Trio z Belleville
Les Triplettes de Belleville
Rež. Sylvain Chomet, 2003, 80 min.
Nedisneyovský celovečerní animovaný film v široké distribuci přestává být konečně výjimkou. Po dobře známém Nicku Parkovi, jehož nový film Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka běží právě teď v našich kinech, se poštěstilo i dalšímu evropskému tvůrci získat si větší publikum, než jaké je klubové nebo odborné. Vedle množství nominací, včetně oscarových, a udělených cen se rozrůstá „historie“ animovaného filmu Trio z Belleville i o nově vydané DVD, obohacené zajímavými bonusovými dokumenty z prostředí filmových studií, kde se animátoři stávají herci a choreografy. Sylvain Chomet, animátor a režisér snímku, začal v roce 1986 s komiksem a pět let nato roztočil svůj první animovaný krátkometrážní film Stará dáma a holubi. Dokončil jej až v Kanadě, kde později vzniklo i jeho celovečerní Trio z Belleville. Vedle kanadských studií, která mladého francouzského tvůrce přijala, mají oba filmy společnou i důvěru ve staré dámy, jež překvapují svou energičností a tím, jak si s vtipem dokážou poradit třeba i s mafiánským gangem. Trio z Belleville potvrzuje, že animovaný film díky své výtvarné nadsázce může celkem otevřeně kritizovat a přetvářet filmové i společenské stereotypy. A tak pes Bruno není žádný věrný mazlíček a jediné, co ho zajímá, je vidina žvance. Pojídání žab se z gurmánských tabulí přesouvá k chudinskému stolu a staré nepotřebné babky hýbou dějem.
Sylva Poláková
Letec
The Aviator
Rež. Martin Scorsese, 2004, 163 min.
Režisér Martin Scorsese přistoupil ke ztvárnění života multimilionáře, konstruktéra letadel a režiséra Howarda Hughese docela netradičně. Zaměřil se totiž na jeho fóbii ze špíny a její symptomy postupně vkládá do děje, aby nemoc mohl v závěru gradovat až do stavu šílenství. Nicméně asi nejdůležitější krok režisér učinil ve chvíli, když si vybral za látku svého filmu právě Hughesův život. Hughes totiž nebyl jen marnotratný Američan, ale především snílek, jemuž některé z jeho snů přinesly slávu a jiné zase okamžiky někdy až fyzicky bolestivé prohry. Leonardo di Caprio v roli Hughese navíc již po několikáté dokázal, že není jen idolem děvčat na základní škole, ale především dobrým hercem. Rovnocenným partnerem mu je Cate Blanchettová v roli Katharine Hepburnové. Přes tato plus má však film i několik záporů. Jedním z nich je bezpochyby délka, která dosahuje téměř tří hodin. Snaha o vytvoření oscarového velkofilmu, která je až příliš okatá, je pak dalším z nich. Škoda, kdyby se Scorsese pokusil o komornější drama v kratším čase, mohl být Letec příjemným pokoukáním, takhle nechává mnohé své diváky usnout v polovině. Nečekejte, že na jednom disku, které první vydání obsahuje, najdete nějaký bonus. Disk nabízí jen audiokomentář režiséra, výtvarnice a producenta filmu (bez českých titulků) a odkaz na bonusy na druhém disku, který se jistě objeví co nevidět ve speciální edici.
Jiří G. Růžička
F.E.A.R.
Vivendi Universal
PC
Název hry koresponduje s názvem speciální jednotky na boj s paranormálními jevy. Jako člen elitního komanda je hráč vyslán do akce proti telepaticky ovládané armádě klonovaných vojáků – a začíná střílet. F.E.A.R. není přímočarou střílečkou jako Quake IV z minulého čísla, právě naopak: střelba je sice klíčová pro přežití, ale také k vytvoření atmosféry, jakou známe z akčních filmů. Každý výstřel znamená pečlivé míření a taktiku a efekt nárazu kulky do objektu je naprosto realistický. Snad v žádné jiné hře nebyl pocit fyzična tak realistický jako ve F.E.A.R. Výstřel z velké zbraně při dobrém ozvučení roztřese i nábytek v místnostech! Atmosféra, která se pojí se samotným hraním, ohromuje propracovaností a intenzitou, a aby toho nebylo málo, je tu ještě faktor strachu. Paranormální jevy se kolem vás dějí naprosto nečekaně, nejlépe když vaše smysly pátrají po přítomnosti nepřítele a jsou nastražené na sto procent. Nepřátelé se navíc chovají velmi inteligentně a není jim cizí ani taktika obkličování. F.E.A.R. je na rozdíl od Quake IV určen zejména pro ty, kteří chtějí vědět, kdo momentálně kraluje poli komplexních akčních her. Jste-li ochotni akceptovat u počítačových her termín „zábava pro dospělé“, narazili jste právě na špičku ledovce.
Lukáš Dobrovský
Richard Wagner
Tristan und Isolde
EMI Classics 2005, 3 CD + 1 DVD, 227 min.
