Režie Kinji Fukasaku, 2000, 114 min.
Reorganizující se společnost blízké budoucnosti – vládnoucí mechanismy dospělých se pomalu hroutí a na klíčová místa se dere agresivní bezskrupulózní mládež. Vládní odpovědí je Battle Royale – program, který mladé rebely znovu naučí strachu a poslušnosti. Během dvou dnů se studenti jedné vylosované třídy utkají na opuštěném ostrově o přežití. Vítězem se stane ten, který zůstane naživu, zatímco všichni ostatní zkropí zem svou krví… Princip Battle Royale odpovídá euroamerické reality show: omezený prostor, uměle vytvořená situace, bedlivý dohled zvenčí. Tento nám dobře známý model je narušen několika (pro „západní“ diváky) nekorektními prvky. Asijské nadání pro brutalitu se snoubí s tabuizovaným motivem dětského násilí, přidává se i šokující rámec (BR je naprosto legální vládní program, tolerovaný rodiči). Battle Royale lze sledovat několika možnými způsoby – jako splatterovou hříčku, jako psychologický experiment či jako ironickou reakci na současný konzumní a mediální svět. Za zmínku stojí i účast režiséra Takeshi Kitana v roli třídního (m)učitele a zneužití kanonických děl evropské vážné hudby pro podkreslení studentského deathmatche. Battle Royale vychází ve dvoudiskové edici, první disk obsahuje film, druhý množství bonusů (film o filmu, záběry z hereckého konkursu, záběry z natáčení nebo tiskové konference). 42 studentů stojí proti sobě – jak dlouho vydrží třídní šprt?
Jan Jílek
Skvělí chlapi / Wonder boys
Režie Curtis Hanson, 2000, 111 min.
Wonder boy je anglický výraz pro toho, kdo zazáří svým debutem („skvělí“ jsou tak spíše „zázrační“). Problémem těchto umělců však často bývá, že se stanou autory jedné knihy, filmu nebo skladby a už nikdy nejsou schopni na svůj úspěch navázat. Ve filmu podle knihy Michaela Chabona (Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye) je hlavní hrdina, profesor Tripp (Michael Douglas), autorem úspěšné knihy, který učí kursy tvůrčího psaní na jedné z amerických univerzit. Příběh filmu se semele v několika dnech, kdy se na jeho druhý román přijíždí podívat jeho editor a Tripp se mu bojí přiznat, že není schopen s psaním románu přestat a že místo původních 200 napsal již přes 2000 stran a konec je v nedohlednu. Navíc mu odejde žena, jeho milenka – vdaná rektorka univerzity – mu oznámí, že s ním čeká dítě, a do toho se zaplete její zastřelený pes, ukradený kabátek Marilyn Monroe a geniální student James (Tobey Magurie), který si vytváří „fiktivní život“, aby mohl o tom skutečném psát. Motivů je v tomto filmu na pomezí dramatu a komedie mnoho, a tak je zážitkem jen sledovat, jak si s tím vším režisér poradí – a nakonec to není vůbec špatné. DVD navíc obsahuje rozhovor s hlavními představiteli, kteří se jako všude jinde nemohou vynachválit, zajímavostí je dokument o výběru hudby pro film. Nakonec ale není divu, Bob Dylan dostal za píseň Things have changed Oscara, a tak si můžete pustit i nápaditý videoklip k této písni.
Jiří G. Růžička
Začátky filmových hvězd
Režie Tomáš Vorel, 2005, 116 min.
Pod obecným názvem se skrývá mnoho hereckých debutů, ale není to příliš výstižné označení pro kolekci filmů a rozhovorů mapující nadějný start režiséra Tomáše Vorla. Soubor osmi filmů nám otevírá dveře přímo do centra vzniku studentských děl, plných nadšení a mladistvé energie. Pestrá paleta témat dokazuje nejen režisérův talent, ale odráží i bohatost tvorby souborů, které zformovaly jednu větev naší divadelní scény. DVD nás vede po stopách japonských tradičních bojů (Zákon samurajů) přes originální ztvárnění komiksu Rychlé šípy k milostnému vzplanutí dobráka kašpárka (Kašpárek) či černohumorné národnostní konfrontaci v době Vánoc (Dáreček). Odhaluje nám melodičnost chemických prvků (Chemikál), spolu s výjimečně průměrnou ženou nás staví do předrevolučních nákupních front (To můj Láďa) a se stejně standardním turistou nás usazuje do výletního lokálu (Je dobrá, slaďoučká). Naši pouť končí veselým tancem mezi rýsovacími prkny (Ing.), předobrazem pozdějšího Kouře. Spolu s jednotlivými kousky přehlídky se účastníme exkurze odkrývající kořeny poetiky divadel Pražské pětky, sestupujeme do hlubin, kde se zrodil svérázný humor, atypický rytmus, absurdní pohybové kreace i neherecká mimika. Postupujeme proti toku času, abychom spatřili pramen režisérovy inspirace, ze kterého čerpá dodnes. Kolekce je tedy stále aktuální a její vydání je obdivuhodným počinem. Jen ten titul by mohl být výstižnější.
