Za oponou není nic

Na české Šumavě mělo být v měsíci září otevřeno léta slibované muzeum železné opony, které vzniklo v hlavách členů nadace Železná opona. Kdo se těšil na návštěvu, měl by zůstat doma anebo si na Šumavu zajet z důvodů jiných. Muzeum sice existuje, ale jen to virtuální na webových stránkách nadace.

Nadějeplný projekt z roku 2001, jehož cílem mělo být „symbolické i skutečné překonávání železné opony, setkávání osobností, upozorňování na dědictví železné opony a pomáhání jeho odstraňování“ nebyl uskutečněn. Jakýmsi vrcholem činnosti nadace měla být právě realizace výše zmíněného velkého muzea železné opony na Kvildě, které nadace neváhala označit adjektivem „nejprestižnější“. Však pro něj také počítali s investicí sta miliónů korun. Pro své představy získala nadace celou řadu politických činitelů od nás i ze zahraničí a takové instituce jako ministerstvo vnitra či ministerstvo zahraničních věcí.

Chcete-li si vybrat některý z ostatních prezentovaných projektů, tak na internetu lehce zjistíte, že ani jediný z nich nebyl uskutečněn. Výjimkou je pouze jeden závodní běh skrze železnou oponu. Nenajdete dokonce ani popisy konkrétních projektů, a tak zůstávají jen jednovětá torza. Trochu málo na nadaci, jež slibovala vznik muzeí po celém světě a avizovala spolupráci s vědeckými odborníky z nejrůznějších oborů. To ostatně potvrzuje i členka správní rady Železné opony Marie Oswaldová, která konstatovala, že „nadace má od roku 2001 moře neukončené práce“, a nejasnosti kolem vzniku muzea vysvětlila tím, že u budovy muzea na Kvildě „nebyl proveden vklad vlastnického práva“. Asi to nebude jediný důvod.

Podle prezidenta nadace Václava Vítovce leží vina zcela na ministerstvu životního prostředí, které jako jediné ze tří ministerstev převod komplexu v obci Kvilda zablokovalo, přičemž ministerstvo vnitra, které bylo původním vlastníkem „podepsalo s nadací smlouvu o bezúplatném převodu už v roce 2002“. Vítovec vysvětluje nečinnost především zklamáním dobrovolných, neplacených členů nadace, z postoje ministerstva životního prostředí a neslavného konce projektu muzea. Sám mluví „o menším rozsahu činnosti, než bylo očekáváno“ a zdůrazňuje podíl na vzniku několika publikací a jednoho dokumentárního filmu. Je otázkou, zda při finančně velmi vysoké podpoře, jíž měla nadace slíbenou z mnoha zdrojů, nemohla právě těchto zdrojů použít k uskutečnění projektů jiných.

Paradoxem je též skutečnost, že Václav Vítovec je veden v oficiálních seznamech agentů StB. Jakoukoliv spolupráci ale odmítá a tvrdí, že „nikdy žádným agentem nebyl“ a naopak byl vzhledem ke svým sportovně motivovaným výjezdům za železnou oponu „předmětem zájmu rozvědky“. Vnitro mu prý též vydalo potvrzení tom, že neexistuje žádný jeho spis. Oswaldová ze správní rady nadace, k jeho možné spolupráci uvedla pouze to, že „jde o věci, k nimž se nerada vyjadřuje“.S

Doufejme, že (ne)fungování jedné nadace bude výstrahou těm, kteří neváhají podpořit jistě záslužnou myšlenku, ale dál se už moc nedívají. Může jít též o svého druhu pobídku vedoucí k vzniku takového místa, jež by návštěvníkům zapomenout nedovolilo. Po šestnácti letech, která nás dělí od konce totality, nemáme žádné muzeum, jež by srozumitelnou formou odhalilo podstatu bývalého nelidského režimu těm, kteří jej nepamatují. A do Prahy putující cizinci jsou se svým zájmem o naši komunistickou minulost odkázáni na myšlenkově prázdné „muzeum“ komunismu v prostorách paláce Savarin.