Silke Hartlová
O K O U N
Moje oči zarůstaly, řídly, najednou.
Když pravé tmavlo, levé světlalo – stejnoměrně,
jako by se mi v hlavě otáčela lesklá moucha –
líbilo se mi to, nehýbal jsem se a usínal.
Zkoumal jsem odraz suchého smrku padlého do ramene;
viděl, jak se otřásá chladem, modrý, a mně bylo teplo.
Uměl jsem se vmáčknout do kořenů, uvíznout tam, bezmocný,
a vzápětí zpanikařit, říznout do zeleně – pro sebe, jen tak.
jednou večer jsme si s vlaštovkou
vyhlédli stejné zlatoočko, ještě drnčelo; řítil
jsem se vzhůru s otevřenou tlamou,
a tu se do mě hladina krátce probořila,
šupiny, hřbet jako by vyplašeně vzplály
a z výšky spatřily, jak sjíždím ke dnu, pořád černější;
ne a ne tu nehlučnou čerň dohnat,
hořel jsem i na dně, snad i praskal, všemu na očích.
Když mě sáhl, o boky mi dřely
dva stejné obrazy; to bylo poprvé.
Pak se moje oči pohnuly
a srazily se v jedno, někde na temeni.
Chvíli na mě sahal, napínal ploutev a pouštěl,
a pak tu šedou slepou rybu zabil.
Z němčiny přeložili Karoline D. Fellová a Petr Borkovec