Kateřina Svatoňová
Cold Creek Manor
Režie Mike Figgis, 2003, 118 min.
Když se manželé se svými dětmi přestěhují z New Yorku na bývalou farmu, které vévodí starý dům se spoustou místností a obrovským schodištěm, můžete si být jisti, že půjde o známou filmovou hru na oživlou tajemnou minulost a vyděšené nové nájemníky. Očekáváte, že se budete bát. Jenže někde se stala chyba. Jakožto divák jsem příběhem nikdy nebyl donucen se po něčem ptát. Otázky se sice občas vynořily, ale buď byly tak prostoduché, že zvědavost nevzbudily, nebo mi na ně filmaři okamžitě odpověděli. O zvratech se dá jen stěží mluvit, závěrečná pointa na sebe upozorňuje od první třetiny filmu. Při sledování jsem tyto nedostatky příliš nepociťoval, může za to umná filmařská práce. Mike Figgis není typem režiséra, jenž by neuměl využít poutavé pomalé jízdy kamery, razantní střih a mizanscénu k tomu, aby vzbudil (alespoň mírné) napětí. To, že jeho exkurze do žánru thrilleru je jen průměrná, jsem si paradoxně uvědomil až při sledování bonusů, kdy filmový štáb hovoří o tom, jak naplnil (?) pravidla žánru. Všichni jako by cítili, že udělali něco zcela mimořádného. Jako důkaz vidíte znovu ty nejlepší scény (najednou nějak zesláblé), vystřižené scény (některých je možná škoda) či alternativní konec, díky němuž si možná začnete více vážit toho, který ve filmu zůstal (dobrá taktika).
Lukáš Gregor
Michal Prokop
Poprvé naposledy
Sony/BMG 2006
Zpěvák a kytarista Framus Five natočil po sedmnácti letech studiové album. Zaměstnal na něm hudebníky, s nimiž je spjata jeho kariéra: Luboše Andršta, Jana Hrubého, Petra Skoumala a další postavy naší, především jazzové scény. Texty svěřil básníkovi Pavlu Šrutovi, se kterým spolupracuje od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Album je ve výsledku pestré až kontrastní, a to v několika rovinách. Kromě toho, že se na desce setkává mnoho žánrů – od šťavnatého blues přes typicky prokopovské balady a groovy až po muzikálové šramly –, se zmíněná pestrost týká dalších faktorů, přičemž hlavním z nich je uvěřitelnost – Prokop není rozsahem virtuózní hudebník, texty jsou však v jeho podání funkční i v případech, kdy by vyslovené někým jiným vyznívaly pateticky. Tato uvěřitelnost asi nejvíc pokulhává ve skladbě Leteckej inženýr, záměrná „oprsklost“ textu zde nefunguje a i hudba je ve výrazu plochá. K tomu nejlepšímu naopak patří sousloví „někdy sám sobě jsem nevítaný host, někdy sám sobě mydlím schody“ v písni Láska je protijed, podtržené adekvátní hudební aranží. Kromě zmíněné plochosti a strnulosti Leteckého inženýra a několika Prokopových intonačních zaváhání je deska velmi podařená, přes žánrovou pestrost jednotná a k poslechu příjemná.
Jan Červenka
Crashday
Atari 2006
PC
Automobilovým simulátorům jsem se v A2 příliš nevěnoval z důvodu, že jsou jeden jako druhý. Crashday od německých vývojářů Moonbyte je jiný, navazuje na tradici legendární hry Stunts a všech trenažérů, kde namísto závodění stála v popředí možnost projíždět šílené tratě a vrhat auto do akrobatických triků. Jako řidič auta máte za úkol projet všechna absurdní závodiště, která nešetří rampami, osmičkami (silnice ve tvaru gymnastického kruhu), skokánky a zatáčkami. Auto je možné modifikovat a přizpůsobovat předtím, než s ním vyjedete na trať nebo do arény, kde s namontovanou zbraní ničíte co nejvíce protihráčů. Fyzikální model není samozřejmě dokonalý, zábava plyne z možnosti auto rozmlátit a stále s ním jezdit – nabourání do mantinelu se tak neprojeví na řiditelnosti automobilu. Pro hračičky je zakomponován sofistikovaný editor tratí, v němž je možné postavit prakticky cokoliv, třeba i dálnici D1. Bohužel v honbě za dokonalostí vývojáři zapomněli, že správná hra musí mít ducha, chytlavost, zábavnost. A to Crashday chybí jako sůl. Před sebou tedy máte nápadité herní mody, ale nic vás dlouhodobě nemotivuje k jejich hraní. A to je něco jako řemeslně bravurně natočený film bez nosné myšlenky.
Pavel Dobrovský