Jeden z nejslavnějších tenorů naší doby, Plácido Domingo, je i přes svůj věk (nar. 1941) stále v obdivuhodné formě a dál rozšiřuje svůj bohatý repertoár, čítající již přes 120 operních rolí. Nyní se rozhodl nahrát jednu z nejtěžších, Wagnerova Tristana (jehož si nikdy netroufl zpívat na scéně). Nová nahrávka tohoto, po všech stránkách převratného a obtížného díla je zajímavá nejen Domingovou účastí, ale také kvůli dirigentu Antoniu Pappanovi, který s orchestrem Královské opery Covent Garden odvedl vynikající práci. Hutný symfonický zvuk dokáže Pappano ztišit, zkáznit i zjemnit a zároveň vybouřit a dramaticky vypnout ve vrcholných pasážích. Také všichni pěvci, kteří patří k současné světové špičce, podávají mimořádné výkony a nestojí jen ve stínu hlavní hvězdy. Domingův hlas téměř nejeví známky únavy, přece jen už ale nemá ten lesk a jas jako před lety. Temně zabarvený soprán Švédky Niny Stemme v roli Isoldy působí bohužel místy poněkud „seversky“ chladně a ostře; chybí mu trochu více vřelosti a něhy. Další, i malé role jsou obsazeny zvučnými jmény (René Pape, Olaf Bär či Ian Bostridge), vynikající je pak zejména Mihoko Fujimura v roli Brangäny. Další z mnoha nahrávek Wagnerova vrcholného díla patří k těm zdařilejším. Tři CD jsou doplněna audionahrávkou opery na DVD ve vylepšené zvukové kvalitě, což však prodražuje již tak drahý soubor.
Milan Valden
Tosca
j.a.c.
Studio K7 2005
Tosca, projekt rakouských šlechticů žánru downtempo Rudolfa Dorfmeistera & Ruperta Hubera, natočila nové album a vyrazila na turné. Všichni očekávali, že i na pražském koncertě jej předvede v plné kráse. Zářijové vystoupení v Arše nicméně skončilo rozporuplně. Aktuální desku j.a.c., kombinující měkkou dubovou náladu s tanečnějšími kusy, si tak zatím musíme vychutnávat jen z přehrávačů. Medvědí službu odvedl albu první singl Damentag, který vyšel o něco dříve než celá deska. Píseň s vysokým hitovým potenciálem (klidně by snesla i použití v televizní reklamě) jako by trošku zastínila ostatní. Neprávem. Stejně má však posluchač zpočátku tendenci neustále přeskakovat skladby a pouštět si právě ji. Ovšem jak to u Tosky většinou bývá, kvalitu některých jejích skladeb poznáme až po několikátém poslechu. Nejdříve tak na sebe upozorní poklidná úvodní Rondo Acapricio s přesně vysekanými rádiovými samply nebo „zpívánka“ Superbob s jednoduše zapamatovatelným kytarovým rifem. Do ucha vám „padne“ i rychlejší jazzová Pyjama, toliko klasický jazzy song z podvečerního baru. Živé bubínky asistují u Naschkatze, pomalu se k nim přidává i elektronika a příjemně našeptávající vokály. Takhle by se dalo pokračovat donekonečna; j.a.c. je prostě dalším zvukově lahodným albem, vydaným pod značkou Tosca na společném vídeňském labelu Studio K7.
Ondřej Stratilík
Hard-Fi
Stars of CCTV
Wea/Atlantic 2005
Debut skupiny Hard-Fi z Middlesexu, živočišná indie-rocková pumelice nabalující na sebe novovlnný disco-rock z konce 70. let, vrství další a další tělesnou potěchu. Retrovlna živého hraní tentokrát ustupuje od postpunku o pár kroků zpět k halekačkám punk rocku, který je ale vydatně živen zvukově zkreslenými rytmickými nápady (včetně reggae, dubu a psychedelických popových triků z dob fenoménu madchesteru, acid rock). Hard-Fi potvrzují, jak prakticky každá ze současných kytarovek miluje konkrétní 20 až 30 let staré album. V tomto případě se jedná o amalgám dobové městské lidové kultury a milník punku z roku 1979 London Calling od The Clash. Stars of CCTV (tj. průmyslová televize, kamery hlídající obyvatelstvo) šlape od začátku do konce bez ustání a zároveň kvantitativně hýří v čase různorodými barvami, napřaženými stejnou dynamikou. Ve vztahu k vlastním bratrům z retrovlny mají Hard-Fi z kompozičního hlediska určitě nejblíž k Franz Ferdinand, jejichž živočišnější verzí prakticky jsou. Spojuje je stejné množství hudební inteligence a skvostná jízda mezi nashromážděnými nápady a rozděluje míra špinavosti, dělnické tancovačky. Zde to je mládí, předměstí, vztek a zároveň melancholická ironie. Z nedostatku uměleckého nadhledu a intelektu se kapela noří do svých nápadů intuitivně a působí neomylně.
Jan Košatka