Únos / Rabbit on the Moon
Režie Jorge Ramirez Suarez, 2004, 109 min.
Snímek, který snad kvůli divácké stravitelnosti přišel o svůj původní poetický a symbolický název, byl pojmenován zjednodušujícím, ale akčněji znějícím slovem Únos. Film však není ani jednoduchý, ani akční, natož lehce stravitelný. Je naopak depresivní: svým zachycením politické zvůle, vykonstruovaných procesů, lidí, pro které je moc vším a lidský život ničím. Film zachycuje prostředí zkorumpovaných špiček mexické a britské politiky, které vzájemně bojují o ještě větší podíl na nezákonném obchodu se zbraněmi a narkotiky. Grafik Antonio je obviněn ze zorganizování atentátu na jednoho z ministrů mexické vlády, jeho žena s dítětem unesena mexickou policií a on v daleké Velké Británii čeká, až bude na základě mezinárodního zatykače zadržen a odevzdán „spravedlnosti“ v Mexiku. Divák je vtažen do víru bezmoci hlavních postav, které jsou mučením donuceny vypovídat lež, aby praví kriminálníci mohli dál řídit nejvyšší mocenské posty. Sugestivní snímek má ale i několik pochybných míst, k nimž patří až příliš mnoho náhod, které hlavního hrdinu dovedou k mexickému velvyslanci, nebo nečekaně snadný útěk Antoniovy ženy z policejního vězení. Únos považuji za povedený politický film, který poodkrývá praktiky současných, nejen totalitních režimů, ale i naše padesátá léta, dobu, kdy se vynucené lži stávaly oficiální „pravdou“.
Jiří G. Růžička
3:15 zemřeš / The Amityville Horror
Režie Andrew Douglas, 2005, 90 min.
Skutečné pozadí příběhu, geneze filmu a titulková sekvence by strachu chtivému divákovi měly stačit. Působivý úvod vstupuje do středu starého případu, režisér Andrew Douglas klipovitým stylem kombinuje autentická hlášení s dynamickými obrazy děsu, vytváří kolážovitou reklamu na horor, strašidelnou rekonstrukci, která mistrně vyvolává pocit strachu z reality. Dále už bohužel vše zapadá do osvědčeného žánrového schématu s rozšířením o psychologické drama. Režisér opouští autenticitu, estetika se přibližuje televizním snímkům, místo, kde není vše v souladu s logikou reálného světa, není děsivé panství, ale spíše duše hrdiny. Film je pozoruhodnou ukázkou toho, jak lze převrátit metodu budování strachu, a tím zničit hororovou atmosféru. Místo aby poklidnou kompozici rozťal moment překvapení vyvolávající děs, všechny filmové prostředky se soustředí na vytváření pocitu napětí dříve, než se objeví cokoli hrůzného. Dokonalá prevence způsobí, že když se na scéně objeví olysalá tvář strašidla, která vypadá jak z karnevalu masek z hororových filmů. Snímek pak působí směšně rozverně jako barevná písmenka na ledničce, která se sama přemisťují, aby předala hlavnímu hrdinovi poselství z říše duchů. Geneze i opakované zpracování námětu by mohly nahrát k vytvoření zajímavého doplňkového materiálu, ale žádný tu nenajdeme.
Kateřina Svatoňová
Pan a paní Smithovi / Mr. and Mrs. Smith
Režie Doug Liman, 2005, 115 min.
Pan a paní Smithovi jsou film, jehož uvedení do kin zahalila aureola velkého bulvárního haló, kterým byl poměr představitelů hlavních rolí, Brada Pitta a Angeliny Jolieové. Spojení dvou hollywoodských sexsymbolů je vždy ožehavou a komentovanou událostí (viz vztahy Cruise – Kidmanová či Depp – Ryderová). Obrovský mediální humbuk poněkud zastínil samotný film, který je „čistokrevnou“ hollywoodskou žánrovou směsí. Originální příběh o dvou agentech v jednom manželství (něco podobného jsme mohli vidět snad jen v Pravdivých lžích Jamese Camerona), high-tech formální stránka a neopakovatelný herecký výkon ústřední dvojice – to vše povznáší celé dílo z průměru. Samotní Pitt a Jolieová si své účinkování ve filmu doslova užívají – chuť, s jakou ztvárnili protagonisty podivného manželství, je až udivující. Především díky „chemii“, která mezi nimi funguje, slupne divák celý film jako lehkou multižánrovou malinu. Bez zajímavosti není fakt, že role paní Smithové byla nabízena i Nicole Kidmanové, Catherine Zeta-Jonesové a Cate Blanchettové. Volba Angeliny Jolieové se nakonec ukázala být velmi dobrým tahem – díky svým zkušenostem zvládla velmi dobře choreograficky náročné akční scény a svým hereckým projevem vytvořila s Bradem Pittem uvěřitelný filmový pár. To, že si Stanislavského hereckou metodu vzali oba k srdci až příliš a stali se regulérním párem, je už zase trochu jiná kapitola...
