emil je krysař, tak je jen logický, že to von vopatří strychnin, kterým mý andělský bráchové dneska ráno votrávěj vodu a navíc všem posypou snídani, včetně bachařskýho přídělu!, a tak všichni, s výjimkou Soni!, v týhle base chcípnou, krutě a surově, přesně tak, jak si zasloužej za svý hříchy. Ale já teď vstanu a du a voddělám Soňu…
4. hlas, Bachař: Budííííííííííííííííčééééééééék!
Ostré světlo. Siréna. Všichni tři vyskočí z postelí, rychle složí deky, řadí se. Otevřou se dveře, je vidět bachař.
Bachař, pendrek v ruce: Na mytí nástup, kurva, jedu, jedu, běžim! Toaleta, chlapi, šup, šup, vyndaváme! Nástup na snídani!
Bachař zmizí, zabouchne dveře.
Zvuky od snídaně. Srkání, mlaskání, řinkot ešusů. Náhle řev, bolestný křik, chroptění a sténání. Dva výstřely.
Dveře se otevřou.
Do cely vleze bachař, drží se za krk, za břicho, svíjí se.
Umře.
II. část
Na stole je vařič. Na něm velký hrnec.
Kolem stolu sedí na židlích Soňa, Stařík a Omyl.
Před každým je hluboký talíř a lžíce. Ubrousky. Slánka.
Jsou ke stolu otočeni zády, každý hledí do jiného rohu.
Tam jsou jejich přízraky.
Už jsou s nimi nějakou dobu v kontaktu.
Po řadě jsou slyšet jen závěry jejich dialogů.
Soňa a Soňa:
Soňa: A co teda kluci, mý kluci?
Soňa: Serou na tebe.
Soňa: A pamatujou si, jak sme spolu chodili na ryby? Nebo jak sme stříleli do flašek?
Soňa: Ne, nenáviděj tě a nemluvěj vo tobě.
Soňa: Ale, kurva, co dyž se jich někdo zeptá, kde maj fotra? Třeba, do piči, někdo z jinýho rondelu! Nevěděj všichni lidi, že sedim, nebo jo?
Soňa: Jinak než hajzl ti neřeknou.
Soňa: Ty hele, ale než se to stalo, tak sme si žili docela, dobře, ne? To mi teda sere, že to nejde vrátit!
Soňa: Hele, už musim jít. Už chci jít.
Soňa: Počkej!
Soňa: Chceš mi snad eště něco závažnýho sdělit?
Soňa: Ženskou sem neviděl, ani nepamatuju!
Soňa: Ty seš vůl, vole, ty magore.
Soňa: Ty hele, taky sme se někdy měli fajn, no ne?
Soňa: Hm.
Soňa: Ty hele, holka… já... Mně je to všechno líto, fakt! Nějak se mi to tehdy vymklo, no!
Soňa: Už chci jít.
Soňa: A kam?
Soňa: Pryč vod tebe.
Soňa: Ach jo. Eště počkej. Dyk je nám spolu dobře, ne? Teďka! Pokecáme, jo? Nechoď eště. Moc tě prosim, Soňo.
Teď je vidět, že zabitá Soňa má díru v hlavě.
Zmizí.
Staříkovi se zjevil celý zástup. Otrhanci z tábora v Permu. Vlasovci v zakrvácených uniformách. Důstojníci. Vojáci. Úředníci. Muži, ženy. Ti poslední mají v rukou zelné hlávky.
Zůstane jen Paní. Má na krku rýhu, ovázanou rouškou do rakve.
Stařík: Ach jo, ach jo. Vodpuste, prosim vás, já už to nikdy neudělám.
Paní mlčí.
Stařík: Achich, musel sem to dělat, muselo to bejt, taková byla doba, achich. Paní, prosím vás. Paní Milado, ste to vy? Ste to vy, že jo? Nemůžu si vás přece všechny pamatovat. Tak ste? Já tušil, že se eště setkáme.
Paní mlčí.
Stařík: Pravda je taková… že se mi to pak i líbilo, to je smutnej fakt. Zvyk sem si, no! Pani! Ale proč mlčíte! Prosim vás! Doba to vzala, čas ty zlý věci splách! Dneska už se to přece nedělá. Promiňte mi to, promiňte!
Paní: Já to prominout můžu. To můžu.
Stařík: Ale stejně to bylo, stalo se to, vim! Proto chci umřít. My starý umřeme a ta strašná doba umře s náma. Už se to nikdy nemůže stát. Lidi sou dneska přece úplně jiný. Už se to nemůže stát.
Stařík brečí.
Paní zmizí.
Omyla obklopí Emil, Spařenec, Zimbák, Kalič a Totem, poplácávají ho po zádech, nabízejí mu lahváče, zapalují cigaretu a chechtají se a radují.
Emil: Kámoši, ty voe, čoveče, jak žiješ, kámo…
Totem: Zdraví tě, voe, Jovana, Ryběna i Alena a prej seš boží, voe pičo…
Spařenec: Bude mejdlo, kámo, voe, deme, ne?
Zimbák: Čau, brácho, voe, čau…
Kalič: Zakalíme, voe, ne?
