Immortal
Immortel (ad vitam)
Režie Enki Bilal, 2004, 102 min.
Trilogie Nikopol je jediným komiksem, který u nás Enki Bilalovi vyšel. To, že se ocitla ve výprodeji za zlomek své ceny, svědčí o tom, že se situace v nejbližší době asi nezmění. Jeho příznivci se však v těchto dnech mohou přesto radovat. Do videodistribuce byl totiž zakoupen snímek, který Bilal režíroval a který z této trilogie vychází. Adaptace je to ale velmi volná. Bilal z příběhu vypreparoval několik postav, pozměnil jejich identitu a poslal je do světa o padesát let vzdálenějšího, na druhý břeh Atlantiku, do New Yorku roku 2075. V příběhu vstoupí do politického vězně Alcida Nikopola bůh Horus, aby si zajistil nesmrtelnost. Hlavní hrdinkou je však Jill Bioscopová, jedna z mála žen, které jsou schopny rodit bohům děti, a právě ona je cílem Horovy mise na Zemi. Bilal převedl politicky laděný komiks na milostný příběh, podle novozákonní šablony. Použil k tomu technologii CGI, kdy se téměř všechny scény odehrávají na zeleném pozadí, na které jsou obrazy doplňovány až počítači. Bilal šel ale ještě dál, a tak ve filmu najdeme jen několik hraných rolí, většina postav je animovaná. Zatímco klíčované pozadí vypadá úchvatně, animované postavy jako by vypadly z pět let staré počítačové hry. Celkový dojem je tedy nakonec dost rozpačitý, příběh trochu nuda, výtvarný dojem někde na půli cesty. Potěšil mne však přidaný krátký film, zachycující Bilala při kreslení. Škoda těch komiksů…
Jiří G. Růžička
Peter Jackson’s King Kong
UbiSoft
PC, PS2, PSP, Xbox, GameCube
S úderným a vizuálně působivým filmem King Kong přichází na pulty obchodů stejnojmenná hra, kopírující filmové dobrodružství na interaktivní rovině. Bez zajímavosti není fakt, že režisér filmu Peter Jackson se na výrobě hry osobně podílel a dohlížel na stylovost celého produktu. Jako dobrodruh Jack se vydáváte zachránit blonďatou herečku ze spárů velké opice a bojujete přitom s prehistorickými obyvateli divokého ostrova. O herní design se postaral Michel Ancel, proslavený hrou Beyond Good & Evil, a akční hru okořenil nebývalými nápady. V průběhu hraní je možné bojovat prakticky čímkoliv, včetně ostré trávy! Hozený oštěp se dá opět sebrat a třeba zapálit v ohni – voda ho samozřejmě uhasí. Na ploše monitoru nejsou vidět žádné informační prvky (zdraví, počet nábojů atp.), ale hrdina je sděluje hlasem, například „mám poslední zásobník“ nebo „je mi fakt blbě“. Na přeskáčku s Jackem jsou k dispozici úrovně se samotným King Kongem, který toho zvládne podstatně víc a v porovnání s křehkým člověkem je skutečným „králem“ džungle – porazí i dva tyrannosaury rexy! Ovládání, grafika a volba animovaných spojníků mezi úrovněmi dělá z celé hry jednoznačnou špičku v oboru „her podle filmů“.
Pavel Dobrovský
I am X
Kiss and swallow
Recall [Studio K7] 2004
Políbit a spolknout. Jak rozšafné. O tomto více než rok starém albu píšu proto, že u nás vyšlo letos v září u mrňavého brněnského vydavatelství X productions (mj. domovské stáji Papaleskových the Nihilists). A stojí za to. I am X je kryptický boční projekt zpěváka klubových Sneaker Pimps Chrise Cornera, kteří již několikrát navštívili česká pódia. Ve skutečnosti Kiss and swallow dále rozvíjí rytmický vzorec, jejž právě Sneaker Pimps, zřejmě na Cornerův přímý nátlak, navařili na svém posledním albu Bloodsport z roku 2002. Asi mu to nestačilo a svůj hudební sen musel přetáhnout za hranice běžně přijímaného popu. Kiss and swallow je ten nejstriktnější elektropop, který svou repetitivností navazuje přímo na pozdější a posluchačsky vděčnější fázi původně experimentálních maniaků Cabaret Voltaire (přelom 70. a 80. let). Neustále se opakující rytmy a zlověstně chrčivé elektrické výboje vytvářejí temnější podklad pro emotivní Cornerův vokál. Ten opravdu láká, vyje, trpí, šeptá a plazí se touhou. Skladba Your joy is my low nejlépe vystihuje masochistickou podstatu alba. Skutečné a krásné hity tu jsou určitě dva: Simple girl a Missile (oba s drobnou klavírní manýrou, upomínající na hrdiny new romance Ultravox). Zbytek rozmělňuje utilitární tah do předlouhého náladotvorného přediva, u kterého někdo zaručeně musí usnout nudou. Ne každý se dokáže zamilovat do sadistky.
Jan Košatka
Richard Müller
44
Sony BMG 2005
Richardu Müllerovi je čtyřicet čtyři. K natáčení alba (probíhalo v newyorském studiu Monster Island) nazvaného touto číslicí si pozval takové zavedené firmy, jakými jsou například kytarista Hiram Bullock, bubeník Omar Hakim a basisté Anthony Jackson a Will Lee. S jejich pomocí se mu povedlo vytvořit nadprůměrnou poprockovou desku. Müller není zpěvákem obrovského rozsahu, má však charakteristický, basově zastřený hlas. Ten nejlépe funguje s nějakou další, kontrastující melodickou linkou. O tyto linky se v duetech se zpěvákem starají jeho dcera Ema (Už to tak vyzerá) a Iva Bittová (Sníh). Díky jejich bezchybnému a přitom tak nádherně samozřejmému projevu patří tyto skladby k nejsilnějším místům desky. Po jejich bok se směle řadí Bez Adama Eva (pro výborné aranžmá a vkusné provedení), při miniaturní Samotě lehce mrazí v zádech, Dědu Mráze však můžete ze zad shodit s latinskoamerickou Riou z Ria. Müller se bohužel ani na této desce nevyhnul mírnému patosu, který však dovede i parodovat, ukázkovým příkladem je píseň Pri Orgazme, jež asociuje poetiku kapely Buty. Možná by nebylo na škodu mírně pozměnit seřazení skladeb, náhlý střih mezi jemnou poetikou a drsnější rockovou věcí nepůsobí dobře. Album však přesto slušně drží pohromadě a je příjemné na první i několikátý poslech.
Jan Červenka