Darmošlapové
I Vitelloni
Rež. Federico Fellini, 1953, 100 min.
Darmošlapové jsou dalším z kolekce filmů režiséra Federika Felliniho, kterou seženete v Levných knihách za pouhou stokorunu. Pokud přenesete přes srdce zklamání, že navzdory tvrzení přebalu snímek opravdu nestojí a nepadá s Lídou Baarovou, pak se můžete těšit z filmu, v němž doznívá jedno režisérské období a potažmo i celá poválečná epocha italské kinematografie. Ne že by neorealismus v roce 1953, kdy byli Darmošlapové uvedeni, stále přežíval, ale stejně jako Rosselliniho Cesta po Itálii v sobě nese jakéhosi genia loci, pevnou autorskou vazbu s místem, v němž se příběh rozehrává. U Felliniho jde o rodné Rimini, prázdninovou lokalitu, kde život tepe podle sezon, které alespoň iluzí opravdového dění dávají pětici hlavních hrdinů zapomenout na prázdnotu jejich osudů a nenaplněné ambice. Hořkost a jemná tesknota se snoubí s neodolatelným kumpánstvím několika kamarádů a Darmošlapové tak v sobě mají i lehkost, která je posouvá do barvitého, felliniovsky fantaskního realismu. Odjezd Moralda, figury režisérovi nejbližší, do velkoměsta uzavírá i jednu Felliniho tvůrčí pouť, a to z exteriéru do interiéru. Filmy napříště budou převážně ateliérové a jeho imaginace se nebude muset ohlížet na reálová omezení. Není to soud, jen konstatování.
Šárka Gmiterková
Hledání země Nezemě
Finding Neverland
Rež. Mark Forster, 2004, 97 min.
Životopisné filmy mají jednu výhodu/nevýhodu. Divák tuší, jak dopadnou. Když první scéna ve filmu Marka Forstera ukazuje J. M. Barrieho jako dramatika, kterému jeho hru hodí publikum na hlavu, hned v nás nastartuje jiskřička jistoty:
„počkejte, ten vám ještě vytře zrak”. Pak již zbývá jen osudové setkání s chlapcem, který se jmenuje Peter. K Peteru Panovi už chybí jen krůček. Hlavní role snímku obsadil režisér zvučnými jmény. Barrieho hraje Johny Depp a Peterovu matku Kate Winsletová, oba, jak nejlépe umějí. Film je navíc velmi zručně zpracován, nechybí mu dobrý tah na emoce, podpořené roztomilým snílkem (a navíc dobrákem od kosti), kupou dětí (ke kterým on chová otcovskou lásku), na smrt nemocnou hrdinkou (milostných scén jsme naštěstí ušetřeni) a její přísnou matkou (která samozřejmě na konci filmu pochopí). Nápadité je i výtvarné zpracování střídání reality a fantazie. Ústřední myšlenka filmu – můžeš snít, dokud v sobě nezahubíš dítě – je již trochu opotřebovaná, ale slušně odvedená recyklace jí tolik neuškodí. Film je opravdu „plný emocí“, jak v jednom z bonusových záběrů DVD tvrdí Hillary Clintonová, rozhodně ale není „nejlepším Deppovým filmem”, jak se nám v jiném záběru snaží namluvit Winsletová. Prostě film, u kterého se příliš neunavíte přemýšlením, ale který přece jen určitou dávku katarze přináší..., jakkoliv se zdá být laciná.
Jiří G. Růžička
Quake 4
Activision 2005
PC, Xbox 360
Již počtvrté útočí na monitory počítačů legendární Quake, který je hned po Doomu pravým synem vývojářské firmy iD Soft. Série Quake zapustila kořeny roku 1996 a od té doby její popularita vzrůstá, zejména u příznivců akčních 3D her. V předchozích dílech šlo vždy o střílení a nádherné grafické zpracování – a vzestupnou tendenci obou aspektů mohu u Quake 4 bez uzardění potvrdit. Příběh zavádí hráče do boje s mimozemšťany. Detaily nemá smysl popisovat, protože každý byl někdy obětí béčkového sci-fi filmu, k němuž má Quake 4 žánrově nejblíže. Akční hry tohoto typu nemají v popisu práce upoutat publikum spletitým vyprávěním, ale kontinuální, dynamickou a rytmickou akcí. Akční hra není dobrá, pakliže při ní hráč necítí adrenalinové vzrušení. Quake 4 je mistrem ve svém oboru a pocity napětí, maniakálního boje o život nebo strach ze smrti se střídají vyváženě a funkčně. Stejně tak efektivní je grafické a zvukové podání, které jednoznačně stojí na špičce současných technologických možností. Je nutné konstatovat, že ani tak zkušené firmě, jakou iD Soft bezesporu je, se nepodařilo vyhnout se klasickým problémům, jako je nedostatečná umělá inteligence nepřátel nebo výskyt „neviditelných stěn“, o něž se hráč zaráží. Příznivce akčních her ze sci-fi prostředí nemůže Quake 4 urazit, protože je věrný žánrové primitivitě: prostě čistokrevná akce.