Omyl: Kluci, sem rád, že vás vidim, paráda, voe, zakalíme, voe...
Ale oni od něj odcházejí.
Stojí tam jenom malý kluk. Andělský obličej, kadeře. Ale pošpiněné, potrhané, zakrvácené šaty.
Omyl uskočí.
Omyl: To si ty?
Kluk: Bolí to. To bolí. Bolí to, bejt zavražděnej. Nenávidim tě. Zrůdo. Nenávidim tě. Neumři. Nejsi člověk, jsi zrůda. Nikdo není jako ty. Jsi stvůra. Jsi nemocnej. Neumřel jsi! Eště ne! Takhle ne. Neumírej, neumírej! Vrať se! Budou tě mučit, uvidíš! To pro tebe bude strašný, uvidíš! Moc strašný! Prosil jsem tě, proč jsi mě nenechal? PROČ JSI MĚ NENECHAL? Zrůdo! Vypíchnou ti oči, uvidíš! Přelámou ti ruce, uvidíš! Zkopou tě. Hnuse. Ať tě to bolí. Ať to teď bolí tebe. Ať tě to bolí moc. Moc! Ať to teď bolí tebe. Hnuse. Hnuse.
Omyl si tiskne ruce na uši.
Kluk zmizí.
III. část
Soňa, Stařík a Omyl sedí na židlích a koukají na hrnec.
Voda v hrnci vře.
Omyl si hraje se slánkou.
Slánka mu upadne, vyskočí, vyděsili se.
Zase dřepnou.
Stařík lžící nadzvedne pokličku a čenichá. Soňa mu srazí ruku.
Soňa: Čekat!
Omyl: Nech ho, ne?
Soňa: Ty drž hubu, voe!
Stařík: Ale no tak, chlapci, nehádejte se.
Sedí, mlčí, pozorují hrnec, ve kterém to bublá. To, co je v hrnci, teď naráží do stěn. V parách se line zvláštní vůně.
Soňa: To by mě zajímalo, kde teďka sme.
Omyl se zasměje.
Omyl: Tady!
Soňa: To by mě zajímalo, jak dlouho tu budem.
Stařík: Prej napořád. Hlava to řekla.
Omyl tázavě ukáže lžící na hrnec.
Stařík na něj kývne.
Soňa: Se ti něco zdálo, voe!
Stařík pokrčí rameny.
Stařík: No jo, asi se mi to zdálo.
Soňa: A proč, proč tu teď pořád musíme bejt?
Omyl: Proč? Vážně je to takový... je to divný. Není to dobrý, bejt tu pořád. Necejtim se tu dobře. Fakt!
Soňa: A proč tu musíme bejt? Napořád?
Stařík: Za svoje hříchy.
Omyl: Áha!
Soňa: Hm.
Stařík: Ach jo. No jo, no. Achich.
Konec
Galerie
Dílo Aléna Diviše mluví samo za sebe, ale neméně zajímavý je životní příběh umělce. Studia a život v Paříži dvacátých let vystřídaly cesty do Bretaně, Španělska, Holandska a do pouště severní Afriky. Na počátku války v roce 1939 byl Alén Diviš ve Francii obviněn z vyzvědačství a jako sovětský agent uvězněn v pařížském vězení La Santé. Následovaly sběrné tábory Francie, Maroka a Martiniku. V roce 1941 se mu podařilo dostat do New Yorku. Po šesti letech se vrátil do Prahy a zde v roce 1956 zemřel. O umělci píše Jaromír Zemina: „Seznamoval se hlavně s temnou stranou života, a to se nemohlo neodrazit v jeho díle.“ Původně nadšenec pro kubismus a raný nefigurativismus, se ve třicátých letech obrátil k popisnému realismu, aby po uvěznění našel novou formu pro své vyjádření. Tvořil přímo na místě, v cele, z toho, co bylo dostupné. Jeho cela se sama stala uměleckým dílem: „Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky. Skvrny tvoří celé obrazy, které jsem dělal srozumitelnější kouskem omítky, kaménkem vylomeným ze zdi vyrýval a drápal jsem tvary a obrysy, aby skvrny dostaly pevnější formy lidí, zvířat a krajin... Každý den jsem něco změnil, překreslil nové figury, jiné smazal, celé dny a měsíce jsem pracoval na těchto skvrnách, zvolna, stále jsem je opravoval a komponoval spolu s nápisy, které byly na zdech, s trhlinami a děrami spadlé omítky, které v mojí fantasii něco představovaly. Nápisy na zdech dávaly mi mnoho látky k ilustrování. Dověděl jsem se z nich příhody mnoha vězňů, kteří byli v cele přede mnou. Tato část Divišova díla předchází umění environments a také tvorbu Vladimíra Boudníka, který dotvářel zdi periferie v šedesátých letech. Je o to silnější, že není určena k široké prezentaci, ale vznikla z vnitřní potřeby vyrovnat se s tlakem situace. Až v New Yorku Diviš namaloval některé náměty znovu, jako strukturální závěsné obrazy. Zemina nazývá umělce mágem, který umí učinit z ničeho něco a z něčeho něco jiného.
Ľuba Portelová