CD, DVD

Million Dollar Baby

Rež. Clint Eastwood, 2004, 132 min.

Před rokem natočil Clint Eastwood melodrama důsledně držené v kompozicích upřednostňujících stín s konturami sportovního filmu. Ve snímku Milion Dollar Baby je box východiskem pro ty, kterým už nezbývá nic jiného než doslova fyzicky pohnout se svým osudem. Jednatřicetiletá Maggie (Hilary Swanková) je sice ústřední postavou sportovní struktury filmu, ale v melodramatické lince je jí spíš Clint Eastwood jako Frankie – osamělý a nepřístupný majitel tělocvičny a trenér. K „životu“ ho opět přiměje až Maggie, aby jej pak na závěr požádala o ukrácení toho jejího. Bonusový materiál vydaného DVD nabízí jen málo obohacujících informací, ale film už je natolik celistvý, že to ke své kvalitě ani nepotřebuje. Náš pohled na film, konkrétní postavy i boxerské prostředí se rozroste až díky krátkému vstupu skutečné boxerky Luciy Rijkerové, jež ztvárnila Maggiinu soupeřku Billie The Blue Bear. Mnohé její zkušenosti jsou téměř identické s Maggiinými a důležité je, že ani jako šampionka se docela nezbavila cejchu outsidera – alespoň takovou pozici má ženský box vedle mužského, což výrazně zazní i ve filmu. Scenárista Paul Haggis v nelákavě nazvaném příspěvku „Producenti: 15. kolo“ zas zajímavě pootevře Frankieho charakter, který modeloval z velké části podle samotného autora literární předlohy F. X. Toolea.

Sylva Poláková

 

 

Cotton Club

Rež. Francis F. Coppola, 1984, 123 min.

Ačkoliv film Cotton Club nepatří k nejslavnějším dílům Francise Forda Coppoly, je pozoruhodný hned z několika důvodů. Brilantně se mu podařilo zachytit atmosféru stepujícího klubu pro společenskou smetánku v New Yorku v době prohibice. Divák má pocit, že se nachází u jednoho ze stolků rezervovaného pro místní mafiány, a užasle sleduje dění na nedalekém parketu. Osudové ženy vcházejí do sálu, tanečníci předvádějí okouzlující čísla a šéfové místního podsvětí domlouvají úkladné vraždy a převzetí zásilky pašovaného alkoholu. Vůně whisky a cigaret je cítit všude. Hlavní postava, hudebník Dixie Dwyer (Richard Gere), je tím typem osamocených hrdinů, kteří jsou okolnostmi stahováni do situací, z nichž není úniku, a potácí se tak mezi Cotton Clubem a večírky svého zločinného zaměstnavatele. Bezútěšnost jeho stavu však překvapivě nevzbuzuje lítost, ale divák (s až voyeurským zalíbením) sleduje, jak s danou situací naloží. Propracovaná psychologie postav, nezvyklé a vtipné momenty (i mafián se bojí, aby jej s milenkou neviděla jeho manželka) a již zmíněná atmosféra klubu činí z filmu v kontextu Coppolovy tvorby nepřehlédnutelnou etapu. Možná ve srovnání s jinými jeho díly působí trochu studiově, zato je z něj cítit umělcova obrovská chuť tvořit – i přes složité finanční období, ve kterém se tehdy nacházel.

Jan Těšitel

 

 

Crash

Rež. Paul Haggis, 2004, 113 min.

Snímek Crash je celovečerní debut televizního scenáristy a producenta oscarového filmu Million Dollar Baby, Paula Haggise. Kriminální drama přivádí diváky do ulic vánočního Los Angeles a během 36 hodin proplétá osudy postav různých etnik a odlišného sociálního postavení. Haggis se snaží ukázat, jakým způsobem se proměnil život v moderním velkoměstě, poznamenaném událostmi z 11. září 2001. Film je reálnou výpovědí o světě syrovosti, bigotnosti, agresivity a netolerance, který rozhodně nezastírá rasové problémy současné Ameriky, nevyhýbá se dokonce ani otázkám zneužití pravomoci. Svým způsobem jde o současnou moralitu s tendencí podat skutečnou objektivní výpověď o modelovém prostředí anonymitu nabízejícího L.A., jejímž hrdinům nepomáhá ke štěstí ani finanční zázemí, což jen prohlubuje jejich pocity beznaděje, prázdnoty a nesvobody. Za zmínku stojí zejména herecké výkony Matta Dillona v roli rasistického pochůzkáře, seržanta Rayna či Ryana Phillippa, který ztvárnil jeho idealistického kolegu Hansona, jenž seržantovi nedokáže zabránit v jeho naprosto neetickém jednání. Rohodně nejde o pouhý hollywoodský akční maistream, i když klasickému schématu příliš prvoplánového vyústění se přes všechnu snahu autorům vyhnout nepodařilo.