Jan Jílek
Za mraky / Al di làdelle nuvole
Režie Michelangelo Antonioni, Wim Wenders, 1995, 105 min
Ve snímku, kde své síly spojili představitel italské kinematografie šedesátých let Michelangelo Antonioni a německé let osmdesátých Wim Wenders, přijíždí americký filmový režisér v podání Johna Malkoviche do Evropy, kde hledá inspiraci pro svůj další film. Nachází tu však tolik příběhů, že by z nich mohlo vzniknout filmů hned několik. Jejich aktéry jsou lidé, které spojuje a zároveň rozděluje láska. Ta je zde sice magicky vášnivá, ale vášnivý dotek by jí mohl ublížit. Pohybuje se zlehka mezi lidmi, nevyřčená, schovává se a znovu objevuje po letech. Neustávající déšť z oblohy poseté mraky přibíjí jednotlivé postavy k zemi a jediným osvobozením se pro ně může stát právě láska. Ve filmu se mluví třemi jazyky a vystupují v něm přední evropské herecké osobnosti – zkrátka příkladná evropská koprodukce. Chvílemi jsem měl pocit, že sleduji vyznání nebo dokonce testament stařičkého italského filmaře. Výrazovými prostředky na sebe a své řemeslo nijak neupozorňuje, vše nechává volně plynout. Nepospíchá, protože „když lidé pospíchají, ztrácejí své duše. Musí se zastavit, aby je jejich duše dohnala.“ Disk obsahuje příjemné menu, fotogalerii, ale zejména více než padesátiminutový film o filmu, který nabízí podobnou atmosféru jako celý snímek.
Lukáš Gregor
Vivisector: Beast Within
Action Forms 2006
PC
Nepsaným pravidlem herního trhu je: akčních stříleček nikdy není dost. A proto vycházejí nové a nové, které nás zahlcují stejnou hratelností a vysávají z nás peníze. Vivisector není výjimkou, ačkoliv staví na slavném Ostrovu doktora Moreaua od H. G. Wellse. Stáváte se zabijákem na ostrově, kde se zbláznily genetické experimenty a začaly chodit a střílet, případně kousat a trhat. Rozkošné ozbrojené kočky a psi a další živočišná havěť bude vaším hlavním nepřítelem. Místy Vivisector připomíná hry System Shock nebo Deus Ex, a to hlavně díky perfektní zvukové a hudební atmosféře. Samotná hratelnost ovšem kolísá nahoru a dolů a odhaluje, že si vývojáři nebyli jistí, jakou hru chtějí vlastně udělat: jestli napínavou střílečku taženou příběhem, nebo přímočará jatka. Výsledkem je tedy galimatyáš neuvěřitelných rozměrů. Místy geniální okamžiky nebo design úrovní působí nepatřičně, protože do zbylého nudného celku nezapadají. Vivisector měl zůstat ve vývojářském studiu o několik měsíců déle a měl mu dělat supervizi zkušený herní vývojář, který by zmatené designéry usměrnil. V tomto stavu se nedá než nedoporučit, pakliže pátráte po kvalitní inteligentní příběhové akci. Jestli vám stačí zabíjet zmutovaná ozbrojená zvířata... prosím, dveře jsou otevřené!
Pavel Dobrovský
Sun Ra and His Space Arkestra
What Planet Is This?
Leo Records 2006
Americký freejazzový pianista a kapelník Sun Ra (1914–1993) proslul především svou činností v rámci freejazzové mytologie. Jeho bizarní hudební koncept, v němž propojoval mimozemskou stylizaci se starověkými egyptskými mýty (což se odráželo nejen v textech, ale také v celém jeho životě), byl přibližně od konce padesátých let opravdu pozoruhodným zjevem na scéně avantgardního jazzu. V rámci kanonické edice Golden Years Of New Jazz nyní vyšel dosud nevydaný záznam živého vystoupení pětadvacetičlenného big bandu Space Arkestra z roku 1974, zachycující soubor v době jeho vrcholu. Dvoudisková nahrávka ho představuje v emblematické podobě: pro rychlé bigbandové aranže je charakteristická souhra rozsáhlé dechové sekce, která se v improvizovaných pasážích přelévá do mnohohlasého propletence, dlouhé dynamické perkusní plochy, doprovázené pouze kontrabasem, jsou střídány téměř swingovými pasážemi se soulovým vokálem June Tysonové. Vše je doplněno primitivní elektronikou, kterou Sun Ra používal dávno předtím, než se v těchto hudebních oblastech ustálila – syntezátor mini--moog vytváří kontrastní futuristické tóny, které výborně doplňují mohutný zvuk orchestru. Album je rozhodně jedním z nejlepších v rozsáhlé diskografii Sun Ra.
Karel Kouba
Čtenářská recenze
František Kop Quartet Live
FKQ 2005
Tak schválně, kolikrát už jste při koupi CD nebo DVD sežrali hada? Slyšeli jste živě kapelu, která vás naládovala energií, koupili jste si její cédéčko a doma se vám z přehrávače vylinulo cosi studeného, bez šťávy? Anebo si koupíte DVD s živým vystoupením a zoufale si nechcete připustit, jak pekelně se nudíte: zvuk je plochý a záběry jednou kamerou jsou do omrzení na jedno brdo. V tom případě vězte, že DVD František Kop Quartet Live vybuchne ve vašem hudebním archivu jako atomovka. Úvodní, jakoby meyrinkovské rejdění kamery po nočních zákoutích města, v němž se jednou zjeví Duch sám, vás vleče za vlasy po dlažbě směrem k tónům přicházejícím odkudsi z útrob podzemí, kam vás to skutálí po schodech a vydá napospas elektrizujícímu útoku na vaše vnímání. Otevře se škála nezvyklého rozpětí zážitků. Prožívané napětí je v prostoru každé skladby vygradováno se strhující dynamikou, od ztišených meditací, které ovšem už v zárodku jen stěží zadržují skrývaný potenciál chystaného ohňostroje, až k totální intenzitě, která vás odrovná, i když jste ji předem očekávali. Bonusem je sympatický dokument o frontmanovi skupiny Františku Kopovi. Jazz is not dead.
Jiří Pilucha