Pavel Dobrovský
Clap Your Hands Say Yeah
Clap Your Hands Say Yeah
Clap Your Hands Say 2005
Svůj debut si brooklynský kvintet vydal vlastním nákladem. Manýristická zpěvnost vokálu Aleka Ounswortha rozhodně není pro každého. Surrealistické hlouposti hlásící hlas je totiž skutečná kyselina, zažírající se s dalšími poslechy do nižších pater vazkých záhybů mozkové pralesní kůry a staví si tam z libých nápěvů komůrky prorůstané muchomůrkami jedovatě přitažlivých, opakujících se melodií. Po mentálně regresivním vozembouch šramlu Clap your hands!, který desku otvírá, začne odplývat strukturovaný zvuk, připomínající The Cure z doby před 20 lety (album Head on the door 1985 – lehčí zvuk kytar, časté rychlostní „podbrnkávání“ na španělku, vytažené světlé a odsypávající plochy syntezátorů). Ze současné kytarové vlny mají CYHSY nejblíž k Arcade Fire, z výrazu pracujícího s poskládanými akordy – nejenom v poměru k současným standardům v pop music – voní stejná cáknutá vnitřní umanutost. Méně vyhranosti, více hravosti. Album navíc produkoval Isaac Brock z písničkářských podivínů Modest Mouse. Samá zdravá látka a popěvky složené z repetitivností. Každá z nich se točí jako kolotoč, všechny se skládají v jeden velký kroužící lunapark, co bliká do noci. Od určitého bodu a do úplného zblbnutí nesmírně příjemný ohřev pro nastávající dlouhé večery. Nesnesitelná lehkost neustálého plynutí bez možnosti zachytit se čehokoliv.
Jan Košatka
Cecilia Bartoli
Opera proibita
Decca 2005, 72 min.
Nové album proslulé italské mezzosopranistky a operní divy Cecilie Bartoliové dokazuje, že její výsadní postavení mezi současnými pěvkyněmi není náhodné. Bartoliová našla zajímavý a méně známý repertoár, vybrala si skvělé spolupracovníky – Les Musiciens du Louvre s dirigentem Markem Minkowským – a její CD upoutá jako vždy už svým výtvarným pojetím: fotografie na obalu i uvnitř odkazují k proslulé scéně z Felliniho Sladkého života, v níž se filmová diva koupe ve fontáně. Název alba – Zakázaná opera – se váže k historickému faktu, kdy papež Klement XI. zakázal v roce 1701 provozování oper v Římě, což trvalo až do roku 1710. Bartoliová si vybrala árie z neuvedených oper a oratorií tří barokních mistrů: G. F. Händela, Alessandra Scarlattiho a Antonia Caldary. Osm z patnácti árií je nahráno ve světové premiéře a album je sestaveno vyváženě: rychlejší a virtuóznější skladby se střídají s pomalými, tragicky vyznívajícími lamenty nebo milostnými áriemi, takže deska je náladově různorodá a rozhodně nenudí (což byl případ předchozího The Salieri Album, 2003). Technicky dokonalý, originálně zabarvený, pružný a vřelý hlas pěvkyně si dokáže poradit jak s rychlými koloraturami a výškami, tak se ztišením. Pro milovníky opery vznikl jeden z nejlepších recitálů posledních let, který by mohl aspirovat na některé z prestižních ocenění.
Milan Valden
Čtenářská recenze
Sigur Rós
Takk
Geffen Records 2005
Sigur Rós nahráli už třetí desku v řadě, která má kvality předcházejících dvou. To říkám schválně hned na začátek, abyste to náhodou nepřehlédli. Ve zbytku recenze se už jen pokusím vysvětlit, proč tomu tak je. Island, kde se všichni čtyři členové skupiny narodili a kde také tvoří, je zvláštní země. Lidí tam žije poskrovnu, a už mnoho let dosti nezávisle na zbytku Evropy. Mají zajímavý jazyk, přírodu, kulturu a zachovalé tradice. Pomalu v každém druhém domě tam najdete umělce, nebo alespoň jeho příbuzného. Jen při pouhém pomyšlení na tuhle zem se vám možná podaří evokovat zimní krajinu i doma v obývacím pokoji. Hudba Sigur Rós jde pak zcela v souladu s těmito vlivy, k tomu citlivě dotvořená pomocí moderních nástrojů, jako jsou syntezátory nebo počítače. Ty prostupuje zpěvákův jemný, jakoby dětský hlas a originální hra smyčcem na elektrické kytary. Sigur Rós jsou klidným, hodinovým lístkem do jiného světa a Takk je možná jejich nejoptimističtější nahrávkou. Inspirativním zážitkem, jenž vás však melancholické nálady podzimního večera zbaví jenom těžko. Grafika balení, ve kterém se disk nachází, je opět dokonale promyšlená, krásná a s hudbou tvoří jeden kompaktní celek.
Sebastian Kantor