Andrea Jochmanová

 

 

Fahrenheit

PC, PS2, Xbox

Příznivci interaktivního vyprávění, silného příběhu a neobvyklých konceptuálních her se mohou radovat: dlouho očekávaná francouzská hra Fahrenheit se konečně dostavila na trh a splňuje vše, co se od revolučního pojetí hry má očekávat. Hráč vstupuje do role dvou postav: vraha Lucase a inspektorky Carly, která má za úkol Lucase zadržet. Pointou výměny rolí je paralelní lovení sebe sama. Lucas utíká před policií, která se ho snaží dopadnout, a zároveň hráč ovládá i druhou stranu. Graficky se hra podobá seriálům z osmdesátých let, kdy bylo stylové rozdělit obraz na několik částí s několika ději – a přesně tak Fahrenheit funguje. Pro splnění úkolu musíte sledovat, co se děje v přidružených obrazech, a podle toho korigovat postup své postavy. V první polovině hry musíte hrát především s používáním logiky (kombinace předmětů s inovativním ovládáním), později se bohužel hra překlopí do akčnější polohy. Francouzi vložili do vývoje technologie mnoho milionů eur a všechny herní charaktery převedli z modelů skutečných herců. Animace jsou tedy skutečně realistické a důvěryhodné, na rozdíl od prkenných pohybů postav v jiných hrách. Technologie použitá pro snímání živých herců se vyrovnala té použité v trilogii Matrix. Fahrenheit překvapuje po všech stránkách – rozhodně jde o hru, o které se mluvilo, mluví a ještě dlouho mluvit bude.

Pavel Dobrovský

 

 

Stellastarr*

Harmonies for the haunted

RCA 2005

 Druhé album další newyorské kytarovky vyšlo v září (samozřejmě ne u nás). A opět je to láska na první pohled pro ctitele revitalizovaného new wave popu. Čtveřice vedená zpěvákem a kytaristou Shawnem Christensem (jméno ležérního šviháctví mládí a neopevněného srdce) oproti noisově rozháranému debutu dospěla a naučila se používat hudbu k ventilaci jakostního mrazivého tepla. Mocnářství písniček. Od prvních not se album pevně drží všech postupů odzkoušených na lidech před dvaceti lety. Jednoduché kytarové efekty prohýbají zjitřeností ucho a poslušně vedou naléhavý vokál, zaslepený citovostí v rytmu odsypávajícího značkového (zejména ty U2 na Unforgettable fire z r. 1984) svazku bicích a basy. Jednoduché pasáže slok vylétají v refrénech do nebe plného sentimentálního/stydlivého pokukování po dívkách a matkách. Zlomená sedmička On my own vynese ke světlu pokaždé. Písničkový prostor jako tabletka proti bezmoci, resp. bezmocnému světu reality. Hudba ke světlu svíček, chvěje se jako ony. Stellastar* představují tu zvučnost, která se Coldplay letos nepovedla.

Jan Košatka

 

 

Tlumočnice

The Interpreter, rež. Sydney Pollack, 2005, 128 min.

Budova OSN v New Yorku se stala dějištěm dramatu jedné z osob, které stojí nenápadně v pozadí všech mezinárodních jednání, tlumočnice. Nepříliš výrazná Silvia Broomová (Nicole Kidmanová), stále věřící v to, že slova jsou silnější než zbraně, a plně oddaná své práci, pomáhá svými jazykovými schopnostmi naplňovat její sen o celosvětovém míru. Náhodou však vyslechne rozhovor o přípravě atentátu na matobského prezidenta-diktátora Zuwanieho, vedený v jazyce země Ku, jemuž kromě Silvie, která v Matobě vyrůstala, rozumí jen několik lidí na světě. Kvůli povážlivému množství náhod se sama stává hlavní podezřelou. Paradoxně jediným, kdo jí v této chvíli začíná důvěřovat, je člověk, který ji má usvědčit – citově vyčerpaný agent Tobin Keller (Sean Penn). Zatímco rušný novodobý babylon OSN se stal realistickou kulisou, jazyk Ku je imaginární stejně jako Matoba, i když inspirace současnou politickou situací v některých afrických zemích je zřejmá. Více než politický thriller je Pollackův film psychologickou sondou do nitra antihrdinky Silvie, jež je okolnostmi nucena přehodnocovat své někdejší postoje a morální zásady, což jí nakonec pomůže vyrovnat se s nenaplněnými ideály a přiznat si svůj podíl viny, protože i ona kdysi za zvolení mírumilovného a dnes diktátorského prezidenta bojovala.

Andrea Jochmanová