Opentlené prázdno

…Tomu je nutno učiniti přítrž. Vždyť mluva jako prostředek kulturní komunikace je součástí našeho národního dědictfí. Mládeži je nutno porozuměti. A hlavně. Hlavně udržeti disciplínu a kázeň, v nynších, jaksi nepovedeně nastavších časech. Asi tak mluví staří pánové o naší době.

Již Václav Havel, ještě jako prezident republiky, zvedl korouhev boje proti tzv. floskulím. Ve svém posledním státovrném projevu věnoval celých pět minut pranýřování základu všeho nešvaru ve společnosti, především prznění řeči falešnými češtináři. Všemi Piláty jazyka českého, kteří se vyskytují nejen na ulici, ale i ve svobodném tisku. Tito škůdci Věci veřejné zanášejí a vpašovávají do českého jazyka potupné anglikáty a germináty a portugáty a k dovršení všeho jakési floskule. Obhájce lidských práv neváhal a imaginárního nepřítele označil za největší nebezpečí pro společnost, škůdce všeho dobra a nositele všeho zla. A vyzval k boji. Bitevní arkebuzy ukované Havlem se vzápětí čile chápe Petr Pithart: floskule jako výraz života v neexistenci postmoderní společnosti nemá v české společnosti žádnó šanci. Senát je vysvěcená instituce, která bude bránit životní hodnoty občanů naší republiky proti jakémukoliv pokroku. Floskule mají démonickou moc, ale Senát si přivezl z Vatikánu posvěcený kanystr plný svěceného benzínu a smrkový špalky.

Za této situace pero přebírá Vladimír Just, ctitel drobných literárních žánrů, divadel i žen, aby kopal do mrtvol. Již v úvodu jeho díla se dočteme, že česká společnost je plná debilů a kreténů, které přirovnává k nacistům. Ti se potom poznají tak, že používají floskule (Slovník floskulí, 2003). V díle druhém (2005) se čtenář dozvídá, co vlastně floskule je – kromě klišé je to slogan, hantýrka, tik, partiová metafora, slovní smog. Imaginární emulze, která naplňuje katarzi slov dynamikou řeči uvádějící souvztažné intertextové souvislosti a svádí k pochopení či nepochopení situace. Sémioticky jde o ducha doby, vyjádřeného slabikou Lot, což je vyděděný flashtermín, podobně jako slabika Pú, která v prvořeči neznamená nic jiného než: o něco velmi dlouho hlasitě žádati, a potom to velmi rychle beze slova zahoditi. Složené slovo s předloženým grafémem, který vyjadřuje náhlý tvar předpřijaté skutečnosti, a náladově emotivním podkořenem, vyjadřujícím definující tvar. – Ne, v tom se Vladimír Just nemýlí. Původ slova definuje správně. Ale sám je již neumí přeložit do češtiny, a tím se stává právě tím, koho pranýřuje nejvíc: uživatelem cizích slov, jimž plně neporozuměl. Floskule znamená Květování. A to bohužel Vladimír Just ve svém slovníku nepíše, přestože dobře chápe původ slova ve slově květina. Slovo, jež má podobné insignie jako Formule nebo Virtule. Jeho synonymním přepisem je... nu ano, Opentlené prázdno.

Tak či onak, jeho udatně napsané knihy zanedbávají ty nejzákladnější výrazy, z nichž se Floskule vyvinuly: Cool, Chladnosvěží, Zevl, Chytá lelky, Hustý, Fičák, Pruda, Gamén, Štangl, Ritózní, Vysílá vlny, Mejdaniště, Udělat Víznera, Mejdlo, Nešporné, Zhulená věc, Travní počin, Smažit, Tečka, Psychochemický. Některé důležité termíny ale neopomíjí: Úlet, V pohodě, Pojďme (let’s go – let’s roll), Castingový, První scéna, Pařba, Kalba, Dostat, Dobrý formát. Většinou zaznamenávají jen jakési paraalegorie, sarkasmy, idiomata, myšlenkové podivnosti, nešikovné příměry. Stačilo by málo, a Vladimír Just by do slovníku zařadil i ironické poznámky vytržené z kontextu, slovní provokace nebo špionážní kódy. Takto do něho jen implantuje termíny, které mohou sehrát roli Velkého třesku pěstní provokace – například termín Benešovy dekrety, jehož používání vyvolává diplomatické rvačky; anebo slovo Holokaust, a dnes mimořádně i slovo Karikatura. (Karikaturu vztahu, Karikatura toho či onoho aneb Kdo půjde rapat do lesa? Hababrk udělal Víznera. Oči jako knoflíky. Ostatní měli vedle mozolnatý pivní řeči.)

Obě knihy jsou napsány s vtipem, i zapřisáhlý Justův odpůrce se při četbě bude bavit. Brilantní glosy, které spojují tento příliš nápadný podvrh, skvěle vystihují naši bezradnost ve virtuálním miléniu, kdy se pokoušíme zasvěceně mluvit „O tom“, aniž bychom tomu rozuměli.

Just není první, kdo se o něco podobného pokusil. Například básníci Žáček a Dědeček vydávali v osmdesátých letech v knihách tištěných dělnickými odborovými svazy Seznamy smrdících slov.

Mně slovo nesmrdí, i kdyby to mělo být slovo Hovno. Vůně a styl řeči, její Filipikum, to je dříč básníků celého světa, ale i novinářů a vůbec všech lidí. Někdo mluví příliš košatě, jiný stroze, někdo mlží a někdo se vyjadřuje nepokrytě pregnantně. A tak jde věta za větou, neboť na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo od Boha. Ve svých knihách zašel Vladimír Just příliš daleko. Rozpoutal s posvěcením vrcholných politiků aféru, kterou splácal z náhodných útržků vytržených z kontextu. Na závěr je dlužno dodat, že největším ruským básníkem byl Friedrich Schiller.