Konference moudrosti a bezradnosti

K letošnímu Foru 2000

Oproti minulosti menší, ale stále dobře organizované setkání pořádané Václavem Havlem se opět dotklo zásadních otázek globalizovaného světa, poskytlo prostor moudrým i jen známým osobnostem a až do příště se zase rozpustilo. Problémy zůstaly. Do Prahy o nich na konferenci Forum 2000 jezdí diskutovat od roku 1997 desítky, ba stovky osobností z oblasti politiky, kultury, náboženství, obránců lidských práv a akademiků. Dříve se setkání konala na Pražském hradě a pod záštitou tehdejšího prezidenta, přijížděly hvězdy jako bývalí prezidenti (Bill Clinton, Frederik Willem de Klerk), premiéři (Hana Suchocká), vlivní ministři (Madeleine Albrightová, Šimon Peres), Jeho Svatost Dalajlama a řada dalších, které konferenci poskytovaly svůj lesk a zároveň pomáhaly účastníkům procítit významnost projednávaných otázek, významnost chvíle i svou vlastní. Tehdy se dalo hovořit o mnohonásobném přínosu těchto shromáždění. Dávala například vybraným českým účastníkům možnost si osobně zakouřit s bývalým jihoafrickým prezidentem, nechat si požehnat od dalajlamy nebo se inspirovat myšlenkami osob, které jsme znali jen z novin. Pomáhala také prestiži České republiky skrze posilování pověsti o hlavě státu, která je schopna se podílet nejen na přemýšlení o nejzávažnějších problémech světa, ale snad i pomáhat při jejich řešení.

Od doby, co již Havel není prezidentem, fóra trochu ztrácejí na lesku, organizátoři mají méně peněz, přijíždí méně těch nejznámějších osobností a program se postupně zkracuje. Letošní fórum bylo, pokud opomineme recepce, jen jednodenní, ale to neznamená, že by se zabývalo malým okruhem problémů či že by zde nezazněly podnětné myšlenky. Nakonec i ty celebrity, potřebné pro lesk a média, letos byly. Podle informací pořadatelů šel mezi novináři na dračku nejvíc právník a předseda správní rady nevládní organizace na podporu demokracie ve světě Freedom House a současně člen správní rady amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia James Woolsey. Zřejmě ale ne kvůli jeho členství ve správních radách, dobročinnosti, právnickým znalostem nebo hlubokomyslným úvahám o stavu současného světa. Spíš kvůli tomu, že byl v letech 1993–1995 ředitelem americké CIA a také velvyslancem USA při jednání o konvenčních ozbrojených silách v Evropě ve Vídni v letech 1989–1991.

Jelikož mám čistě osobně radši myslitele než ředitele tajných služeb, nechal jsem si jeho vystoupení letos ujít. Asi jsem udělal chybu, soudě alespoň podle toho, co si z jeho proslovu vzal Martin Hekrdla z Práva, který jej slyšel ohlašovat „dlouhou válku 21. století“, která bude trvat „několik dekád“, proti teroristům, kteří prý chtějí nastolit „celosvětový chalífát“. Bylo to asi dost odlišné řečnění od toho, jehož jsem byl svědkem já sám v rámci panelu o roli médií v konfliktu vnímání.

Tady spíš panelisté poukazovali celkem nepřekvapivě na nebezpečí spojené se šířením nenávisti a kulturních stereotypů. Výřečný zástupce indického subkontinentu rozebral v panelu problém médií v ohromující šíři, ale pro mě byla zajímavou novinkou především informace, že i médiím ve třetím světě hrozí příliš velká koncentrace vlastnictví a také tyranie inzerentů, kteří se snaží ovlivňovat obsah. Obdobně i bývalý libanonský ministr kultury Ghassan Salamé varoval, že se média postupně přesouvají jen do několika rukou, přičemž finanční vliv v nich získávají především ropné společnosti.

O současné krizi především v tradičních médiích hovořil i Martin Walker, šéfredaktor agentury UPI. Vyjmenoval přitom řadu věhlasných amerických i světových médií, která v současnosti musí z ekonomických důvodů masově propouštět novináře (včetně například Washington Postu).

Na závěr panelové diskuse, kterou jsem letos na Foru 2000 navštívil, hovořil již stálý host této konference Sergej Kovaljov. Ne­ochvějný obránce lidských práv a odpůrce války v Čečensku tentokrát mluvil především o nové podobě cenzury v Rusku, likvidaci nezávislých televizí a znovu se objevivší auto­cenzuře. Vlastně ale mluvil o tom, co říká každý rok. Každý rok na konferenci zazní jeho prohlášení, které si žádá okamžitou akci. Delegáti si vyposlechnou Kovaljovova ostrá, rozhodná a zdrcující slova o situaci v Rusku. Ocení odvahu řečníka a zatleskají. Snědí večeři a odjedou.

Samozřejmě nelze konferenci vyčítat, že se jí dost nedaří změnit svět. Asi ani to, že má ve svém seznamu hosty čestné i ty druhé. Možná by člověk měl být vůbec rád, když dostane příležitost inspirovat se a přitom doufat, že až se s účastníky fóra setká příště, třeba se dozví že už to s tím světem je trochu lepší.