Od letošního ledna můžeme každou druhou středu na stanici ČRo 3 ve 21.45 poslouchat jednotlivé části cyklu nazvaného Ismy po česku (dramaturg Jitka Škápíková). Koncovka „-ismus“ obvykle navozuje představu nějakého uměleckého směru (impresionismus, symbolismus, poetismus) nebo i naduměleckého hnutí (surrealismus). Fonodokumentaristům jde ale o taxony mimoumělecké: mediální praxe, filosofické školy, duševní úchylky a choroby, ekonomické koncepce, ideologie (včetně těch, které vycházejí z nějakého náboženství), životní či společenské postoje a aktivity, zločinné politické teorie a praktiky. V duchu názvu cyklu byly vybírány pouze takové, se kterými se dnes u nás opravdu setkáváme. Neslyšeli jsme tedy třeba o holismu ani o puritanismu (bohužel neaktuální), zato ale například pořady Skandalismus, Idealismus, Workoholismus, Amatérismus, Feminismus, Individualismus, Judaismus, Ekumenismus, Rasismus, Altruismus, Extremismus, Environmentalismus, Alkoholismus, Klientelismus, Globalismus, Komunismus.
Na cyklu se již podílí více než tucet tvůrců, kteří stále ještě hledají optimální koncepci jednotlivých dílů. Ty novější (M. Janáč: Islamismus, O. Vaculík: Urbanismus, H. Soukupová: Regionalismus, M. Buriánek: Sadismus) ale ukazují, že nejbolavější dětskou nemoc má už snad cyklus za sebou. Byla jí častá rezignace na úvodní vymezení pojmu, z níž vyplývala neschopnost rozlišovat: demonstrace proti jaderné elektrárně není projevem antimilitarismu; terorismem se dnes zpravidla rozumí něco jiného než atentát na konkrétní osobu atp.
Na rozdíl od všech dosavadních je nedávno vysílaný Hovadismus, natočený Zdeňkem Boučkem, -ismem výhradně českým, navíc toto pojmenování není běžně srozumitelné ani v češtině. Je to neologismus vzniklý v prostředí meziválečného Osvobozeného divadla. Dobře mu rozumějí pouze zasvěcenci, znalci a ctitelé humoru V + W. Jejich přímí vrstevníci už ale mezi námi nežijí, takže při aktuálním užívání pojmu jde vlastně spíš o aplikaci čehosi historického než o pouhé „retro“. To samozřejmě neznamená, že při náležité významové reflexi není možné termín funkčně používat i v dnešní komunikaci.
Pořad patřil po všech stránkách k nejlepším z celého cyklu. Soustředil se na nové a nové objasňování smyslu a geneze pojmu a jenom tu a tam ozdobil diskurs nějakým praktickým projevem „hovadna“, spojeného s významy či pojmy jako pokrytectví, falešný patos, neupřímnost, vykalkulovanost, falešný sentiment, neautentičnost. Tak jsme třeba slyšeli panslovanstvím prodchnutý úryvek z projevu Karla Kramáře, stejně jako popis billboardů s nápisy „Jsem sociální demokrat“ nebo „Myslím to upřímně“. Stejným právem by tu ale mohl být zmíněn ten, na kterém kdysi stálo „Myslíme jinak“. Anebo z normalizační dížky – dobromyslně se tvářící „zákus“ dnešního poradce MK ČR Miloslava Kučery: „Takže je mi líto, text není hloupě napsán, po formální stránce je dokonce velmi dobrý, ale se základním ideovým vyzněním nemohu souhlasit.“
Výborného výsledku tvůrci dosáhli docela jednoduchým způsobem (pokud jsem schopen jejich postup zpětně rekonstruovat): uspořádali besedu s několika znalci mocnými teoretického formulování (vynikající Jan Vodňanský), rozstříhali ji na jednotlivé promluvy, promísili vhodnými příklady převážně ze sféry umění (nejčastěji kýče) a vše pak opět dovedně sesadili v celek.
V den vyjití tohoto čísla „Áčka“ můžeme uslyšet pořád s názvem Hédonismus, v prosinci nás čekají byrokratismus a intelektualismus. Pak bude projekt zakonzervován a od počátku příštího roku budou vysílány reprízy, po kterých posluchači tolik volají. Vykolíkovaná tematická půda však ještě zdaleka nebude vytěžena, o aktuální -ismy není nouze. Rozhodně bych se přimlouval za další české specifikum: odezdikezdismus.
Autor je divadelní vědec.